ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.222.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 222/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. března 2017 o dovolání, které podal obviněný Ing. D. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 1. 11. 2016, č. j. 2 To 231/2016-144, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 180/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 31. 3. 2016, č. j. 4 T 180/2015-113 , byl obviněný Ing. D. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku (ad 1) a přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku (ad 2), jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
1) dne 25. 10. 2015 kolem 09.15 hodin ve V., v domě č. p. ..... na ul. S., vešel pootevřenými dveřmi do bytu J. M., své bývalé přítelkyně, která ho ale žádala o okamžité opuštění bytu, což nerespektoval, v předsíni do ní strkal a přes její opakované protesty se dostal do obytné části, kde kuchyňským pekáčem napadl na gauči spícího O. S., čímž s ní vyprovokoval konflikt, přitom po celou dobu J. M. sprostě nadával a když byl vystrkán ven z bytu na pavlač, vyhodil sušák na prádlo ze 4. patra na trávník a házel květinové truhlíky dovnitř bytu J. M.,
2) dne 16. 9. 2015 v ranních hodinách ve V. za průmyslovou zónou B. pokácel u řeky jeden strom Jasanu ztepilého, který na místě pořezal a postupně odvážel svým vozidlem, byl však nakonec přistižen policejními orgány Policie ČR Vsetín a svým jednáním způsobil Povodí Moravy, s. p., Dřevařská 11, 602 00 Brno, IČ: 70890013, závod Horní Morava, provoz Valašské Meziříčí, Hemy 21, škodu ve výši nejméně 1.380 Kč,
a takto jednal poté, co rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 4 T 121/2013, ze dne 25. 3. 2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci sp. zn. 55 To 169/2014, ze dne 16. 3. 2015, mu byly mimo jiné pro přečiny krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uloženy dva souhrnné tresty odnětí svobody o délce 10 měsíců a 18 měsíců, oba podmíněně odložené na zkušební dobu 3 let, za současného vyslovení dohledu, to vše při zrušení výroku o trestu rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 3 T 150/2013 a sp. zn. 4 T 133/2012.
2. Obviněný byl odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 1. 11. 2016, č. j. 2 To 231/2016-144 , tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Matuly dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., protože napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení a jemu uložený trest je v rozporu s §38 tr. zákoníku. Namítá, že byl poškozen na svých právech v důsledku porušení procesních pravidel, konkrétně zásady materiální pravdy a presumpce neviny. Provedené důkazy, které tvořily podklad pro uznání viny, zejména pod bodem 1), nejsou takové povahy, že by nevylučovaly pochybnosti o jeho vině a zcela jej usvědčovaly. V daném směru se dovolává nálezu sp. zn. I. ÚS 3622/10. Soudy se podle jeho názoru dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami, kterými rozporoval výpověď J. M. (má za to, že se jedná o stav „tvrzení proti tvrzení“). Soudu prvního stupně vytýká, že se nezabýval věrohodností této svědkyně, a rozpor s §2 odst. 5 tr. ř. spatřuje v tom, že soud přihlédl k úřednímu záznamu o podaném vysvětlení sepsaném s O. S., když výpověď tohoto svědka považuje za stěžejní důkaz. K porušení zásady materiální pravdy došlo proto, že shromážděné důkazy k rozhodnutí soudů nemohly postačovat, následkem čehož bylo porušeno pravidlo in dubio pro reo . Uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný. Dovolatel je přesvědčen, že byla porušena zásada přiměřenosti trestní sankce podle §38 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy zároveň nevzaly v potaz povahu a závažnost trestného činu a zejména pod bodem 2) uvedeného jednání dostatečně nereflektovaly výši způsobené škody, kterou poškozené uhradil. Za nesprávné považuje i své zařazení do věznice s ostrahou, když podle něj měl soud při aplikaci §56 odst. 3 tr. zákoníku rozhodnout o jeho zařazení do věznice s dozorem.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení, jakož i jemu předcházející rozsudek podle §265k tr. ř. zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu ve Vsetíně k novému projednání a rozhodnutí. Dodatečným sdělením vyjádřil souhlas, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu, s ohledem na povahu uplatněných námitek, nebude věcně vyjadřovat. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
9. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
10. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
11. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
12. Druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.
13. Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
14. Podstatou mimořádného opravného prostředku dovolatele je taková argumentace, jež se vymyká obsahovému vymezení jím uplatněných dovolacích důvodů. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ten je určen k nápravě nesprávností při hmotně právním posouzení soudy zjištěného skutkového stavu věci. Argumentace, již obviněný učinil obsahem svého dovolání, se s jeho obsahovým zaměřením rozešla. Přestože obviněný signalizuje, že si je vědom úlohy Nejvyššího soudu a jeho vázanosti skutkovými zjištěními, ke kterým soudy dospěly, uchyluje se přesto ve svém dovolání k požadavku revize skutkových závěrů v tom směru, že zpochybňuje věrohodnost výpovědi svědkyně M., případně brojí proti kvalitě a rozsahu provedeného dokazování ( „provedené důkazy… nejsou takového rázu, které by… vylučovaly jakoukoli pochybnost o jeho vině“ ). Takové výhrady nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť dovolací soud je – vyjma tzv. extrémního nesouladu – vázán soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Takovou námitku však obviněný nevznáší, v posuzované věci to navíc není ani na místě. Soudy trestní odpovědnost obviněného dovodily především [pokud jde o jeho jednání pod bodem 1), jednání pod bodem 2) obviněný nezpochybňuje] z výpovědí svědků J. M. a O. S. Pokud se soudy, potažmo soud nalézací na základě zásad přímosti a bezprostřednosti při hodnocení svědeckých výpovědí přiklonil na stranu těchto svědků v protikladu k tvrzením obviněného, plně využil svého oprávnění, kterého podle §2 odst. 6 tr. ř. požívá. Nesprávnost při hodnocení provedených důkazů nelze vyvozovat z pouhé skutečnosti, že soudy neupřednostnily verzi obviněného na úkor důkazů jiných (svědeckých výpovědí).
15. Ani tvrzený poukaz obviněného na to, že byl odsouzen na základě výpovědi svědkyně M. a tedy že se jednalo o dvě střetávající se verze tvrzených událostí, pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Pouze na okraj se poznamenává, že obviněný nebyl uznán vinným pod bodem 1) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku výhradně na základě svědecké výpovědi svědkyně M., nýbrž i na základě shodných skutkových tvrzení svědka S. Současně je třeba připomenout, že ani procesní situace, kdy stojí „tvrzení proti tvrzení“ nemá automaticky za následek nutnost příklonu soudu na stranu obviněného, a to s pouhým poukazem na zásadu in dubio pro reo . Takto striktní přístup nezastává stran problematiky hodnocení důkazů ani Ústavní soud, který nikterak nevyloučil vyslovení viny obviněného, pro niž tvoří skutkový podklad jeden důkaz, zejm. výpovědi svědka; mimo jiné v tomto směru uvedl, že „z hlediska dodržení zásady in dubio pro reo nelze v situaci ‚tvrzení proti tvrzení‘ a priori vyloučit uznání obžalovaného vinným trestným činem, pokud obecné soudy náležitě prověří věrohodnost usvědčující výpovědi svědka (zejména usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08, III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, II. ÚS 569/09, III. ÚS 21494/09). Hodnocení tohoto rázu je plně v souladu se zásadami dokazování v trestním řízení a ustálenou judikaturou trestních soudů a nevymyká se nikterak postupu, který Ústavní soud akceptoval v řadě předchozích obdobných případů, uvedených výše.“ V této části je proto možné uzavřít, že soudům bez dalšího (tj. bez náležité a odůvodněné argumentace) nelze vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. I Ústavní soud připomíná, že v „trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady ‚v pochybnostech ve prospěch‘, neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08, III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, II. ÚS 569/09, III. ÚS 1494/09)“ – viz např. usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1322/14.
16. Vzhledem k uvedenému proto nelze sdílet výhradu obviněného, že by bylo porušeno pravidlo in dubio pro reo. Obviněný vadu rozsudku soudu prvního stupně shledává zejména v jeho skutkových zjištěních, neboť výroku o vině vytýká, že neodpovídá požadavku §2 odst. 5 tr. ř. Navíc, jak plyne již ze shora uvedeného, výhrada porušení pravidla in dubio pro reo nedopadá pod obviněným uplatněný dovolací důvod, neboť zmíněné pravidlo vyplývající ze zásady presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.). Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní povahu, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Navíc se připomíná, že pravidlo in dubio pro reo se uplatňuje v podobě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. v přijetí skutkové varianty (nej)příznivější pro obviněného. Pokud soudy v dané věci neměly žádnou pochybnost o vině dovolatele, uplatnění tohoto pravidla ani nepřicházelo do úvahy.
17. Nejvyšší soud musel odmítnout i tvrzení obviněného, kterým brojí proti postupu soudu prvního stupně, který při hlavním líčení přečetl úřední záznam o podaném vysvětlení O. S., neboť pouze opakuje obhajobu uplatněnou již v řízení o řádném opravném prostředku. Bylo by nadbytečné opakovat vývody odvolacího soudu, který se touto výhradou podrobně vypořádal (srov. str. 3 jeho usnesení). Pokud obviněný pouze nesouhlasí s tím, jak se s touto námitkou odvolací soud vypořádal, směřuje proti odůvodnění rozhodnutí, což je podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné ( „Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné“ ). Zbývá pouze doplnit, že postup prvostupňového soudu nebyl v ničem se vymykající procesním pravidlům, pokud v hlavním líčení přečetl úřední záznam o podaném vysvětlení, neboť tak učinil na základě výslovného souhlasu obviněného (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 23. 2. 2016, č. l. 94).
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v posuzované věci nemohl být naplněn formálním konstatováním o nepřiměřenosti trestu. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat totiž tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněnému byl za jeho jednání uložen trest v prvé třetině zákonné trestní sazby, jíž byl ohrožen (obviněnému byl uložen úhrnný trest podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, pro který zákon stanoví trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců až tří let).
19. Nedůvodná je i námitka obviněného, že byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Takové zařazení je zákonu odpovídající. Postup soudu podle §56 odst. 3 tr. zákoníku, kterého se obviněný dovolává, je fakultativní (nikoli obligatorní). Soud při něm přihlíží ke všem okolnostem konkrétního případu a v případě, že shledá důvod k zařazení pachatele do jiného typu věznice, činí tak se zřetelem k závažnosti spáchaného trestného činu a ke stupni a povaze narušení pachatele, aby tak dosáhl toho, že bude působení na něj, aby vedl řádný život, v jiném typu věznice lépe zaručeno. Taková potřeba nebyla soudem prvního stupně v případě dovolatele shledána (k hodnocení a úvahám soudu vztahující se k výroku o trestu srov. str. 7 jeho rozsudku). Soud jej proto v souladu se zákonem [§56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku] zařadil do věznice s ostrahou.
20. Z důvodů vyložených výše je nezbytné konstatovat, že obviněný předmětem svého mimořádného opravného prostředku neučinil žádnou výhradu, která by obsahově jím uplatněné dovolací důvody naplnila. Protože současně jeho výhrady nelze podřadit ani pod žádný jiný ustanovením §265b tr. ř. upravený důvod dovolání, učinil dovolací soud závěr, že své dovolání obviněný podal z jiného důvodu, než je upraven v §265b odst. 1 tr. ř.
21. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil Nejvyšší soud dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení.
22. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. března 2017
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu