ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.234.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 234/2017-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2017 o dovolání, které podala obviněná A. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 68 To 264/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 228/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 7 T 228/2015, byla obviněná A. Š. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že
„ sama v době od 9. 8. 2011 nejméně do 3. 8. 2012, převážně v místě trvalého pobytu pošk. S., tedy na adrese ul. Z., V. B., v úmyslu získat neoprávněný finanční prospěch pošk. S. uvedla v omyl příslibem navrácení zapůjčených peněz zejména z prodeje nemovitosti N. – M., a tím vylákala v dílčích půjčkách finanční hotovost v celkové výši 750.000,- Kč, přičemž naposledy dne 3. 8. 2012 podepsala uznání dluhu, v němž se zavázala vrátit peníze z prodeje nemovitosti N. – M., i přesto, že k této nemovitosti neměla žádná vlastnická, ani jiná práva, a byla si dobře vědoma své špatné finanční situace, a své faktické neschopnosti vylákané peníze vrátit, neboť v této době byla vedena v evidenci úřadu práce Krajské pobočky v Olomouci jako uchazeč o zaměstnání, přičemž pobírala pouze sociální dávky, v registru OSSZ Olomouc nebyla vedena jako zaměstnanec zaměstnavatele, ani jako OSVČ, a už v té době bylo proti ní vedeno minimálně 7 exekucí, a způsobila škodu 750.000,-Kč.“
2. Za tento trestný čin byla odsouzena podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jí byl podle §84 tr. zákoníku za použití §81 odst. 1 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let s dohledem a podle §85 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby uhradila škodu způsobenou trestným činem. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen rovněž trest propadnutí zde specifikované věci. Shora citovaným rozsudkem byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2013, č. j. 5 T 234/2012-789, který nabyl právní moci dne 25. 6. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněná byla dále podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázána zaplatit na náhradě škody poškozenému Ing. M. S., bytem V. B., Z. (dále jen „poškozený“), částku ve výši 709.800 Kč. Poškozený byl podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Pro úplnost lze dodat, že obviněná byla týmž rozsudkem Okresního soudu v Olomouci podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 13. 2. 2015, sp. zn. 5 Zt 121/2013, v bodě 2) pro skutek blíže popsaný ve výroku tohoto rozhodnutí.
4. Z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci a obviněné byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 68 To 264/2016, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. byla obviněná při nezměněném výroku o vině odsouzena podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2013, č. j. 5 T 234/2012-789, který nabyl právní moci dne 25. 6. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
II.
5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podala obviněná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku předně uvedla, že námitky ohledně hmotně právního posouzení skutku a výše škody vznášela již v předchozím průběhu trestního řízení, jejímu názoru však nebylo soudy nižších stupňů přisvědčeno, k čemuž dodala, že k podání dovolání ji vedl i postup odvolacího soudu, který se nedostatečně zabýval jejími odvolacími námitkami a otázku její viny vyhodnotil stručně na str. 8 svého rozhodnutí pouhým odkazem na závěry soudu prvního stupně. V konkrétnosti pak namítla, že jednání, které je jí kladeno za vinu, není trestným činem podle §209 tr. zákoníku, přičemž tento názor opřela o rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Tdo 486/2010) a Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 558/01 a sp. zn. IV. ÚS 564/2000) s tím, že poškozený byl o finanční situaci rodiny Š. detailně informován (tj. věděl o finančních problémech obviněné) a právě s tímto vědomím jí poskytoval půjčky za účelem překlenutí této tíživé životní situace, takže nemohl být uveden v omyl. V návaznosti na to podotkla, že poškozený již v minulosti rodině Š. půjčoval, půjčku musel následně vymáhat soudně a exekučně, přičemž exekuce probíhala i v době, kdy poskytoval půjčky obviněné, načež poukázala na jeho tvrzení, že po celou dobu se necítil poškozen, že i navzdory výzvě policie nepodal trestní oznámení a že to byl právě on, kdo kontaktoval rodinu Š. k poskytnutí další půjčky obviněné.
7. Druhou dovolací výhradu obviněná směřovala do výše způsobené škody a užití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 4 tr. zákoníku. V této souvislosti uvedla, že pro soudy obou stupňů bylo při hodnocení výše škody nejpodstatnější uznání dluhu ze dne 3. 8. 2012, avšak právě hodnocení této listiny a její použitelnosti pro učinění závěru o vině je podle jejího názoru chybné. Odvolacímu soudu navíc vytkla, že se jejími námitkami ohledně výše škody nezabýval jako otázkou podstatnou pro výrok o vině, ale pouze stručně při hodnocení výroku o náhradě škody, kdy odkázal i na výpověď poškozeného. Následně vyjádřila své přesvědčení, že při rozhodování o vině v trestním řízení nelze vycházet z uznání dluhu jako soukromoprávního institutu, jenž reflektuje toliko závazek dlužníka něco vrátit, nikoliv však částku, která byla skutečně půjčena a která může být vnímána jako škoda při trestném činu podvodu. Z důvodu, že předmětem dovolání nemůže být podrobný rozbor důkazů, z nichž by bylo možno učinit skutkový závěr o výši způsobené škody, odkázala na podrobný rozbor této otázky v jejím odvolání s tím, že doplnění dokazování či hodnocení stávajícího dokazování stran výše půjčené částky by pak bylo úkolem soudu prvního nebo druhého stupně po navrhovaném kasačním rozhodnutí dovolacího soudu.
8. S ohledem na shora uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl, přičemž souhlasila s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání.
9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání sdělila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovila svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
11. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 68 To 264/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. V obecnosti pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
16. K dovolacím námitkám obviněné stran výše škody způsobené trestným činem podvodu Nejvyšší soud konstatuje, že tyto směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněná soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů (uznání dluhu ze dne 3. 8. 2012) a navazující vadné skutkové zjištění stran způsobené škody ve výši 750.000 Kč. Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném posouzení jejího jednání podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu vymezené v §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
17. Obviněná tedy v uvedeném směru nenamítá rozpory mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v této části dovolání (tj. v rámci námitky ohledně výše způsobené škody) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
18. V této souvislosti nutno připomenout, že do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání zasahovat jen zcela výjimečně, jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Byť se v nyní posuzované věci o případ takového extrémního nesouladu nejedná, Nejvyšší soud se k předmětným námitkám obviněných alespoň stručně vyjádří.
19. Navzdory skutečnosti, že v nyní posuzované věci není dán žádný ze shora vymezených případů extrémního nesouladu, Nejvyšší soud k námitce ohledně výše způsobené škody uvádí alespoň ve stručnosti následovné. Podle §89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz v trestním řízení sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, listinný důkaz v podobě uznání dluhu nevyjímaje, přičemž skutečnost, že se jedná primárně o soukromoprávní institut, nemá na tento závěr žádný vliv (opačný závěr by byl mimo jiné v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů). Z rozsudku soudu prvního stupně se přitom podává, že skutkové zjištění stran výše způsobené škody bylo učiněno po pečlivém přezkoumání provedených listinných důkazů (mj. písemných uznání dluhů obviněné vůči poškozenému, viz str. 15 – 16 rozsudku nalézacího soudu), jakož i výpovědi poškozeného a obviněné. Po jejich komplexním posouzení pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že výše škody způsobená podvodným jednáním obviněné činí 750.000 Kč, přičemž toto skutkové zjištění opřel především o výpověď poškozeného a uznání dluhu obviněné vůči poškozenému ve výši 750.000 Kč ze dne 3. 8. 2012, a to ve spojení s výpovědí obviněné, která potvrdila, že předmětné uznání podepsala, k čemuž lze dodat, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zároveň objasnil, proč neuvěřil tvrzení obviněné, že si od poškozeného půjčila nižší částku (viz str. 19 rozsudku nalézacího soudu). Nadto nutno podotknout, že nalézací soud postupoval v tomto směru zcela v souladu se zásadou in dubio pro reo , jelikož měl k dispozici i uznání dluhu obviněné vůči poškozenému ve výši 780.000 Kč, nicméně po konfrontaci tohoto důkazu s výpovědí poškozeného, který uvedl, že minimální částka, kterou si obviněná půjčila, činí 750.000 Kč, vzal za prokázanou tuto nižší – pro obviněnou příznivější – částku.
20. V kontextu shora uvedeného je pak zapotřebí konstatovat, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Odvolací soud se pak po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu (stran výroku o vině a náhradě škody). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán.
21. Činí-li za této situace obviněná kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení jejího skutku (stran výše škody způsobené jejím protiprávním jednáním), pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
22. Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Obviněná však rovněž namítla, že poškozený nemohl být jejím jednáním (s ohledem na skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování) uveden v omyl ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní.
23. K výhradám obviněné stran nesprávného právního posouzení jejího skutku jako trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud v první řadě předesílá, že obsahově shodné námitky, které byly uplatněny v této části dovolání, zazněly již v rámci obhajoby obviněné před soudy dříve ve věci činnými, které se s těmito náležitě vypořádaly. Pro případ takového okruhu námitek je pak nezbytné upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. C. H. Beck, svazek 17/2002, pod č. 408), ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
24. Nejvyšší soud se s argumentací soudů nižších stupňů (stran naplnění znaku „uvedení v omyl“) ztotožňuje a v této části tudíž odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí. Nad rámec toho k souvisejícím výhradám obviněné doplňuje, že k judikaturním závěrům vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010 (na něž obviněná poukazuje ve svém dovolání), je nezbytné přistupovat vždy se zřetelem ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu. Z citovaného usnesení Nejvyššího soudu se přitom podává, že poškození v dané věci jako účastníci soukromoprávního vztahu evidentně nedbali ani v minimální míře na odpovídající ochranu svých práv a majetkových zájmů, jednalo se tudíž o krajní případ neopatrnosti poškozených. K tomu je zapotřebí podotknout, že u trestného činu podvodu nelze přeceňovat požadavek míry opatrnosti poškozeného, nýbrž je nezbytné na něj nahlížet komplexně, tj. s ohledem na konkrétní okolnosti (podvodného) jednání a osobu obviněného. V této souvislosti je vhodné poukázat (přiměřeně) na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, z něhož vyplývá, že „možnost poškozeného, aby zjistil skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby jeho jednání bylo ovlivněno jednáním obviněného, který poškozeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas.“
25. V nyní posuzované věci byla obviněná uznána vinnou zločinem podvodu (mimo jiné) z důvodu, že poškozeného uvedla v omyl příslibem navrácení zapůjčených peněz zejména z prodeje nemovitosti N. – M., přestože k předmětné nemovitosti neměla žádná vlastnická, ani jiná práva, a přestože si byla dobře vědoma své faktické neschopnosti vylákané peníze vrátit v plné výši (natož ve sjednané lhůtě). K počínání poškozeného v daném případě Nejvyšší soud připomíná, že tento si nahlédnutím do katastru nemovitostí ověřil vlastníka předmětné nemovitosti, kterým sice byla osoba odlišná od obviněné (Z. Š.), obviněná mu nicméně opakovaně tvrdila, že „to udělali chytře“ a že z prodeje této nemovitosti obdrží finanční prostředky, z nichž splatí půjčku od poškozeného, jenž tomuto tvrzení skutečně věřil. I vzhledem k jeho důvěře vůči obviněné, která ho opakovaně přesvědčovala o svých budoucích příjmech (nejen) z dané nemovitosti, tento zprvu nechtěl podat trestní oznámení, neboť věřil, že mu obviněná půjčené finanční prostředky vrátí, byť to ve skutečnosti nebylo v jejích možnostech. Zároveň je zapotřebí podotknout, že poškozený (který byl navíc v důchodovém věku) si všechny půjčky vůči obviněné pečlivě dokumentoval, takže ani s přihlédnutím k této skutečnosti nelze hovořit o jeho zcela evidentní neopatrnosti (spíše naopak). Zejména je však v dané věci nezbytné poukázat na konkrétní okolnosti (podvodného) jednání obviněné , které tato ve svém dovolání zcela pomíjí. Nejvyšší soud tudíž připomíná, že obviněná za účelem podvodného vylákání finančních prostředků poškozeného opakovaně (i několikrát týdně) navštěvovala, kdy mu líčila svou neutěšenou životní situaci a v souvislosti s tím od něho požadovala zapůjčení jednotlivých finančních částek, přičemž nutno zdůraznit, že jej po celou dobu (úspěšně) přesvědčovala o svých budoucích příjmech, a to mj. z nemovitosti N. – M, ale i z různých výdělků jejích dětí. O manipulativních schopnostech obviněné a následném skutečném přesvědčení poškozeného o návratnosti zapůjčených financí svědčí i skutečnost, že jí některé půjčky poskytoval za účelem obstarání prostředků k navýšení příjmů obviněné nebo jejích rodinných příslušníků (např. na koupi automobilu, koupi hudebních nástrojů, pronájem sálu apod.), což opětovně vyvrací názor obviněné, že by se ze strany poškozeného mělo jednat o zcela neopatrné jednání, jelikož jí poškozený poskytoval půjčky právě (i) z důvodu toho, aby byla schopna již zapůjčené finanční prostředky následně vrátit. Tento závěr navíc podporuje i ta skutečnost (kterou správně akcentovaly soudy nižších stupňů), že poškozený poskytoval obviněné některé půjčky s tím účelem, aby se nezadlužovala vůči dalším věřitelům.
26. Po komplexním uvážení všech shora rozvedených okolností tak nutno konstatovat, že znak „uvedení v omyl“ ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku je v dané věci naplněn, a to s ohledem na veškeré okolnosti podvodného jednání obviněné spočívající mj. v dlouhodobém manipulativním působení na poškozeného a jeho opakovaně úspěšném přesvědčování o tom, že mu půjčené finanční prostředky následně bude schopna vrátit, byť si byla vědoma opaku. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že v nyní souzené věci se nejedná o případ krajně neopatrného jednání poškozeného, ale naopak o případ poměrně vysoce společensky škodlivého podvodného jednání obviněné, kterým se jí podařilo uvést poškozeného v omyl a podvodně od něho vylákat finanční prostředky ve výši 750.000 Kč, takže námitky obviněné se v této části s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. materiálně míjí. Nadto je vhodné poznamenat, že souzené protiprávní jednání [naplňující kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku] již zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněnou a poškozeným a bezesporu tak opodstatňuje ochranu práv a oprávněných zájmů poškozeného prostředky trestního práva.
27. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako celek odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 3. 2017
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu