ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.248.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 248/2017-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. března 2017 o dovolání, které podal obviněný Bc. D. N., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 28. 7. 2015, č. j. 55 To 128/2015-246, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 2 T 61/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 28. 7. 2015, č. j. 55 To 128/2015-246, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. 11. 2014, č. j. 2 T 61/2013-205, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1, 2 tr. zákoníku, §63 odst. 1 a §64 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin.
2. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 28. 7. 2015, č. j. 55 To 128/2015-246, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že podmínky pro použití uvedeného dovolacího důvodu v předmětné trestní věci spočívají v tom, že „soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily provedené důkazy“. Dále poukazuje na to, že celé obvinění se nezakládá na pravdě a soud druhého stupně se nevypořádal s argumenty obhajoby, kdy obhajoba namítala, že zdravotní stav poškozeného nebyl náležitě zjištěn. Poukazuje na to, že poškozený si při prvotním vyšetření na nic nestěžoval, subjektivní potíže začal uplatňovat až později. V této souvislosti je obviněný přesvědčen, že pokud něco není zjištěno „objektivně“, je nutno aplikovat zásadu in dubio pro reo. Vyšetření obviněného mělo být provedeno lékařem specialistou. Podle obviněného je celé obvinění založeno na špatných základech. Poukazuje na celou řadu dle jeho názoru nelogických situací, které soudy přešly. Za podivné považuje např. to, že všichni svědci vypovídali stejně ohledně domnělého obtěžování dcery poškozeného. Podle obviněného si poškozený pouze vytvářel alibi pro ospravedlnění napadení obviněného. Vzhledem k nesrovnalostem ohledně objektivně zjištěného poranění u obviněného a skutečnosti, že jeho odsouzení je vybudováno pouze na subjektivních pocitech poškozeného bez bližšího vyjádření lékaře-specialisty, navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a soudu druhého stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělil, že námitky obviněného nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, neboť uplatněnými námitkami se obviněný domáhá přezkoumání a přehodnocení důkazů. Pokud obviněný v souvislosti s přečinem výtržnictví namítá, že se nejednalo o výtržnictví, ale o jednání v nutné obraně, lze tuto skutečnost pod dovolací důvod podřadit, avšak jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou, a proto navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem uplatnit dovolací důvod prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho druhé alternativě), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05). Nutno poznamenat, že dovolání bylo Nejvyššímu soudu předloženo v únoru 2017.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. K námitkám, které obviněný v dovolání uplatnil, považuje Nejvyšší soud za potřebné (ve shodě se státním zástupcem) uvést, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, kterými je uplatňována obhajoba obviněného po celé trestní stíhání. Obviněný poukazuje na to, že on je obětí, neboť to byl on, kdo byl bezdůvodně napaden poškozeným, následně byl nedůvodně obviněn a nakonec odsouzen, když svědci vypovídali v jeho neprospěch. Z takto koncipovaného dovolání a zmíněných námitek je zřejmé, že obviněný jednak zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů, vytýká jim nedostatečně zjištěný skutkový stav a nesprávné hodnocení důkazů. V souvislosti s takto koncipovanými námitkami však musí Nejvyšší soud upozornit obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
9. Z dovolací argumentace obviněného mj. vyplývá, že podle obviněného se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami k charakteru zranění, které bylo zjištěno u poškozeného, skutečností, že při prvním ošetření si na nic nestěžoval, přičemž jeho vina (obviněného) byla založena pouze na stescích poškozeného a tvrzených subjektivních potížích poškozeného, jen aby byly naplněny znaky ublížení na zdraví, aniž by se ke zdravotnímu stavu poškozeného vyjádřil lékař specialista – neurolog. Ani v případě přečinu výtržnictví nebylo podle obviněného postupováno v souladu se zákonem, neboť obviněný, pokud se dostal do roztržky, jednal pouze v sebeobraně.
10. Přestože jde o obsahově totožné námitky, na které bylo již soudy nižších stupňů reagováno, a tudíž by pro rozhodnutí o dovolání postačovalo odkázat na již shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, považuje Nejvyšší soud za potřebné dále zmínit také usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Nad rámec odkazu na zmíněná rozhodnutí a odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za potřebné dále zdůraznit některé skutečnosti.
11. Obviněný předně popírá, že by se dopustil skutku, který je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a předkládá vlastní verzi skutkového děje. V této souvislosti zcela přehlíží výpověď nejen poškozeného, ale také dalších svědků, které zmiňují soudy nižších stupňů a kteří jednoznačně označují obviněného za útočníka. Ta skutečnost, že svědci vypovídali pravdivě o tom, co viděli, je obviněným zpochybňována tvrzením, že jde o spolupracovníky poškozeného. V tomto směru obviněný záměrně přehlíží výpověď svědka Z., který u hlavního líčení uvedl, že to byl právě obviněný, kdo jej požádal, aby vypovídal v jeho prospěch ohledně napadení na diskotéce a k přesvědčivosti takové výpovědi dokonce dělali i modelovou situaci. Tato svědecká výpověď naopak svědčí o tom, že to byl obviněný, kdo se snažil zajistit si dodatečně důkazy, které by vyznívaly v jeho prospěch. Pokud v tomto směru obviněný hovoří např. o tom, že by bylo nelogické, aby jako útočník volal na místo konfliktu policii, pak takové jeho jednání by mohlo zapadat do úvah obviněného k vytváření a obstarávání si důkazů, v rámci kterých se staví do pozice oběti. Z důkazů provedených soudy nižších stupňů a v rozhodnutích zmíněných mj. vyplývá, že poškozený byl napaden obviněným přibližně kolem půlnoci dne 24. 11. 2012 a krátce nato byl ošetřen (viz lékařská zpráva ze dne 25. 11. 2012 v 2.08 hodin), zaměstnání nemohl vykonávat od 25. 11. 2012 do 7. 12. 2012. Soud druhého stupně na obdobné námitky reagoval na straně 3-4 odůvodnění svého usnesení, přičemž v hodnotících závěrech soudů nižších stupňů, které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, neshledal Nejvyšší soud znaky libovůle při hodnocení důkazů. Správně bylo poukázáno na to, že obviněný při nástupu do zaměstnání nebyl zraněn, že ze strany obviněného došlo k útoku na poškozeného, tento utrpěl zranění, které bylo objektivizováno, přičemž nebyly akceptovány námitky obviněného, že si poškozený své napadení vymyslel, a to např. s odkazem, že obviněný jako pravák nemohl při svém postavení a prostorovém uspořádání udeřit poškozeného do levého spánku (viz str. 4 usnesení soudu druhého stupně). Tvrzení obviněného, že je drobným mužem a rozhodně by nezaútočil na vyhazovače, je nutno brát v úvahu v kontextu s tím, že sám obviněný uvedl, že se v minulosti věnoval karate a dělá kickbox. Z výše uvedeného je patrno, že soudy hodnotily důkazy důsledně ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící závěry vyjádřily v souladu s ustanovením §125 tr. ř. (resp. §134 tr. ř.) v odůvodnění svých rozhodnutí.
12. Jako hmotně právní nemohl Nejvyšší soud akceptovat ani námitku obviněného, že se z jeho strany jednalo o sebeobranu. Ustanovení §29 tr. zákoníku (nutná obrana), uvádí - „čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem“. V předmětné trestní věci bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný byl útočníkem, žádný přímo hrozící nebo trvající útok neodvracel“. Tato verze skutkového děje je pouze předkládána obviněným a míjí se s uplatněným dovolacím důvodem.
13. Na uvedený případ, kdy obviněný pod argumentaci práva na spravedlivý proces záměrně podsouvá svoji vlastní představu, jak by soudy měly rozhodnout, pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
14. K té části argumentace obviněného, která je soustředěna v tvrzení, že neprovedením požadovaných důkazů a nesprávným hodnocením důkazů provedených, případně neprovedených v souladu s představou obviněného, došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a zásady in dubio pro reo, je nutno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, kde jednoznačně vyjádřil závěr, že odkaz na porušení zásady in dubio pro reo má procesní charakter, týká se skutkových otázek a není způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod.
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu