ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.273.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 273/2017-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný V. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 7 To 452/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 91/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 1 T 91/2016, byl obviněný V. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se dopustil tím, že
„dne 27. 4. 2016 v době od 00:40 do 00:50 hod. ve Z., na ulici H. v interiéru herny – baru ...., tedy na místě veřejnosti přístupném a za přítomnosti dalších nejméně pěti osob přítomných v baru, po předchozí slovní rozepři, fyzicky napadl poškozeného J. O., tak, že k němu prudce přistoupil a oběma rukama jej silně strčil do oblasti hrudníku, načež poškozený ze stoje spadl směrem vzad na zem a dopadl na týlní oblast hlavy a po pádu zůstal ležet v bezvědomí na zemi, čímž způsobil poškozenému otřes mozku, naštípnutí lebeční kosti v týlní krajině, zhmoždění mozku protinárazem v čelní krajině a krvácení pod měkkou plenu mozkovou, což si vyžádalo převoz poškozeného rychlou záchrannou službou do nemocničního zařízení, kde byl poškozený po dobu 7 dní hospitalizován, přičemž tímto útokem bezprostředně ohrozil životně důležitý orgán v hlavě poškozeného, a to mozek, neboť při nekoordinovaném pádu poškozeného vzad bez jakýchkoli obranných mechanismů a kontaktu jeho hlavy s tvrdou podložkou hrozilo vážné, až život přímo ohrožující poškození tohoto orgánu, kdy stav poškozeného se po úrazu pouhou shodou náhod a okolností vyvíjel tak, že došlo ke vstřebání krvácení do mozku a nebylo třeba operačního zákroku.“
2. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Brno, pobočce pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, Benešova 10, 659 14 Brno – město, IČ: 411 97 518, škodu ve výši 4.034 Kč.
3. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 7 To 452/2016, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu, a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že za nezměněného výroku o vině byl obviněnému podle §145 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. V podaném mimořádném opravném prostředku uvedl, že pád poškozeného a jeho následné zranění byly jen souhrou nešťastných okolností, kdy následkem odstrčení poškozeného došlo k jeho nekoordinovanému pádu na zem a vzniku zranění, v žádném případě však nešlo o úmyslné jednání obviněného. Soudu druhého stupně vytknul, že se nijak nevypořádal s tvrzením uvedeným v odvolání, že mu nebyl prokázán ani nepřímý úmysl ve vztahu k poškozenému a způsobenému následku, jelikož se dopustil maximálně neuváženého jednání tím, že ve zlosti impulzivně odstrčil z cesty člověka, který mu bránil v průchodu do prostoru, kde byla jeho přítelkyně. Příčinu zranění poškozeného tak označil za zcela neobjasněnou a provedené důkazy za nedostatečné, v souvislosti s čímž namítl zamítnutí jeho důkazního návrhu odvolacím soudem. K tomu rozvedl, že nebýt jeho samotného doznání, že do poškozeného strčil, pak by nebylo prokázáno, jak ke zranění došlo, přičemž spolehlivě bylo zjištěno pouze to, že on, poškozený a všichni svědci byli pod vlivem alkoholu, že tvrzení svědků si místy odporují a že není zcela jasné, zda vůbec někdo z nich něco viděl nebo jen o události něco slyšel. Připomněl, že podle soudu druhého stupně není důvodem pro právní kvalifikaci jeho jednání podle §145 odst. 1 tr. zákoníku okolnost, zda se proti obviněnému rozběhl či nikoliv, což má rovněž svědčit o nedostatečném prokázání příčiny celého incidentu a rozporech vedoucích až k nesprávné právní kvalifikaci skutku. Za nejzávažnější pochybení označil to, že odvolací soud se nijak nezabýval závěry znaleckého posudku a vyjádření znalce, že důvodem nekoordinovaného pádu poškozeného mohla být kromě přítomnosti alkoholu i skutečnost, že tento měl problémy s vnitřním uchem, které mohou při prudkém a nečekaném pohybu způsobovat, že tento ztratí rovnováhu, přičemž znalec měl poukázat i na to, že příčinou pádu mohly být i problémy s krční páteří, které byly u poškozeného rovněž zjištěny. Shrnul tedy, že tyto možné příčiny pádu nespojené s jeho jednáním nebyly v rámci dokazování vyvráceny a že tyto okolnosti by měly být brány v potaz v jeho prospěch v souladu s jednou se základních zásad trestního řízení in dubio pro reo. Soudy nižších stupňů tuto zásadu podle něho nevzaly v potaz, což označil za zcela zásadní pochybení vedoucí k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání, které lze posoudit maximálně jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a za které by mu měl být uložen přiměřený trest odnětí svobody s podmíněným odkladem a případnými omezovacími povinnostmi podle §89 tr. zákoníku. S poukazem na skutečnosti, pro něž mu odvolací soud zmírnil původní nepodmíněný trest odnětí svobody, však shledal i nově uložený trest odnětí svobody zcela nepřiměřeným jeho jednání.
6. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 7 To 452/2016, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 1 T 91/2016, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení s obsahem podaného dovolání sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat a podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby o něm Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
9. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 7 To 452/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
14. V posuzované věci však všechny uplatněné dovolací námitky (vůči výroku o vině) směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný v prvé řadě vytýká soudům obou stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů (včetně nerespektování zásady in dubio pro reo ) a nedostatečná skutková zjištění (mj. stran příčiny zranění poškozeného). Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů, vykresluje svůj obraz skutkového děje (že příčinou nekoordinovaného pádu poškozeného mohly být kromě přítomnosti alkoholu i jeho problémy s vnitřním uchem nebo krční páteří) a předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr (že pád poškozeného a jeho následné zranění byly jen souhrou nešťastných okolností). Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak (sekundárně) dovozuje tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení skutku jako (pokusu) těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
15. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
16. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
17. Navzdory skutečnosti, že nyní posuzovaný případ netrpí žádnou z výše zmíněných vad důkazního řízení, Nejvyšší soud se k námitkám obviněného alespoň ve stručnosti vyjádří. K výhradě, že odvolací soud se nikterak nezabýval dalšími možnými příčinami nekoordinovaného pádu poškozeného, které mají vyplývat ze znaleckého posudku a výpovědi znalce, nutno uvést, že s tímto se vypořádal již soud prvního stupně, jenž tvrzení obviněného o dalších možných příčinách potíží poškozeného s koordinací vyloučil s poukazem na jeho výpověď, z níž se podává, že před souzenou událostí žádné problémy s koordinací neměl. Nadto lze dodat, že problémy poškozeného s krční páteří znalec MUDr. Michal Zelený, Ph.D., toliko hypoteticky předpokládal vzhledem k jeho potížím s hrudní páteří a možnou souvislost problémů se sluchem a potíží s koordinací konstatoval rovněž v pouhé teoretické rovině. Z provedených důkazů (mj. z výpovědí obviněného, poškozeného, svědka K., znalce MUDr. Michala Zeleného, Ph.D., a ze znaleckého posudku) a následně učiněných skutkových zjištění nalézacího soudu naopak vyplývá, že příčinou pádu a následného zranění poškozeného bylo jednání obviněného, který musel být s ohledem intenzitu a překvapivost vedeného útoku, jakož i na velký věkový rozdíl mezi ním a poškozeným minimálně srozuměn s tím, že shora popsaným skutkem může způsobit těžkou újmu na zdraví poškozeného. Se zřetelem k uvedenému tak nelze dospět k závěru o existenci shora vymezeného extrémního nesouladu. Za relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemožno považovat ani námitku obviněného stran zamítnutí jeho důkazního návrhu, jelikož se nejedná o výše popsaný případ opomenutého důkazu, k čemuž nutno poukázat na str. 4 rozhodnutí soudu druhého stupně, kde tento zcela adekvátně objasnil, z jakých důvodů považoval provedení navrženého důkazu za nadbytečné.
18. V kontextu shora uvedeného je potřeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Se zřetelem k tomu pak nelze přisvědčit ani námitce stran porušení pravidla in dubio pro reo plynoucího ze zásady presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř.
19. V této souvislosti je navíc vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
20. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z tohoto pak dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněných (i jiných) dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
21. K projevenému nesouhlasu obviněného s uloženým trestem Nejvyšší soud připomíná, že výhrady vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
22. Vzhledem k uvedenému tak nutno konstatovat, že ani námitky obviněného stran nepřiměřenosti uloženého trestu nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 tr. ř.
23. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 3. 2017
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu