ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.279.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 279/2017-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. března 2017 o dovoláních, která podali obviněný R. W., a V. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2016, č. j. 4 To 706/2016-286, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 88/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmíta j í .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 24. 8. 2016, č. j. 7 T 88/2015-255 , byli obvinění R. W. a V. Ch. (dále zejm. „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustili tím, že
dne 5. 4. 2015 kolem 1.45 hodin v T., okr. J. H. v ulici P., 85 m od křižovatky s ulicí R., poté co přiměli pomocí svých automobilů k zastavení osobního automobilu zn. Škoda Superb reg. zn. ........., fyzicky úderem pěstí do obličeje napadl obž. V. Ch. řidiče tohoto automobilu poškozeného M. V., následně přešel na druhou stranu vozidla, kde z automobilu obž. V. Ch. vytáhl jeho spolujezdce poškozeného K. Š., povalil ho na zem a s již přítomným obž. R. W. ho společně bili pěstmi a kopanci po celém těle, jeden z útočníků mu šlápl na hlavu, přičemž údery útočníků poškozený K. Š. vykrýval rukama, kterýma si bránil obličej, když údery pěstí obž. V. Ch. posléze napadl i poškozeného M. V., jemuž rozbil dioptrické brýle v době, kdy se poškozeného K. Š. zastával, přičemž poškozený K. Š. utrpěl vícečetné kontuze (zhmoždění) obličeje, podkožní krevní výron v oblasti levé čelistně-lícní krajiny, zasahující až oblast levé očnice, a zlomeninu 10. žebra vpravo v lopatkové čáře bez posunu s ložiskovým drobným zhmožděním dolního laloku pravé plíce a také škodu na oděvních svršcích,
a tohoto jednání se obž. R. W. dopustil přesto, že pro trestný čin výtržnictví byl odsouzen Okresním soudem v Příbrami ze dne 21. 12. 2007, sp. zn. 4 T 222/2007 a obž. V. Ch. pro týž trestný čin Okresním soudem v Jindřichově Hradci ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 3 T 342/2000.
2. Obvinění byli odsouzeni podle §146 odst. 3 tr. zákoníku k trestům odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byli oba zařazeni do věznice s dozorem – obviněný R. W. podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, obviněný V. Ch. podle §56 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jim byla uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 26.795 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození K. Š. a M. V. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 13. 12. 2016, č. j. 4 To 706/2016-286 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podali obvinění prostřednictvím obhájce Mgr. Josefa Kazdy dovolání , v nichž uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný R. W. nesouhlasí se závěrem, že skutek spáchal, resp. že jej spáchal ve spolupachatelství se spoluobviněným V. Ch. Soudům vytýká, že se zabývaly pouze výpověďmi K. Š. a M. V., které nepokládá za konzistentní a věrohodné. Konkrétně zmiňuje rozdílnost výpovědí týkající se cesty z KD Beseda do místa incidentu, jakož i jeho samotného průběhu. Podotýká, že vozidla poškozenými popisovaná dosud nebyla nalezena a viděli je pouze oni. Tvrdí, že neznali jak poškozené, tak totožnost osob, které napadly otce. Za nepřípadná považuje tvrzení soudů, že si s K. Š. vyřizovali účty. Namítá, že se soudy uchýlily k dedukcím, které nemají oporu v provedeném dokazování. Jejich úsudek spojující jednání dovolatelů s předchozím napadením otce není podle jeho názoru zcela logický. Nesdílí závěr soudů, že obvinění byli pro poškozeného Š. známí. V důsledku tohoto přístupu soudů je osobou, jež musí svou vinu vyvracet, namísto toho, aby mu vina byla prokazována. Pokud i z lékařské zprávy poškozeného Š. vyplývá, že byl napaden neznámými lidmi, považuje ingerenci soudu „v podobě vyplnění mezery v dokazování“ za nepřípustnou. Učinil-li odvolací soud z předložené lékařské zprávy o jeho ošetření v Nemocnici Příbram druhý den po incidentu závěr, že se mohlo jednat o zranění utrpěné v souvislosti s útokem na poškozené, považuje ho za chybný, neboť v den incidentu vůbec nebyl v T. Za porušení jeho práva na spravedlivý proces považuje to, že odvolací soud odmítl výslech P. D., který měl pro trestní řízení podstatné informace.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující.
7. Obviněný V. Ch. v obsahově totožném dovolání shodně konstatuje, že naplnění dovolacího důvodu spatřuje v tom, že skutek nespáchal, a to ani ve spolupachatelství se spoluobviněným W. Jeho obhajoba je věrohodná. V době, kdy mělo dojít k napadení, byl se svým otcem, o něhož se staral.
8. Závěrem i tento obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k podaným dovoláním nebude věcně vyjadřovat. Vyjádřil souhlas, aby o nich Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
vlastní posouzení dovolání
16. Totožnost argumentace obou dovolatelů umožňuje Nejvyššímu soudu vyjádřit se k důvodnosti obou dovolání společně. Souhrnně lze konstatovat, že obvinění vznesli námitky, jež obsahově pod jimi uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, neboť jimi nebrojí vůči nesprávnosti právního posouzení soudy zjištěného skutku. Je tomu tak proto, že neuvádí nic, co by mělo svědčit o vadnosti hmotně právní subsumpce (podřazení) skutkových zjištění vyjádřených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod příslušná ustanovení trestního zákoníku.
17. Obvinění učinili základem svých dovolání jednak prosté výhrady o nesprávnosti skutkových zjištění soudů v otázce věrohodnosti a konzistentnosti výpovědí svědků -poškozených K. Š. a M. V. ( „Výpovědi poškozených měly dílčí rozpory, které se soudům nepodařilo odstranit“ – míněny jsou ohledně „cesty z KD Beseda do místa incidentu…“ i samotného incidentu, jenž je podle dovolatelů poškozenými „vykládán rozdílně a nepřezkoumatelně“ ), jednak výhrady vůči skutkovým závěrům soudů (tvrzení obviněného W., že jeho ošetření v Nemocnici Příbram se netýkalo napadení poškozených a že se v době incidentu nacházel v P. u přítelkyně, resp. tvrzení obviněného Ch., že v době incidentu byl se svým otcem) a konečně stran rozsahu provedeného dokazování (námitka v dovolání obviněného W., že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, „pokud odvolací soud odmítl výslech P. D.“ ).
18. V daných souvislostech je třeba připomenout, že námitky, kterými dovolatelé směřují proti kvalitě a rozsahu provedeného dokazování, nelze zpravidla účinně uplatňovat jak prostřednictvím deklarovaného, tak ani prostřednictvím jiného důvodu dovolání upraveného ustanovením §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod, který obvinění uplatnili, je určen k nápravě nesprávností vad při hmotně právním posouzení soudy zjištěného skutkového stavu věci, zatímco argumentace, jíž obvinění učinili obsahem svých dovolání, je z hlediska její náplně charakteru skutkového a procesního. Obvinění nezpochybňují vlastní správnost právního posouzení soudy zjištěného skutku. Předmětem svých výhrad činí samotné skutečnosti (důkazy), které soudům sloužily jako skutkový podklad pro výrok o vině, blíže vymezený v tzv. skutkové větě výroku o vině.
19. Takové výhrady zásadně (tj. s výjimkou tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými závěry skutkovými, potažmo právními, který obvinění neuplatnili) nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. V podrobnostech lze proto pro stručnost odkázat na příslušné pasáže z rozsudku soudu prvního stupně (srov. zejm. str. 7-10), resp. usnesení soudu odvolacího (zejm. str. 4-5).
20. Pokud jde o skutková zjištění, ke kterým v dané věci dospěl soud prvního stupně (a jimž je Nejvyšší soud vázán), tato nelze pokládat za nedůvodná (extrémně nesprávná). Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
21. Nejvyšší soud nesdílí hodnocení dovolatelů, která prezentují k otázce skutkových zjištění soudů. Jak již zmíněno, závěr o existenci vytýkané vady nemůže být založen na pouhém zjištění faktu, že výsledky provedeného dokazování nesvědčí v jejich prospěch, pokud je soudy na podkladě provedeného důkazního řízení dovodily souladně se zásadami §2 odst. 5, resp. §2 odst. 6 tr. ř. Soudy nižších stupňů, resp. v konečném stadiu soud odvolací, založil svá skutková zjištění na souboru důkazů, z něhož jsou jím učiněné skutkové závěry dovoditelné. Navíc soudy jsou oprávněny hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, jež ovšem musí být založeno na uvážení všech relevantních skutečností, a pokud tento požadavek splní, což se podle názoru soudu dovolacího v posuzované věci stalo, není možné se ani cestou mimořádného opravného prostředku domáhat hodnocení jiného, spojeného s jinými skutkovými závěry.
22. Pokud jde o námitku obviněného W., že odvolací soud neprovedl důkaz výslechem svědka P. D., potom je možné dát v obecnosti obviněnému za pravdu, že obhajoba skutečně navrhla slyšení svědka D. při veřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2016 (viz č. l. 283) a že odvolací soud meritorní rozhodnutí vydal, aniž by o tomto důkazním návrhu procesním způsobem rozhodl. Z kontextu odůvodnění rozhodnutí však lze dovodit, že předmětný důkazní návrh považoval za nadbytečný. Odvolací soud totiž shledal rozsah provedeného dokazování dostatečným, skýtajícím spolehlivý základ pro meritorní rozhodnutí (str. 3 usnesení, č. l. 288). Za daného stavu věci, byť odvolací soud nerozhodl o označeném návrhu obhajoby na doplnění dokazování, nelze hovořit o porušení práva na spravedlivý proces. K jeho porušení totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného, nýbrž pouze za situace, že by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. Takový stav ve věci posuzované nenastal.
23. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit tvrzení dovolatelů, že nejednali ve spolupachatelství. Obvinění totiž nijak blíže konkretizovali, v čem spatřují vadu tohoto závěru. Z jejich argumentace navíc plyne, že tímto tvrzením nesměřují vůči vadnosti hmotněprávního posouzení skutkového zjištění (ve smyslu nedůvodné aplikace §23 tr. zákoníku), nýbrž k samotné skutkové podstatě (tj. popření své účasti na napadení poškozených).
24. V důsledku tohoto zjištění následující připomenutí týkající se otázky spolupachatelství toliko nad rámec nezbytného dosvědčují to, že důvod ke kasaci napadených rozhodnutí ve věci dovolatelů nevyvstává.
25. Podle §23 tr. zákoníku „byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé)“ . Spolupachatelství je případem trestní součinnosti (tzv. účastenství v širším smyslu) a je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícímu. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 66/1955 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982 č. Tpjn 158/80 (uveřejněné pod číslem 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněné pod číslem č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo ze dne 30. 11 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod číslem 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93 (uveřejněný pod číslem 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.
26. Pokud soud prvního stupně dospěl (viz vymezení tzv. skutkové věty výroku o vině) k závěru, že obviněný V. Ch. „vytáhl spolujezdce poškozeného K. Š., povalil ho na zem a s již přítomným obž. R. W. ho společně bili pěstmi a kopanci po celém těle, jeden z útočníků mu šlápl na hlavu, přičemž údery útočníků poškozený K. Š. vykrýval rukama…“ , přičemž následně specifikoval zranění, která mu byla společným jednáním spoluobviněných způsobena, pak transparentně vyjádřil účast obou obviněných na jejich společném jednání. Soudy proto důvodně učinily závěr o tom, že obvinění jednali ve spolupachatelství.
27. Skutkový a procesní charakter námitek dovolatelů vede k závěru, že oba obvinění se vznesenou argumentací se zaměřením jimi zvoleného dovolacího důvodu obsahově rozešli. Protože jejich námitky nelze podřadit ani pod žádný jiný zákonem upravený dovolací důvod, rozhodl Nejvyšší soud o jejich dovoláních způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b.
28. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. března 2017
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu