ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.28.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 28/2017 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2017 o dovolání, které podal obviněný A. Z. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 9 To 269/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 87/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. Z. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 3 T 87/2014, byl obviněný A. Z. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
„společně s již odsouzeným V. R. v září 2012 předal k zaevidování do účetnictví firmy Veleslavínská Obchodní s.r.o., se sídlem Praha 6, Křenova 438/7, IČ: 284 97 180, daňové doklady údajně vystavené firmou AIR-LIA, s.r.o., IČ: 262 20 300, týkající se odběru pohonných hmot pod č. ... s datem zdanitelného plnění dne 5. září 2012 na částku 240.000,- Kč, č. ... s datem zdanitelného plnění dne 14. září 2012 na částku 232.500,- Kč, č. ... s datem zdanitelného plnění dne 17. září 2012 na částku 480.000,- Kč a č. 20120917 s datem zdanitelného plnění dne 25. září 2012 na částku 559.500,- Kč a na základě generální plné moci od jednatelky firmy Veleslavínská Obchodní s.r.o. a výše uvedených fiktivně vydaných dokladů, na kterých byl otisk razítka firmy AIR-LIA, s.r.o., DIČ: CZ26220300, neoprávněně uplatnil nárok na odpočet na Finančním úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 6, kdy daňové přiznání k dani z přidané hodnoty uvedené firmy na zdaňovací období III. čtvrtletí roku 2012 bylo podáno dne 21. listopadu 2012, obžalovaný V. R. jako jednatel firmy AIR-LIA, s.r.o., IČ: 262 20 300, shora uvedené daňové doklady týkající se odběru pohonných hmot opatřil otiskem firemního razítka a svým podpisem, kdy jako odběratele uvedl firmu Veleslavínská Obchodní s.r.o., IČ: 284 97 180, ač věděl, že k žádnému odběru pohonných hmot nedošlo, čímž umožnil obžalovanému A. Z., aby na základě těchto dokladů za firmu Veleslavínská Obchodní s.r.o. ve zdaňovacím období III. čtvrtletí roku 2012 na Územním pracovišti Finančního úřadu pro Prahu 6 neoprávněně nárokoval odpočet DPH ve výši 252.000,- Kč.“
2. Podle §44 tr. zákoníku bylo nalézacím soudem upuštěno od uložení souhrnného trestu, vzhledem k rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 3 T 89/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 9 To 60/2015, který nabyl právní moci dne 21. 5. 2015.
3. O odvolání obviněného bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 9 To 269/2016, tak, že bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Obviněný vyjádřil svůj nesouhlas s postupem a závěry soudů nižších stupňů, neboť v řízení před oběma instancemi nebyla dodržena zásada trestního řízení uvedená v §2 odst. 5 tr. ř., když navzdory provedení nesčetného množství důkazů nebyl žádný důkazem přímým, potažmo ani provedené nepřímé důkazy netvořily provázaný řetězec, z něhož by bylo možné nade vší pochybnost prokázat vinu obviněného. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že oba obvinění v této věci se před hlavním líčením nikdy nesetkali, čemuž mají nasvědčovat jejich výpovědi, jakož i výpovědi jednotlivých svědků, kteří neviděli jejich osobní či jiný kontakt. Dále namítl, že soud přikládal výpovědím svědků většího významu, než skutečně měly, když se soustředil zejména na výpovědi svědka M. a svědkyně H., která svými tvrzeními proti obviněnému mohla krýt svá pochybení, jichž se dopustila na postu statutárního orgánu společnosti neplněním péče řádného hospodáře, avšak tuto možnost soud nevzal v potaz. Podotkl také, že po celou dobu trestního řízení odmítal trestnou činnost, která je mu kladena za vinu, neboť se jí nedopustil. Tomuto tvrzení má podle obviněného svědčit i skutečnost, že trestní stíhání proti němu bylo ve svém počátku zastaveno v souladu s §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., proti čemuž podal stížnost, z níž vyplývá, že jediným možným rozhodnutím je pro něho úplné zproštění obžaloby. Soudům nižších stupňů tak vytknul, že dostatečně nepřihlédly k jím tvrzeným skutečnostem, jimiž se snažil vyvrátit závěry orgánů činných v trestním řízení o jeho vině, nýbrž že přihlédly pouze k výpovědím svědků, které obviněný nepovažuje za důvěryhodné. Na základě uvedených argumentů shrnul, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily skutkové okolnosti případu, kdy konkrétně provedené důkazy byly důkazy nepřímými, jejich vypovídací hodnota nebyla natolik silná, načež byla rozhodnutím soudu porušena zásada zjištění skutkového stavu nade vší pochybnost a s tím související zásada in dubio pro reo.
6. Z rozvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející zrušil a přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí, in eventum aby napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl o jeho vině a trestu tak, že ho zprostí obžaloby v plném rozsahu.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se nevyjádřil. Z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
9. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 9 To 269/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
14. V posuzované věci nicméně všechny uplatněné dovolací námitky směřují do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný v prvé řadě vytýká soudům obou stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů, vykresluje svůj obraz skutkového děje a předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr (že se souzeného skutku vůbec nedopustil). Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak dovozuje své tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení dané věci.
15 . Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v nesprávném hodnocení důkazů, potažmo ve vadných skutkových zjištěních, tedy v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
16. V obecné rovině lze konstatovat, že Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad a jestliže dovolatel takový nesoulad učiní předmětem dovolání. K tomu lze dále poznamenat, že o tzv. extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
17. Navzdory skutečnosti, že v nyní posuzované věci není žádný extrémní nesoulad ve shora vymezeném smyslu dán a obviněný jej ani nenamítl, Nejvyšší soud k jeho výhradám alespoň ve stručnosti uvádí, že soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy , tvoří-li tyto ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které v celku shodně a spolehlivě dokazují vinu obviněného (srov. kupř. rozhodnutí publikované pod č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Skutečnost, že nalézací soud opřel svá skutková zjištění o nepřímé důkazy, proto není a priori žádným pochybením, přičemž podstatné je, že nepřímé důkazy v daném případě tvoří uzavřený kruh vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, jež ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. bez důvodných pochybností prokazují vinu obviněného. Soudy obou stupňů se přitom zabývaly i obhajobou obviněného, kterou s ohledem na provedené důkazy shledaly důvodně za vyvrácenou.
18. V tomto kontextu je rovněž zapotřebí zmínit, že nalézací soud, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Odvolací soud se pak po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Se zřetelem k tomu pak nelze přisvědčit ani námitce stran porušení pravidla in dubio pro reo plynoucího ze zásady presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř.
19. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
20. Činil-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z tohoto pak dovozoval vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněných (i jiných) dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
21. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 1. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu