ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.284.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 284/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. března 2017 o dovolání, které podal obviněný Z. F., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2016, č. j. 3 To 366/2016-229, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 256/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2016, č. j. 3 To 366/2016-229, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání Z. F. (dále jen obviněného, příp. dovolatele) proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2016, č. j. 71 T 256/2015-204, kterým byl obviněný uznán (spolu s odsouzeným M. H.) vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §206 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, o nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2016, č. j. 3 To 366/2016-229, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. V samém úvodu tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný zdůrazňuje, že se skutku, pro který byl uznán vinným nedopustil. Toto své tvrzení odůvodňuje argumentací, že neexistuje žádný důkaz, který by ho z předmětného jednání usvědčoval. Výpověď spoluobviněného označuje za nevěrohodnou. Sám poškozený navíc uvedl, že se s obviněným osobně nezná. Oproti tomu spoluobviněný aktivně vystupoval v předmětném jednání a byl to také spoluobviněný, který bouchací kladiva předal třetí osobě a jednal s poškozeným. Podle obviněného nelze z provedených důkazů dovodit, že se skutku skutečně dopustil, oproti spoluobviněnému, který měl také zištný motiv, neboť potřeboval finance na výživné na nezletilé děti. Uložený trest považuje za „nespravedlivý a nesprávný“, když mj. spoluobviněnému byl uložen trest odnětí svobody podmíněně odložený. Současně poukazuje na to, že mu měl být také ukládán souhrnný trest. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně.
3. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že s ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání se k tomuto nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. / prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě / lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Ve vztahu k výše uvedenému dovolacímu důvodu obviněný neuvedl žádnou konkrétní hmotně právní námitku. Veškerá jeho argumentace je soustředěna v tvrzení, že se jednání, pro které byl odsouzen, nedopustil. Výpověď spoluobviněného (odsouzeného H.) označuje za nepravdivou. Důkazy byly nesprávně soudy hodnoceny. S ohledem na charakter námitek a skutečnost, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami obviněným uplatněnými již v předchozím řízení před soudy nižších stupňů, odkazuje Nejvyšší soud na své rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
9. Rovněž považuje Nejvyšší soud za potřebné dále zmínit také usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. S ohledem na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat pouze na zmíněná rozhodnutí a odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, kde na námitky obviněného bylo dostatečným způsobem reagováno a soudy nižších stupňů provedly hodnocení důkazů plně v souladu se zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasná, logická, netrpí znaky libovůle a odpovídají ustanovení §125 tr. ř. (příp. §134 tr. ř.).
10. V souvislosti s výše uvedenou argumentací obviněného je potřebné zmínit rovněž rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
11. Pokud obviněný v další části dovolání argumentuje tím, že mu měl být ukládán souhrnný trest, není tato jeho argumentace podrobněji rozvedena. I přes uvedený nedostatek pouze ve stručnosti musí Nejvyšší soud obviněného upozornit na rozdíl mezi souběhem a recidivou. Pro ukládání souhrnného trestu platí ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku „souhrnný trest soud uloží, odsuzuje-li pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin“. Dovozuje-li obviněný souběh mezi předmětnou trestní věcí a věcí vedenou u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 81/2013, pak je potřebné uvést, že v uvedené věci byl rozsudek soudem prvního stupně vyhlášen dne 29. 11. 2013, tudíž uvedený den je rozhodný pro posouzení souběhu (viz shora citace §43 odst. 2 tr. zákoníku) a nikoli den právní moci 24. 2. 2014, jak se obviněný mylně domnívá (srov. přiměřeně rozh. č. 41/1968 Sb. rozh. tr., či rozh. 19/2007 Sb. rozh. tr.).
12. V souvislosti s námitkou uplatněnou pod dovolacím důvodem, který je vymezen v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. musí Nejvyšší soud uvést pouze tolik. Tento dovolací důvod je dán v případně, že by byl obviněnému uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným, nebo mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Jestliže byl obviněný uznán vinným přečinem podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, bylo mu mj. možno uložit trest odnětí svobody až na dva roky. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody, jedná se o druh trestu, který mu bylo možno uložit a byl-li uložen v trvání patnácti měsíců, nejde o trest uložený mimo trestní sazbu (bylo mu možno uložit 24 měsíců). Z výše uvedeného je tedy jednoznačné, že podmínky pro tento obviněným uplatněný dovolací důvod naplněny nebyly. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.
13. Vzhledem k tomu, že pouze námitku ohledně souhrnného trestu lze podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tato námitka byla z důvodů výše uvedených shledána zjevně neopodstatněnou, odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přicházelo v úvahu odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu