ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.322.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 322/2017-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný R. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 3 To 176/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 223/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 2 T 223/2015, byl obviněný R. S. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „ nejprve v době okolo 23.50 hodin dne 8. 9. 2015 v O. – M. O. na ul. J. poté, co poblíž bydliště poškozeného J. G. náhodně oslovil, že má hlad a zda mu dá najíst, a poškozený jej ve snaze mu vyhovět, pozval do svého bytu č. .. ve ....... patře domu a dal mu v kuchyni najíst, následoval poškozeného do jeho pokoje, kde k němu bezprostředně přistoupil a agresivně křičel, ať mu dá všechny peníze, jinak jej zbije, kdy poškozený ze strachu vyndal z peněženky finanční hotovost ve výši 1350,- Kč, kterou mu obviněný vzal z ruky, a dále požadoval platební kartu a PIN kód, načež mu poškozený rovněž ze strachu vyndal platební kartu ERA č. ........ vydanou Československou obchodní bankou, a. s. na jméno poškozeného ovšem s nesprávně uvedeným PIN kódem a při odchodu z botníku u vstupních dveří bytu vzal a odnesl svazek 20-ti klíčů s přívěsky, a následně dne 9. 9. 2015 v době od 00.02 do 00.05 hod. v M. O. na ul. N. č. ..... u pobočky FIO banky, a. s. se snažil z bankomatu č. ...... pomocí získané platební karty ve 4 případech vybrat finanční částku ve výši celkem 15.000,- Kč, což se mu však díky nesprávně uvedenému PIN kódu nepodařilo, a následně peníze poškozeného vyjma částky 130,- Kč prohrál v nedaleké herně, kde byl i policií zadržen, čímž způsobil poškozenému J. G., trvale bytem L. – L., škodu min. ve výši 1.350,- Kč.“
3. Za to byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1, §43 odst. 1, §52 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 3 To 176/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l ) tr. ř.
6. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku zdůraznil, že v průběhu celého řízení uváděl, že mu poškozený vydal předmětné věci dobrovolně a on (obviněný) vůči němu nepoužil násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí. Pokud by chtěl loupit, pravděpodobně by tak učinil předtím, než se dostal do bytu poškozeného. Poškozený volal policii až s časovým odstupem 5 minut, patrně jen proto, že postrádal klíče. Obviněný namítl, že nevěděl, zda má poškozený platební kartu, takže není zřejmé, na základě čeho by ji po poškozeném požadoval. Dále uvedl, že obvykle po druhém zadání chybného PIN kódu dojde k odejmutí platební karty, a není tak jasné, jak by bylo technicky možné uskutečnit pokus o výběr peněz z bankomatu ve čtyřech případech. Za nelogickou označil skutečnost, že by po spáchání trestného činu šel do herny, která se nachází v blízkosti místa činu. Pokud by chtěl spáchat trestný čin, je spíše pravděpodobné, že by si vzal také cenný notebook z místa činu, k čemuž však nedošlo. Následně namítl rozpory ve výpovědi poškozeného u hlavního líčení, kdy tento v rámci spontánní výpovědi ani na prvotní dotaz soudu neuvedl žádnou pohrůžku bezprostředního násilí. Podle jeho mínění mělo být při hodnocení výpovědi poškozeného soudem významně hodnoceno i to, že při hlavním líčení si poškozený nevybavil skutečnost, o které hovořil v přípravném řízení, kdy z jeho výpovědi vyplynulo, že neví, jak reagoval na nabídku sexuálních služeb. Připomněl též množství poškozeným požitého alkoholu. Dodal pak, že intenzita poškozeným v přípravném řízení uváděné pohrůžky násilí není taková, aby se jednalo o pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a tato pohrůžka nemůže být důvodem pro použití právní kvalifikace podle §173 tr. zákoníku. Podle jeho slov s ohledem na uvedené skutečnosti a protichůdné výpovědi jeho a poškozeného mělo být užito zásady in dubio pro reo a on měl být obžaloby v celém rozsahu zproštěn.
7. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 3 To 176/2016, i jemu přecházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 2 T 223/2015 a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. Vyjádřil přitom souhlas s tím, aby jeho dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.
8. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož obviněný opakuje svou obhajobu uplatněnou již v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy řádně a logicky vypořádaly. V převážné většině jde navíc o námitky, které pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Obsahem dovolání obviněného je totiž (kromě jedné dále zmíněné námitky) jen polemika s hodnocením provedených důkazů, potažmo zpochybňování skutkových zjištění, k nimž nalézací soud dospěl. Obviněný zejména rozporuje věrohodnost výpovědi poškozeného a naopak dovozuje pravdivost výpovědi své a domáhá se zproštění obžaloby v souladu se zásadou in dubio pro reo. Na podkladě toho předkládá verzi opačnou, tj. že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil. Jedinou námitkou, kterou by bylo možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit, je jeho připomínka, že intenzita pohrůžky násilí nebyla taková, aby se mohlo jednat o pohrůžku zakládající kvalifikaci popsaného jednání jako zločinu loupeže. Podle státního zástupce však jde o výhradu zjevně neopodstatněnou. Pokud totiž obviněný přiskočil k poškozenému a z bezprostřední blízkosti na něj křičel, ať mu dá všechny peníze, jinak jej zbije, dopustil se na něm pohrůžky bezprostředního násilí, a to v úmyslu zmocnit se cizí věci. Intenzita pohrůžky přitom byla dostatečně účinná, neboť reakcí poškozeného bylo vydání peněz a platební karty.
9. K dovolacímu důvodu podle §265i odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupce uvedl, že jeho první alternativa v daném případě nepřichází do úvahy, neboť odvolání obviněného bylo Krajským soudem v Ostravě řádně projednáno. Druhá alternativa, jejímž prostřednictvím je dovozováno pochybení Krajského soudu v Ostravě, který podle dovolatele nesprávně zamítl jeho odvolání, přestože v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak naplněna nebyla proto, že rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě na nesprávném, právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení nespočívá.
10. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí (o dovolání) učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
12. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 3 To 176/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
14. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.) (druhá alternativa) . Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
19. V posuzované věci však naprostá většina námitek obviněného směřuje do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká především nesprávné hodnocení provedených důkazů, pominutí zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr, že se skutku specifikovaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nedopustil. Ve zcela převažující míře právě z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.
20. Obviněný tedy v uvedeném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje především v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
21. Jak již výše naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
22. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Vypořádaly se přitom dostatečně s obhajobou obviněného (jeho výpověď obsahovala řadu rozporů a nelogických tvrzení) a náležitě odůvodnily, proč při zjišťování skutkového stavu věci vyšly z výpovědi poškozeného, jejíž věrohodnost byla podepřena i dalšími důkazy (např. záznamem Policie ČR o oznámení činu, protokolem o zadržení obviněného v herně s klíči poškozeného, skutečností, že poškozený mu záměrně sdělil špatný PIN kód a konečně i záznamem z kamerového systému, ze kterého je patrná snaha obviněného získat pomocí platební karty finanční hotovost v řádu několika tisíc Kč). Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními nelze shledávat extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí. Se zřetelem k tomu pak nelze přisvědčit tvrzení obviněného o porušení pravidla in dubio pro reo spadajícího pod zásadu presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř.
23. V této souvislosti je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
24. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů a vyvozuje-li z toho vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
25. Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Obviněný však také namítl, že intenzita poškozeným v přípravném řízení uváděné pohrůžky nebyla taková, aby se jednalo o pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a aby tak zakládala kvalifikaci ve skutkové větě popsaného jednání jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní.
26. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Podle judikatury se proto trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 může pachatel dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli [srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha C. H. Beck, 2012., 1729s.].
27. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že obviněný šel za poškozeným do pokoje, tam k němu bezprostředně přistoupil a agresivně křičel, ať mu dá všechny peníze, jinak jej zbije a dále po něm požadoval platební kartu s PIN kódem. Poškozený mu ze strachu vydal peníze a platební kartu s PIN kódem. Tímto jednáním se obviněný dopustil pohrůžky bezprostředního násilí, a to v úmyslu zmocnit se cizí věci, a naplnil tak znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže namítá, že intenzita pohrůžky nebyla taková, aby se jednalo o pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, nelze tomu přisvědčit. Je zřejmé, že pohrůžka zapůsobila na poškozeného dostatečně intenzivně a vyvolala účinek odpovídající požadavku obviněného, neboť poškozený zareagoval tak, že mu vydal jak peníze, tak i platební kartu. Že tak neučinil dobrovolně, je patrno již z toho, že vědomě napsal obviněnému nesprávný PIN kód, čímž zabránil výběru další finanční hotovosti ze svého bankovního účtu, o což se obviněný bezprostředně po svém odchodu z bytu poškozeného pokusil, a předešel tak další majetkové újmě. Se zřetelem k uvedeným skutečnostem shledal Nejvyšší soud výše uvedenou námitku zjevně neopodstatněnou.
28. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě (variantě), tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Za situace, kdy se ve zcela převažující míře námitky obviněného s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjely, přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a ve zbývající části šlo o námitku zjevně neopodstatněnou, však nemohl být dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. věcně naplněn ani v uvedené druhé alternativě (variantě).
29. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 3. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu