ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.928.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 928/2017-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných společností MZ Oil, s.r.o., IČ: 27225372, se sídlem Praha, Chudenická 1059/30 (nyní v likvidaci) a EMPOREL TRADE s.r.o., IČ: 29367263, se sídlem Brno, Botanická 606/24, a o dovolání obviněného M. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 8 To 339/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, pod sp. zn. 8 T 63/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 8 To 339/2016, a to pouze v té části, v níž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně podané v neprospěch obviněných společností MZ Oil, s.r.o., IČ: 27225372, se sídlem Praha, Chudenická 1059/30 (nyní v likvidaci) a EMPOREL TRADE s.r.o., IČ: 29367263, se sídlem Brno, Botanická 606/24, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 8 T 63/2015, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 8 T 63/2015, a to pouze ve výrocích, jimiž byly „podle §226 písm. b) tr. ř. společnost MZ Oil, s.r.o., IČ: 27225372, se sídlem Praha, Chudenická 1059/30, zproštěna skutku popsaného pod bodem I) obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 4 Zt 101/2014, pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku“, a společnost EMPOREL TRADE s.r.o., IČ: 29367263, se sídlem Brno, Botanická 606/24, podle §226 písm. b) tr. ř. „zproštěna skutku opsaného pod bodem II) obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 4 Zt 101/2014, pro přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku“.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Dovolání obviněného M. N. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá .
Odůvodnění:
1) Obviněný M. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 8 T 63/2015, uznán vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodě I. výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněný podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou způsobil [spolu s obviněným L. P. (společně a nerozdílně)]. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného (a odsouzeného P.) k náhradě škody.
2) Podle §226 písm. b) tr. ř. byla společnost MZ Oil, s.r.o., IČ: 27225372, se sídlem Praha, Chudenická 1059/30 (nyní v likvidaci), zproštěna obžaloby pro skutek popsaný pod bodem I) obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 4 Zt 101/2014, kvalifikovaný obžalobou jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť tento skutek není trestným činem.
3) Podle §226 písm. b) tr. ř. byla společnost EMPOREL TRADE, s.r.o., IČ: 29367263, se sídlem Brno, Botanická 606/24, zproštěna obžaloby pro skutek popsaný pod bodem II) obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 4 Zt 101/2014, kvalifikovaný obžalobou jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť tento skutek není trestným činem. [Týmž rozsudkem byl odsouzen za skutek uvedený pod bodem I) jako spolupachatel obviněný L. P., a pro skutek pod bodem II) zmíněného rozsudku obviněný J. V.].
4) Proti výše uvedenému rozhodnutí podal obviněný N. spolu s dalšími spoluobviněnými a státním zástupcem odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 8 To 339/2016, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
5) Obviněný M. N. [dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“ – viz bod 1)] a nejvyšší státní zástupce podali proti výše zmíněnému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž nejvyšší státní zástupce tak učinil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
6) Obviněný v rámci svého dovolání argumentoval nesprávným právním posouzením ohledně závěrů soudů nižších stupňů o spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku jeho osobou, neboť má za to, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy existuje extrémní nesoulad, který má za následek nezákonné a protiústavní rozhodnutí, jakož i porušení práva na obhajobu či na spravedlivý proces. Dále zpochybnil správnost skutkové věty výroku o vině, neboť podle jeho mínění nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným, a to konkrétně znak obohacení sebe nebo jiného, kdy jeho absence je podle něj podporována rovněž zproštěním obžaloby u spoluobviněné společnosti MZ Oil s.r.o. (v likvidaci). Dalším (dle názoru obviněného) chybějícím znakem, jak vyplývá z obsahu jeho dovolání, je také znak „uvedení v omyl“, a to včetně vyjádření konkrétních fyzických osob, které měly být v omyl uvedeny. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 8 T 63/2015, ale také usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 8 To 339/2016, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
7) Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání zpochybnil výrok soudu prvního stupně, kterým byly společnosti MZ Oil s.r.o. (v likvidaci) a EMPOREL TRADE s.r.o. zproštěny obžaloby, neboť se oproti soudům nižších stupňů nedomnívá, že trestní podmínky odpovědnosti těchto právnických osob, jak je upravuje ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“), nebyly v konkrétním případě naplněny. Soudy nižších stupňů v rozporu s příslušným zákonným ustanovením zúžily podle jeho názoru tuto problematickou otázku pouze na konstatování neexistence reálného prospěchu obviněných společností z protiprávního jednání konkrétních fyzických osob. Nejvyšší státní zástupce dále doplnil, že ze skutkových zjištění vyplývá, že obě společnosti předmětnou trestnou činnost spáchaly v rámci své činnosti a navíc, že tato trestná činnost byla spáchána jejich jménem. Rovněž odmítl závěr soudů nižších stupňů, že by pouhé nedohledání prospěchu z protiprávního jednání mělo vést k závěru, že předmětné skutky nejsou trestnými činy obviněných společností, a to i přesto, že se sám domnívá, že k obohacení obviněných společností došlo. Pouze nad rámec nejvyšší státní zástupce konstatuje, že na případnou trestní odpovědnost společnosti MZ Oil s.r.o. (v likvidaci) nemá vliv ani skutečnost, že se tato společnost nachází v současné době v likvidaci. Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínek uvedených v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil nejen usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 8 To 339/2016, a to v části, kdy bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněných právnických osob a které směřovalo proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 8 T 63/2015, ale aby rovněž zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 8 T 63/2015, a to v části, v níž byly tyto právnické osoby zproštěny obžaloby. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. rovněž zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc týkající se těchto obviněných právnických osob v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Závěrem svého dovolání vyjádřil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaných dovoláních za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
8) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a vyjádřil se k dovolání obviněného. Po stručném shrnutí průběhu trestního řízení uvedl, že obviněným avizované pochybení k nenaplnění znaku obohacení sebe nebo jiného či uvedení v omyl v napadeném rozhodnutí neshledal. Z provedeného dokazování je podle něj zřejmé, že peněžní prostředky zaplacené společností Lescon Trade, s.r.o., byly nejprve připsány na účet společnosti MZ Oil, s.r.o. (v likvidaci), kdy obviněný N. coby jednatel této společnosti předmětné finanční prostředky dále převedl na účet společnosti EMPOREL TRADE, s.r.o. a následně byly převedeny do společnosti Pizza do krabice, s.r.o. a na účet společnosti SOTEX, s.r.o., ze kterého je vybral další ze spoluobviněných. Rovněž nemůže uspět ani další z argumentů obviněného N., týkající se zproštění obžaloby společnosti MZ Oil, s.r.o. (v likvidaci), neboť uvedená společnost byla obžaloby zproštěna z důvodu nenaplnění zákonných podmínek trestní odpovědnosti právnických osob podle §8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Státní zástupce rovněž odmítl námitku obviněného vztahující se k nenaplnění znaku skutkové podstaty za vinu mu kladeného trestného činu, a sice znaku uvedení v omyl, neboť ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný N. uzavřel kupní smlouvu o dodávce pohonných hmot, a to ačkoliv věděl, že přes zaplacenou kupní cenu předmět koupě nedodá a peníze budou vyvedeny mimo dosah oprávněných osob. Další námitky vyplývající z obsahu dovolaní obviněného státní zástupce hodnotil jako nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod a konstatoval, že skutková zjištění soudů nižších stupňů byla zcela v souladu s pravidly stanovenými v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. odůvodněna v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného N. podle §265b odst. 1 písm e) tr. ř. odmítl.
9) Rovněž obviněný se vyjádřil k dovolání nejvyššího státního zástupce. Ve svém vyjádření opětovně poukázal na to, že on byl pro týž skutek odsouzen, zatímco právnická osoba byla pro týž skutek obžaloby zproštěna. Pokud jde o jeho odsouzení, toto vychází ze spekulativních závěrů soudu prvního stupně a mj. opětovně poukazuje na to, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
10) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného a nejvyššího státního zástupce jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými a v případě obviněného také prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
11) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným a nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
12) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě], jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
13) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
a) k dovolání obviněného N.
14) S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu (nesouladu) považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
15) Nejvyšší soud rovněž uzavírá, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci jeho obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (viz str. 14-18 rozsudku, str. 4-5, str. 11-12 usnesení). Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
16) V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se porušení práva na obhajobu, nesprávného hodnocení důkazů, jakož i rozsahu zjištění skutkového stavu, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení jeho jednání.
17) Ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného poukazuje Nejvyšší soud rovněž na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
18) Zcela nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud doplňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
19) Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Nejvyšší soud se tak plně ztotožnil s právním názorem soudů obou stupňů vyjádřeným v odůvodněních jejich rozhodnutí a nesouhlasí tak s tvrzením obviněného, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána, popř. že měla být zvolena jiná právní kvalifikace.
20) Soudy nižších stupňů shodně uvedly, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, včetně výpovědí svědků a listinných důkazů atd., které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku a jeho vině. Názor obviněného, že existují pochybnosti o jeho vině, které by tudíž měly vést k závěru o jeho nevinně, je proto třeba odmítnout, neboť na základě důkazů, které soudy provedly a velmi podrobného, logického a přesvědčivého odůvodnění hodnocení důkazů, což vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, neexistují důvodné pochybnosti o spolehlivě zjištěném skutkovém stavu věci ve vztahu k obviněnému.
21) V souvislosti s dalším okruhem námitek obviněného, a sice s námitkami, které se týkají nedostatků skutkové věty, konkrétně absence vyjádření znaků skutkové podstaty - uvedení v omyl a obohacení sebe nebo jiného, Nejvyšší soud uzavírá, že jsou sice uplatněny pod deklarovaným dovolacím důvodem právně relevantně, avšak jsou současně zjevně neopodstatněné. Ze způsobu, jakým je skutek popsán, lze vyčíst znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, přičemž napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění lze zhodnotit jako jasná, logická a přesvědčivá, tedy jako rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, nevykazující obviněným namítané procesní pochybení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07, viz shora k otázce extrémního nesouladu).
22) Nejvyšší soud k trestnému činu, kterým byl obviněný uznán vinným, pouze doplňuje, že trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že omylem se rozumí rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. K druhému z obviněným zmiňovaných znaků skutkové podstaty, a sice ke znaku „obohacení sebe nebo jiného“, Nejvyšší soud konstatuje, že obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. A konečně „značnou škodou“ se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč. V uvedeném případě lze tedy shrnout, že skutková věta výroku v bodě I) rozhodnutí soudu prvního stupně obsahuje vymezení jak objektivní, tak subjektivní stránky trestného činu podvodu, a to včetně v tomto odstavci podrobněji rozvedených znaků skutkové podstaty včetně vyčíslení výše škody, přičemž je zcela jasně stanoveno, kdo se v dané věci obohatil, kdo je poškozeným a jakým způsobem byl uveden v omyl. K uvedenému lze ze skutkového zjištění uvést, že se jedná o poškozenou společnost Lescon Trade, s.r.o., neboť to byla ona, kdo na základě podvodného jednání obviněného N., konkrétně na základě uvedení v omyl ohledně skutečnosti, že realizované platby jsou provedeny za účelem uhrazení kupní ceny, kdy po jejím zaplacení obdrží poškozená společnost smluvený předmět koupě, odeslala finanční prostředky na účet společnosti MZ Oil, s.r.o. (v likvidaci). Byl to obviněný, kdo jako jednatel společnosti MZ Oil, s.r.o. (v likvidaci) poškozenou společnost uváděl v omyl a byl to obviněný jako jednatel společnosti MZ Oil, s.r.o. (v likvidaci), který následně tyto finanční prostředky (zaslané poškozenou společností Lescon Trade, s.r.o., na účet společnosti MZ Oil, s.r.o. (v likvidaci) přeposlal na účet společnosti EMPOREL TRADE s.r.o., z kterého byly dále přeposlány na účty dalších dvou společností (Pizza do krabice, s.r.o. a SOTEX, s.r.o.), přičemž bylo prokázáno, že vetší část z nich byla na konci řetězce vybrána spolupachatelem obviněného N. Výše částky, která byla přiznána jako náhrada škody v adhezním řízení, odpovídá přímé škodě způsobené trestným činem (viz str. 2 a 21 rozsudku) a dosáhla výše stanovené v §138 tr. zákoníku (značné škody – nejméně 500 000 Kč), jak je uvedeno v bodě I) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Námitka obviněného, že ve skutečnosti k žádnému obohacení jeho, popř. jiné osoby nedošlo, postrádá jakýkoli právní význam, neboť škoda je v daném případě určena platbou, která byla provedena z účtu poškozené společnosti, jak správně dovodily obecné soudy, na účet společnosti MZ Oil, s.r.o. (v likvidaci), jejímž jednatelem byl obviněný N., a byl to rovněž tento obviněný, který dál s těmito finančními prostředky nakládal (přeposlal na účet společnosti EMPOREL TRADE s.r.o.).
23) K námitce obviněného týkající se podmíněnosti jeho trestní odpovědnosti trestní odpovědností spoluobviněných právnických osob Nejvyšší soud připomíná, že výše uvedené závěry Nejvyššího soudu, které korespondují s těmi, jež učinily soudy nižších stupňů v přezkoumávaných rozhodnutích, svědčí u obviněného o jeho trestní odpovědnosti jakožto fyzické osoby, neboť to, že se činu dopustil on, a nikoli pouze právnická osoba-společnost MZ Oil, s.r.o. (v likvidaci), za niž z titulu jednatelství jednal, vyplývá ze všech závěrů a úvah soudů obou stupňů. Nejvyšší soud však pro úplnost doplňuje, že trestní odpovědnost obviněného by nevylučovala okolnost, že by byla trestně odpovědná jako právnická osoba i společnost MZ Oil, s.r.o. (v likvidaci), protože podle ustanovení §9 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o trestní odpovědnosti právnických osob) trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v §8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby. Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním více osob, z nichž alespoň jedna je osoba právnická, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim nevychází z akcesority trestní odpovědnosti právnické osoby, a proto ji neváže na trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby, jejíž jednání je právnické osobě přičítáno. Podmínkou však na druhé straně není, že by nebylo možno postihnout pachatele fyzickou osobu za spáchaný trestný čin (srov. ŠÁMAL, P., DĚDIČ, J. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 235). I přes tuto skutečnost, podle níž by i v případě, že je zjištěna a prokázána trestní odpovědnost obviněného jako fyzické osoby, na této jeho trestní odpovědnosti by případná trestní odpovědnost jmenované právnické osoby nic nezměnila, jen z tohoto důvodu, že by zmíněná okolnost mohla mít význam pro vymezení míry zavinění obviněného, eventuálně by se mohla promítnout do výše trestu [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 972/2016].
24) K výše uvedenému lze dále uvést, že vztah trestní odpovědnosti právnické osoby k trestní odpovědnosti fyzické osoby je vymezen v ustanovení §9 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob jako souběžný samostatný a nezávislý odpovědnostní vztah, což zákon vyjádřil slovy, že „trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v §8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob“ a naopak. Toto řešení vychází z uplatněného modelu pravé trestní odpovědnosti právnické osoby (obdobně je tomu např. v Rakousku nebo v Nizozemsku). Český zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim nevychází z akcesority trestní odpovědnosti právnické osoby, a proto ji neváže na trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby, jejíž jednání je právnické osobě přičítáno (jako je tomu např. v Polsku – srov. čl. 3 polského zákona o odpovědnosti kolektivních subjektů). Podmínkou však na druhé straně není, že by nebylo možno postihnout pachatele – fyzickou osobu za spáchaný trestný čin (což je vyžadováno obecně např. ve Švýcarsku, ovšem s výjimkou trestných činů uvedených v čl. 102 odst. 2 švýcarského trestního zákoníku, kde je za stanovených podmínek připuštěna souběžná nezávislá odpovědnost). V případě trestní odpovědnosti jak právnické osoby, tak i některé z osob uvedených v §8 odst. 1 a) až c) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob se tedy uplatní samostatná souběžná trestní odpovědnost obou těchto subjektů, kdy každý odpovídá za celý způsobený následek. V tomto případě se nejedná o spolupachatelství s ohledem na povahu přičitatelnosti vymezené v §8 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, neboť zde nejde o úmyslné společné jednání ve smyslu §23 tr. zákoníku, neboť právě jednání některé z osob uvedených v §8 odst. 1 a) až c) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob se přímo přičítá trestně odpovědné právnické osobě.
b) k dovolání nejvyššího státního zástupce
25) Ve vztahu k dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud uvádí, že námitky jím uplatněné v tomto dovolání jsou námitkami podřaditelnými pod uplatněné dovolací důvody, a současně z důvodů níže uvedených byly shledány i důvodnými.
Pokud jde o teoretická východiska, ze kterých je nutno v předmětné věci vycházet, pak je nutno opětovně zmínit následující. Obecně lze konstatovat, že podle §8 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, trestným činem spáchaným právnickou osobou je protiprávní čin spáchaný jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, jednal-li tak a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat, b) ten, kdo u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost, i když není osobou uvedenou v písmenu a), c) ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby, nebo d) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení (dále jen „zaměstnanec“) při plnění pracovních úkolů, i když není osobou uvedenou v písmenech a) až c), jestliže jí ho lze přičítat podle odstavce 2. [Nejvyšší soud považuje za potřebné vzhledem k námitce nejvyššího státního zástupce (viz rozvedeno níže) poukázat na to, že s účinností od 1. 12. 2016 (zák. č. 183/2016 Sb.) již návětí §8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, neobsahuje znak „spáchaný jejím jménem“].
26) Soud druhého stupně se v rámci odůvodnění svého rozhodnutí v části, kterou reagoval na odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch právnických osob proti zprošťujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně [viz str. 11 jeho usnesení, včetně odkazu na §8 odst. 1 zák. č. 411/2000 Sb. (patrně měly soudy nižších stupňů na mysli zák. č. 418/2011 Sb)]. S ohledem na tuto skutečnost je tedy nutno připomenout, že soud prvního stupně [mino části odůvodnění viz str. 20 rozsudku identické s argumentací soudu druhého stupně viz str. 11 (uvedeno výše)] uvedl, „v dané věci je pak podstatná ta skutečnost, zda-li byl protiprávní čin spáchán v zájmu obviněné právnické osoby, to znamená, musí jít o situaci, kdy právnická osoba z takového jednání má buď majetkový nebo jakýkoli imateriální prospěch či výhodu. V tomto smyslu soud nemohl vzít za prokázané, že jednáním obžalovaných by vznikla právnickým osobám nějaká výhoda. Je nepochybné a vyplývá to z dané právní kvalifikace, jíž byli obžalovaní N. a P. uznáni vinnými, že výhoda ve smyslu obohacení vzniknout musela, ale taková výhoda směřovala pouze vůči nim, to znamená, pouze oni samotní, jako fyzické osoby měli ze svého vlastního jednání prospěch a v žádném případě nelze dovodit, že taková výhoda by se vztahovala i na právnickou osobu MZ Oil, s.r.o. Totéž lze dovodit a vztáhnout i na právnickou osobu Emporel Trade, s.r.o., neboť ani tato právnická osoba neměla či spíše nemohla mít jakoukoli výhodu z jednání obžalovaného V., ten konečně ze svého jednání žádný benefit neměl“. Ze shora uvedeného je tedy nezpochybnitelné, že soud prvního stupně se v rámci svého dokazování a následného hodnocení důkazů, při vytváření závěrů, zda se jednáním popsaným v obžalobě dopustila právnická osoba zažalovaného trestného činu zaměřil pouze na jeden ze znaků uvedených v návětí §8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob „v jejím zájmu“. Vzhledem k výše uvedenému konstatování soudu a tomu, že „musí existovat propojení prospěchu fyzické osoby, na jedné straně a jakéhokoli prospěchu právnické osoby na straně druhé“, což zjištěno nebylo a za situace jak uvádí soudy „bylo vedeno trestní řízení proti obžalovaným coby jednatelům těchto právnických osob, tak stíhání právnických osob jako takových, soud považuje za zcela duplicitní, když jednání společníka-jednatele právnické osoby, soud vnímá jako exces, kterému není nutné dovozovat trestní odpovědnost právnické osoby, neboť existuje jednoznačná trestní odpovědnost fyzických osob, to znamená jednotlivých obžalovaných“ , a soud prvního stupně obě právnické osoby podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil.
27) V souvislosti s touto argumentací soudu prvního, (resp. soudu druhého) stupně dále zůstalo z jejich strany bez povšimnutí, že návětí §8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob obsahovalo (v době rozhodování zmíněných soudů) další dva znaky, a to „jejím jménem“ (myšleno společnosti) nebo „v rámci její činnosti“. Vedle výše uvedeného k předmětné trestní věci je nutno uvést, že aby za jednání kladené jim za vinu nesly trestní odpovědnost tyto právnické osoby, nestačí, že jde o protiprávní čin uvedený v §7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, že byl spáchán buď jménem právnické osoby a osobou uvedenou v §8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, ale musí být přičitatelný této právnické osobě podle §8 odst. 2, 3, popř. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, což znamená mimo uvedené podmínky, že jde o takové jednání fyzické osoby, které svým obsahem a smyslem je jednáním této právnické osoby. Pro vyvození trestní odpovědnosti právnické osoby postačí naplnění i jen jednoho z požadovaných vztahů právnické osoby k jednání některé z uvedených osob, tedy jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, neboť tyto jsou zde uvedeny alternativně. Vzhledem k tomu, že však všechny tyto korektivní znaky jsou stanoveny k vyloučení excesů jednajících osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, je třeba je vykládat spíše restriktivně, a to s přihlédnutím ke smyslu a účelu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (srov. ŠÁMAL, P., DĚDIČ, J. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 190 až 191).
28) Jak již bylo výše uvedeno, soudy nižších stupňů soustředily problematiku předpokladů trestní odpovědnosti právnických osob pouze na hodnocení toho, zda jednání fyzických osob jednajících za obchodní společnosti bylo v zájmu těchto právnických osob a zda z něj tyto právnické osoby měly prospěch. Existenci některé ze zbylých podmínek uvedených v návětí §8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob již žádným způsobem nehodnotily. V odůvodnění svých rozhodnutí shodně konstatovaly, niž by však blíže zdůvodnily, z jakých skutečností k uvedenému závěru dospěly, že soud vnímá jednání jednatele-společníka právnické osoby jako exces.
29) V souvislosti s posouzením, zda je protiprávní čin spáchán v zájmu právnické osoby, (pak níže uvedená literatura uvádí), že tomu tak bude za situace, má-li z něho právnická osoba buď majetkový prospěch, nebo jakýkoliv imateriální prospěch, či získá-li jakoukoliv výhodu. V zájmu právnické osoby je i takové jednání, které zlepšuje postavení společníků či jiných osob ve společnosti, a to včetně jejích zaměstnanců. Odborná literatura shrnuje, že čin je spáchán v zájmu právnické osoby, jestliže zlepšuje nebo alespoň oproti jiným zachovává stávající postavení předmětné právnické osoby v oblasti jejího působení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 192, 193). Pokud tedy se konstatuje, že v zájmu právnické osoby je jen jednání, ze kterého vzniká pro právnickou osobu prospěch či jakákoli výhoda, pak nelze přehlédnout, že na účty obou právnických osob byly, byť na krátkou dobu, převedeny finanční prostředky získané trestnou činností. V rozhodnutí soudů není uvedené skutečnosti, zda mohla zlepšit postavení společností, věnována pozornost. Pozornost nebyla věnována ani již zmíněnému znaku „v rámci její činnosti“, přitom z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že firma MZ Oil, s.r.o. (v likvidaci) „řešila denně dvě až tři cisterny“ (str. 6 rozsudku), za půl rok obrat tak 100 cisteren“ (str. 8 rozsudku), společnost Emporel Trade, s.r.o., „byla jedním z dodavatelů pohonných hmot“ (viz str. 8 rozsudku). Na shora uvedené skutečnosti je tedy nutno poukázat v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 627/2015, příp. rozhodnutím téhož soudu sp. zn. 8 Tdo 972/2017, která se mj. zabývala problematikou, zda [ne]byla právnická osoba zneužita ke zcela subjektivním kriminálním zájmům fyzických osob [viz bod 38-40 rozhodnutí 8 Tdo 972/2017]. Obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1199/2015 Nejvyšší soud rozvedl znaky vyjádřené v §8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a poukázal na skutečnosti, kdy lze jednání přičíst právnické osobě v souladu s ustanovením §8 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Již shora bylo uvedeno, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů až na konstatování, že „soud nemohl vzít za prokázané, že by jednáním obžalovaných právnickým osobám vznikla nějaká výhoda“ , nevyplývá, žádné zjištění k výše zmíněným znakům „jednání v rámci činnosti“, ev. „jménem“ společnosti, přesto bylo soudy následně konstatováno, že šlo ze strany obviněných o exces, což bylo důvodem pro zprošťující výrok podle §226 písm. b) tr. ř. Není vyloučeno, že jednající osoba spáchá protiprávní čin sice fakticky jménem právnické osoby nebo v rámci její činnosti, ale takový čin bude spáchán na její úkor. V takovém případě dozajista není smyslem zákona, aby byla vůči právnické osobě uplatňována trestní odpovědnost. Při posuzování excesů jednajících osob je třeba uplatnit zásadu, že pokud byl čin v zásadě spáchán proti zájmům právnické osoby nebo na její úkor, nelze dovodit trestní odpovědnost takto poškozené právnické osoby a bude uplatněna pouze trestní odpovědnost osoby jednající [srov. Šámal, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 190, 191; shodně Šámal, P., Vokoun, R., Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 4. díl. Trestní odpovědnost právnických osob. Změny v trestních zákonech po 1. 1. 2010. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 34, 35]. V posuzované věci však závěr, že by trestný čin byl spáchán na úkor obviněných obchodních společností nebo proti jejich zájmům, zda se jednalo o protiprávní čin přičitatelný právnické osobě ve smyslu §8 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob z odůvodnění rozhodnutí nižších soudů nevyplývá.
30) Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud dovolání obviněného M. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že námitky nejvyššího státního zástupce shledal důvodnými, z podnětu jeho dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 8 To 339/2016, a to pouze v té části, v níž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně podané v neprospěch obviněných společností MZ Oil s.r.o., IČ: 27225372, se sídlem Praha, Chudenická 1059/30 (v likvidaci) a EMPOREL TRADE s.r.o., IČ: 29367263, se sídlem Brno, Botanická 606/24, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2014, sp. zn. 8 T 63/2015, a rovněž zrušil i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2014, sp. zn. 8 T 63/2015, avšak pouze ve výroku, jímž byly podle §226 písm. b) tr. ř. společností MZ Oil, s.r.o., IČ: 27225372, se sídlem Praha, Chudenická 1059/30 (v likvidaci), „zproštěna skutku popsaného pod bodem I) obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 4 Zt 101/2014, pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku“ a společnost EMPOREL TRADE, s.r.o., IČ: 29367263, se sídlem Brno, Botanická 606/24, „zproštěna podle §226 písm. b) tr. ř. skutku popsaného pod bodem II) obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 4 Zt 101/2014, pro přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku“. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. S ohledem na zjištěné nedostatky (viz bod 27 - 29 usnesení Nejvyššího soudu) byla po zrušení věc vrácena soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně), aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. listopadu 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu