ECLI:CZ:NS:2017:6.TZ.58.2017.1
sp. zn. 6 Tz 58/2017-24
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivo Kouřila a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Josefa Mazáka projednal ve veřejném zasedání dne 4. 10. 2017 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. K., proti pravomocnému rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 11. 11. 1955, sp. zn. T 35/55, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 11. 11. 1955, sp. zn. T 35/55,
byl porušen zákon
v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) v neprospěch obviněného J. K.
Tento rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný
J. K.,
se zprošťuje
podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon), jehož se měl dopustit tím,
že dne 15. 8. 1955 a ani do 24 hodin po stanovené lhůtě nenastoupil podle řádně mu doručovaného povolávacího rozkazu vojenské cvičení, přičemž již povolávací rozkaz odepřel převzít, a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův,
neboť označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 11. 11. 1955, sp. zn. T 35/55, byl zemřelý obviněný J. K. (v některých dokumentech uváděno „K.“) uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) a odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky, k trestu ztráty čestných práv občanských a ztráty práv uvedených v §44 odst. 2 tr. zák. na tři roky a k náhradě nákladů trestního řízení zálohovaných státem.
Jako uvedený trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění býv. Nižšího vojenského soudu v Brně spočíval v tom, že obviněný dne 15. 8. 1955 a ani do 24 hodin po stanovené lhůtě nenastoupil podle řádně mu doručovaného povolávacího rozkazu vojenské cvičení, přičemž již povolávací rozkaz odepřel převzít, a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův.
Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 11. 1. 1955, a nebyl předmětem přezkumného řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Proti citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného dne 1. 9. 2017 u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Uvedl, že citovaným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §15 odst. 1 ústavního zákona č. 50/1948 Sb., Ústavy Československé republiky (tzv. Ústavy 9. května), dále v ustanovení §1 odst. 1 a §2 odst. 3 tr. ř. (zákon č. 87/1950 Sb.) ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) a tento rozsudek nemůže obstát ani z hlediska zásad uvedených v §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. V době rozhodování nebylo zohledněno, že obviněný uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou 9. května, přičemž právo na svobodu svědomí nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 tr. ř. (zákon č. 87/1950 Sb.) ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) v neprospěch obviněného, aby zrušil napadený rozsudek, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
Intervenující státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se v rámci veřejného zasedání konaného před Nejvyšším soudem ztotožnila s obsahem stížnosti pro porušení zákona a učinila shodný závěrečný návrh.
Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil souhlasně rovněž obhájce obviněného, poukázal na vybranou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu a ve shodě s ministrem spravedlnosti navrhl zprostit obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
Trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) se dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupil službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze. Podle §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.
Základním pochybením bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně bylo to, že nevyvodil odpovídající právní závěry ze zjištění, podle kterého obviněný nenastoupil na vojenské cvičení s odvoláním na své náboženské přesvědčení. Podle bližších zjištění uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku obviněný odepřel převzít už povolávací rozkaz, který mu byl doručován dne 8. 8. 1955 k nástupu vojenského cvičení na den 15. 8. 1955, a učinil tak s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení. Ani pohovor, který byl s obviněným uskutečněn tajemníkem MNV Pozba, nevedl ke kladnému výsledku, a obviněný toto vojenské cvičení nenastoupil. V hlavním líčení obviněný uvedl, že beze zbraně by vojenskou službu vykonával.
Bývalý Nižší vojenský soud v Brně nevzal v úvahu, že tehdejší Ústava 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) v ustanovení §15 odst. 1 zaručovala svobodu svědomí s tím, že podle §16 odst. 1 měl každý právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně odsoudil obviněného přesto, že obviněný posuzovaným činem vykonával právo přiznané Ústavou 9. května.
Právům, která v citovaných ustanoveních Ústava 9. května formálně deklarovala, však nebyly poskytnuty žádné reálné záruky a sama Ústava 9. května naopak tato práva nepřípustně omezovala, zejména v ustanoveních §15 odst. 2, §34 odst. 2. V ustanovení §15 odst. 2 Ústavy 9. května bylo mimo jiné stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem. V ustanovení §34 odst. 2 Ústavy 9. května bylo stanoveno, že každý občan je povinen konat vojenskou službu. Faktické popření svobody svědomí, která byla formálně deklarována v §15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava sama nestanovila žádnou alternativu výkonu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo konat tuto službu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nestanovilo žádnou alternativu vojenské služby, např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 18/1992 Sb. Výkon vojenské služby na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, pak byl vynucován prostředky trestní represe.
Za tohoto stavu výrok o vině obviněného trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) odporoval nejen ustanovení §15 odst. 1 Ústavy 9. května, ale i ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
Obviněný byl ve skutečnosti odsouzen za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Čin obviněného, který směřoval k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byl tehdejším československým trestním zákonem prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jeho trestní stíhání a potrestání. Tato hlediska, která jsou stanovena v §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, mají v posuzované věci interpretační význam ve vztahu k ustanovení §265 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) o trestném činu nenastoupení služby v branné moci a staví výrok o vině obviněného do pozice, v které nemůže obstát. Tento závěr je v souladu s nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01.
Tím, že skutek posoudil jako trestný čin, bývalý Nižší vojenský soud v Brně porušil zákon v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) v neprospěch obviněného J. K.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona, podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením rozsudku ztratila podklad, a podle §271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 10. 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák