ECLI:CZ:NS:2017:6.TZ.71.2016.1
sp. zn. 6 Tz 71/2016-51
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. února 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Ivo Kouřila a JUDr. Vladimíra Veselého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného I. K. proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 20. 7. 1955, sp. zn. T 23/55, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 tr. ř. a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 20. 7. 1955, sp. zn. T 23/55, byl porušen zákon v ustanovení §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb., v neprospěch obviněného I. K.
Rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 20. 7. 1955, sp. zn. T 23/55, se zrušuj e . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný I. K. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 29. 10. 1954 s odvoláním se na své náboženské přesvědčení odepřel nastoupiti vojenskou základní službu, ačkoliv byl k jejímu nastoupení vyzván a řádně vyrozuměn povolávacím rozkazem OVS Púchov, čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. (dále jen trestního zákona z roku 1950), neboť skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 20. 7. 1955, sp. zn. T 23/55, byl obviněný I. K. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona (dále jen tr. zák.) a byl podle §265 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž podmíněný odklad výkonu trestu ve smyslu §265 odst. 3 tr. zák. byl vyloučen, a dále podle §43, 44 tr. zák. ke ztrátě čestných práv občanských, přičemž dočasná ztráta práv uvedených v §44 odst. 2 tr. zák. byla stanovena na tři roky, dále podle §68 odst. 1 písm. a) tr. ř. k náhradě nákladů trestního řízení zálohovaných státem.
Podle zjištění bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně spáchal obviněný uvedený trestný čin tím, že dne 29. 10. 1954 s odvoláním se na své náboženské přesvědčení odepřel nastoupiti vojenskou základní službu, ačkoliv byl k jejímu nastoupení vyzván a řádně vyrozuměn povolávacím rozkazem OVS Púchov.
Vzhledem k tomu, že proti uvedenému rozsudku nebyl podán opravný prostředek, stal se pravomocným dnem vyhlášení (20. 7. 1955).
Ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného dne 23. 12. 2016 u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona, ve které vytkl shora uvedenému rozsudku nesprávnost výroku o vině. Poukázal na to, že obviněný byl odsouzen za to, že uplatnil právo na svobodu svědomí, které i v té době bylo garantováno §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z 9. května 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.), přičemž dále došlo k porušení §2 odst. 3 tr. ř., podle kterého bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech. Ministr spravedlnosti závěrem podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb. ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 20. 7. 1955, sp. zn. T 23/55, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., příp. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
S ohledem na omezené množství důkazů, které měl Nejvyšší soud k dispozici (pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 20. 7. 1955, sp. zn. T 23/55), mohl tento z rozsudku, který byl napaden stížností pro porušení zákona konstatovat, že obviněný dne 29. 10. 1954 s odvoláním se na své náboženské přesvědčení odepřel nastoupiti vojenskou základní službu, ačkoliv byl k jejímu nastoupení vyzván a řádně vyrozuměn povolávacím rozkazem OVS Púchov. Obviněný převzal povolávací rozkaz a sám uvedl, že vojenskou základní službu nenastoupí, což také učinil a ve lhůtě 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze vojenskou službu nenastoupil s odvoláním se na to, že se to příčí jeho křesťanskému přesvědčení a proto, že by výkonem vojenské služby učil se zabíjet a tím vším, že by hrubě porušoval Boží zákony.
Nejvyšší soud v souvislosti s předmětnou trestní věcí poukazuje na právní názor a závěry vyslovené v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
Je tedy zřejmé, že v rozporu s tímto právním názorem deklaroval stížností pro porušení zákona napadený rozsudek vinu obviněného I. K., přičemž nerespektoval právo náboženské svobody a přesvědčení obviněného, jejichž uplatnění obviněným v praxi postrádalo prvky společenské nebezpečnosti a protiprávnosti.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona, ke kterému napadeným rozsudkem došlo v neprospěch obviněného v ustanoveních §265 odst. l tr. zák., podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a podle §271 odst. l tr. ř. sám s ohledem na závěry plynoucí z výše uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu ve věci rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu