ECLI:CZ:NS:2017:6.TZ.94.2017.1
sp. zn. 6 Tz 94/2017-37
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Ivo Kouřila a JUDr. Josefa Mazáka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. R. , proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 20. 11. 1957, sp. zn. T 184/57, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 20. 11. 1957, sp. zn. T 184/57, byl v neprospěch obviněného J. R. porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon.
Napadený rozsudek se zrušuje . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný J. R. , zemřelý 5. 2. 2010 ve S., naposledy bytem S., K., se podle §226 písm. b) tr. ř. z p r o š ť u j e obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „ dne 13. 9. 1957 při nástupu vojenského cvičení u útvaru v M. L. odmítl obléci stejnokroj a převzíti zbraň z důvodů svého náboženského přesvědčení a stejnokroj oblékl a zbraň převzal teprve po 16. 9. 1957, když bylo proti němu vzneseno obvinění“, ve kterém byl rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 20. 11. 1957, sp. zn. T 184/57, shledán trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, neboť označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 20. 11. 1957, sp. zn. T 184/57, byl obviněný J. R. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon (dále jen „trestní zákon“), kterého se měl dopustit tím, že „dne 13. 9. 1957 při nástupu vojenského cvičení u útvaru v M. L. odmítl obléci stejnokroj a převzíti zbraň z důvodů svého náboženského přesvědčení a stejnokroj oblékl a zbraň převzal teprve po 16. 9. 1957, když bylo proti němu vzneseno obvinění“ . Za tento trestný čin byl odsouzen podle §270 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §24 odst. 1 a §25 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.
2. Obviněný ani jeho pozůstalí nepožádali o provedení přezkumného řízení podle zákona č. 119/1991 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na přezkum ve věci nepodal ani příslušný prokurátor.
II.
3. Proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 20. 11. 1957, sp. zn. T 184/57, podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného.
4. V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku zrekapituloval průběh trestního řízení a připomněl dikci §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, §1 odst. 1 zákona č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“), §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona a §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“). Poté uvedl, že v dané věci bylo při přezkumném řízení vycházeno z účelu zákona o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se v 50. letech 20. století staly v justičním rozhodování tak, jako tomu bylo v této věci, kdy byl obviněný v podstatě odsouzen pro své náboženské přesvědčení. V této souvislosti namítl, že v době rozhodování bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech nebylo zohledněno, že obviněný uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejším ústavním zákonem č. 150/1948 Sb. (tzv. Ústavou 9. května 1948). Podotkl, že právo na svobodu svědomí nelze zaměňovat se svobodou náboženskou, zejména pokud motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Vzhledem k výše uvedenému uzavřel, že napadeným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech byl porušen zákon v neprospěch obviněného, takže je namístě jeho zrušením napravit nezákonný stav a poskytnout tímto způsobem určité zadostiučinění obviněnému, který setrval na svém náboženském přesvědčení i v době totalitního režimu, resp. jeho pozůstalým.
5. Z těchto důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 20. 11. 1957, sp. zn. T 184/57, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1 trestního řádu ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a za použití §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby vojenského prokurátora pro shora popsaný skutek, neboť tento není trestným činem.
6. Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil obhájce zemřelého obviněného, JUDr. Lubomír Müller, s tím, že ji pokládá za důvodnou, neboť napadený rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 20. 11. 1957, sp. zn. T 184/57, je v přímém protikladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v obdobných kauzách, k čemuž poukázal na jeho nálezy sp. zn. II. ÚS 285/97, sp. zn. I. ÚS 671/01, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a sp. zn. II. ÚS 674/01. Připomněl, že ve všech uvedených případech šlo o jediné odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení před rokem 1990, přičemž na tyto nálezy navazují i rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. rozsudek velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tz 67/2003), které je prakticky aplikovaly. Dále poznamenal, že napadeným rozsudkem byla porušena i zásada ne bis in idem , k čemuž poukázal na předchozí rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech sp. zn. T 179/56, který dosud nebyl zrušen, přičemž v dané věci probíhá přezkum podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. V tomto ohledu odkázal zejména na nálezy Ústavního soudu č. 32/1997 Sb. a č. 38/1999 Sb. V neposlední řadě vyjádřil souhlas s návrhy ministra spravedlnosti, byť nad rámec toho uvedl, že není třeba vyslovovat porušení zákona v ustanovení §1 odst. 1 trestního řádu, a dodal, že v případě porušení zásady ne bis in idem některé senáty v obdobných kauzách zprošťují obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., zatímco jiné zastavují trestní stíhání pro nepřípustnost podle §11 odst. 1 písm. h) tr. ř.
7. Intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se ve veřejném zasedání s podanou stížností pro porušení zákona v plném rozsahu, včetně závěrečného návrhu, ztotožnil. Nad rámec toho pouze navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil zejména porušení ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Vyjádřil se i k námitce obhájce obviněného stran porušení zásady ne bis in idem s tím, že taková výhrada nebyla předmětem stížnosti pro porušení zákona a pro její řešení nejsou podklady ve spisovém materiálu, takže by neměla být v rámci tohoto řízení řešena.
III.
8. Nejvyšší soud na základě §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, načež shledal, že zákon byl napadeným rozhodnutím soudu skutečně porušen v neprospěch obviněného.
9. Nejvyšší soud přitom vycházel z právní úpravy, kterou bylo třeba aplikovat v době rozhodování soudu o podané obžalobě. Ta garantovala svobodu svědomí na úrovni ústavního zákona č. 150/1948 Sb., neboť §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 stanovil, že svoboda svědomí se zaručuje. Zdůrazňuje ovšem, že při výkladu těchto norem postupoval způsobem níže rozvedeným (viz zejména bod 16. a 17.).
10. Základní požadavky na postup trestních soudů v době rozhodování o podané obžalobě v posuzované věci stanovil §1 odst. 1 trestního řádu, podle něhož bylo účelem zákona upravit řízení o trestných činech tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni .
11. Ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, na jehož základě bylo jednání obviněného kvalifikováno jako trestné, stanovilo, že trestného činu vyhýbání se služební povinnosti se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhýbal plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.
12. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.
13. Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se garantuje svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
14. Skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti jsou v souladu se zjištěným stavem věci. Z obsahu rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 20. 11. 1957, sp. zn. T 184/57, se podává, že obviněný dne 13. 9. 1957 při nástupu vojenského cvičení u útvaru v M. L. odmítl obléci si stejnokroj a převzít zbraň s odůvodněním, že jako svědku Jehovovu mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, když teprve po výslechu u Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech dne 16. 9. 1957 převzal stejnokroj a zbraň a vykonal předepsané cvičení. K souzenému jednání se plně doznal a uvedl, že své náboženské přesvědčení nezměnil, ačkoliv si dne 16. 9. 1957 své jednání rozmyslel, jelikož nechtěl, aby se stále potuloval po věznicích, takže vojenské cvičení nakonec vykonal. Bývalý Vojenský obvodový soud v Karlových Varech k obhajobě obviněného uvedl, že pro posouzení otázky jeho viny je nerozhodná, poněvadž tím, že dne 13. 9. 1957 odmítl obléci si stejnokroj a převzít zbraň, se již fakticky dopustil žalovaného trestného činu, avšak celé jeho jednání a skutečnost, že vojenské cvičení nakonec vykonal, mělo vliv na výměru trestu.
15. Předmětné rozhodnutí je třeba pokládat za nesprávné, neboť nerespektuje principy demokratické společnosti garantující právo na svobodu svědomí. Z uvedených skutkových zjištění, z nichž vycházel i bývalý Vojenský obvodový soud v Karlových Varech vyplývá, že obviněný při nástupu vojenského cvičení odmítl obléci si stejnokroj a převzít zbraň, protože mu v tom bránilo jeho náboženské přesvědčení. Ze strany obviněného se tedy jednalo o čin směřující k uplatnění jeho základního práva na svobodu svědomí zaručeného v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky.
16. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, jenž se k otázce svobody svědomí vyjádřil mimo jiné v tom smyslu, že tato „má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina základních práv a svobod, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v čl. 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje… Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy ‚tady a teď‘, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“ Svobodu svědomí proto nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, když navíc svoboda svědomí patří k tzv. absolutním základním právům, která nelze omezit obyčejným zákonem. „ Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku České republiky jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod.)“
17. Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, vyslovil také k otázce výkladu a aplikace „starého práva“ při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, když konstatoval, že „pro demokratický právní stát, jímž Česká republika má být podle normativního příkazu plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy, je nepřijatelné, aby Nejvyšší soud vykládal §267 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tak, že přezkumem zákonnosti napadeného rozhodnutí se rozumí výklad aplikovaného "starého práva" v souladu s někdejší dobovou judikaturou. Ze stejného důvodu také není možné, aby při úvahách o tom, zda stížností pro porušení zákona napadené původní rozhodnutí je zákonné, nebral v úvahu a nevážil základní práva a principy českého ústavního pořádku, do nichž bylo napadeným rozhodnutím zasaženo. Ignorování těchto referenčních norem a principů činí napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nejen vadným pro porušení subjektivního práva stěžovatele, nýbrž, a to Ústavní soud považuje za nutné nad rámec posuzované věci podotknout, i nesrozumitelným pro společnost, neboť podrývá její právní, resp. ústavní vědomí a přispívá k existující nedůvěře v soudnictví v tom smyslu, že české soudy nedokáží ochránit práva občanů ve vztahu ke státní moci, když se projevila excesivně. Tak se zmenšuje důvěra v materiálně chápanou demokratickou právní státnost České republiky. Nemá-li princip právní kontinuity působit destruktivně ve vztahu k české ústavní státnosti, je třeba důsledně trvat při aplikaci "starého práva" na hodnotové diskontinuitě s ním a reflektovat tento přístup v soudních rozhodnutích.“
18. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a takové jednání bylo reálním projevem jeho osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, lze konstatovat, že obviněný svým jednáním pouze uplatnil i tehdejší Ústavou Československé republiky (ústavním zákonem č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Právo na svobodu svědomí deklarováno v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb. bylo následně nepřípustně negováno v odstavci 2 předmětného ustanovení, podle něhož víra nebo náboženské přesvědčení sice nemohla být nikomu na újmu, avšak nemohla být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnění občanské povinnosti uložené mu zákonem, jímž byla i povinnost každého občana konat vojenskou službu v souladu s §34 odst. 2 tehdejší Ústavy. V době, kdy se měl obviněný dopustit protiprávního jednání, navíc tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případ, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. „Staré právo“ je však nutné vykládat ve smyslu judikatury Ústavního soudu a principů demokratického právního státu hodnotově diskontinuálně, tzn. s ohledem na základní práva chráněná českým ústavním pořádkem, jímž je i absolutní právo na svobodu svědomí garantované čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež nelze omezit na úrovni obyčejného zákona.
19. Citované závěry Ústavního soudu je nutné plně aplikovat i na posuzovaný případ obviněného. Bývalý Vojenský obvodový soud v Karlových Varech jej totiž odsoudil pro jeho náboženské přesvědčení, aniž by zohlednil, že obviněný uplatnil své právo na svobodu svědomí, zaručené mu Ústavou, jakož i Všeobecnou deklarací lidských práv. Bývalý Vojenský obvodový soud v Karlových Varech tudíž pochybil, jestliže nezvážil, zda byl posuzovaný skutek vzhledem k motivaci obviněného vůbec trestným činem, neboť obviněný tímto svým jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Ze skutkových zjištění bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech jasně vyplývá, že obviněný při nástupu vojenské služby odmítl obléci si stejnokroj a převzít zbraň, a to z důvodu svého náboženského přesvědčení. Z pohledu obviněného se tedy jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva na svobodu svědomí zaručeného mu v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky.
20. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 20. 11. 1957, sp. zn. T 184/57, byl porušen zákon v neprospěch obviněného, protože jednání obviněného, spočívající v odmítnutí konat vojenskou službu, nelze považovat za trestný čin.
21. K námitce obhájce obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud (ve shodě s vyjádřením státního zástupce) pouze ve stručnosti uvádí, že podle §267 odst. 3 tr. ř. je oprávněn přezkoumat zákonnost a odůvodněnost pouze těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených . Vzhledem ke skutečnosti, že podaná stížnost pro porušení zákona takovou námitku neobsahuje, není v kompetenci Nejvyššího soudu se jí zabývat.
22. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 20. 11. 1957, sp. zn. T 184/57, byl porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1 trestního řádu ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, a to v neprospěch obviněného zemřelého J. R.
23. Nejvyšší soud z tohoto důvodu postupoval podle §269 odst. 2 tr. ř. a zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 20. 11. 1957, sp. zn. T 184/57, jakož i všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dané věci Nejvyšší soud také shledal, že na podkladě skutkového stavu věci, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn, může sám hned rozhodnout. Postupem podle §271 odst. 1 tr. ř. tak obviněného zprostil obžaloby na základě §226 písm. b) tr. ř. pro skutek vymezený v odsuzujícím rozsudku, neboť tento není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2017
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu