ECLI:CZ:NS:2017:7.TD.60.2017.1
sp. zn. 7 Td 60/2017-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud v trestní věci obviněného K. Š. , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T 7/2011, a u odvolacího Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 To 17/2017, projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2017 návrh obviněného na odnětí a přikázání věci a rozhodl takto:
Podle §25 tr. ř. se věc Vrchnímu soudu v Olomouci neodnímá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2015, č. j. 77 T 7/2011-13604, byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo rozhodnuto podle §101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §228 odst. 1 tr. ř. Toto rozhodnutí nenabylo právní moci, neboť proti němu podali odvolání obviněný K. Š. a další osoby.
Vrchnímu soudu v Olomouci byl dne 3. 2. 2017 předložen trestní spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 77 T 7/2011, k rozhodnutí o podaných odvoláních a věc je u odvolacího soudu vedena pod sp. zn. 1 To 17/2017.
Již podáním ze dne 20. 3. 2017 učinil obviněný K. Š. návrh na odnětí uvedené věci Vrchnímu soudu v Olomouci a její přikázání Vrchnímu soudu v Praze. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 7 Td 14/2017, bylo o tomto návrhu rozhodnuto tak, že se podle §25 tr. ř. věc Vrchnímu soudu v Olomouci neodnímá.
Podáním ze dne 5. 12. 2017 učinil obviněný opakovaný návrh na odnětí věci Vrchnímu soudu v Olomouci a její přikázání Vrchnímu soudu v Praze. V novém návrhu, stejně jako v předchozím návrhu na delegaci, obviněný uvedl své přesvědčení, že Vrchní soud v Olomouci není schopen garantovat nestranné a zákonné projednání jeho věci, které odůvodnil dalšími skutečnostmi, z nichž toto svoje přesvědčení dovozuje. Uvedl, že v rámci doplnění odvolání předložil soudu kvitance dokládající, že se vyrovnal s tichými společníky, že jejich nároky jsou vyrovnány a ničeho nežádají. Každá kvitance obsahuje úředně ověřený podpis osoby, která takové prohlášení činí. Vrchní soud však přesto obesílá dotyčné osoby v procesním postavení poškozených a dotazuje se jich na skutečnosti, které vyplývají z kvitance. To obviněnému připadá zvláštní, když je obsah kvitancí jednoznačný. Poté cituje z dopisu, který vrchní soud zasílá poškozeným a v němž přímo konstatuje, že se vůči nim dopustil závažného zločinu podvodu. Podle obviněného tak senát odvolacího soudu dopředu prezentuje svůj názor, ač není věc ještě pravomocně skončena a měla by platit presumpce neviny. Pochybnosti o schopnosti odvolacího soudu věc nestranně rozhodnout, dále podle obviněného vyplývají z komunikace Vrchního soudu v Olomouci s právním zástupcem společnosti ASTRA REINVEST LTD. Zmatečnou situaci podle obviněného již vytvářel Krajský soud v Ostravě. Vrchní soud v listopadu 2017 pak opakovaně obesílal právního zástupce ASTRA REINVEST LTD., údajně z důvodu pochybností vyplývajících z rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2568/17, z kterého však podle obviněného žádné pochybnosti nevyplývají. Také z další komunikace vrchního soudu s právním zástupcem ASTRA REINVEST LTD., ohledně znovuobnovení společnosti, podle obviněného vyplývá, že se Vrchní soud v Olomouci ve věci řádně neorientuje. Obviněný dále uvádí, že Vrchní soud v Olomouci opakovaně rozhodoval po podání obžaloby o jeho vazbě jako soud stížnostní, ale nedbal výkladu §26 tr. ř., neboť v jeho případě podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě návrh na vzetí do vazby soudci Okresního soudu v Ostravě, ačkoli tento soud nebyl z hlediska místní příslušnosti soudem místně příslušným. Státní zástupce prostě vybral jeden z okresních soudů v rámci své působnosti, což je podle obviněného nezákonný postup ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Obviněný má za to, že byl odňat svému zákonnému soudci, přičemž Vrchní soud v Olomouci jeho stížnosti do vazebních usnesení opakovaně zamítal a vazba byla navíc nepřiměřeně dlouhá. V této souvislosti uvedl, že k takovému soudu nemůže mít důvěru. Vrchní soud v Olomouci rovněž neřešil, že jen vyhotovení písemného rozsudku trvalo předsedovi senátu soudu prvního soudu 478 dní, bylo mu také známo, že mu za tuto dobu nebyly bez zbytečného odkladu předloženy stížnosti procesní povahy a tuto situaci ignoroval, čímž podle obviněného nerespektoval jeho právo na spravedlivý proces. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud odňal věc Vrchnímu soudu v Olomouci a přikázal jí Vrchnímu soudu v Praze.
Nejvyššímu soudu byl dne 8. 12. 2017 Vrchním soudem v Olomouci předložen trestní spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 77 T 7/2011, s návrhem obviněného na postup podle §25 tr. ř.
Nejvyšší soud zhodnotil důvody uvedené v návrhu obviněného a dospěl k následujícímu závěru.
Podle §25 tr. ř. platí, že z důležitých důvodů může být věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. O odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení §25 tr. ř., dle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu. K odnětí věci a jejímu přikázání jinému soudu přitom může dojít ve kterémkoliv stadiu trestního řízení.
V projednávané věci je zřejmé, že se trestní věc obviněného nyní nachází u Vrchního soudu v Olomouci (sp. zn. 1 To 17/2017) v řízení o odvolání obviněného a dalších osob proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 77 T 7/2011.
V projednávané věci však Nejvyšší soud neshledal důležité důvody odůvodňující tak zásadní zásah do trestního řízení, jakým je postup podle §25 tr. ř., tedy v tomto případě odnětí věci Vrchnímu soudu v Olomouci a její přikázání Vrchnímu soudu v Praze.
Také z tohoto, v pořadí již druhého, návrhu obviněného je patrné, že obviněný postavil své přesvědčení o neschopnosti Vrchního soudu v Olomouci k zajištění nestranného a zákonného projednání jeho trestní věci, zčásti na námitkách, které se týkají postupu Krajského soudu v Ostravě ve věci jeho výtek na průtahy v řízení (při vyhotovování rozsudku soudu I. stupně) a výtek ohledně nepředložení jeho stížností proti některým rozhodnutím krajského soudu v jeho věci, kterými se Nejvyšší soud zabýval již v souvislosti s předchozím podáním obviněného a v usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 7 Td 14/2017, zřetelně vyjádřil, že v těchto argumentech neshledal důležité důvody pro postup podle §25 tř. ř. Tyto závěry byly rovněž akceptovány v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 1370/17.
Pokud jde o nové argumenty, které podle obviněného opodstatňují postup podle §25 tr. ř. v jeho věci, ani v těch Nejvyšší soud neshledal důležité důvody pro tak výjimečný postup jakým je odnětí a přikázání věci podle §25 tr. ř. Je především zřejmé, že obviněný založil tyto argumenty v podstatě na své nespokojenosti a nesouhlasu s postupem Vrchního soudu v Olomouci v odvolacím řízení při zajišťování podkladů pro konání veřejného zasedání. Nutno poznamenat, že je na soudu, který řízení provádí, aby určil, které důkazy provede a které nikoli. Řešení této otázky pak není předmětem řízení o delegaci u Nejvyššího soudu. Jak již bylo řečeno, trestní věc obviněného se nyní nachází ve fázi řízení u odvolacího soudu a otázky týkající se vad dosavadního řízení a procesu dokazování budou řešeny v řízení před tímto soudem. Postup orgánů činných v přípravném řízení, krajského soudu a vrchního soudu v obviněným uvedených mezitímních rozhodnutích, není důkazem neschopnosti Vrchního soudu v Olomouci rozhodovat meritorně ve věci obviněného nestranně.
Takové argumenty nemohou být důvodem pro pochybnosti ve spravedlivé rozhodování celého Vrchního soudu v Olomouci o odvolání obviněného a dalších osob, jak se domáhá obviněný, a rozhodně nemohou být důležitým důvodem pro odnětí věci tomuto soudu a jejímu přikázání soudu jinému. Pokud jde o posledně uvedené důvody je nutné podotknout, že vyloučení orgánů činných v trestním řízení upravuje postup podle §31 tr. ř. Z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. lze rozhodnout jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o vyloučení soudců jako konkrétních osob. Nelze rozhodovat o vyloučení senátu (viz R 34/1997). Naplnění důvodů pro vyloučení soudců senátu z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného musí splňovat zákonné podmínky, aby mohlo být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům týkajících se obviněného objektivně.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že důvodem ke změně místní příslušnosti soudu podle §25 tr. ř. nemůže být pouhá nedůvěra odsouzeného v objektivní rozhodování soudce (popř. celého soudu). Samotná okolnost, že soud (předseda senátu) vede řízení a věc rozhodne v rozporu s právním názorem nebo přáním obviněného nebo účastníka řízení neznamená, že jeho rozhodnutí je nezákonné, nespravedlivé a nikoli nestranné, a že tedy existuje důvod pro odejmutí věci tomuto soudu a její přikázání soudu jinému. Z konstantní judikatury vyplývá, že způsob rozhodování soudu (soudců) nemůže být důvodem pro jejich vyloučení z rozhodování věci (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 23/1998 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí publikované pod označením T 339 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck), takovým důvodem by dokonce nebylo ani zjištění, že soud v minulosti porušil některé z ústavně zaručených základních práv obviněného. Ani tato skutečnost sama o sobě nestačí k závěru, že objektivita řízení není u tohoto soudu zaručena a že je tak dán důvod k odnětí věci a jejímu přikázání jinému soudu téhož druhu a stupně (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod označením T 398 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck).
Další důvody pro postup podle §25 tr. ř. váže obviněný na rozhodování soudů o jeho vazbě. S rozhodnutími soudů v tomto směru nesouhlasí (což je zřejmé z obsahu trestního spisu). Uvádí, že vazba byla nepřiměřeně dlouhá a nebyla podle něj omezena jen na nezbytnou dobu. Řešení této otázky však nepřísluší Nejvyššímu soudu v rámci řízení o delegaci. Obviněný v podstatě vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem rozhodování Vrchního soudu v Olomouci, jako soudu stížnostního, o jeho stížnostech, které zamítal, ačkoli zmiňoval, že pokud jde o návrh na vzetí do vazby, byl podán u Okresního soudu v Ostravě a podle obviněného tak u nepříslušného soudu. Takové důvody ale nemohou být důležitými důvody pro postup podle §25 tr. ř. V dané věci je nepochybné, že ve věci rozhoduje věcně i místně příslušný Krajský soud v Ostravě, potažmo Vrchní soud v Olomouci.
Obviněný ve svém návrhu na odnětí jeho trestní věci Vrchnímu soudu v Olomouci a její přikázání Vrchnímu soudu v Praze, jako jinému věcně příslušnému soudu, neuvedl žádné závažné argumenty, které by byly natolik zřetelné a zřejmé, že by jednoznačně prokazovaly důvodnost jeho návrhu. Odnětí věci místně příslušnému soudu a její přikázání jinému věcně příslušnému soudu, je rozhodnutím výjimečným a znamená průlom do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pro takový postup musí být dány důležité důvody, které ale Nejvyšší soud neshledal.
Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu