ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1221.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1221/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 10. 2017 o dovolání obviněného J. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 4 To 282/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 150/2015 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 8 T 150/2015, byl obviněný J. J. uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §273 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest měsíců s tím, že výkon tohoto trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na dvanáct měsíců, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu chovu a držení psů všech plemen ve svém i cizím vlastnictví na pět let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř., podle §229 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvoláních, která podali obviněný a čtyři poškození, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 4 To 282/2016. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu ke čtyřem poškozeným. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle §273 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest měsíců s tím, že výkon tohoto trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na dvě léta a obviněnému bylo podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, §48 odst. 4 tr. zákoníku uloženo přiměřené omezení spočívající v zákazu chovu a držení psů všech plemen ve svém i cizím vlastnictví. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo nově rozhodnuto také o náhradě škody. Odvolání poškozených byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Napadl výrok o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že Krajský soud v Ostravě porušil zákaz reformace in peius, pokud mu napadeným rozsudkem uložil podmíněný trest odnětí svobody s delší zkušební dobou, než jakou předtím stanovil Okresní soud v Ostravě. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství označila dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření neobsahovalo žádnou významnější argumentaci nad rámec odůvodnění napadeného rozsudku, takže nebylo třeba předkládat ho obviněnému, resp. obhájci k případné replice.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Námitku porušení zákazu reformace in peius by bylo přiléhavější podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v alternativě, podle které lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S ohledem na význam zákazu reformace in peius jako jednoho ze stěžejních principů spravedlivého procesu ve stádiu odvolacího řízení je možno konstatovat, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově odpovídá námitka, že výměrou uloženého trestu byla překročena horní hranice přípustné výměry, jak vyplývá ze zákazu reformace in peius.
S přijatelnou mírou tolerance lze uvedenou námitku akceptovat i jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“, tj. jiného, než je právní posouzení skutku. Při ukládání trestu za okolností, daných v posuzované věci, jde konec konců o aplikaci hmotného práva (trestního zákona) v podmínkách limitovaných zákazem reformace in peius.
Pokud jde o odvolací řízení, je zákaz reformace in peius vymezen ustanovením §259 odst. 4 tr. ř., podle kterého v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit rozsudek soudu prvního stupně jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného, a ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Zákaz reformace in peius – jinak řečeno – znamená, že z podnětu odvolání obviněného nebo jakéhokoli jiného odvolání podaného ve prospěch obviněného nesmí odvolací soud změnit rozsudek soudu prvního stupně způsobem, který zhoršuje postavení obviněného.
Z hlediska vztahu napadeného rozsudku a podaného dovolání je spornou právní otázkou to, zda změna výroku o trestu, ke které přikročil Krajský soud v Ostravě z podnětu odvolání obviněného, je či není porušením zákazu reformace in peius.
Obecně vzato je třeba uvedenou otázku posuzovat v kontextu celého výroku o trestu, zejména nastane-li situace, že při uložení dvou nebo více druhů trestu odvolací soud výrok o jednom druhu trestu zpřísní při současném zmírnění nebo úplném zrušení výroku o jiném druhu trestu. V takové situaci je třeba především objektivně zkoumat, zda, v jakém směru a v jaké míře bylo změněno celkové postavení obviněného. Pominout nelze ani to, jak změnu subjektivně vnímá sám obviněný, avšak toto hledisko není možné absolutizovat do té míry, že by odvolací soud měl obviněnému uložit trest na jeho přání, podle jeho výběru apod. Subjektivní vnímání změny výroku o trestu musí mít reálný podklad.
V posuzované věci spočívala změna výroku o trestu provedená napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě v tom, že při stejné výměře podmíněného trestu odnětí svobody byla obviněnému stanovena delší zkušební doba a obviněnému bylo navíc uloženo ještě přiměřené omezení, avšak zároveň mu již nebyl uložen trest zákazu činnosti.
Neuložení trestu zákazu činnosti bylo změnou, která velmi významně změnila postavení obviněného v jeho prospěch. Jde především o to, že za stavu vyplývajícího z rozsudku Okresního soudu v Ostravě mohl obviněný dosáhnout účinku, že se na něho hledí, jako by nebyl odsouzen, nejdříve až po uplynutí doby pěti let, na kterou mu byl uložen trest zákazu činnosti (§105 odst. 5, 6 tr. zákoníku), zatímco za stavu vyplývajícího z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě může uvedeného účinku dosáhnout již po uplynutí zkušební doby dvou let, která mu byla stanovena v souvislosti s podmíněným odkladem výkonu trestu odnětí svobody. Dále jde o následky případného porušení zákazu chovu psů. Pokud by obviněný porušil tento zákaz za situace, kdy mu byl uložen trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1 tr. zákoníku, mohl by se tím dopustit trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který by mu hrozil trest odnětí svobody až na dvě léta. Jestliže by však obviněný porušil uvedený zákaz za situace, kdy mu byl uložen ve formě přiměřeného omezení podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, hrozilo by mu za to nanejvýš rozhodnutí soudu, že se vykoná trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen. Zákaz chovu psů – bez ohledu na to, do kterého výroku byl pojat – omezuje obviněného v důsledku rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě jen po dobu dvou let, tj. dokud běží zkušební doba podmíněného odsouzení, zatímco v důsledku rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě by ho omezoval po dobu pěti let. Obsahově se přiměřené omezení, nově uložené podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, vztahuje na tutéž činnost, která byla předtím předmětem trestu zákazu činnosti podle §73 odst. 1 tr. zákoníku, avšak omezuje obviněného po mnohem kratší dobu a s výrazně méně závažnými následky případného porušení zákazu.
Za tohoto stavu prodloužení zkušební doby podmíněného odsouzení, která v délce dvou let stále ještě spadá do dolní poloviny rozpětí stanoveného v §82 odst. 1 tr. zákoníku od jednoho roku do pěti let, ani ve spojení s uloženým přiměřeným omezením podle §82 odst. 2 tr. zákoníku nepředstavuje takovou změnu, která by celkové postavení obviněného zhoršovala. K tomu, aby obviněný subjektivně vnímal změnu výroku o trestu jako změnu ve svůj neprospěch, chybí reálný podklad. Postavení obviněného zůstalo stejné v tom smyslu, že nijak není omezena jeho osobní svoboda a že má zakázáno chovat psy. Z hlediska další perspektivy je postavení obviněného v důsledku rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě výhodnější v tom smyslu, že mnohem dříve mohou pominout reálné i potencionální důsledky odsouzení a že obviněný má možnost v podstatně kratší době dosáhnout fikce neodsouzení.
Je tedy evidentní, že změnou výroku o trestu Krajský soud v Ostravě neporušil zákaz reformace in peius, neboť celkové postavení obviněného oproti rozsudku Okresního soudu v Ostravě nezhoršil.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Vzhledem k výraznějšímu časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku, ke kterému došlo dne 18. 1. 2017, pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného předložena dne 19. 9. 2017. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu