ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1381.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1381/2016-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 1. 3. 2017 o dovoláních, která podali obvinění J. C. a L. N. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 7 To 261/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 231/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. C. a L. N. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 10 T 231/2012, byli obvinění J. C. a L. N. jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzeni každý k trestu odnětí svobody na dva roky s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl u každého z nich podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla každému z nich podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na pět let a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, §48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku jim byla uložena povinnost do konce zkušební doby zaplatit poškozeným způsobené škody, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku každý k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na tři roky. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Jihlavě v podstatě v tom, že obvinění jako jednatelé obchodní společnosti NC Group CZ, s.r.o., se sídlem Jihlava, Antonínův Důl 285, v období od 30. 6. 2010 do 30. 10. 2010 objednali a odebrali zboží či služby minimálně u sedmnácti společností specifikovaných ve výroku, ačkoli věděli, že nebudou schopni ve lhůtě splatnosti ani později dostát závazkům z důvodu nedostatku finančních prostředků společnosti, navíc dne 11. 10. 2010 převedli své obchodní podíly a veškerý majetek společnosti na osobu bezdomovce M. B. a svým jednáním způsobili sedmnácti poškozeným celkovou škodu ve výši 2 153 384 Kč. Okresní soud v Jihlavě ve výroku o vině uvedl, že obvinění nejpozději k datu 30. 6. 2010 museli být srozuměni s tím, že obchodní společnost NC Group CZ, s.r.o., splňuje podmínky insolvence podle zákona č. 182/2006 Sb. a že mají konat dle tohoto zákona, což neučinili.
O odvoláních, která podali oba obvinění proti všem výrokům a státní zástupce v neprospěch obviněných proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 7 To 261/2016. Z podnětu odvolání obviněných byl rozsudek Okresního soudu v Jihlavě podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně obou obviněných zrušen ve výroku učiněném podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, §48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že oběma obviněným byla podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, §48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku uložena povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradili škodu, kterou způsobili trestným činem. Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obvinění podali prostřednictvím společného obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Tento rozsudek napadli proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. Odkázali na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkli rozpor výroku o vině se zásadou subsidiarity trestního práva. Uvedli, že skutek neměl být posouzen jako trestný čin také pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jejich jednáním a následkem, dále vzhledem k nedostatečnému objasnění stavu hospodaření společnosti a konečně i s ohledem na řádné předání společnosti M. B. Poukázali na to, že jsou oba v insolvenci, a namítli, že poškození tudíž měli být s nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Obvinění se dovoláním domáhali toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označila dovolání za zjevně neopodstatněná. Navrhla, aby dovolání obou obviněných byla podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta. Vyjádření neobsahovalo žádnou podstatnou argumentaci nad rámec odůvodnění rozsudků obou soudů, takže nebylo třeba předkládat ho obhájci k případné replice.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Značnou škodou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Z tzv. právní věty výroku o vině je patrno, že soudy považovaly jednání obviněných za jednání, jímž obvinění „zamlčeli podstatné skutečnosti“.
Právní posouzení skutku, tak jak byl zjištěn soudy, je jasně v souladu se zákonem. Z hlediska otázky, zda ze strany obviněných šlo o trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zák. (nehledě na přísnější právní kvalifikaci), není podstatné, zda obchodní společnost, za kterou jednali, splňovala v kritickou dobu podmínky insolvence podle zákona č. 182/2006 Sb. V tomto směru je rozhodné zjištění, že společnost neměla dostatek prostředků na to, aby mohla uhradit cenu objednávaného a odebíraného zboží, resp. služeb, a zjištění, že obviněným byl tento stav znám a že ho zatajili před obchodními partnery, u kterých objednávali a odebírali zboží, resp. služby, a kteří plnili objednávky obviněných v očekávání, že jim za dodané zboží, resp. služby, bude řádně zaplaceno. Obvinění bez poskytnutí protihodnoty dosáhli u obchodních partnerů plnění ve prospěch společnosti, za kterou jednali, právě tím, že před nimi zatajili skutečný stav hospodaření své společnosti jako stav, který neumožňoval úhradu odebraného zboží, resp. služeb. V tom spočívá příčinná souvislost mezi jednáním obviněných a vzniklým následkem v podobě škody na straně dodavatelů zboží, resp. služeb.
Pro závěr, že společnost, za kterou jednali obvinění, neměla dostatek prostředků na úhradu objednávaného a odebíraného zboží, resp. služeb, bylo hospodaření této společnosti objasněno dostatečně. Společnost v kritickou dobu měla nedostatek peněžních prostředků, její činnost byla utlumována, téměř všichni její zaměstnanci byli propuštěni, obvinění nadále pokračovali v objednávání a odebírání zboží, resp. služeb, a nakonec se zbavili svých obchodních podílů a funkce jednatelů jejich formálním převedením na evidentně nastrčenou osobu. M. B. byl zapsán do obchodního rejstříku jako jediný společník a jednatel společnosti za okolností, kdy podpisem listin, připravených a předložených obviněnými, vyhověl naléhání P. J., v jehož ubytovně bydlel a pro něhož za to bezplatně konal různé drobné práce. M. B. se o věc nijak blíže nezajímal, předložené listiny podepsal bez skutečné znalosti jejich obsahu a bez reálné představy, o co jde a k čemu podpis předložených listin směřuje, a očividně sehrál úlohu tzv. bílého koně. Uvedená změna v osobě společníka a jednatele není okolností, která by měla vliv na právní kvalifikaci jednání obviněných ve vztahu k poškozeným subjektům. V podstatě šlo o snahu obviněných zbavit se závazků jejich převedením na neznalou osobu, ale tím nebyla nijak dotčena protiprávnost jejich předchozího jednání vůči poškozeným.
Výrok o vině obviněných není v žádném rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, které vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe a její pojetí jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Obvinění jako jednatelé obchodní společnosti NC Group CZ, s.r.o., za tuto společnost objednávali a odebírali zboží a služby v situaci, kdy bylo evidentní, že společnost nemá žádný reálný zdroj, z něhož by za ně mohla zaplatit, a kdy její činnost nebyla nijak rozvíjena, ale naopak utlumována. Posuzované jednání obviněných bylo po celou rozhodnou dobu, tj. od počátku, provázeno jejich vědomím a srozuměním s tím, že obchodní partneři nedostanou za zboží, resp. služby, zaplaceno a že jim tím bude způsobena škoda. Ze strany obviněných tedy šlo o jednání, které bylo neseno podvodným úmyslem a které proto nabylo povahy vyloženě kriminálního činu, na který nelze adekvátně reagovat jinak než uplatněním prostředků trestní represe.
Evidentně bez opodstatnění jsou námitky obviněných proti výroku o náhradě škody. Namítaná insolvence není důvodem, který by z hlediska zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, v adhezním řízení bránil soudu uložit obviněným povinnost k náhradě škody výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. (k tomu viz Šámal a kol., Trestní řád II, Komentář, 7.vydání, Nakladatelství C.H.Beck 2013, str. 2853-2854).
Výrok o vině obviněných zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a navazující výrok o náhradě škody jsou ve shodě se zákonem. Napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž byly výrok o vině a výrok o náhradě škody ponechány beze změny, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu