ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1501.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1501/2017-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 12. 2017 o dovolání obviněného V. R. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 67 To 168/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 T 294/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 5 T 294/2016, byl obviněný V. R. uznán vinným pokusem zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři léta s tím, že výkon trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na pět let a obviněnému bylo podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby do konce zkušební doby uhradil náhradu škody a nemajetkové újmy. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit poškozené J. F. náhradu škody a nemajetkové újmy ve výši 301 490 Kč.
O odvoláních, která podali obviněný proti všem výrokům a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 67 To 168/2017. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný nově uznán vinným pokusem přečinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §185 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky s tím, že výkon trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na tři léta a obviněnému bylo podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo uhradit poškozené v průběhu zkušební doby náhradu škody způsobené trestným činem, přičemž podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit poškozené J. F. částku 1 490 Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Jako pokus přečinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §185 odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku posoudil Městský soud v Praze skutek, který při korekci předcházejících zjištění Obvodního soudu pro Prahu 2 spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 17. 1. 2016 kolem 03,00 hodin v P., Š. ul., v blízkosti křižovatky s H. ul. oslovil poškozenou J. F. s dotazem na cestu k nádraží, a když mu poškozená cestu vysvětlila, dotázal se jí, zda „mu ho vykouří“, na což mu poškozená pohrozila přivoláním policie a začala z místa odcházet, při tom se otočila, viděla, že obviněný měl ruku v rozkroku v kalhotech, pak ji vyndal, rozběhl se k ní, doběhl ji, strčil do ní rukama, v důsledku čehož poškozená po udeření do hlavy o zeď domu spadla na zem na záda, obviněný se v pokleku snažil roztáhnout jí nohy, čemuž se bránila křikem a kopáním, obviněný svého jednání po chvíli zanechal, avšak při odchodu z místa odcizil poškozené mobilní telefon, který jí během napadení vypadl z ruky a ležel na zemi vedle ní.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Napadl výrok o vině a další výroky. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu obviněný na adresu právní kvalifikace svého jednání namítl, že „ … popis tohoto jednání nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu znásilnění“. Konkrétně uvedl, že strčení do poškozené nelze považovat za násilí ve smyslu §185 odst. 1 tr. zákoníku a že chybí subjektivní stránka trestného činu, tj. úmysl. Mimo meze dovolacího důvodu obviněný vytkl nesprávnost zjištění, že je osobou totožnou s pachatelem činu, a vyjádřil názor, že soudy k tomuto zjištění došly vadným hodnocením důkazů. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření poukázala na to, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem, uvedla, že skutek popsaný ve výroku o vině vykazoval zákonné znaky pokusu přečinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §185 odst. 1 tr. zákoníku, a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájci k případné replice, ale obhájce na ně nereagoval.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z důvodů, které jsou v zákoně výslovně stanoveny v §265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky jsou dovolacím důvodem za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně stanoveny, vyplývá z toho závěr, že dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak uvedenému dovolacímu důvodu odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podstatou dovolacího důvodu je porušení hmotného práva, tj. trestního zákona, při aplikaci na skutkový stav zjištěný soudy. Předmětem právního posouzení jako posouzení hmotně právního je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů stojí mimo rámec dovolacího důvodu.
S ohledem na tyto zásady je třeba konstatovat, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají námitky, které obviněný zaměřil proti právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn ve výroku o vině. Tyto námitky však jsou bez jakéhokoli opodstatnění. Skutek popsaný ve výroku o vině evidentně vykazuje znaky pokusu přečinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §185 odst. 1 tr. zákoníku.
Přečinu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo jiného násilím donutí k pohlavnímu styku.
Pokusem je podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Rozhodně nelze přisvědčit námitkám, podle kterých jednání obviněného nebylo „násilím“ ve smyslu §185 odst. 1 tr. zákoníku. Podstatou tohoto jednání bylo vynaložení fyzické síly proti tělu poškozené. Obviněný do poškozené nejprve strčil silou, která vedla k jejímu pádu na zem, a poté se jí snažil roztáhnout nohy, přestože se tomu bránila mimo jiné kopáním. Vynaložení fyzické síly proti tělu poškozené sice nemělo vážnější následek např. v podobě ublížení na zdraví, ale přesto dosáhlo takové intenzity, aby bylo podřaditelné pod zákonný znak „násilí“ ve smyslu §185 odst. 1 tr. zákoníku. Menší intenzita vynaložení fyzické síly je okolností ovlivňující hodnocení závažnosti trestného činu, ale nemůže být důvodem k závěru, že nešlo o násilí.
Akceptovat nelze ani námitky týkající se subjektivní stránky činu. O tom, že jednání obviněného bylo vedeno úmyslem násilím si vynutit na poškozené pohlavní styk, nemůže být pochyb. Jasně o tom svědčí již slovní projev, jímž obviněný provázel navázání kontaktu s poškozenou a který spočíval ve výslovné výzvě k orálnímu pohlavnímu styku. Jednání, které ze strany obviněného následovalo poté, co poškozená dala najevo odmítavý postoj a pohrozila přivoláním policie, jen potvrdilo, že obviněnému jde o pohlavní styk s poškozenou. Obviněný se za poškozenou rozběhl s rukou zasunutou do rozkroku svých kalhot, a když se poškozená ocitla vleže na zádech na zemi, snažil se jí roztáhnout nohy a tím proniknout k intimním partiím jejího těla. Při těchto zjištěních není nic nelogického ani z jiného důvodu nepřijatelného na závěru Městského soudu v Praze, že úmysl obviněného směřoval k pohlavnímu styku s poškozenou. Přitom „pohlavním stykem“ ve smyslu §185 odst. 1 tr. zákoníku není jen soulož, ale jakýkoli způsob uspokojování pohlavního pudu na těle jiné osoby.
Námitky, jimiž se obviněný snažil zpochybnit zjištění soudů, že je osobou totožnou s pachatelem činu, mají vyloženě jen skutkovou povahu a jsou tím pádem mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
V otázce totožnosti obviněného s osobou pachatele činu není mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 2, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé žádný extrémní rozpor. Zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v tom, že poškozená jednoznačně a bez pochybností označila za pachatele právě obviněného. Do doby, kdy se stal posuzovaný skutek, poškozená obviněného neznala a obviněný ji oslovil jako náhodnou chodkyni. Nicméně poškozená si obviněného zapamatovala s přesností, která umožnila podle jejích údajů vypracovat tzv. identikit, na základě něhož byl obviněný ztotožněn. Totožnost obviněného jako pachatele činu poškozená následně potvrdila při rekognici provedené s použitím fotografií a posléze i při rekognici provedené za fyzické přítomnosti obviněného mezi jinými osobami. Při rekognici nebyla porušena žádná pravidla stanovená pro provedení tohoto úkonu. Pokud rekognici ukázáním osoby obviněného (in natura) předcházela rekognice podle fotografie, byl mezi oběma těmito úkony výraznější časový odstup, takže nebylo porušeno ustanovení §104b odst. 4 tr. ř., které stanoví, že rekognice podle fotografie nesmí rekognici ukázáním osoby předcházet „bezprostředně“.
Zjištění soudů, že obviněný je osobou totožnou s pachatelem útoku proti poškozené, nepředstavuje žádné porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný s tímto zjištěním nesouhlasí, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu