ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1517.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1517/2017-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 13. prosince 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné D. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To 118/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 139/2016 takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To 118/2017, ve výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozeným:
- M. H. , ve výši 600 000 Kč,
- L. H. , ve výši 600 000 Kč,
- T. H. , ve výši 300 000 Kč,
- L. P. , ve výši 240 000 Kč.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím §265 tr. ř. se poškození M. H., L. H., T. H. a L. P. odkazují s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 1. 2017, č. j. 2 T 139/2016-472, byla obviněná D. H. uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzena podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Dále jí byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na pět let a šest měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody a obviněné byla dále uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozeným M. H. ve výši 600 000 Kč, L. H. ve výši 600 000 Kč, T. H. ve výši 300 000 Kč a L. P. ve výši 240 000 Kč. Se zbytkem nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy byli poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněná dopustila uvedených přečinů v podstatě tím, že v H., okres B.-v., dne 15. 10. 2015 kolem 14:45 hod. na silnici 3. třídy řídila osobní automobil po rovném přímém přehledném úseku ve směru P.-R., přičemž nepřizpůsobila rychlost jízdy hustému dešti a nedobrému stavu vozovky, na níž se nacházely vyjeté koleje. V důsledku nepřiměřené rychlosti ve snaze vyhnout se přenosné dopravní značce umístěné ve vozovce 0,4 m vlevo od pravého okraje vozovky a pravděpodobně i vzniku aquaplaningu přejela se svým vozidlem do levé části vozovky, kde se čelně střetla s protijedoucím osobním automobilem. Při tomto střetu utrpěla spolucestující obviněné S. V. poranění s dobou citelného omezení v obvyklém způsobu života přesahující šest týdnů, a to nejméně od 15. 10. 2015 do 1. 12. 2015. Poškozený řidič protijedoucího vozidla J. D. a spolujezdec J. D. utrpěli poranění, která je omezovala v obvyklém způsobu života po dobu nepřesahující sedm dnů. Poškozená S. S., spolujedoucí na zadním sedadle protijedoucího vozidla, utrpěla zranění, která si vyžádala dvoudenní hospitalizaci a bolestivost poranění po dobu asi dvou týdnů, poškozený J. R., spolujedoucí na zadním sedadle protijedoucího vozidla, utrpěl zranění, které si vyžádalo operační zákroky a opakované hospitalizace a rehabilitaci, což ho citelně omezovalo v obvyklém způsobu života nejméně po dobu tří měsíců, kdy byla významně omezena jeho možnost chůze. Poškozená M. H., spolujedoucí na zadním sedadle protijedoucího vozidla, utrpěla poranění, na jejichž následky dne 18. 10. 2015 zemřela. Obviněná tak porušila pravidla pro rychlost jízdy upravená v §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu.
Rozsudek soudu prvního stupně napadly obviněná a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odvoláními. Na základě odvolání Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č. j. 5 To 118/2017-509, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že v důsledku spoluzavinění poškozených uznal obviněnou vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil ji podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Dále jí podle §73 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na pět let a šest měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody a dále byla obviněné stanovena povinnost nahradit nemajetkovou újmu M. H. ve výši 600 000 Kč, L. H. ve výši 600 000 Kč, T. H. ve výši 300 000 Kč a L. P. ve výši 240 000 Kč. Se zbytkem nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy byli poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná napadla pouze výrok, kterým jí byla uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, zdůraznila, že při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy je třeba vycházet z principu proporcionality a zohlednit okolnosti nejen na straně poškozeného, ale i na straně obviněného, např. jeho postoj k projednávané věci, dopad události do jeho duševní sféry a míru zavinění, resp. spoluzavinění usmrcené osoby, stejně jako majetkové poměry obviněného, věk a v návaznosti na to též předpoklady uhradit vzniklou újmu do budoucna. Duševní útrapy pozůstalých je pak třeba posuzovat z pohledu průměrného člověka. Případné zvýšení nebo snížení výše náhrady nemajetkové újmy musí být doloženo a prokázáno poškozeným, přičemž obvyklá výše se může pro skupinu nejblíže spjatých osob pohybovat v základním rozpětí mezi 240 000 Kč až 500 000 Kč. V této souvislosti obviněná dále poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, podle kterého se musí každý soudce při rozhodování o výši nemajetkové újmy opírat alespoň o judikaturu, a to zejména co se týká skutkově podobných věcí. Obviněná zdůraznila, že nechce zlehčovat míru svého zavinění, ani závažné důsledky, které nastaly. Uvedla, že je ve věku blízkém věku mladistvých, je sice zaměstnána, avšak dosahuje nízkých výdělků, nemá vlastní majetek a není schopna hradit škodu v rozsahu, jaký požadují poškození. Soudy obou stupňů se podle názoru obviněné dopustily pochybení tím, že o výši náhrady nemajetkové újmy rozhodly v rozporu s judikaturou a vycházely prakticky z dvojnásobné výše, než jakou uvedl Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. Uplatněný dovolací důvod je naplněn, neboť soudy nesprávně aplikovaly hmotné právo v případě stanovení základu pro výpočet výše nemajetkové újmy.
Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání obviněné je důvodné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud námitku obviněné stran nesprávného postupu soudu při určení výše náhrady nemajetkové újmy shledal důvodnou. Takto uplatněnou námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je namítáno nesprávné hmotně právní posouzení při rozhodování v adhezním řízení. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku vypořádal se zásahy smrti blízké osoby do života poškozených (str. 11-12 rozsudku soudu prvního stupně), a to na základě výslechů poškozených ohledně rodinných vztahů i následků úmrtí jejich blízké osoby, a vyhodnotil, že vztahy v rodině byly láskyplné a smrt poškozené byla pro její rodinu skutečnou ranou, která je zdrtila. Na základě těchto okolností soud prvního stupně rozhodl o přiznání náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč každému z rodičů, 500 000 Kč bratru zemřelé a 400 000 Kč sestře zemřelé. Tyto částky soud následně s ohledem na spoluzavinění zemřelé snížil o 40%. Soud druhého stupně se v odůvodnění svého rozsudku věnoval výši náhrady nemajetkové újmy pouze okrajově (str. 6 rozsudku odvolacího soudu), přičemž uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně respektoval dosavadní judikaturu i obecné zásady slušnosti a došlo ke správnému vyčíslení škody i nemajetkové újmy.
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, stanoví v §2959, že při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení, přičemž nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy v zákoně není, na rozdíl od předchozí právní úpravy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, stanovena. Přestože již zákon neurčuje žádné konkrétní částky, ze kterých by bylo možné při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy vycházet, stále je nutné řídit se určitými pravidly a soudce se musí při rozhodování o určení její výše v každém konkrétním případě opírat alespoň o judikaturu vyšších soudů, a to zejména co se týká skutkově podobných věcí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14). Při určování výše náhrady nemajetkové újmy nelze vycházet pouze z okolností, které jsou na straně poškozených. Zejména v případech, kdy je pachatel odsuzován za nedbalostní trestný čin nebo za trestný čin, jehož těžší následek zavinil pachatel z nedbalosti, je při stanovení výše náhrady škody třeba dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele doživotní „likvidační“ následky, tj. znemožňovala mu vést snesitelný a lidsky důstojný život. Rozhodnutí, které náležitě nerozlišuje stupeň závažnosti deliktu a na ní závislý stupeň přísnosti uložené sankce a které nezohledňuje mimořádné osobní poměry pachatele při stanovení výše náhrady škody, nemůže být jako celek hodnoceno jako spravedlivé (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11).
Ústavní soud, v reakci na neexistenci přesně určené výše nemajetkové újmy v zákoně, vymezil obecná kritéria na straně poškozených i na straně obviněných, kterými se soudy mají při stanovení správné výše náhrady nemajetkové újmy zabývat a na základě kterých má být tato výše určena. Jako okolnosti na straně poškozených určil zejména: a) intenzitu vztahu pozůstalého se zemřelým, b) věk zemřelého a pozůstalých, c) otázku hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě, d) případné poskytnutí jiné satisfakce. Jako okolnosti na straně osob odpovědných (původce zásahu) shledal Ústavní soud klíčovými: a) postoj pachatele (lítost, náhrada škody, omluva aj.), b) dopad události do duševní sféry původce – fyzické osoby, c) jeho majetkové poměry a d) míru zavinění, eventuálně míru spoluzavinění usmrcené osoby (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14).
Soud prvního stupně při stanovení výše nemajetkové újmy hodnotil okolnosti na straně poškozených (pozůstalých), když zvláště zkoumal intenzitu vztahů poškozených se zemřelou i její věk a dopady její smrti na život poškozených, avšak naprosto opomenul hodnocení okolností na straně obviněné. V odůvodnění výše náhrady nemajetkové újmy soudy nevěnovaly žádnou pozornost postoji obviněné k dané události, ani tomu, že se rodině zemřelé omluvila. Nezabývaly se satisfakčním účinkem trestního řízení vedeného proti obviněné a rozhodnutí v něm vydaného ani majetkovými poměry obviněné. K těmto neprovedly žádné dokazování, ze kterého by mohla vyplývat schopnost obviněné náhradu nemajetkové újmy poškozeným splácet, a nezkoumaly dopad do její majetkové sféry, tedy zda není takto stanovená výše náhrady škody pro obviněnou likvidační. Rovněž opomenuly vyhodnocení dopadů předmětné události do duševní sféry obviněné a dále nezkoumaly, zda již obviněná nějakou částku poškozeným uhradila, příp. zda byla jiná částka uhrazena pojišťovnou a další podmínky případné povinnosti obviněné uhradit pojišťovně regresní náhradu. Jedinou okolností na straně obviněné, kterou soud prvního stupně v rámci určení výše náhrady nemajetkové újmy hodnotil, byla míra spoluzavinění poškozené, kdy na základě skutečnosti, že poškozená nebyla připoutána, snížil výši nemajetkové újmy o 40%. Odvolací soud pak se stručným konstatováním, že soud prvního stupně rozhodl v souladu s judikaturou a obecnými zásadami slušnosti, shora rozvedená pochybení nenapravil.
Soud prvního stupně ve svém odůvodnění při stanovování výše náhrady nemajetkové újmy poškozeným vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud stanovil obecné rozpětí náhrady nemajetkové újmy ve výši 240 000 Kč až 500 000 Kč. Takto stanovená částka podle citovaného rozhodnutí odpovídá typovým (neutrálním) případům, tedy takovým, kde nejsou naplněny pro konkrétní situaci zmírňující či zpřísňující kritéria. Soudy následně musí zkoumat jak výše uvedené podmínky na straně poškozených, tak i důsledně hodnotit okolnosti na straně obviněných. Soud prvního stupně stanovil výši náhrady nemajetkové újmy na dvojnásobek maximální výše, kterou Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí u neutrálních případů stanovil. Nejvyšší soud na tomto místě konstatuje, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích nedostatečně zohlednily veškeré okolnosti konkrétního případu, zvláště pak na straně obviněné. K možnosti posoudit tyto okolnosti je nezbytné zjistit, zda již obviněná, příp. pojišťovna, poskytla poškozeným jinou satisfakci (kromě již vyplacených 4x100 000 Kč, jak vyplývá z č. l. 366), dále jaké jsou majetkové poměry obviněné a v této souvislosti zohlednit i věk obviněné a její možnosti hradit nemajetkovou újmu do budoucna tak, aby nebyla předmětná částka pro obviněnou likvidační a aby jí byla zachována možnost vést snesitelný a lidsky důstojný život. Rovněž je nutné řádně zjistit postoj obviněné k události a dopad do její duševní sféry.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nikterak nezpochybňuje oprávněnost nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy od obviněné, avšak rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, která nerespektují ustálenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vymezující hlediska, kterými se soudy musí při stanovení výše nemajetkové újmy zabývat, nemohou obstát.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil z podnětu dovolání obviněné rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To 118/2017, ve výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozeným M. H. ve výši 600 000 Kč, L. H., ve výši 600 000 Kč, T. H. ve výši 300 000 Kč a L. P. ve výši 240 000 Kč i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím §265 tr. ř. rozhodl tak, že poškozené M. H., L. H., T. H. a L. P. odkázal s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. prosince 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.