ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.167.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 167/2017-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného V. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 To 336/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 3/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 2 T 3/2015, byl obviněný V. K. uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let se současným stanovením povinnosti podle svých sil nahradit v průběhu zkušební doby způsobenou škodu. Dále mu byla uložena společně se spoluobviněnými povinnost k náhradě škody, zatímco se zbytky nároků byl poškozený odkázán na občanskoprávní řízení. Stejným přečinem, avšak na poněkud jiném skutkovém základě, byli tímto rozsudkem uznáni vinnými také obvinění J. Š. a A. M., zatímco další dva obvinění – O. K. a M. M. – byli obžaloby zproštěni.
K odvolání obviněného V. K. byl rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 To 336/2016, ohledně tohoto obviněného zrušen a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný V. K. byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kladený mu za vinu, který spočíval v podstatě v tom, že obviněný jako zaměstnanec provozovatele dráhy SŽDC ve funkci vedoucího provozního střediska neučinil potřebná opatření k zajištění bezpečnosti provozu drážní dopravy poté, co mu byla ve dnech 3. 6. až 5. 6. 2011 opakovaně telefonicky hlášena závada v úseku trati mezi železničními stanicemi V. n. M. a I. n. H., bez toho, aby se přesvědčil o závažnosti závady, odmítl i navrhované dočasné opatření spočívající v zavedení pomalé jízdy uvedeným místem, čímž porušil zejména ustanovení §20 odst. 1 a §22 odst. 1 písm. a) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, a ustanovení §26 vyhlášky Ministerstva dopravy č. 177/1995 Sb., kterou se vydává stavební a technický řád drah, a navazující vnitřní předpisy SŽDC a opatření přednosty Správy tratí Brno, přičemž došlo jednak k nevyhovujícímu celkovému technickému stavu koleje a k bezprostřednímu ohrožení bezpečnosti drážní dopravy a riziku vykolejení vlaků, kterých za období od 13:00 hod. dne 3. 6. 2011 do 12:24 hod. dne 5. 6. 2011 projelo místem závady celkem 143 s 11 238 cestujícími, a dne 5. 6. 2011 ve 12:24 hod. došlo k vykolejení nákladního vlaku, čímž vznikla škoda poškozením 13 tažených vagonů ve výši 812 779,52 Kč, poškozením infrastruktury škoda 3 850 995,20 Kč a na sousedním osetém zemědělském pozemku škoda ve výši 40 575 Kč, a dále došlo k zastavení drážní dopravy do 20:10 hod. dne 7. 6. 2011. Poškozený byl podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázán na občanskoprávní řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl řádně a včas podaným dovoláním v neprospěch obviněného V. K. nejvyšší státní zástupce a v něm uplatnil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že odvolací soud nerespektoval ustanovení §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. v jeho úplnosti, když doplňující dokazování spočívalo pouze ve výslechu obviněného a přečtení výpovědi svědkyně J. B. Odvolací soud však dospěl k odlišným skutkovým závěrům v mnohem širším rozsahu, než v jakém uvedené důkazy formálně provedl. Přitom se podstatně odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně o skutečné povaze ingerence obviněného do řešení zjištěné závady. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně měl obviněný o situaci na daném traťovém úseku „vysoký přehled“, přesto však odmítl strojvedoucími navrhované alespoň provizorní řešení a takto vydal pokyn o nezavedení pomalé jízdy. O situaci opakovaně telefonicky komunikoval a z této komunikace soud prvního stupně dovodil závěr, že obviněný i přes formální stav čerpání dovolené vystupoval ze své pozice autority vedoucího pracovníka, s čímž se pojí to, že měl vědomost o problematičnosti stavu daného úseku tratě. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně vstupoval i v době pracovního volna do volby konkrétního opatření k řešení vzniklé závady na trati. Právě tato jeho participace, minimálně v podobě nezavedení tzv. pomalé jízdy, byla jednou z příčin pozdější nehody. Podle odvolatele nemůže obstát argumentace zaměřená toliko na formální akt čerpání dovolené a dny pracovního volna. Odvolací soud se nezabýval obsahem zmíněné telefonické komunikace. Pominul zjištění z výpovědi svědka L. O., že to byl právě obviněný, kdo se v celé věci angažoval a sám vyvinul aktivitu v tom směru, že se na místo pojede podívat (ačkoli byla neděle). To zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že obviněný pouze předával obdržené informace. Napadenému rozhodnutí dovolatel vytkl, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s obsahem důkazů, přičemž odvolací soud podstatně překročil meze přezkumu skutkových zjištění. Existenci tzv. extrémního rozporu podle dovolatele nelze považovat pouze za porušení základního práva obviněného na spravedlivý proces, tj. práva svědčícího toliko obviněnému jakožto jednotlivci. Nároky na spravedlivé a zákonné rozhodování soudů lze totiž v širším smyslu považovat rovněž za komponent ústavního vymezení České republiky jakožto demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy, ve vazbě na čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy). Jde tedy o kategorii, k jejíž ochraně je dovolací soud v uvedeném smyslu povolán bez ohledu na osobu dovolatele.
Dále nejvyšší státní zástupce namítl, že se nelze ztotožnit ani s právním posouzením odvolacího soudu, že v době čerpání řádné dovolené a ve dnech pracovního volna neměl obviněný právní povinnost zajišťovat bezpečnost drážního provozu. Takový právní závěr je možné akceptovat pouze ve zcela obecné poloze, zejména pokud by se jednalo o čistě omisivní jednání, tj. nelze pachateli klást za vinu nedodržení právní povinnosti v době, kdy nikterak nekoná a není k žádnému konání ani povinen. Pokud však pachatel nedbalostního trestného činu v pozici nadřízeného pracovníka i v době mimo svou obvyklou pracovní dobu skutečně aktivně koná činnosti vyplývající z jeho pracovní pozice a fakticky uplatňuje svá oprávnění ve vztahu k dalším podřízeným pracovníkům, spočívající v ukládání pracovních úkolů, organizování, řízení a kontrole jejich práce a udělování závazných pokynů, lze oprávněně požadovat, aby byl zároveň v tomto rozsahu vázán povinnostmi z tohoto postavení vyplývajícími. Porušení povinností vyplývajících ze zaměstnání, povolání nebo funkce, není za takových okolností možné omezovat pouze na formálně vymezené období výkonu takového zaměstnání v rozsahu pravidelné pracovní doby. Pokud tedy pachatel, byť mimo rámec své pracovní doby, takové zaměstnání fakticky vykonává, musí zároveň dodržovat povinnosti s výkonem takového zaměstnání spojené. Právní odpovědnost jakékoli osoby za konání nemůže být formálně omezena pouze striktně na trvání pracovní doby, koná-li takto i mimo její rámec. Trestní odpovědnost je třeba odvozovat od faktického konání obviněného. Tento závěr pak platí tím spíše, že v daném případě jde o činnosti na úseku zajištění bezpečnosti a provozuschopnosti dráhy, tj. v oblasti, která vykazuje vyšší míru rizika vzniku újmy na zdraví lidí, popřípadě vzniku škody na majetku.
Dovolatel uzavřel, že Krajský soud v Brně jako soud odvolací své rozhodnutí založil mimo jiné v důsledku svého nesprávného postupu na tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, a zároveň skutek obviněného V. K. nesprávně právně posoudil, pokud dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním nenaplnil objektivní a subjektivní stránku žalovaného přečinu. Své rozhodnutí tak zatížil vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pro úplnost dovolatel upozornil také na formální vadu písemného vyhotovení napadeného rozsudku, jež neodpovídá znění vyhlášenému. V písemném vyhotovení (resp. ve stejnopisu doručeném příslušnému státnímu zastupitelství) totiž absentuje část výroku, jímž bylo vysloveno zrušení příslušného výroku z rozsudku soudu prvého stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř., třebaže rozsudek byl vyhlášen včetně takového výroku.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil, dále aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vyjádřil současně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ, že Nejvyšší soud shledá, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se písemně vyjádřil obviněný V. K. s tím, že dovolání není důvodné. Zdůraznil, že tvrzení nejvyššího státního zástupce, že obviněný v době své dovolené vykonával práci, převzal odpovědnost a autoritativně vydával příkazy, není v souladu s provedenými důkazy. Naopak byla potvrzena obhajoba obviněného, že v kritické době měl dovolenou, nevykonával práci a neměl ani odpovědnost. Ve svých výpovědích popsal, jak se na něj obraceli výpravčí, a on jim vždy vysvětlil, že nemá směnu, kdo jej zastupuje a na koho se mají obracet. Nad rámec svých povinností volal svému zastupujícímu podřízenému, aby se ujistil, že věc bude řešena, ale nijak do kompetencí odpovědného pracovníka nezasahoval ani tím nepřevzal odpovědnost. Neměl žádný vliv na to, že mu výpravčí volali i nadále, přestože je opakovaně na svoji dovolenou upozorňoval a přestože měli své pokyny a předpisy, na koho se mají v podobných případech obracet, a měli k dispozici i rozvrh práce a kontakt na odpovědného pracovníka. Příslušné metodiky a postupy jsou vypracovány. Nebylo prokázáno, že by obviněný odmítl učinit opatření, respektive že by odmítl vydat pokyn ke zpomalení jízdy. Obviněný navrhl, aby bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, a vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Dovolatel uplatnil odpovídající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zčásti však vytýkané vady uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají, zatímco v další části je dovolání zjevně neopodstatněné.
Obecně je třeba k povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku připomenout, že je možné je podat jen z důvodů, které jsou v zákoně taxativně vymezeny v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním a k hodnocení důkazů. Z toho vyplývá, že dovolání se nemůže zakládat na námitkách zaměřených proti skutkovému základu rozhodnutí a že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Směřuje-li dovolání proti rozhodnutí, jímž obviněný nebyl uznán vinným z důvodu, že skutek, tak jak ho zjistil soud, není trestným činem, pak uvedenému dovolacímu důvodu odpovídají jen námitky, v nichž se tvrdí, že skutek zjištěný soudem vykazuje znaky trestného činu. Podstatné ovšem je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud, proti jehož rozhodnutí směřuje dovolání.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání uplatnil zčásti námitky skutkové, s tím, že nesouhlasil se skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně a za správná označoval skutková zjištění Okresního soudu ve Vyškově, ale uplatnil rovněž námitku procesní povahy spočívající v tom, že odvolací soud nebyl vůbec oprávněn korigovat skutková zjištění nalézacího soudu v takové míře, jak to učinil. Veškeré tyto námitky dovolatele je třeba odmítnout.
Především je na místě připomenout, že odvolací soud se od skutkových zjištění nalézacího soudu téměř neodchýlil. V zásadě ustálený a v převážné části nesporný zůstal totiž skutkový děj ohledně stavu trati a příčin nehodového děje (zjištěných znaleckým posudkem), pracovního zařazení obviněného a jeho čerpání dovolené v kritické době (a jeho pobytu na Slovensku až zhruba do poledních hodin dne 5. 6. 2011), zjištění závady strojvedoucími a jejího nahlášení výpravčím, opakované telefonické komunikace mezi jednotlivými aktéry, opatření učiněného odpovědnou osobou J. Š. dne 3. 6. 2011 v podobě vyslání A. M. na kritické místo trati, mimořádné prohlídky místa posledně jmenovaným a jeho oznámení J. Š., že místo je sjízdné bez nutnosti přijímat opatření, jakož i ohledně ohrožení bezpečnosti drážní dopravy v uvedeném úseku a skutečného vykolejení nákladního vlaku spojeného se vznikem výše uvedené majetkové škody. Pokud tedy dovolatel hovoří o širokém rozsahu odlišných skutkových závěrů odvolacího soudu oproti soudu prvního stupně, míní tím „skutečnou povahu ingerence obviněného“ a to, že podle soudu prvního stupně měl obviněný „o situaci na daném traťovém úseku vysoký přehled“. Ve skutečnosti soud prvního stupně uvedl, že obviněný měl „o hlášeních strojvedoucích relativně vysoký přehled“, neboť s výpravčími vedl opakovanou komunikaci, což odvolací soud nijak nezpochybnil. Další rozdíl ve skutkových zjištěních soudů podle dovolatele patrně spočíval v tom, že obviněný podle okresního soudu vystupoval v rámci popsané telefonické komunikace autoritativně, k čemuž odvolací soud pouze uvedl, že je bezvýznamné, jestli obviněný vystupoval autoritativně. Patrně nejdůležitější skutkové zjištění, které zde má dovolatel na mysli, je to, že obviněný podle závěru okresního soudu „vydal pokyn o nezavedení pomalé jízdy“ (str. 16 rozsudku okresního soudu). Odvolací soud k této otázce uvedl, že neexistuje žádný právní předpis, který by obviněnému ukládal povinnost, aby v době své dovolené a ve dnech pracovního klidu (kdy bylo zaměstnavatelem zajištěno jeho zastupování) činil potřebná opatření k zajištění bezpečnosti provozu drážní dopravy a odmítal nebo neodmítal dočasné opatření spočívající v zavedení pomalé jízdy. Není tedy zcela jasné, v čem spočívají podle dovolatele zásadní rozdíly ve skutkových zjištěních soudů, natož extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a důkazy provedenými soudem prvního stupně. Už z tohoto důvodu je nedůvodná dovolací námitka, že odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům v mnohem širším rozsahu, než v jakém provedl dokazování.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k rozsahu dokazování, ale s výjimkami uvedenými v §265b ani k jiným procesním otázkám. To souvisí s tím, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby bylo znovu přezkoumáno hodnocení důkazů a skutková zjištění, avšak ani k tomu, aby byl přezkoumáván procesní postup předcházející napadenému rozhodnutí. Protože tedy důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech nesprávného hmotněprávního posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování ani rozsah dokazování provedeného odvolacím soudem podle §259 odst. 3 tr. ř. a tímto dokazováním opodstatněná skutková zjištění či jeho změny a doplnění, ledaže by výsledek tohoto procesu byl ve zcela zásadním rozporu s obsahem důkazů provedených nalézacím soudem a odvolacím soudem, takže by to vedlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Je třeba zde vycházet z faktu, že postup při provádění dokazování (včetně jeho rozsahu a postupu odvolacího soudu podle §259 odst. 3 tr. ř.) je upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotněprávního posuzování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikované ve výběru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. NS 20/2003-T 486).
Skutkovým námitkám nejvyššího státního zástupce nemohla dodat povahu dovolacího důvodu ani jeho úvaha o nesouladu mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a důkazy provedenými soudem prvního stupně. Znovu je třeba zdůraznit, že o dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba uvažovat tak, že předmětem právního posouzení je skutek zjištěný soudem, proti jehož rozhodnutí směřuje dovolání. Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně a soudy provedenými důkazy není zásadní nesoulad. Navíc i v případě, že by Krajský soud v Brně vyvodil z celkového dokazování provedeného oběma soudy v souladu s ustanovením §259 odst. 3 tr. ř. zásadně odlišné skutkové závěry než Okresní soud ve Vyškově, neznamenalo by to, že postup či skutkové závěry Krajského soudu v Brně by byly nesprávné. To souvisí s tím, že celkový koncept trestního řízení, jak se promítá zejména do ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 7 tr. ř., s výhradou zákazu reformace in peius podle §259 odst. 4 tr. ř. a limitů stanovených v §259 odst. 5 tr. ř. připouští, aby odvolací soud změnil skutková zjištění soudu prvního stupně za předpokladu, že sám provede důkazy, bez zřetele na to, zda jde o důkazy nové nebo důkazy předtím provedené již soudem prvního stupně.
V takovém případě je pak předmětem právního posouzení nikoli skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, nýbrž skutkový stav, jak ho zjistil soud odvolací, ať už se skutková zjištění soudů liší (v závislosti na rozsahu dokazování provedeného odvolacím soudem a jejich nového hodnocení) více, či méně. Každopádně však dovolací námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (jakož i proti procesnímu postupu k nim vedoucímu) stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud dále může při změně skutkových zjištění přikročit i k jinému právnímu posouzení skutku. Bylo by v rozporu s logikou, aby odvolací soud mohl měnit skutková zjištění soudu prvního stupně, ale nemohl by tuto změnu promítnout do svých právních závěrů. Ostatně z trestního řádu jasně vyplývá, že odvolací soud v případě, že při splnění předepsaných podmínek změní skutková zjištění soudu prvního stupně uvedená v jeho odsuzujícím rozsudku, může tuto změnu vyjádřit tím, že sám rozhodne rozsudkem, jímž obviněného uzná vinným jiným trestným činem nebo ho zprostí obžaloby.
Po tomto obecnějším výkladu Nejvyšší soud uzavírá, že v posuzované věci nejvyšší státní zástupce zčásti založil dovolání na námitkách proti procesnímu postupu odvolacího soudu a proti jeho skutkovým zjištěním, a v této části tudíž jde o námitky, které jednak stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b tr. ř., a navíc jde o námitky věcně nesprávné.
K dovolatelem zdůrazňovanému skutkovému zjištění soudu prvního stupně, že obviněný i přes čerpání dovolené aktivně konal, když vydal pokyn k nezavedení pomalé jízdy, je třeba uvést, že o skutečné skutkové zjištění vlastně nejde, neboť je jednak zcela neurčité, jednak je nalézací soud neopřel o žádné konkrétní důkazy. Ve výroku odsuzujícího rozsudku se uvádí, že obviněný odmítl navrhované dočasné opatření spočívající v zavedení pomalé jízdy, zatímco v odůvodnění se uvádí, že „vydal pokyn“. Není však jasné, kdy a vůči komu měl tento pokyn vydat, respektive toto odmítnutí učinit. A vůbec už není jasné, o jaký důkaz soud takový závěr opírá. To by bylo nutno s ohledem na důležitost takového závěru zřetelně vyložit.
Obviněný V. K. uvedl, že výpravčímu, který mu v pátek 3. 6. 2011 sdělil informaci o nahlášení neklidné jízdy u T., řekl, že má dovolenou a ať zavolá J. Š. (který ho zastupoval). Navíc zavolal Š. i sám a řekl mu (nikoli „dal mu pokyn“, jak se uvádí v rozsudku okresního soudu), aby učinil potřebná opatření. Později mu bylo Š. sděleno, že tam poslal M., který zjistil vyražený svár a že není třeba přijímat žádná opatření, takže žádná opatření přijata nebyla (č. l. 722). Dále obviněný uvedl, že další den (v sobotu) dopoledne mu volal vedoucí pohotovosti pan O. a ptal se ho na informace ohledně nahlášené jiné závady (na výhybce) a dále se ho zeptal, když tam bude lomová pohotovost, jestli je má poslat k tomu přejezdu, aby zjistili, jaká tam je situace. Odpověděl mu, že je zavedeno opatření přednosty správy tratí o kontrolních teplotních jízdách a pracovník, který tyto jízdy provádí (toho dne šlo o pana T.), má kompetenci okamžitě přijmout opatření (snížení rychlosti, zavolání pohotovosti). Když mluvil v sobotu s výpravčími, řekl jim, že tam byla provedena kontrola podřízeným pracovníkem, který žádnou závadu nezjistil, a že v rámci opatření je prováděna kontrolní jízda. K telefonátu (telefonátům) od výpravčích došlo proto, že obviněný Š. při rozhovoru s výpravčím řekl (nesprávně), že mají volat obviněnému K.
Obviněný J. Š. výpověď obviněného K. v podstatě potvrdil s tím, že obviněným A. M. mu bylo po prohlídce sděleno, že jde pouze o lehce vytlačený svár, a závada byla vyhodnocena jako nezávažná bez přijetí dalších opatření. Dále obviněný Š. vypověděl (a to v odsuzujícím rozsudku okresního soudu chybí), že sdělil výpravčím, že se tam může jezdit plnou rychlostí (č. l. 723 p. v.).
Výpravčí jako svědci v této věci odmítli vypovídat s odůvodněním, že by si mohli způsobit nebezpečí trestního stíhání. Z výpravčích podala výpověď pouze svědkyně J. B., která uvedla, že strojvedoucím P. jí byla hlášena nerovnost trati u T., což sdělila obviněnému K. na jeho mobilní telefon (služební telefon na traťové distanci nikdo nebral). K. měl dovolenou a někoho tam poslal. Potom se ozval Š. a sdělil jí (a to opět není uvedeno v odsuzujícím rozsudku), že místo bylo prohlédnuto a že tam není nutno omezovat rychlost, že vlaky mohou jezdit. Ona napsala i do hlášení (záznamu), že je to v pořádku, že se tam může jezdit normální rychlostí. V noci na sobotu obdržela ještě další hlášení od strojvedoucího, proto se spojila s protijedoucím vlakem, aby jel opatrně a v případě problému to nahlásil, a když tento nic nehlásil, ani ona znovu věc nehlásila (č. l. 775-776).
Svědek L. O. vypověděl, že měl ten víkend tzv. lomovou domácí pohotovost, v neděli kolem poledne mu volal výpravčí, že dostal hlášení z vlaku o problému (nerovnosti trati), on mu řekl, že je vzdálen od místa asi 80 km a že osloví kolegu K., což učinil, a pan K. řekl, že má dovolenou, ale přesto slíbil, že se na místo ihned zajede podívat ( právě se vrátil z dovolené – pozn. NS ), skutečně vyjel, jenže už tam nedojel, protože mezitím tam výpravčí poslal další vlak a došlo k vykolejení vlaku (č. l. 782 p. v.). I pokud jde o sobotní telefonický rozhovor, svědek v podstatě potvrdil výpověď obviněného V. K.
Svědek V. S. (strojvedoucí), jehož výpověď z přípravného řízení byla v hlavním líčení čtena, uvedl, že v sobotu 4. 6. 2011 odpoledne ho výpravčí v I. n. H. požádal o prohlídku předmětného úseku trati, protože strojvedoucí jiného vlaku (od V.) měl upozornit výpravčího na výkyv soupravy. Svědek žádosti vyhověl, ale nezjistil nějakou zjevnou závadu, pouze se „mašina velice jemně kývala, ale nebylo to nic dramatického“ („mašina se při jízdě normálně kýve“), což řekl výpravčímu, ale doporučil mu prohlídku uvedeného úseku traťmistrem. Nepamatuje si přesně, co mu výpravčí odpověděl, ale svědkovi z toho vyplynulo, „že ta pohotovost tam měla jet“ (č. l. 305).
Ačkoli Nejvyššímu soudu nepřísluší hodnotit důkazy a nahrazovat tak činnost nalézacího, popřípadě odvolacího soudu, považoval zde za potřebné uvést alespoň zmíněné výňatky z výpovědí, které ilustrují, že nejvyšší státní zástupce založil své skutkové dovolací námitky na částečně nepřesné reprodukci provedených důkazů v odsuzujícím rozsudku okresního soudu, dále na důkazně nepodložené a neurčité proklamaci okresního soudu, že obviněný vydal pokyn o nezavedení pomalé jízdy, a dále na výpovědi svědka L. O., která je v rozsudku okresního soudu jednak reprodukována neúplně, jednak označena za nevýznamnou, a která z hlediska trestní odpovědnosti obviněného V. K. skutečně nevýznamná je, jak vyplývá ze shora uvedeného. Je dále rozporné, že soud prvního stupně obviněnému K. kladl za vinu, že se nepřesvědčil „o konkrétním stavu předmětného úseku trati“, zatímco dovolatel, který se na rozsudek soudu prvního stupně odvolává, obviněnému naopak vytýká, že se na místo po návratu z dovolené aktivně jel podívat, ačkoli byla neděle.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají pouze ty námitky, v nichž nejvyšší státní zástupce tvrdí, že skutkový stav, který zjistil Krajský soud v Brně (v návaznosti na převážně shodná skutková zjištění Okresního soudu ve Vyškově), vykazuje znaky trestného činu. Nejvyšší státní zástupce se neztotožnil především s právním závěrem odvolacího soudu, že obviněný neměl povinnost v době své dovolené a ve dnech pracovního klidu (kdy bylo zaměstnavatelem zajištěno jeho zastupování) činit potřebná opatření k zajištění bezpečnosti provozu drážní dopravy a odmítat nebo neodmítat dočasné opatření spočívající v zavedení pomalé jízdy. K tomu odvolací soud dodal, že výpravčí se vůbec neměli na obviněného obracet, ale měli kontaktovat jeho zástupce. Poté, co přesto kontaktovali obviněného na jeho mobilní telefon, on je upozornil, že má dovolenou, a sdělil jim, s kým se mají spojit. Výpravčí pak skutečně kontaktovali zástupce obviněného J. Š., jehož nad rámec svých povinností kontaktoval obviněný a následně po obdržení informací od něho tyto informace předal výpravčím. Výpravčí navíc stejnou informaci obdrželi od tohoto zástupce obviněného.
Nejvyšší státní zástupce uvedl, že tyto úvahy odvolacího soudu by bylo možné akceptovat pouze tehdy, pokud by se jednalo o čistě omisivní jednání, tj. opomenutí obviněného, neboť nelze pachateli klást za vinu nedodržení právní povinnosti v době, kdy nikterak nekoná a není k žádnému konání ani povinen. Pokud však v posuzovaném případě obviněný aktivně konal, a to v pozici nadřízeného pracovníka, i v době mimo svou obvyklou pracovní dobu vyvíjel činnosti vyplývající z jeho pracovní pozice a fakticky uplatňoval svá oprávnění, je podle dovolatele nutno dovodit trestní odpovědnost.
K tomu je třeba především připomenout, že tato úvaha dovolatele o aktivním konání obviněného se neopírá o reálně učiněná skutková zjištění soudů a je nesprávná. Jak správně uzavřel odvolací soud, pokud obviněný V. K. aktivně konal, jednalo se v podstatě o předávání informací za situace informovanosti, v níž se během své dovolené vlastně nedopatřením ocitl, přičemž projevil vyšší míru odpovědnosti a snažil se přispět k tomu, aby se potřebné informace včas dostaly odpovědným osobám a bylo umožněno učinit kontrolu a případné opatření, a dále se po opětovném obdržení informace v neděli 5. 6. 2011 po návratu z dovolené uvolil k osobní prohlídce místa závady, což však již nemělo na vznik nehody žádný vliv. To však neznamená, že se mu tímto jeho chováním aktivovaly povinnosti a odpovědnost, které během dovolené neměl. Kromě toho nelze přehlédnout, že soud prvního stupně obviněnému V. K. kladl za vinu výlučně opomenutí, nikoli konání (viz str. 16 rozsudku). Soud prvního stupně přitom výslovně uzavřel, že o příslušném opatření (dočasném zavedení pomalé jízdy) měl plnou kompetenci rozhodnout obviněný J. Š. (str. 15 rozsudku).
Pokud jde o právní povinnosti, jejichž porušení kladl soud prvního stupně obviněnému V. K. (respektive všem obviněným) za vinu, jde o povinnosti obecné – především povinnost zajistit údržbu a opravu dráhy v rozsahu nezbytném pro její provozuschopnost (§20 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách) a provozovat dráhu pro potřeby plynulé a bezpečné drážní dopravy (§22 odst. 1 zákona o drahách). Ani ustanovení §26 vyhl. Ministerstva dopravy č. 177/1995 Sb., kterou se vydává stavební a technický řád drah, ani v rozsudku citované vnitřní drážní předpisy (které je ostatně nutno dokazovat a jejichž obsahem se soudy blíže nezabývaly), které upravují pravidelné prohlídky a měření při údržbě drah, neřeší danou problematiku konkrétně ve vztahu k posuzovanému případu a jejich obsah nemůže vést k jinému závěru, než k němuž dospěl Krajský soud v Brně v napadeném rozhodnutí. Proto se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s názorem nejvyššího státního zástupce o nesprávném právním posouzení skutku odvolacím soudem. Ten posoudil skutek naopak správně, své rozhodnutí opřel o výsledky provedeného dokazování a v souladu se zákonem rozhodl o zproštění obviněného V. K. obžaloby z přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, a to z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř., tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Pokud jde o dovolatelem zmiňovanou vadu ve vyhotovení napadeného rozsudku odvolacího soudu, spočívající v neuvedení zrušovacího výroku podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. ve výroku rozsudku, Nejvyšší soud pouze dodává, že tato vada se skutečně ve vyhotovení rozsudku vyskytuje a bude na místě postup podle §131 tr. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák