ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1698.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1698/2016-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 3. 2017 o dovolání obviněného Ing. M. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 5 To 13/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 35/2011 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 20 T 35/2011, byl obviněný Ing. M. T. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §211 odst. 6 tr. ř. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na šest let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §58 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (správně §56) zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti specifikované ve výroku na osm let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Části obžaloby podané pro uvedený trestný čin byl obviněný Ing. M. T. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn. Kromě toho bylo rozhodnuto také ohledně dalších sedmi obviněných.
O odvolání obviněného Ing. M. T. bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 5 To 13/2015. Podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ohledně obviněného Ing. M. T. zrušen v odsuzující části a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. byl obviněný Ing. M. T. nově uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti specifikované ve výroku na pět let, přičemž podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Vrchního soudu v Praze, převzatých z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, spočíval v podstatě v tom, že obviněný Ing. M. T. v době nejméně od 25. 2. 2005 do 20. 7. 2006 jako zaměstnanec Komerční banky, a.s., v pobočce České Budějovice, Krajinská 15, v postavení specialisty pro podnikatelské úvěry při přípravě podkladů pro posouzení úvěrových žádostí fyzických a právnických osob porušoval vnitřní postupy a pravidla banky a při ověřování rizika úvěrových případů, tj. při zadávání účetních dat žadatelů do aplikace C4M a do dalších podkladů rozhodných k posouzení úvěrových žádostí, úmyslně zadával některé z údajů do systému C4M záměrně změněné oproti údajům vyplývajícím z finančních výkazů předložených žadateli o úvěr či z jejich předchozích úvěrových případů, aby tak zkreslil skutečné hospodářské výsledky žadatelů a dosáhl takového ratingu, který umožní poskytnutí úvěru, následně navrhl schválení takových úvěrů a spolupodepsal úvěrové smlouvy, a to celkem ve 14 případech specifikovaných ve výroku o vině, přičemž uvedeným jednáním způsobil Komerční bance, a.s., škodu v celkové výši 17 036 625 Kč.
Změna oproti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích záležela v tom, že Vrchní soud v Praze v jednotlivých případech nezahrnul do výše způsobené škody tu část úvěru, která případně byla splacena nebo zajištěna zástavním právem banky (podle zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích obviněný způsobil škodu v celkové výši 22 730 000 Kč).
Obviněný Ing. M. T. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Napadl výrok o vině zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a v důsledku toho i další výroky. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu, což vyvozoval v podstatě z názoru, že úprava údajů žadatelů o úvěr ohledně jejich zadluženosti, hodnoty majetku a jejich pasiv neměla reálný vliv na poskytnutí úvěru. Zpochybnil také subjektivní stránku trestného činu, což spojoval s tím, že nebyl prokázán žádný konkrétní motiv jeho jednání. Uvedl, že odsuzující výrok o vině je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku). V této spojitosti zdůraznil zejména to, že schvalování úvěru probíhalo ve třístupňové proceduře, a že pokud postupoval v prvním stupni nesprávně, měly další dva stupně možnost zasáhnout. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označila dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájci k případné replice, ale obhájce na ně nereagoval.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí-li uvedeným činem škodu velkého rozsahu. Takovou škodou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
Skutkový stav, jak ho zjistil Krajský soud v Českých Budějovicích a jak ho z hlediska výše škody korigoval Vrchní soud v Praze, evidentně naplňuje znaky zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku.
Posuzovaný případ je poněkud netypický v tom, že jde o jednání, jehož se ke škodě banky jako poskytovatele úvěru dopustil obviněný v postavení zaměstnance banky samotné. Nicméně zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku (nehledě na přísnější právní kvalifikaci) jsou konstruovány tak, že pachatelem může být kdokoli, kdo je činný v procesu sjednávání úvěrové smlouvy. Není tedy třeba, aby pachatel, pokud při sjednávání úvěrové smlouvy vystupuje za banku, jednal ke škodě druhé smluvní strany, a jeho jednání může být trestným činem úvěrového podvodu i tehdy, jedná-li ke škodě banky.
Obviněný zastával v bance pozici specialisty pro podnikatelské úvěry. Z tohoto titulu zpracovával a připravoval podklady pro posouzení žádostí o úvěr z hlediska míry jistoty, že poskytnutý úvěr bude splacen. K tomuto účelu měla banka ve svých vnitřních předpisech upravené postupy a pravidla, výsledkem jejichž uplatnění bylo stanovení tzv. ratingu, který vyjadřoval onu míru jistoty, s níž bylo možné očekávat návratnost poskytnutého úvěru. Východiskem ke zpracování žádostí o úvěr byly údaje samotných žadatelů. S těmito údaji ovšem obviněný manipuloval tak, že je do systému banky sloužícího k jejich zpracování vkládal pozměněné či upravené způsobem specifikovaným v jednotlivých bodech výroku o vině, přičemž výsledkem tohoto zpracování pak bylo stanovení ratingu, který umožňoval doporučení a následné schválení a poskytnutí úvěru. Přitom pokud by obviněný zpracoval žádosti o úvěr důsledně v souladu se skutečným obsahem a významem údajů žadatelů, muselo by být výsledkem konstatování nepřiměřeně vysokého rizika, že úvěr nebude splacen, s doporučením, aby úvěr nebyl poskytnut. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit souhrnu námitek, jimiž se obviněný snažil prezentovat svou manipulaci s údaji vkládanými do systému banky jako bezvýznamnou či dokonce oprávněnou a jimiž se snažil zpochybnit význam těchto údajů pro rozhodnutí o poskytnutí úvěru. O tom, že šlo o údaje, které byly významné ať již samy o sobě, nebo v souhrnu s dalšími, nelze pochybovat, neboť jinak by nebyly předmětem bankou stanoveného způsobu zpracování. Nejpádněji ovšem svědčí o významu těchto údajů samotná okolnost, že jejich nepravdivé či hrubě zkreslené použití vedlo k poskytnutí úvěrů, které z převážné části nebyly splaceny.
Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin. Úmyslné zavinění se vyžaduje ve vztahu ke znakům uvedeným v §211 odst. 1 tr. zákoníku. Způsobení škody velkého rozsahu je okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, a v tomto směru postačí nedbalost, jak je zřejmé z ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku. Jednání, které spočívalo v manipulaci s údaji významnými pro doporučení a následné schválení a poskytnutí úvěru, bylo ze strany obviněného záměrné. Je tedy jasné, že pokud jde o znaky trestného činu úvěrového podvodu uvedené v §211 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný jednal úmyslně podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tomuto závěru nijak nebrání to, že nebyl zjištěn motiv, který obviněného k tomuto jednání vedl. Motiv není nezbytným znakem úmyslu, jak je vymezen v §15 odst. 1 tr. zákoníku. Vyžaduje-li se k spáchání trestného činu nějaký motiv, je to v příslušné skutkové podstatě výslovně uvedeno. Zákonným znakem trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku není motiv. Nedostatek zjištění motivu tudíž není žádnou vadou výroku o vině tímto trestným činem.
Výrok o vině obviněného zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku není v žádném rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je zakotvena zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Posuzované jednání obviněného nespočívalo v ojedinělém či náhodném pochybení, ale bylo dlouhodobé, mělo pokračující povahu a spočívalo ve svévolném, systematickém a záměrném odklonu od stanoveného způsobu zpracování žádostí o úvěr ve vybraných případech, v nichž byla bance nesplacením úvěrů způsobena vysoká škoda. Jednání obviněného tak nabylo charakteru vyloženě kriminálního činu, na který nelze adekvátně reagovat jinak než uplatněním prostředků trestní represe. Nic na tom nemůže změnit namítaná třístupňová procedura schvalování úvěru. Případné selhání vnitřního kontrolního systému banky je okolností, která se nijak nedotýká závěru, že jednání obviněného bylo protiprávní a bylo přinejmenším jednou z příčin škodlivého následku, a to příčinou základního významu.
Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jímž byl obviněný Ing. M. T. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku (dne 25. 3. 2015) pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného předložena dne 7. 12. 2016. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu