ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1710.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1710/2016-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 1. března 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného P. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 2 To 118/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 39/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 4 T 39/2016, byl obviněný P. P. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Podle §337 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem.
Obviněný se uvedeného přečinu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v době od 14. 9. 2015 do 5. 10. 2015 se v O. a na jiných místech České republiky úmyslně vyhýbal nástupu nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, ke kterému byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 7 T 139/2015, který nabyl právní moci dne 19. 8. 2015, a který měl nastoupit nejpozději do 14.00 hodin dne 14. 9. 2015, když převzal osobně dne 3. 9. 2015 výzvu k nástupu trestu s poučením o důsledcích nenastoupení, tento trest však v uvedeném termínu nenastoupil a do věznice byl dodán až dne 5. 10. 2015 poté, co byl na základě příkazu k dodání do výkonu trestu omezen dne 5. 10. 2015 v 15.35 hodin na svobodě ze strany policejního orgánu.
Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 2 To 118/2016, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek, pro který byl odsouzen, není trestným činem, a skutková zjištění soudů nenaplňují zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, takže měl být zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Uvedl že k naplnění subjektivní stránky daného přečinu je třeba úmyslné formy zavinění, která u něj ale není dána, protože jednal z nedbalosti, když si na výzvě k nástupu trestu odnětí svobody špatně přečetl datum dne 14. 9. 2015 a mylně se domníval, že má nastoupit až 14. 10. 2015. Výkon trestu odnětí svobody, že tak nenastoupil včas v důsledku své neopatrnosti, až do zadržení policií dne 5. 10. 2015 se také neskrýval, dne 16. 9. 2015 na Úřadu práce ve Šternberku žádal také o zprostředkování zaměstnání, a na tomto úřadu byl pak zadržen policií dne 5. 10. 2015, když se tam dostavil za účelem ukončení jeho evidence vzhledem k brzkému nástupu výkonu trestu. Namítl tedy, že činil všechny kroky k řádnému nástupu výkonu trestu tak, jak se domníval. Poukázal také na zásadu „in dubio pro reo“ s tím, že tato stanoví povinnost soudu rozhodnout ve prospěch obviněného, pokud o jeho vině existují pochybnosti, které nelze odstranit. K tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne „13. 9. 3001, sp. zn. 7 Tz 172/2001“ (zřejmě míněno usnesení ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001), podle kterého v případě, že je stejně možná a pravděpodobná verze obžaloby, jako i verze obviněného, a dalšími důkazy není možné reálně objasnit, která z nich je věrohodnější, nelze s ohledem na uvedenou zásadu obviněného uznat vinným. Proto obviněný navrhl, aby jej Nejvyšší soud zprostil obžaloby, nebo zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že nepovažuje za důvodnou námitku obviněného o neexistenci úmyslné formy zavinění proto, že si jen špatně přečetl datum nástupu do výkonu trestu odnětí svobody a domníval se, že má nastoupit až dne 14. 10. 2015. Ztotožnil se se závěrem soudů o účelovosti této obhajoby, které nelze uvěřit ani proto, že číslice 9 je jednociferná oproti číslici 10 a jejich záměna gramotným člověkem při tak mimořádně významném datu je nad rozumnou pochybnost vyloučena. Protože námitka nedostatku úmyslu vychází primárně z představy obviněného o skutkovém ději, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze tedy namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.). Není tak oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové nebo procesní. Výjimečně může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkových zjištění v řízení o dovolání pouze v případě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Takový rozpor ale obviněný nenamítá a Nejvyšší soud jej ani nezjistil.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud.
S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že obviněný sice formálně uplatnil námitku o neprokázání úmyslné formy zavinění, tedy námitku obecně hmotně právní, kterou ale zakládá na své skutkové verzi obhajoby, jež byla soudy obou stupňů odmítnuta jako nepravdivá. Námitka o neexistenci úmyslné formy zavinění totiž primárně vychází z jiného hodnocení důkazů, když obviněný prosazuje svoje skutkové tvrzení o pravdivosti jeho obhajoby, a pokud tato bude hodnocena jako pravdivá, je úmyslná forma zavinění vyloučená. Jedná se tak o námitku proti správnosti hodnocení důkazů soudy, a tedy o procesní námitku, která dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá.
Primárně procesní a skutkovou povahu dovolací námitky obviněného potvrzuje i namítané porušení zásady „in dubio pro reo“. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, konstatoval: „Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů.“ Obviněným namítané uplatnění zásady „in dubio pro reo“, tedy v pochybnostech rozhodnout v jeho prospěch, v tomto případě ani nepřichází v úvahu, protože o jeho vině neexistují pochybnosti. Nejedná se tak o případ, kdy je stejně možná a pravděpodobná verze obžaloby, jako i verze obviněného, a dalšími důkazy není možné reálně objasnit, která z nich je věrohodnější.
Jak již bylo výše uvedeno, námitku o neexistenci úmyslné formy zavinění obviněný primárně zakládá na jiném hodnocení důkazů, když prosazuje svoji obhajobu o pravdivosti jeho tvrzení, že si pouze špatně přečetl datum nástupu výkonu trestu. Z toho pak dovozuje, že je úmyslná forma zavinění vyloučená. Vedle argumentace soudů nižších stupňů, která je poněkud obecná, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný si byl vědom odsouzení a nutnosti nástupu nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, ke kterému byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 7 T 139/2015. Nezpochybňuje ani, že dne 3. 9. 2015 řádně převzal výzvu k nástupu tohoto trestu, ve které je jasně uveden nejzazší den nástupu trestu, včetně zvýrazněného poučení o možných následcích nenastoupení výkonu trestu ve stanovené lhůtě. Je tak především věcí obviněného, aby se řádně seznámil s obsahem doručené výzvy a nevymlouval se dodatečně na nějaké nedopatření nebo její špatné přečtení, jak tvrdil v průběhu trestního stíhání a opět namítá i v dovolání.
Úmyslné zavinění může mít dvě formy, a to formu úmyslu přímého a formu úmyslu nepřímého. Obě tyto formy úmyslu mají společný základ v tom, že jejich intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných. Společné mají též to, že složku intelektuální doprovází složka volní. Je totiž s nimi spojena vůle spáchat trestný čin. Vůle porušit nebo ohrozit zákonem chráněný zájem se musí projevit v jednání pachatele, avšak nemusí být navenek demonstrována žádným výslovným prohlášením dávajícím najevo chtění způsobit následek předpokládaný zákonem. Vyplývat může z jednání pachatele, protože i jednání je projevem vůle, ze souhrnu učiněných kroků vedoucích k takovému následku, z jejich sledu a z okolností, za nichž jsou činěny.
Nejvyšší soud nepřisvědčil tvrzení obviněného o jeho pouhé nedbalosti. Z úředního záznamu policie ČR ze dne 5. 10. 2015 vyplývá (viz č. l. 2 tr. spisu), že obviněný při svém zadržení na úřadu práce dobrovolně následoval hlídku policie, „věděl, že má nastoupit výkon trestu odnětí svobody, ale do dnešního dne tak neučinil“. Z uvedeného úředního záznamu, ale i z protokolu o dodání obviněného do výkonu trestu vyplývá, že se obviněný nijak nebránil svému zadržení ani dodání do výkonu trestu a nenamítal, že by jej měl nastoupit až 14. 10. 2015, ač se jednalo o zásadní zásah do jeho osobní svobody. Je tak zřejmé, že obviněný takto jednal v souladu se svým vědomím, že již předtím dne 14. 9. 2015 měl nastoupit výkon trestu odnětí svobody, ale neučinil tak a jeho zadržení a dodání do výkonu trestu je důvodné. Tímto svým jednáním prokázal, že si byl nesplnění své povinnosti nastoupit výkon trestu odnětí svobody nejpozději dne 14. 9. 2015 velmi dobře vědom a jednal tedy úmyslně, což soud I. stupně zhodnotil jako jednání obviněného „minimálně v úmyslu nepřímém“.
Z trestního spisu vyplývá, že po zahájení trestního stíhání, následného ustanovení obhájce Mgr. O. Masopusta, advokáta se sídlem v Olomouci, ul. Sokolská č. 44, a po jeho nahlédnutí do trestního spisu dne 7. 1. 2016 (úkon provedla advokátní koncipientka Mgr. M. Koutná, jako zaměstnankyně uvedeného advokáta na základě substituční plné moci; viz č. l. 23 a 24 tr. spisu), je obhájcem za obviněného dne 11. 1. 2016 podaná stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. V této stížnosti je ustanoveným obhájcem Mgr. O. Masopustem poprvé tvrzeno, že obviněný chtěl výkon trestu řádně nastoupit, ale chybně si přečetl výzvu k nastoupení trestu odnětí svobody a domníval se, že má nastoupit nejpozději dne 14. 10. 2015. Toto tvrzení obviněný následně v podstatě zopakoval dne 19. 2. 2016 při svém prvním výslechu jako obviněného, a to za přítomnosti uvedené advokátní koncipientky Mgr. M. Koutné, když uvedl, že si o měsíc spletl datum nástupu výkonu trestu. Toto tvrzení je ale v rozporu s výše uvedeným úředním záznamem i faktickým chováním obviněného při jeho zadržení. Jedná se tak zjevně pouze o smyšlenou verzi obhajoby zaměřenou na to, aby se obviněný mohl vyhnout trestní odpovědnosti za své protiprávní jednání, spočívající v úmyslném nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody a odvolací soud ji důvodně označil za účelovou. Tento závěr o nepravdivosti uvedené verze obhajoby, a naopak o jasném záměru obviněného nenastoupit výkon trestu odnětí svobody v soudem stanoveném termínu, nemůže zvrátit ani namítané jednání na Úřadu práce ČR, kontaktním pracovišti ve Šternberku.
Lze poukázat také nesrovnalosti ohledně jednání na úřadu práce, které obviněný sám prezentuje v dovolání jako důkaz jeho mylného závěru o termínu nástupu výkonu trestu ne nejpozději dne 14. 9. 2015, ale v důsledku nedopatření či nedbalosti až dne 14. 10. 2015. Obhájce obviněného, advokát Mgr. O. Masopust v hlavním líčení konaném dne 23. 3. 2016 předložil soudu rozhodnutí Úřadu práce ČR-krajské pobočky v Olomouci, pracoviště ve Šternberku (viz č. l 36 tr. spisu), s tím, že je z něj patrné, že obviněný dne 16. 9. 2015 žádal o zařazení do evidence nezaměstnaných, což by nečinil, kdyby neměl v úmyslu výkon trestu nastoupit a dne 5. 10. 2015, že se šel na tento úřad odhlásit před nástupem výkonu trestu dne 14. 10. 2015, jak si údajně myslel. Z obhájcem předloženého rozhodnutí úřadu práce je sice zřejmé, že obviněný dne 16. 9. 2015 požádal o zprostředkování zaměstnání a na základě toho byl zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání, jedná se ale o rozhodnutí o vyřazení obviněného z této evidence pro maření součinnosti s úřadem práce. A to m. j. z důvodu, že se dne 30. 9. 2015, tedy ještě v době, kdy se volně pohyboval na svobodě (až do zadržení dne 5. 10. 2015), nedostavil na úřad práce v tomto domluveném termínu, nesplnil tak svoji povinnost a ani se řádným způsobem neomluvil, ač byl při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání o svých právech a povinnostech řádně poučen. Tvrzení obviněného v dovolání, že dne 5. 10. 2015 šel na úřad práce za účelem ukončení evidence (pozn. uchazeče o zaměstnání) před nástupem výkonu trestu dne 14. 10. 2015, je v rozporu s jeho výpovědí v hlavním líčení kde uvedl, že si tam ukončoval příspěvek na bydlení apod. Přitom jím udaná adresa trvalého pobytu H. č. ..., je adresa sídla obecního úřadu, ve své výpovědi v přípravném řízení uvedl, že se před svým zadržením normálně zdržoval na ul. B. ..., Š., ale výzvu k nástupu trestu si převzal na adrese B. ..., kterou v řízení ve věci Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7 T 139/2015, uvedl jako doručovací adresu. Není proto významné ani tvrzení obviněného, že se před svým zadržením nijak neskrýval. Podání žádosti o zprostředkování zaměstnání, na základě čehož byl obviněný zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání, a tvrzené následné odhlášení z této evidence uchazečů na úřadu práce, je také nelogické vzhledem k tomu, že tak obviněný činil s vědomím nutnosti nastoupit v krátké době výkon trestu odnětí svobody. Nedostavení se na úřad práce v předem stanoveném termínu, je pak jen potvrzením neodpovědného přístupu obviněného k plnění povinností vůbec.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného P. P. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu