ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1761.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1761/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 12. dubna 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné T. V. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 9 To 259/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 105/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 3 T 105/2014, byli obvinění T. V. a D. F. uznáni vinnými přečinem lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle 23 tr. zákoníku. Za to byla obviněná T. V. odsouzena podle §218 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Rozsudkem bylo rozhodnuto také o trestu obviněného D. F.
Obvinění se přečinu dopustili tím, že v době začátku měsíce června do 22. 7. 2013 ve V., v S., okres P., v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, společně po předchozí vzájemné domluvě, zorganizovali a zařídili sepsání darovací smlouvy, kterou poškozená J. B. darovala svůj rodinný dům včetně zařízení a přilehlého pozemku v obci K. H. n. V., katastrálním území M., okres P., zapsané na listu vlastnictví č. …, v celkové hodnotě 438 930 Kč, obviněné T. V., za což jí měli slíbit, že jí do předmětné nemovitosti budou brát z domova S. na návštěvy, přestože oba věděli, že poškozená je umístěna v zařízení sociální péče, je osobou vysokého věku, jenž s ohledem na její zdravotní a duševní stav není schopna porozumět textu darovací smlouvy a nerozumí ani smyslu tohoto právního úkonu, darovací smlouvu dne 19. 7. 2013 dali poškozené podepsat, zařídili ověření podpisů na darovací smlouvě na pobočce České pošty v S., dne 22. 7. 2013 předložili darovací smlouvu na Katastrálním úřadu pro Středočeský kraj, územní pracoviště Příbram, spolu s návrhem na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, spočívající ve změně vlastníka výše uvedené nemovitosti ve prospěch obviněné T. V., přičemž následně bylo vlastnické právo ke dni podání návrhu zapsáno, a tímto činem způsobili poškozené J. B. škodu ve výši 438 390 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podala odvolání pouze obviněná. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 9 To 259/2016, odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze podle ní souhlasit s názorem soudu, že věk osoby a její umístění do sociálního zařízení znamená určité upozornění pro veřejnost, že je nutné zaměřit se na schopnosti této osoby a při kontaktu s ní komunikovat s ní takovým způsobem, aby měl dotyčný jistotu, že danou problematiku tato osoba pochopí. Podle obviněné by takovýto závěr znamenal, že člověk umístěný do sociálního zařízení není schopen samostatně právně jednat. Zdůraznila, že v inkriminované době přišlo do kontaktu s poškozenou více osob, které podle obviněné shodně potvrdili, že nezaznamenali nic, co by nasvědčovalo nepříčetnosti poškozené. Poškozená byla schopná udržovat formální komunikaci na takové úrovni, že nebylo pochyb o jejích intelektových schopnostech. Podle názoru obviněné právní řád České republiky nestanovuje povinnost zjišťovat mentální schopnosti druhé smluvní strany, právní úkony provádějí osoby různých věkových kategorií zcela běžně. Obviněná se domnívá, že vzhledem k dlouholetým vztahům její rodiny s poškozenou není důvod pochybovat o její dobré víře. Poškozená pro ni nebyla neznámým jedincem, od kterého by chtěla lstí vylákat majetek vysoké hodnoty. Rodiče se s poškozenou prokazatelně znali a poškozená nejprve předmětnou nemovitost nabízela jim, přičemž svého bratrance označovala jako gaunera a nechtěla, aby po ní získal majetek. Bratranec poškozené svědek J. Z. nikdy podle obviněné neprojevoval zájem o poškozenou, až v době, kdy zjistil, že její majetek byl převeden na jinou osobu, začal poškozenou pravidelně kontaktovat a poškozená zřejmě pod tlakem svého bratrance změnila názor. Obviněná je přesvědčena, že v jejím případě nebyla prokázána přítomnost zavinění jako vnitřního psychického vztahu člověka ke skutečnostem, které zakládají trestněprávní odpovědnost. Má za to, že v případě, že nelze jednoznačně prokázat, zda obviněný byl či nebyl seznámen se zdravotním stavem poškozeného, který limituje rozhodovací schopnosti poškozeného a jeho chápání závažnosti právních úkonů, by mělo podle obviněné postačovat, podle zásady ultima ratio, ustanovení občanského práva o relativní či absolutní neplatnosti těchto právních úkonů. Strana, která uzavřela smlouvu s osobou bez rozhodovacích schopností, by měla být trestné odpovědná pouze v krajních případech, kdy není pochyb o absenci dobré víry při uzavírání smlouvy a je prokázán podvodný záměr. Obviněná zdůraznila, že v jejím případě nejen, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, ale navíc došlo k nápravě prostřednictvím civilního řízení. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a sám rozhodl o zproštění obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že s ohledem na obsah dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat.
III.
Obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněné se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně (str. 2-3 napadeného rozhodnutí). Obviněná tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podala fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 578 a násl. tr. spisu). Z hlediska právní kvalifikace jsou námitky opakováním celé její obhajoby, když stejnými námitkami se zabýval již nalézací soud a své skutkové i hmotně právní závěry náležitě odůvodnil.
Podstatou dovolání obviněné je její přesvědčení, že se žádného trestného jednání nedopustila, neboť jednala v dobré víře, že jde o skutečnou vůli poškozené a neměla důvod pochybovat o intelektových schopnostech poškozené. Obviněná má tedy za to, že nebyla prokázána subjektivní stránka uvedeného trestného činu. Zdůraznila také, že v dané věci došlo k nápravě prostřednictvím civilního řízení a nebylo tedy nutné volit prostředky trestního práva jako prostředku ultima ratio. Nejvyšší soud posoudil uvedené námitky jako hmotněprávní, ačkoli je obviněná postavila na argumentech, kterými pomíjí skutkový stav zjištěný soudy a skutečnost, že její obhajoba byla soudy zcela vyvrácena, trvajíc na své verzi průběhu skutkového děje.
Nejvyšší soud shledal dovolání obviněné zjevně neopodstatněným.
Přečinu lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, dá sobě nebo jinému poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Objektem trestného činu lichvy je svobodná dispozice s majetkem. Předmětem ochrany je možnost správného rozhodování v majetkových záležitostech i samotný majetek.
Jednou z forem jednání, jímž lze spáchat trestný čin lichvy, je zneužití zvláštního stavu, ve kterém se nachází poškozený. Jak je konstatováno v rozhodnutí soudu I. i II. stupně, bylo jednoznačně prokázáno, že poškozená J. B., trpěla v době činu, i před ním a po něm, těžkým stavem demence Alzheimerova typu a v důsledku této choroby nebyla schopna adekvátně a správně vnímat, rozpoznávat a vyhodnocovat události, zvažovat důsledky svého jednání, nebyla schopna rozpoznat protiprávní jednání obviněných, nebyla schopna ovládat své jednání. Toto zjištění vyplývá zejména ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 149 a násl. tr. spisu), ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie (č. l. 177 a násl. tr. spisu), z výpovědi znalce MUDr. M. Hrona u hlavního líčení (č. l. 340 a násl. tr. spisu), z výpovědí svědků, kteří opakovaně přišli s poškozenou do kontaktu, a kteří neměli problém rozpoznat nepříznivý zdravotní a duševní stav poškozené (J. Z., H. Z., J. Š., L. Š., A. J., M. H., P. S.). Mimořádně nepříznivý zdravotní a duševní stav poškozené našel v neposlední řadě svůj odraz v rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 10. 2014, sp. zn. 9 C 86/2013 (právní moc dne 17. 12. 2014, č. l. 427 tr. spisu), z jehož závěrů vyplývá, že uzavření darovací smlouvy bylo absolutně neplatným právním úkonem. Je tedy bezpochyby naplněn formální znak uvedeného trestného činu spočívající v rozumové slabosti jiného.
Takový stav pak vážně omezil, resp. zcela eliminoval u poškozené její svobodné rozhodování při nakládání s majetkem a zároveň ji učinil přístupnou k takovým majetkovým dispozicím, které pro ni byly krajně nevýhodné a ke kterým by jinak nepřikročila. Ke spáchání trestného činu lichvy přitom není nutné, aby pachatel působil na vůli poškozeného výhrůžkami, nátlakem, násilím či jiným aktivním jednáním. Absenci aktivního vlivu jednání pachatele na vůli poškozeného tu nahrazuje právě onen stav, v němž se poškozený za dané situace objektivně nachází (v tomto případě rozumová slabost). Znakem objektivní stránky uvedeného přečinu je právě zneužití takového stavu.
Z hlediska v dovolání namítané absence subjektivní stránky je ke spáchání přečinu lichvy třeba úmyslného zavinění (§13 odst. 2 tr. zákoníku). Úmysl pachatele musí zahrnovat i to, že poškozený se nachází ve stavu, který ho vážně omezuje ve svobodném rozhodování při nakládání s majetkem.
Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Z hlediska úmyslu tedy stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu chráněného zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o nepřímém úmyslu obviněné (obviněných), opatřily dostatek důkazů. Na úmysl obviněné (obviněných) správně usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán. Z provedeného dokazování soudy učinily skutková zjištění, ze kterých vyplývá, že obvinění především věděli, že se poškozená nachází v Domově Sedlčany, který poskytuje sociální služby seniorům a osobám s chronickým duševním onemocněním (dále jen „Domov“). Nepochybně také věděli, že poškozená má vlastní dům a tedy pouhé ubytování v domově důchodců by z důvodu existence vlastního bydlení nepotřebovala. Závěry znalce, že již umístění poškozené do sociálního zařízení znamenalo určité upozornění i pro laickou veřejnost, že je nutné zaměřit se na schopnosti poškozené, je zde zcela na místě a je nutno uzavřít, že také obvinění si byli zdravotního stavu, ve spojení s pokročilým věkem (ročník 1935), poškozené vědomi. Z provedeného dokazování dále vyplývá, že po příchodu poškozené do Domova se s ní po dobu necelých dvou měsíců (od prvního setkání s poškozenou v Domově po uzavření darovací smlouvy) poměrně intenzivně stýkali (obviněný uváděl 10x až 50x), přičemž nešlo o pouhé povrchní kontakty, ale řešili s poškozenou vydání nového občanského průkazu a sepsání darovací smlouvy, brali poškozenou také mimo Domov. V této souvislosti nelze přehlédnout skutečnost bezpečně vyplývající z provedeného dokazování, že osoby, které s poškozenou přišly opakovaně do kontaktu, neměly problém rozpoznat její značně nepříznivý duševní stav. Zcela oprávněně pak mohly soudy uzavřít, že obvinění (tedy i obviněná T. V.) byli schopni, v situaci intenzivního styku s poškozenou a jednání s ní ohledně převodu nemovitosti a dalších úředních postupů, zcela jistě dovodit a rozpoznat z jejího chování, že není schopna uzavřít z jejich strany připravovanou darovací smlouvu. Věděli tedy, že poškozená je osobou rozumově slabou, tohoto jejího stavu zneužili a bylo jim zcela lhostejno, že jim bude poskytnuta hodnotná nemovitost bez jakéhokoli adekvátního protiplnění.
Soudy tak zcela oprávněně shledaly v jednání obviněné (obviněných) úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Námitku obviněné ohledně absence subjektivní stránky uvedeného přečinu tedy shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud ve věci neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
Žádné opodstatnění nemá námitka obviněné, že odsuzující výrok o vině je porušením zásady subsidiarity trestní represe či pojetí trestního práva jako ultima ratio. V posuzované kauze nejde jen o pouhý soukromoprávní vztah. Skutek spočíval v jednání obviněných, které navenek sice mělo formu legálních právních úkonů, ale ve skutečnosti výrazně překročilo rámec soukromoprávních vztahů. Tyto vztahy jsou kromě principu autonomie vůle smluvních stran založeny také na principu rovnosti stran, která se v oblasti majetkových dispozic projevuje zásadou ekvivalence vzájemných plnění. Tato zásada byla v dané věci očividně a velmi citelně porušena ve prospěch obviněných, zároveň ke škodě poškozené, neboť obvinění získali do dispozice majetek, za který neposkytli žádné protiplnění. Tento hrubý nepoměr vzájemných plnění ve spojení s tím, že obvinění ho dosáhli při zneužití velmi nepříznivého zdravotního stavu poškozené, její rozumové slabosti, dodává jejich činu vyloženě kriminální charakter. Odsuzující výrok rozhodně není žádnou nepřípustnou kriminalizací soukromoprávních vztahů. Skutečnost, že v rámci civilního řízení došlo k nápravě, tedy bylo určeno vlastnictví k nemovitostem ve prospěch poškozené, nemá vliv na trestní odpovědnost obviněné (obviněných).
Napadené usnesení, jímž Krajský soud v Praze zamítl odvolání obviněné, z hlediska dovolacích námitek není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky uplatněné pod dovolacímu důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud dovolání obviněné proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu