ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.235.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 235/2017-65
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. března 2017 o dovolání obviněného Z. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 7 To 44/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 1/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2016, sp. zn. 43 T 1/2016, byl obviněný Z. M. uznán vinným pod bodem I. trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009) a pod bodem II. jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010), jednak zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a byl mu uložen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 7 let a 6 měsíců se zařazením podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci (plastové trubky). Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena také povinnost zaplatit na náhradu nemajetkové újmy poškozené J. N. částku ve výši 290 779,34 Kč.
Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 7 To 44/2016, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl řádně a včas podaným dovoláním obviněný Z. M. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce a obviněný v něm uplatnil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož povahu nejprve v obecné rovině rozebral. Napadenému rozhodnutí vytkl vady řízení, které jeho vydání předcházelo, s tím, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Znovu odmítl, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Těžiště dokazování spočívalo ve výpovědi poškozené J. N. a její kamarádky D. N. Soudy se nevypořádaly s výpovědí svědkyně G. H. Obviněný poukázal na obsah telefonátu s poškozenou ze dne 6. 6. 2016, při němž se poškozená divila, že on ji má stále rád i po tom všem, co „vyvedla“, a dopisu poškozené ze dne 19. 1. 2016, z něhož podle jeho názoru vyplývá, že poškozená měla strach, že by jí mohl ublížit, a nikoli že se tak skutečně stalo. Podle názoru obviněného bylo prokázáno, že výpověď poškozené byla vykonstruovaná, účelová a nevěrohodná. Události byly z její strany popsány tak, aby došlo k jeho diskreditaci a kriminalizaci, aby se ho poškozená díky jeho uvěznění „zbavila“. Poškozená nevypověděla pravdivě ani k otázce jejího požívání alkoholu. Nebylo přihlédnuto k důkazům svědčícím v jeho prospěch, soudy se nedůvodně přiklonily k verzi pro něho nepříznivé a neřídily se zásadou in dubio pro reo. Odvolací soud nekriticky převzal závěry soudu prvního stupně a jeho rozhodnutí není řádně odůvodněno z pohledu odvolacích námitek. Skutkové závěry soudů jsou v extrémním rozporu s výstupy dokazování. Nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování, zejména na vyžádání revizního znaleckého posudku. Nebyly opatřeny náležité podklady pro rozhodnutí. Špatně zjištěný skutkový stav měl pak dle dovolatele vliv na právní hodnocení věci. Nebyl objasněn motiv či pohnutka jeho jednání. Soudy nevěnovaly patřičnou pozornost zhodnocení subjektivní stránky trestného činu, přičemž nestačí konstatování úmyslného jednání obviněného, nýbrž mělo být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení zákonem předpokládaného následku. Obviněný vyjádřil dále přesvědčení, že závažnost jednání popsaných v odsuzujícím rozsudku nedosahuje takové intenzity a takového stupně společenské škodlivosti, aby mohla být vyvozena jeho trestní odpovědnost, k čemuž cituje vybrané rozhodnutí Ústavního soudu k otázce ultima ratio. Byť ve vztahu s poškozenou docházelo k častým neshodám, tyto nikdy nenabyly intenzity trestných činů. Konečně obviněný namítl také nesprávnost výroku o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy v důsledku nesprávného hmotněprávního posouzení, neboť vznik této újmy nebyl v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, v celém rozsahu zrušil a aby sám rozhodl ve věci, popřípadě aby přikázal Městskému soudu v Praze, popřípadě Vrchnímu soudu v Praze, nové projednání a rozhodnutí věci.
Dodatečně bylo Nejvyššímu soudu předloženo ještě podání dovolatele označené jako doplnění dovolání, s připojením vlastnoručního, velmi rozsáhlého (a zčásti ne zcela srozumitelného) podání obviněného ze dne 18. 8. 2016, které označil jednak jako dovolání, jednak jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona. V něm znovu odmítl veškerá obvinění a obsáhle se k nim vyjádřil s tím, že nebyla respektována zásada presumpce neviny a nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování, přičemž on měl být zproštěn obžaloby, neboť mu nebylo spáchání předmětných skutků prokázáno. Krom toho, že tyto skutkové a procesní námitky v zásadě jen velmi podrobně rozvádějí již uplatněné dovolací námitky, je třeba už na tomto místě zdůraznit, že k obsahu tohoto podání Nejvyšší soud nemohl přihlížet. To proto, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce, přičemž podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. O tom byl obviněný poučen v napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze. Uvedené pravidlo se přirozeně vztahuje i na vlastnoruční podání obviněného zaslaná soudu prostřednictvím obhájce. A platí to též o dalším vlastnoručním podání obviněného ze dne 6. 3. 2017, kde se v duchu své dosavadní obhajoby především vyjadřuje k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Obsahem a smyslem dovolacího řízení nejsou nekončící důkazní a skutkové polemiky. Jestliže obviněný mimo jiné poukázal na možnost společného projednání dovolání a stížnosti pro porušení zákona, pak toto trestní řád v ustanovení §266a odst. 2 tr. ř. skutečně připouští, ba preferuje, avšak to platí jen tehdy, je-li stížnost pro porušení zákona skutečně podána, k čemuž je oprávněn výlučně ministr spravedlnosti.
K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že ačkoli obviněný deklaroval znalost uplatněného dovolacího důvodu, většina námitek v jeho dovolání vybočuje z jeho mezí. Ve věci nelze dovodit ani obviněným namítaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a důkazy. Ten je dán tehdy, když skutková zjištění nemají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tj. pokud z nich nevyplývají při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo tehdy, když jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, případně pokud jsou výsledkem dezinterpretace obsahu důkazů. Kriteriem pro hodnocení tzv. extrémního nesouladu je zákaz svévole, tedy svévolného rozhodnutí. To však nelze shledávat ve faktu, že skutková zjištění soudů jsou odlišná od představ obviněného. Pokud jde o obviněným namítanou neúplnost dokazování, není zřejmé, že by došlo k opomenutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci. Pokud soudy některé důkazní návrhy obviněného neprovedly, řádně svůj postup vysvětlily.
Dovolacím důvodem jsou námitky, v nichž obviněný zpochybnil své zavinění, a kdy uvedl, že odsuzujícím výrokem o vině bylo porušeno ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. K první z nich státní zástupkyně připomněla, že jediným obligatorním obsahem subjektivní stránky trestného činu je zavinění. Motiv ani pohnutka jako fakultativní znaky nejsou u posuzovaných trestných činů vyžadovány, tj. nejsou předpokladem trestní odpovědnosti obviněného. Soudy dovodily, že všech posuzovaných trestných činů se obviněný dopustil v úmyslu nepřímém, k němuž postačí, aby pachatel byl srozuměn s tím, že způsobí ohrožení nebo porušení chráněného zájmu. Státní zástupkyně odůvodnila, že tato volní složka je dána, stejně jako to, že obviněný věděl, že svým jednáním může ohrožení nebo porušení takového zájmu způsobit. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z §12 odst. 2 tr. zákoníku pak není na místě s ohledem na povahu, závažnost, způsob provedení činu a dobu trvání jeho páchání, což rovněž státní zástupkyně blíže rozvedla a navrhla, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, s tím, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, přitom musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující daný dovolací důvod. Konkrétní uplatněné námitky tedy mají relevanci dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k rozsahu dokazování, ale s výjimkami uvedenými v §265b tr. ř. ani k procesním otázkám. To souvisí s tím, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby bylo znovu přezkoumáno hodnocení důkazů a skutková zjištění, avšak ani k tomu, aby byl přezkoumáván procesní postup předcházející napadenému rozhodnutí. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu (trestných činů), jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolacímu soudu v zásadě nepřísluší přezkoumávat skutková zjištění soudů v roli jakési třetí skutkové instance, ale ani posuzovat správnost, zákonnost a rozsah provádění dokazování. Postup při provádění dokazování je upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotněprávního posuzování.
Nejvyšší soud jako soud dovolací tedy zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému právu obviněného na spravedlivý proces (Čl. 4, Čl. 90 Ústavy České republiky). Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Obviněný založil dovolání především na námitkách proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení. Konkrétně namítl údajnou neúplnost provedeného dokazování a nevyhovění jeho návrhům na jeho doplnění. K tomu je nutno především zdůraznit, že soudy jsou při stanovení rozsahu dokazování nezávislé, jsou vázány jen zákonem, konkrétně zejména ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož jsou povinny postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Strany, a tedy i obviněný, mají právo navrhovat důkazy, soudy však nejsou povinny vyhovět všem takovým návrhům. Pokud důkazní návrhy zamítnou, jsou povinny takový postup náležitě odůvodnit. Této povinnosti soudy dostály, zejména odvolací soud přesvědčivě vyhodnotil důkazní návrhy obviněného jako zjevně nadbytečné (viz str. 6, 8 jeho usnesení) a na tyto závěry lze v zájmu stručnosti odkázat.
V této části jde tudíž nejen o námitky, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b tr. ř., ale současně o námitky, které nemohou zpochybnit dodržení práva na spravedlivý proces.
Ani související dovolací námitky obviněného týkající se hodnocení důkazů a skutkových zjištění nejen nejsou dovolacím důvodem, ale nemohou vést k závěru o nutnosti zásahu Nejvyššího soudu za účelem ochrany práva obviněného na spravedlivý proces. Podobné námitky uplatňoval obviněný už v přípravném řízení a poté zejména v hlavním líčení. Soud prvního stupně se s nimi pečlivě vypořádal, načež je obviněný uplatnil v odvolacím řízení, v němž je odvolací soud odmítl jako nedůvodné a své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Nyní je obviněný znovu uplatnil v dovolání, aniž by respektoval skutečnost, že dovolání není nějakým „dalším odvoláním“, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě hmotněprávních (nikoli skutkových) a některých taxativně vyjmenovaných procesních vad napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud připomíná, že obviněný byl uznán vinným skutky spočívajícími v tom, že
I.
v době od r. 2008 do 23.09.2009, kdy nastoupil výkon trestu odnětí svobody, ve společně obývaném bytě na adrese P.- S., ul. K., své družce, poškozené J. N. zakazoval jakýkoli kontakt s dalšími osobami, přikazoval jí, co má dělat a když jeho požadavky nesplnila nebo je nesplnila v dostatečném rozsahu či kvalitě podle jeho představ, tak ji napadal pěstmi, fackami a kopanci, a to asi 1x za měsíc až 1x za 3 měsíce, přičemž po takovém napadení poškozené opakovaně sebral nebo rozbil její mobilní telefon a zamkl ji v bytě, aby si nemohla přivolat pomoc, a následně poškozené vyhrožoval, že ji zabije, že ji zahrabe a nikdo ji nenajde v případě, že věc oznámí nebo vyhledá lékařskou pomoc, čímž u poškozené vyvolal neurotické potíže,
II.
v době od 16.12.2010, kdy byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, až do 14.12.2015, kdy byl zadržen orgány Policie ČR, ve společně obývaném bytě na adrese P.- S., ul. K., a následně od r. 2014 P., ul. N. O., své družce, poškozené J. N. zakazoval jakýkoli kontakt s dalšími osobami, přikazoval jí, co má dělat a když jeho požadavky nesplnila nebo je nesplnila v dostatečném rozsahu či kvalitě podle jeho představ, tak ji napadal pěstmi, fackami a kopanci, a to ze zpočátku asi 1x za měsíc až 1x za 3 měsíce, zatímco v posledním roce se jeho násilné jednání vůči poškozené stupňovalo a napadal ji tímto způsobem cca 1x za 14 dní, přičemž po takovém napadení obvykle sebral nebo rozbil poškozené její mobilní telefon a zamkl ji v bytě, aby si nemohla přivolat pomoc, a následně poškozené vyhrožoval, že ji zabije, že ji zahrabe a nikdo ji nenajde v případě, že věc oznámí nebo vyhledá lékařskou pomoc, čímž u poškozené vyvolal neurotické potíže, které vyústily v posttraumatickou stresovou poruchu, a v době kolem 24:00 hod. dne 13.12.2015 ve společně obývaném bytě č. 62, v P., N. o. po předchozí slovní rozepři v úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví opakovaně udeřil svoji družku, poškozenou J. N., plastovou trubkou o délce 118,5 cm, průměru 2,5 cm a váze 300,5 g na různých částech těla, přičemž z toho nejméně 5x udeřil poškozenou tyčí do hlavy a dále ji udeřil otevřenou dlaní do hlavy, čímž jí způsobil jednak zlomeninu dolního konce pravé kosti loketní v oblasti nad zápěstím s mírným posunem úlomků v podélné ose předloktí o cca 4 mm, četné krevní výrony a oděrky ve vlasaté části hlavy a mnohočetné krevní výrony v oblasti hrudní a břišní stěny, jakož i na horních a dolních končetinách, přičemž poškozená si hlavu kryla rukama a podařilo se jí před obžalovaným utéct, kdy se schovala a zabarikádovala v kuchyni bytu, kam se obžalovanému nepodařilo za ní dostat, následně poškozená v kuchyni usnula a v době kolem poledne dne 14.12.2015 z bytu odešla a napadení oznámila na policii, a tímto jednáním obžalovaného mohlo dojít k závažným úrazovým změnám v oblasti hlavy, zejména ve spánkových krajinách, např. zlomenině kosti spánkové, nitrolebnímu krvácení, poranění mozku i s přímým ohrožením života poškozené, dále k poranění trupu, a to zlomeninám žeber, tupým poraněním hrudních a břišních orgánů se zakrvácením tělních dutin, tedy uvedený mechanismus útoku byl způsobilý ke vzniku závažných úrazových změn, které mohly vést k vážné poruše zdraví i přímému ohrožení života poškozené, a tohoto jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Berouně, sp. zn. 1T 190/2005 ze dne 28.11.2005 odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona.
Soudy ve svých skutkových závěrech odůvodněně vycházely nejen ze svědecké výpovědi poškozené J. N., která je v zásadních bodech neměnná a jejíž pravdivost je podpořena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ale i z řady dalších s ní korespondujících důkazů, jako jsou svědecké výpovědi F. N. a D. N., lékařské zprávy, fotodokumentace, úřední záznam o neprodleném oznámení poškozené Policii ČR poté, co mohla odejít z bytu (č. l. 128, 167), znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (který nejen potvrdil výpověď poškozené, ale i vyvrátil verzi obviněného o možném mechanismu zranění poškozené) i částečné doznání obviněného (ve vazebním zasedání k fyzickému útoku na poškozenou plastovou trubkou – č. l. 35). Soudy se podrobně zabývaly i obhajobou obviněného a okolnostmi, které by mohly zdánlivě snižovat věrohodnost výpovědi poškozené, jako jsou požívání alkoholu, opakované hádky s obviněným, ambivalentní vztah k obviněnému a udržování vztahu s ním i přes jeho opakované týrání poškozené, komunikace s obviněným během jeho výkonu trestu a později během výkonu vazby. Logický a podložený je závěr soudů, že tyto okolnosti nečiní výpověď poškozené nevěrohodnou, nýbrž pouze potvrzují určitou nevyrovnanost její osobnosti a její obavu jednak z obviněného, jednak z opuštění a samoty, přičemž i tyto okolnosti a faktory jsou charakteristické pro chování obětí domácího násilí. Ani výpověď svědkyně G. H., na niž poukazuje odvolatel a kterou se nalézací soud rovněž zabýval, nikterak nevyvrací výpověď poškozené a nezpochybňuje skutková zjištění nalézacího soudu, protože i pokud tato svědkyně poškozenou v určitých časových intervalech navštěvovala, přičemž nebyla přítomna útokům obviněného ani nezpozorovala jejich následky (například v podobě hematomů na těle poškozené) ani se jí poškozená s útoky nesvěřovala, neznamená to, že k útokům a týrání poškozené nedocházelo.
Je tedy zjevné, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů žádný, natož extrémní rozpor není. Logická návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy vylučuje závěr, že by bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.
Částečně podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak zjevně neopodstatněná, je dovolací námitka týkající se subjektivní stránky činu. Nejvyšší soud se zde v zásadě ztotožnil se shora zmíněnými závěry státní zástupkyně, že motiv ani pohnutka nejsou u posuzovaných trestných činů obligatorními znaky skutkové podstaty, proto nebylo nutno je ani specifikovat ve výroku odsuzujícího rozsudku. Zavinění obviněného ve vztahu ke všem posuzovaným trestným činům ve formě nepřímého úmyslu soudy dovodily správně. Pachatel jednal v nepřímém úmyslu, jestliže věděl, že může způsobit ohrožení nebo porušení trestním zákonem chráněného zájmu, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Tento úmysl obviněného byl v posuzovaném případě naplněn a nalézací soud to řádně odůvodnil. Obviněný zde ostatně neuvedl konkrétní právní námitky, ale spíše se jeho výtky týkaly oblasti skutkové, když uvedl, že mělo být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku spočívajícího v týrání osoby žijící ve společném obydlí. Na tuto obecnou námitku postačí reagovat poukazem na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který se otázkou zavinění obviněného dostatečně zabýval na str. 20 až 21 rozsudku, kde poukázal na okolnosti posuzovaného jednání, delší dobu páchání a rozličné způsoby týrání, které bylo ukončeno až zadržením obviněného. Na straně 19 rozsudku pak nalézací soud vysvětlil, že ve vztahu ke způsobení těžké újmy na psychickém zdraví poškozené v podobě tzv. posttraumatické stresové poruchy ve smyslu §122 odst. 2 písm. i), §199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se nevyžaduje úmyslné zavinění, nýbrž postačí zavinění ve formě nedbalosti. Zbývá dodat (nad rámec konkrétních dovolacích námitek), že nepřímý úmysl obviněného způsobit poškozené těžkou fyzickou újmu na zdraví útokem výše popsanou plastovou trubkou vyplývá zejména ze způsobu a intenzity útoku, z charakteru útočného nástroje a z míst na těle poškozené, kam byl útok veden.
Deklarovanému dovolacímu důvodu obecně odpovídá dovolací námitka vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe, byť je třeba uvést, že v tomto případě částečně ani nekoresponduje s uplatněným dovolacím důvodem, neboť obviněný v ní poukazuje na vlastní verzi skutkového děje, když uvádí, že jednání popsaná v napadeném rozhodnutí i v odsuzujícím rozsudku jsou zkreslená nebo přehnaná, přičemž poukazuje na „jednání, tak jak se skutečně udála“. Nejvyšší soud proto opět připomíná, že vychází ze skutku tak, jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně.
Zásada subsidiarity trestní represe je zakotvena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost uplatňovat pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jde o námitku týkající se hmotněprávního posouzení skutku. Je třeba uvést, že trestným činem je podle §13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je korigován zásadou subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) u méně závažných trestných činů. Protože se jedná o zásadu a nikoli o konkrétní normu, je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Je přirozené, že ne všechna kriteria budou v konkrétním případě významná nebo stejně významná. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud z dovolací námitky obviněného vyplývá, že zpochybňuje, zda právě v posuzované trestní věci nedošlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, pak s takovým názorem se Nejvyšší soud neztotožnil. I při plném respektování zmíněného principu neplatí, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Tím spíše to platí u zvlášť závažných zločinů (bod II. výroku odsuzujícího rozsudku), kde aplikace zásady subsidiarity trestní represe zpravidla nepřichází v úvahu. Uplatnění trestněprávní represe je tak nezbytným a proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
Obdobně to však platí i v případě jednání pod bodem I. výroku odsuzujícího rozsudku, kde by jinak přicházelo v úvahu uplatnění korektivu materiálního znaku trestného činu spočívajícího ve stupni společenské nebezpečnosti činu vyšším než nepatrném ve smyslu §3 odst. 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. Společenská nebezpečnost podle tohoto zákona byla – na rozdíl od společenské škodlivosti podle trestního zákoníku – zákonným znakem trestného činu, a její konkrétní stupeň byl určován obdobnými hledisky (§3 odst. 4 trestního zákona), jako jsou nyní stanovena v trestním zákoníku pro posuzování společenské škodlivosti. Materiální znak trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 trestního zákona byl v případě jednání obviněného popsaného pod bodem I. výroku odsuzujícího rozsudku bezpochyby naplněn, o čemž svědčí nejen již zmiňovaný způsob jednání obviněného, ale i to, že k němu docházelo ve více případech po dobu řady měsíců (přibližně se jednalo o dobu více než jednoho roku, byť tato doba nebyla přesně zjištěna). Nelze konstatovat, že by znaky trestného činu nebyly naplněny ani „hraničním způsobem“, tedy tak, že by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídaly běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kromě toho je třeba vzít při posuzování osoby obviněného v úvahu, že stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného byl zvýrazněn tím, že obviněný se jej dopouštěl poté, co již byl v minulosti opakovaně odsouzen pro různé trestné činy proti majetku, proti svobodě a proti zdraví (v rejstříku trestů má celkem osm záznamů), přičemž lze říci, že závažnost jím páchané trestné činnosti se stupňuje.
Konečně zjevně neopodstatněná je i ta dovolací námitka, která zpochybňuje příčinný vztah mezi jednáním obviněného a nemajetkovou újmou vzniklou na straně poškozené. Tato námitka tak, jak byla postavena, je v podstatě skutkové povahy a je vyvrácena už tím, že ve výroku odsuzujícího rozsudku je výslovně vyjádřeno skutkové zjištění, že obviněný popsaným jednáním u poškozené vyvolal následek spočívající v neurotických potížích, které vyústily v posttraumatickou stresovou poruchu. Stejně tak je vyjádřen příčinný vztah mezi fyzickým útokem obviněného a zraněním poškozené dne 13. 12. 2015. Nalézací soud pak tyto své závěry blíže rozvedl v odůvodnění svého rozsudku (str. 22-23) s tím, že v důsledku uvedené poruchy došlo u poškozené ke ztížení jejího společenského uplatnění ve smyslu §2958 občanského zákoníku, a řádně odůvodnil také výši přiznané náhrady s tím, že celková výše přiznaného nároku na náhradu nemajetkové újmy tvoří součet náhrad za bolestné a za ztížení společenského uplatnění.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák