ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.39.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 39/2017-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 3. 2017 o dovolání obviněné JUDr. A. H., , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 8 To 180/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 18/2014 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné JUDr. A. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 89 T 18/2014, byla obviněná JUDr. A. H. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku a odsouzena podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 36 měsíců s tím, že výkon trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na 54 měsíců a obviněné bylo podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby podle svých sil nahradila způsobenou škodu. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody v adhezním řízení.
Skutek spočíval podle zjištění Městského soudu v Brně v podstatě v tom, že obviněná jako advokátka se sídlem v B., Ú. …, zastupující na základě plné moci D. D. v exekučním řízení ve věci vymáhání dlužného výživného pro její děti XX *), a XY *), poté, co exekutor vymohl částky 20 600 Kč a 54 000 Kč jako výživné určené pro obě nezletilé děti a poukázal první částku dne 10. 8. 2011 a druhou částku dne 13. 2. 2012 na základě požadavku obviněné na její bankovní účet, postupovala tak, že obdržené peněžní prostředky, které byly majetkem obou dětí, nevydala, ale o jejich vymožení D. D. pouze formálně vyrozuměla s tím, že si je ponechá a že bude proveden zápočet na náklady jejího zastupování, zápočet neoprávněně provedla, přestože žádná pohledávka vůči dětem v jakékoli výši doposud ani nebyla splatná, a peněžní prostředky dětí si ponechala pro vlastní potřebu, čímž oběma dětem způsobila celkovou škodu ve výši 74 600 Kč.
Odvolání obviněné, podané proti výroku o vině i dalším výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 8 To 180/2016, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněná podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadla s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. S dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná spojila námitky v tom smyslu, že nejde o trestní, ale občanskoprávní věc, že peněžní prostředky jí nebyly svěřeny tak, aby si je mohla přisvojit ve smyslu znaků trestného činu zpronevěry, že neměla úmysl zpronevěřit tyto prostředky, že podle plné moci nezastupovala D. D., že poškozené samy rozhodly o použití svých prostředků na úhradu dluhu, který u ní měly, že poškozené ji nevyzvaly k vydání peněz, že poškozená XX *) ani po nabytí zletilosti jí nedala jiné pokyny, než které za ni předtím učinila její matka, a že soudy hodnotily důkazy v její neprospěch, aniž respektovaly její zákonnou povinnost mlčenlivosti, které ji její klientky ani jejich matka nezbavily. Jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná namítla, že jí byl uložen trest, který je nepřiměřeně přísný a který popírá princip proporcionality trestní represe. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Městskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci nebo ji sám zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označil námitky proti výroku o vině za zjevně neopodstatněné, uvedl, že námitky proti výroku o trestu nejsou dovolacím důvodem, a navrhl, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájci k případné replice, ale obhájce na něj nereagoval.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Soudy rozhodly v této věci poté, co jejich dřívější odsuzující rozhodnutí byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 7 Tdo 348/2015, s tím, že Městskému soudu v Brně bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Důvodem zrušení předchozích rozhodnutí bylo to, že výrok o vině obviněné byl konstruován jako jednání, jehož protiprávnost vyplývá z ustanovení §97 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud v citovaném usnesení vyložil, že vztah mezi obviněnou a poškozenými nebyl vztahem upraveným zákonem o rodině a že protiprávnost jednání obviněné tudíž nemůže z tohoto zákona nijak vyplývat. V dalším řízení soudy odstranily vytknutou vadu původního výroku o vině a nově rozhodly výrokem o vině, který již je přijatelný.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, odpovídají tomuto dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, způsobí tak na cizím majetku větší škodu a spáchá takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného.
V posuzovaném případě byly znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku evidentně naplněny. Námitkám obviněné směřujícím proti tomuto závěru soudů nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.
Peněžní prostředky v celkové částce 74 600 Kč, v exekučním řízení exekutorem vymožené ve prospěch poškozených XX *) a XY *) a poukázané na účet obviněné jako advokátky zastupující poškozené v exekučním řízení, měly povahu věci, která byla obviněné svěřena, jak to předpokládá ustanovení §206 odst. 1 tr. zákoníku. Není rozhodné, že šlo o prostředky, které do dispozice obviněné neodevzdaly poškozené, nýbrž exekutor. Okolnost, kdo předal prostředky do dispozice obviněné, je bezvýznamná. Podstatné je, že převodem na bankovní účet obviněné se prostředky ocitly v její dispozici, a to s jednoznačným určením, že mají být vyplaceny poškozeným (vzhledem k jejich nezletilosti k rukám jejich matky jako zákonné zástupkyně). Nebyl tu žádný titul, který by obviněnou opravňoval k tomu, aby s těmito prostředky naložila jinak. Obviněná nemohla s uvedenými prostředky volně nakládat, zejména je nemohla použít ve svůj prospěch, byť jako odměnu za poskytování právních služeb.
Okolnosti, za nichž se obviněná jako advokátka stala zástupkyní poškozených v exekučním řízení, byly důkladným dokazováním náležitě objasněny. V tomto ohledu je významné především zjištění soudů, podle něhož výslovným zájmem D. D. jako matky a zákonné zástupkyně poškozených bylo to, aby za zastoupení advokátkou nemusela nic platit, přičemž obviněná ji v tom utvrzovala s ujištěním, že její odměnu jako součást nákladů exekučního řízení zaplatí otec poškozených jako povinný. Zároveň je tu ovšem další zjištění soudů, podle kterého obviněná předložila D. D. k podpisu listiny, jejichž obsah byl v rozporu s uvedeným ujištěním, neboť směřoval k tomu, že odměnu advokátky má obviněné z vymožené částky výživného zaplatit D. D., která se proti tomu ohrazovala, avšak obviněná jí prezentovala podpis předložených listin jen jako formalitu nic neměnící na tom, že odměnu zaplatí otec dětí jako povinný. Soudy zjistily, že D. D. jako neznalá osoba bez zkušeností v právních záležitostech podepsala předložené listiny s plnou důvěrou v ujištění, kterého se jí dostalo ze strany obviněné. Ve shodě s tím soudy dovodily, že skutečnou vůlí D. D. nebylo to, aby výživné vymožené pro nezletilé děti bylo použito na zaplacení odměny obviněné jako advokátky. Tento závěr soudy výstižně podpořily zjištěním, že D. D. byla nemajetná, neměla prostředky na zaplacení odměny advokátky, nutně potřebovala výživné ke krytí potřeb nezletilých dětí a udělila obviněné plnou moc k zastupování nezletilých dětí právě pod vlivem ujištění obviněné, že její odměnu zaplatí otec dětí v rámci náhrady nákladů exekučního řízení. Navíc je tu i zjištění soudů, že D. D. žádala obviněnou o vydání peněz, když se od exekutora dověděla, že vymoženou částku poukázal na účet obviněné. Verzi obviněné, že D. D. souhlasila s použitím vymoženého výživného na úhradu její odměny, soudy důvodně hodnotily jako nevěrohodnou, neboť by popírala samotný účel, pro který D. D. jako zákonná zástupkyně nezletilých dětí přistoupila k exekučnímu vymáhání výživného pro děti.
Ze zjištění soudů je jasně patrné vědomí obviněné, že D. D. ve skutečnosti nesouhlasí s tím, aby obviněná použila vymožené výživné na zaplacení své odměny za zastupování. S tím koresponduje další postup obviněné, která jako titul k tomuto použití vymoženého výživného prezentovala započtení nikoli dohodou, nýbrž jednostranným projevem, k němuž nebylo třeba souhlasu D. D. jako zákonné zástupkyně nezletilých dětí, resp. souhlasu XX *), která mezitím nabyla zletilosti.
Pokud jde o započtení, tak jak ho provedla obviněná, soudy konstatovaly jeho neplatnost pro nedostatek zákonných podmínek stanovených v §581 odst. 2 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Proti tomuto závěru soudů obviněná v dovolání nic nenamítala a snažila se obhájit svůj postup evidentně nepřijatelným tvrzením, že jednala v souladu s pokyny D. D. jako zákonné zástupkyně nezletilých dětí. Jestliže by tomu tak skutečně bylo, pak by bylo logické, aby obviněná přikročila k započtení dohodou účastníků, neboť takový postup by jí podle §581 odst. 3 obč. zák. umožňoval vyrovnat i pohledávky, u kterých není započtení možné jednostranným projevem. Ze zjištěných okolností očividně vyplývá úmysl obviněné přisvojit si proti vůli D. D. vymožené prostředky, které exekutor svěřil obviněné tím, že je poukázal na její bankovní účet.
Důvod, který by opravňoval obviněnou k tomu, aby vymožené výživné použila pro sebe jako odměnu za zastupování, nemohl být v namítaném nedostatku výzvy D. D. (resp. XX *) po nabytí zletilosti) k vydání vymožených peněz. Povinnost obviněné vydat tyto prostředky vyplývala již z podstaty vztahu mezi obviněnou jako advokátkou poskytující právní služby a poškozenými jako jejími klienty. Obviněná tu postupovala v jasném rozporu s ustanovením §16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, které advokátu ukládá povinnost chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Jednání obviněné bylo v ostrém rozporu také s ustanovením §16 odst. 2 cit. zákona, které advokátu ukládá povinnost jednat při výkonu advokacie čestně. Obviněná v úmyslu získat odměnu za zastupování z vymoženého výživného jednala zjevně proti vůli D. D., přičemž z okolností, které navodila sama obviněná, bylo i z jejího subjektivního hlediska snadno seznatelné očekávání D. D., že odměnu obviněné zaplatí otec nezletilých dětí v rámci náhrady nákladů exekučního řízení. Zároveň se obviněná snažila legalizovat své jednání tím, že vmanévrovala D. D. k podpisu listin, jejichž obsahový význam před ní zkreslovala, bagatelizovala jako pouhou formalitu apod. Kromě toho soudy zjistily, že D. D. obviněnou o vydání peněz výslovně žádala.
Námitka, že obviněná nezastupovala D. D., je sice oprávněná, ale nemůže zvrátit výrok o vině. D. D. udělila obviněné plnou moc, jejímž účelem - i přes paušální znění bez vztahu ke konkrétní věci - bylo zastupování nezletilých dětí v exekučním řízení vedeném kvůli vymožení výživného proti otci dětí jako povinnému. Při udělení plné moci D. D. jednala jako zákonná zástupkyně nezletilých dětí. Vztah advokátky a klientů tedy ve skutečnosti vznikl mezi obviněnou a dětmi D. D. Ve skutkové části výroku o vině je uvedeno, že obviněná zastupovala na základě plné moci D. D., ale tato dílčí nepřesnost nemá žádný vliv na meritorní správnost výroku o vině.
Správnosti výroku o vině se netýká námitka obviněné, že soudy nerespektovaly její zákonnou povinnost mlčenlivosti, které ji její klientky nezbavily. K tomu lze jen poznamenat, že povinností mlčenlivosti není advokát vázán v rozsahu nezbytném pro řízení před soudem, je-li předmětem řízení spor mezi ním a klientem (§21 odst. 4 zákona o advokacii).
Pro úplnost pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že trestnost posuzovaného činu není vyloučena tím, že obviněná měla proti poškozeným nárok na majetkové plnění (k tomu viz přiměřeně č. 3/1972 Sb. rozh. tr.).
Posuzovaná kauza má soukromoprávní základ, avšak obviněná tento rámec výrazně překročila. Obviněná se rozhodla uspokojit svůj nárok na odměnu advokátky z vymoženého výživného, které nechala na svůj účet poukázat exekutorem. Věděla, že matka nezletilých dětí s tím nesouhlasí, že požaduje vydání vymožených prostředků a že spoléhá na její ujištění, podle kterého odměnu za zastoupení zaplatí otec dětí v souvislosti s náhradou nákladů exekučního řízení. Předložila matce nezletilých dětí k podpisu listiny, jejichž obsah byl v rozporu s uvedeným ujištěním, a získala její podpis tím, že ho označila za pouhou formalitu bez vlivu na to, že sama matka dětí nebude nic platit a odměnu za zastoupení zaplatí otec dětí v rámci náhrady nákladů exekučního řízení. Využila při tom důvěry matky nezletilých dětí a její nezkušenosti v právních záležitostech. Akt, jímž si vymožené prostředky přisvojila, navenek provedla v podobě započtení, pro které ve skutečnosti nebyly splněny zákonné podmínky. Souhrn těchto okolností jasně ukazuje na to, že čin obviněné záležel v defraudaci peněžních prostředků vymožených ve prospěch klientů obviněné jako advokátky, že tím nabyl vyloženě kriminální povahy a že uplatnění prostředků trestní represe je adekvátním prostředkem ochrany dotčených zájmů. Výrok o vině obviněné není v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. se zásadou subsidiarity trestní represe a s pojetím trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio).
Výrok o vině obviněné zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku je v souladu se zákonem. Napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž zůstal tento výrok nedotčen a jímž bylo odvolání obviněné zamítnuto, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Z hlediska tohoto ustanovení je dovolání obviněné zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Tímto dovolacím důvodem nejsou námitky týkající se přiměřenosti trestu, pokud byl uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby.
V posuzované věci byl obviněné uložen podmíněný trest odnětí svobody, který je přípustným druhem trestu. Uvedený trest byl obviněné uložen v trvání 36 měsíců a zkušební doba byla stanovena na 54 měsíců. Výměra uloženého trestu spadá do rámce zákonné trestní sazby stanovené v §206 odst. 4 tr. zákoníku rozpětím odnětí svobody od dvou let do osmi let. Zkušební doba byla stanovena v rámci rozpětí od jednoho roku do pěti let, jak je zakotveno v §82 odst. 1 tr. zákoníku.
Námitky, jimiž obviněná vytýkala nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z hlediska tohoto ustanovení je dovolání obviněné dovoláním, které bylo podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Závěrem k podanému dovolání
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.