ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.472.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 472/2017-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. září 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. Ch. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 9 To 342/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 37/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 2 T 37/2016, byl obviněný J. Ch. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný se přečinu dopustil tím, že dne 21. 1. 2016 v době kolem 17:20 hodin v P., na hlavním vlakovém nádraží si přisedl do kupé stojícího osobního vlaku k poškozené E. B., které řekl, že jí to moc sluší, načež si svou levou rukou zastrčenou za pasem uvnitř kalhot třel svůj neobnažený pohlavní úd. Následně poškozené nabídl 200 Kč, aby mu poskytla orální sex, což poškozená odmítla. Žádal ji, aby si přendala batoh, že se pomilují. Následně se obviněný začal svou pravou rukou dotýkat kolen a stehen poškozené se slovy, že má sexy nohy, na což poškozená reagovala odstrčením, po celou dobu si třel svůj pohlavní úd rukou pod kalhotami. Jednání obviněného trvalo asi deset minut, kdy toho zanechal až po telefonickém rozhovoru poškozené s jejím přítelem a její výzvě, aby kupé opustil, což učinil, avšak nadále procházel kolem uzamčeného kupé s poškozenou nejméně do doby, kdy poškozená kolem 17:41 hodin telefonicky kontaktovala Policii ČR, přičemž jednání obviněného v poškozené vyvolalo strach.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 9 To 342/2016, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví. Jeho jednání nelze označit za hrubou neslušnost nebo výtržnost. Nijak se před poškozenou neobnažoval, měl pouze ruku v kapse. V kapse si může dělat, co chce, pokud se přitom nijak neobnažuje. Výzvu k poskytnutí orálního sexu i pomilování nelze považovat za hrubou neslušnost. Jedná se o naprosto běžnou komunikaci. Na poškozenou nijak nenaléhal, prostě jí nabídku učinil, a když nebyla přijata, kupé dobrovolně opustil. Jednalo se pouze o jednorázovou, nikoli opakovanou nabídku. Dle zásady ultima ratio pak stíhaný skutek není trestným činem.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i rozsudek jemu předcházející a přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc znovu projednal a rozhodl, nebo aby jej Nejvyšší soud sám zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný v dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy uvádí, že jeho jednání nemělo znaky hrubé neslušnosti, což jeho obhájce namítal již v odvolacím řízení. Samotná výzva k orálnímu sexu nemusí být hrubou neslušností, nicméně v daném případě nešlo pouze o onu výzvu. Byla doprovázena onanií a zaměřena na osobu poškozené, které bylo toto jednání velmi nepříjemné. Hrubá neslušnost je závažnější neslušnost příčící se pravidlům občanského soužití a zásadám občanské morálky. V daném případě spočívá hrubá neslušnost v tom, že obviněný své nabídky zdůrazněné onanií činil i v době, kdy je poškozená opakovaně odmítala. Už samotná veřejně provozovaná onanie je dlouhodobě považována za hrubou neslušnost. Státní zástupce pak odkázal na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1270/2012, 8 Tdo 481/2015, či obdobnou věc pod sp. zn. 3 Tdo 429/2016. Ve zmínce o zásadě ultima ratio pak obviněný nedodává žádnou vlastní argumentaci. Jednání obviněného vykazuje běžné znaky výtržnictví páchaného formou onanie ve veřejném dopravním prostředku před mladou cestující. Skutečnost, že obviněný neměl svůj pohlavní úd obnažený, je vyvážena důrazným slovním i fyzickým kontaktem s poškozenou. Podstatná skutečnost pro úplnost úvah o škodlivosti jednání obviněného je rovněž skutečnost, že obviněný musel v poškozené vyvolat silný strach, jelikož jeho chování je typickou předzvěstí skutečného sexuálního útoku. Jednání obviněného tak dosahuje obdobné škodlivosti, jako jednání pachatelů shodné trestné činnosti a nižší intenzita narušení zájmu chráněného trestním zákoníkem byla vyjádřena uložením mírného trestu odnětí svobody. Požadavek orálního sexu je pak rovnocenný požadavku na soulož, jak je patrno z ustanovení §185 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.
Státní zástupce považuje dovolání za zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem. Nejvyšší soud je vázán vymezením dovolacího důvodu a jeho odůvodněním.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by skutková zjištění soudů byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a důkazy však obviněný ani výslovně nenamítal. Nejvyšší soud tak pouze uvádí, že extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy se projevuje zejména tím, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy může vyplývat i z toho, že tato zjištění jsou zcela nebo v rozhodující míře založena na nějakém procesním úkonu, který je zatížen tak podstatnou vadou, že je jako důkaz nepoužitelný, a skutková zjištění soudů nemají oporu v ostatních důkazech.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-město, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Krajský soud v Plzni, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného.
Obviněný v zásadě ve svém dovolání nepopírá, že by se uvedeného jednání dopustil, avšak má za to, že jeho jednání nenaplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví, jelikož zde absentuje hrubá neslušnost. Dle obviněného si ve svých kalhotách může dělat, co chce a jeho chování vykazovalo znaky běžné komunikace mezi mladými lidmi. S ohledem na princip ultima ratio tak podle obviněného jeho jednání není trestným činem.
Nejvyšší soud se zabýval těmito relevantními námitkami obviněného, odpovídajícími uplatněnému důvodu dovolání, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
Okresní soud v odůvodnění rozsudku, k právní kvalifikaci jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, bez bližší konkretizace pouze konstatoval, že se obviněný na místě veřejnosti přístupném dopustil hrubé neslušnosti. Protože obviněný v řízení o odvolání, s ohledem na nižší intenzitu jeho jednání, namítal nenaplnění znaku „hrubá neslušnost“ skutkové podstaty uvedeného přečinu, odvolací soud na str. 3. dovoláním napadeného usnesení odůvodnil, proč se v daném případě o hrubou neslušnost jednalo. S tímto odůvodněním se Nejvyšší soud ztotožnil, a proto na něj odkazuje. Pouze na doplnění Nejvyšší soud uvádí, že za hrubou neslušnost se považuje jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky. Za hrubou neslušnost lze považovat rovněž hrubý útok na čest a vážnost občana. Pro takovéto jednání je typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití, kdy jeho jednání hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví nebo majetku. Jednání obviněného, byť poněkud netypické, soudy správně hodnotily jako hrubou neslušnost, když bylo zjevně neuctivé, hrubě porušující zásady občanského soužití a zásady občanské morálky, vůči poškozené bylo také hrubě urážlivé a vzbuzující u ní obavy o bezpečnost a zdraví. Námitka nenaplnění znaku „hrubá neslušnost“, je proto zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o obviněným namítaný princip „ultima ratio“, ten souvisí se zásadou subsidiarity trestní represe. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Princip „ultima ratio“ je jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Obviněný v tomto směru namítal, že jeho jednání nebylo možné označit za hrubě neslušné, a proto se nejednalo o trestný čin. Tato námitka ovšem nemůže obstát, protože jednání obviněného odpovídá běžně se vyskytujícím činům, shodně posouzeným jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Nad rámec výše uvedeného pak Nejvyšší soud uvádí, že jednání obviněného bylo způsobilé v poškozené vyvolat strach, jelikož se jedná o zcela typické chování, které v krajním případě může být následováno skutečným sexuálním útokem. Je tedy jasné, že jde o chování dostatečně společensky škodlivé a určitě nikoli běžné, jak uvádí obviněný. Masturbování na veřejnosti a sexuální návrhy zcela neznámé osobě rozhodně nejsou běžným chováním dnešních mladých lidí.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal za prokázaný závěr soudů obou stupňů o tom, že se obviněný dopustil jednání uvedeného ve výroku rozsudku nalézacího soudu, a toto bylo správně kvalifikováno jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se obviněný na místě veřejnosti přístupném dopustil hrubé neslušnosti.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněného J. Ch. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. září 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu