ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.586.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 586/2017-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 24. října 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného L. Č. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 6 To 176/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 2 T 70/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě dne 6. 5. 2016, sp. zn. 6 To 176/2016, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 2 T 70/2015, byl obviněný L. Č. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to byl podle §143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a čtyř měsíců. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obviněný L. Č. a poškozené A. R. a M. R. Z podnětu odvolání Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 6 To 176/2016, podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného L. Č. vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Za to ho odsoudil podle §143 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný se podle výroku o vině rozsudku odvolacího soudu přečinu dopustil tím, že „dne 19. 4. 2015 kolem 05.00 hodin, na silnici č. I/57, jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Felicia, ve směru jízdy ze S. do Ú., okres O., na přímém úseku silnice v km 36,049 bezdůvodně přejel do protisměru, kde levou přední částí vozidla najel do skupiny podnapilých chodců jdoucích při levém okraji vozovky ve směru na Ú., čímž porušil ustanovení §4 písm. a), b) a §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, přičemž srazil chodce J. P., nacházejícího se v středním stupni opilosti, který bezdůvodně vykročil vpravo od levého okraje vozovky směrem do středu vozovky do vzdálenosti 1 m, čímž porušil ustanovení §3 odst. 1, §4 písmeno a), b) a §53 odstavec 3 zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, a způsobil mu mnohočetná zranění, zejména natržení mozkového kmene při zlomeninách klenby a spodiny lební, jímž na místě podlehl, chodci R. B. a J. B. utrpěli drobná poranění, pro která byli jednorázově ošetřeni.“
II.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal řádně a včas dovolání nejvyšší státní zástupce, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v neprospěch obviněného. Uvedl, že se nelze v plném rozsahu ztotožnit se závěry Krajského soudu v Ostravě. Je podle něj možno souhlasit s rozsahem provedeného dokazování a učiněnými skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, byť, pokud se jedná o obviněným proklamovanou špatnou viditelnost v době nehody a naopak, dle svědků, o poměrně již velmi dobrou viditelnost, je nutné zmínit, že tato skutečnost nebyla ověřena vyšetřovacím pokusem ani jiným způsobem. V této souvislosti je třeba se podle státního zástupce přiklonit spíše k výpovědi svědků, kteří konstatovali, že svítalo a z místa nehody již bezpečně viděli před nimi se nacházející obec. Odvolací soud poukázal i na nekontrastní oděv poškozeného bez reflexních prvků, v době nehody však nebylo užití reflexních prvků povinné. Státní zástupce v této souvislosti zdůraznil, že poškozený nebyl oděn v naprosto černém oděvu, ale do modro-šedivé mikiny s kapucí a modrých kalhot, přičemž byl vysokého vzrůstu (až téměř ke dvěma metrům) a před tímto poškozeným šly další dvě osoby. Skutečnost, že obviněný tyto osoby vůbec neregistroval, je podle něj nutné přičíst jednoznačně tomu, že řádně nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci, a to, že vjel plynule do protisměru, na rovném úseku vozovky, tomu, že se naprosto nevěnoval řízení vozidla. Podle státního zástupce lze souhlasit se závěrem, že hlavní a prvotní příčinou vzniku dopravní nehody bylo protiprávní jednání obviněného, který přejel bezdůvodně do protisměru, když jeho obhajoba o vběhnutí zvěře ke kraji vozovky, na kterou údajně reagoval, byla zcela jednoznačně vyvrácena závěry znaleckého posudku znalce z oboru dopravy, odvětví silniční, Ing. A. Kaplánka. Nelze však podle státního zástupce akceptovat závěr krajského soudu, že obviněný neporušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, a to s ohledem na spoluzavinění poškozeného. Pokud jde o znak porušení důležité povinnosti, vyplývající, s ohledem na skutkové okolnosti věci, pro řidiče ze zákona, je zřejmé, že jeho naplnění nelze shledávat v porušení každého dopravního předpisu. Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (státní zástupce poukázal na rozhodnutí publikované pod č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o dovozované porušení důležité povinnosti uložené řidiči podle zákona, zdůraznil, že obviněný L. Č. je řidičem z povolání a předmětným úsekem pozemní komunikace jezdí poměrně často. Současně jako profesionální řidič by měl pravidla silničního provozu velmi dobře znát, tyto respektovat a dodržovat. Svým protiprávním jednáním přitom zjevně porušil §4 písm. a), b) a §11 odst. 1 silničního zákona, jak konstatoval i krajský soud ve svém rozhodnutí. Závažným způsobem ovšem porušil také §5 odst. 1 písm. b) a rovněž §18 odst. 1 silničního zákona, kdy se zjevně nevěnoval plně řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci, s vozidlem přejel do protisměrného pruhu a rovněž nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, okolnostem, které mohl předvídat a nejel takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled. Tyto skutečnosti je možné podle státního zástupce dovodit z důkazní situace zadokumentované ve spisovém materiálu, podle níž obviněný do doby střetu s poškozeným vůbec nereagoval brzděním a reakce nastala až po střetu, jak to vyplývá z dokumentace dopravní nehody a také ze závěru znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví silniční, vypracovaného Ing. A. Kaplánkem. Při vyloučení obhajoby obviněného o údajném přiběhnutí srnčí zvěře k pravé straně vozovky není podle státního zástupce žádné relevantní opodstatnění k tomu, aby na předmětném úseku vozovky obviněný přejel s vozidlem do protisměru, až téměř do vzdálenosti jednoho metru ke krajnici, kde se nacházeli tři chodci jdoucí po správné straně pozemní komunikace. V návaznosti na popsané skutečnosti a výklad pojmu porušení důležité povinnosti v dopravě je podle státního zástupce zjevné, že obviněný svým jednáním tento znak naplnil. Podstatou jeho jednání totiž bylo zcela bezdůvodné (tedy nutně ani chodci nepředpokládané) přejetí vozidlem do protisměru, kde se nacházely tři osoby, jdoucí při levé straně komunikace a sražení jedné z nich, za situace, kdy obviněný tyto chodce mohl a měl vidět. Bezdůvodné přejetí do protisměru v místě, kde se v tomto protisměrném jízdním pruhu nachází chodci, je podle státního zástupce porušením povinností řidiče motorového vozidla, které s ohledem na charakter motorového vozidla může mít a také má za následek vážnou dopravní nehodu. Jen obtížně lze podle státního zástupce nalézt závažnější způsob porušení předpisů v dopravě, než je naprosté nevěnování se řízení, nedůvodné vjetí do protisměrné části vozovky a sražení chodců jdoucích po správné straně pozemní komunikace. Jednání poškozeného, který vkročil cca 1 m směrem do jízdního pruhu, lze podle názoru státního zástupce sice také považovat za porušení pravidel silničního provozu, nicméně svojí podstatou výrazně méně závažným. Je totiž potřeba zohlednit skutečnost, že chodci, i když dodržují své povinnosti, nejdou vždy zcela ideálně po krajnici, ale mohou s ohledem na svůj věk (zejména děti či starší osoby), zdravotní stav či tělesné proporce do jisté míry zasáhnout svým tělem do vozovky. Řidiči především motorových vozidel jsou přitom nuceni s takovým jevem počítat (v zásadě jej akceptuje i zákon o silničním provozu, jenž např. toleruje chůzi dvou chodců vedle sebe) a přizpůsobit mu svoji jízdu, což obviněný neučinil. Podle státního zástupce tak lze dovodit spoluzavinění nehody poškozeným, avšak podle něj nikoli v rozsahu 40 %, ale zřetelně méně. Státní zástupce poukázal na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, které sice akceptuje vypuštění posouzení podle kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku v případě spoluzavinění poškozeného, nicméně zjednodušeně řečeno pouze pokud toto spoluzavinění dosahuje takové míry, že naopak zavinění následku ze strany obviněného je v návaznosti na to natolik omezeno, že ztratí na důležitosti. Taková situace však v předmětné věci podle státního zástupce nenastala. Státní zástupce dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 419/2014, v němž je konstatováno, že pokud obviněný plně nevěnoval pozornost řízení motorového vozidla, v důsledku čehož se ocitl mimo svůj jízdní pruh, a tato skutečnost měla za následek vážnou dopravní nehodu a smrt, lze v jeho jednání spatřovat usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť povinností řidiče motorového vozidla podle §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu je věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Nejvyšší státní zástupce je tedy přesvědčen, že odvolací soud pochybil, když neuznal obviněného L. Č. vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ale toliko přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku, když v jednání obviněného řidiče neshledal porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona. Tím založil existenci dovolacího důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že souhlasí s právní kvalifikací jednání podle §143 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na spoluzavinění poškozeného. Pro závěry, že se plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu, neposkytují výsledky provedeného dokazování dostatečný podklad, když navíc světelné podmínky nebyly ověřeny vyšetřovacím pokusem. Obviněný je přesvědčen, že bez spoluzavinění poškozeného by nenastal takový následek. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné odmítl.
III.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání podaném v neprospěch obviněného uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze zejména namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Námitky uplatněné v dovolání odpovídají tomuto důvodu dovolání. Po přezkoumání napadeného rozsudku pak Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je důvodné.
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 2 T 70/2015, byl obviněný uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 6 To 176/2016, odvoláními napadené rozhodnutí zrušil a právně kvalifikoval protiprávní jednání obviněného jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, když shledal, že vedle nedbalostního jednání obviněného bylo příčinou vzniku protiprávního následku také jednání, spoluzavinění, poškozeného a určil míru spoluzavinění poškozeného ve výši 40 %.
Nejvyšší státní zástupce namítá, že obviněný s ohledem na všechny okolnosti případu svým jednání naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a má za to, že spoluzavinění poškozeného bylo výrazně nižší než odvolacím soudem stanovené spoluzavinění ve výši 40 %. Dovolání nejvyššího státního zástupce je tak zaměřeno na zpochybnění právních závěrů učiněných odvolacím soudem.
Podstata řešení věci souvisí s otázkou, zda obviněný svým jednáním porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona ve smyslu §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt a spáchá tento čin proto, že poruší důležitou povinnost. Jestliže trestní zákoník v ustanovení §143 odst. 2 vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán porušením důležité povinnosti, pak tím vyjadřuje požadavek, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku). V opačném případě nelze naplnění předmětného zákonného znaku dovodit, a to s ohledem na povahu znaku „porušení důležité povinnosti“, u něhož je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. rozhodnutí č. 36/1984 Sb. rozh. tr.). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr.). Příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah je (dalším – vedle jednání a následku) obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 162 – 167). Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Příčinný vztah však musí být dán nejen mezi jednáním a následkem, ale i mezi jednáním a účinkem (např. způsobením ublížení na zdraví u trestných činů podle §146, §148 tr. zákoníku). Příčinný vztah musí pak být také mezi jednáním a těžším následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (zvlášť přitěžující okolností) nebo obecnou přitěžující okolností. V těchto směrech kauzální nexus trestní odpovědnost podmiňuje. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky, podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).
Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 176).
Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).
Rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr. konstatuje, že za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku. Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.).
Samotný právní předpis neobsahuje výčet všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Porušení ze strany řidiče mohou odůvodnit závěr, že jimi došlo z jeho strany k porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona právě z toho hlediska, zda byla zásadní příčinou vzniku následku (účinku).
V popisu skutku je obsaženo skutkové zjištění, že obviněný kolem 5:00 hodiny dne 19. 4. 2015 na přímém úseku silnice bezdůvodně přejel do protisměru, kde levou přední částí vozidla při levém okraji vozovky srazil podnapilého chodce, který bezdůvodně vykročil od levého okraje vozovky do vzdálenosti 1 m směrem ke středu vozovky a způsobil mu zranění, kterým poškozený na místě podlehl. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly počínání obviněného jako řidiče. Na základě provedeného dokazování uzavřely, že obviněný vjel do protisměru bezdůvodně a vyvrátily tak obhajobu obviněného ohledně jeho verze, že se vyhýbal zvířeti, které mu mělo údajně vběhnout do cesty. Především z absence brzdných stop před nárazem a z pohybu vozidla, které plynule přejelo ze svého pruhu až do protisměru, a to dosti výrazně (až do vzdálenosti jednoho metru od levé krajnice, tedy až do 2/3 protisměrného pruhu), také z výpovědi znalce u hlavního líčení, který uvedl, že pokud by nedošlo ke střetu a brzdění, pokračovala by trajektorie vozu až na nezpevněný okraj vozovky vlevo (č. l. 230 tr. spisu), je zřejmé, že důvodem proč obviněný přejel do protisměru bylo, že se plně nevěnoval řízení motorového vozidla, neboť obviněný jednak nejenže plynule přejel do protisměrného pruhu, kde plynule pokračoval, neučinil však ani žádný manévr k tomu, aby střetu zabránil, když začal brzdit až v okamžiku nárazu do poškozeného, o čemž svědčí právě zmíněná absence brzdných stop. Z uvedeného je evidentní, že obviněný přejel do protisměru bezdůvodně. Povinností řidiče motorového vozidla podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, je věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Směr a způsob jízdy vymezuje ustanovení §11 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož se na pozemní komunikaci jezdí vpravo. Uvedené povinnosti řidiče patří k těm zásadním a základním. Je zjevné, že jejich dodržováním lze předcházet následkům způsobeným jejich porušením, k jakému došlo v dané věci. Jak je uvedeno výše, výčet všech „důležitých povinností“ řidiče motorového vozidla není možný, protože vždy bude záviset na okolnostech toho kterého případu, zda porušení zjištěné povinnosti je i v daném případě porušením důležité povinnosti ve smyslu příslušného ustanovení trestního zákona. Porušením důležité povinnosti při provozu na silnicích je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá. V dané věci měla okolnost, že se obviněný nevěnoval plně řízení motorového vozidla a nesledoval situaci na pozemní komunikaci, v důsledku čehož přejel do protisměru, za následek smrt osoby, která šla po správné straně silnice. V tomto nesprávném způsobu jízdy obviněného, tj. přejezdu do protisměrného jízdního pruhu, kde se nacházeli chodci, pak spočívala příčina střetu s poškozeným. Skutečnosti, že se v protisměrném jízdním pruhu mohou nacházet chodci či pohybovat jiná vozidla, si obviněný musel být vědom, proto bezdůvodné přejetí vozidla do protisměru zcela zjevně a plynule, s ohledem na charakter vozidla, může mít a také má za následek vážnou dopravní nehodu. Není pochyb, že ze strany obviněného jako řidiče vozidla šlo o naprosto nepředvídatelný manévr, v jehož důsledku došlo ke srážce a byla způsobena smrt poškozeného.
Správné právní posouzení věci je ovšem odvislé od důsledného vyhodnocení všech skutkových okolností, které ji vymezují z hlediska své jedinečnosti, tj. při náležitém posouzení jednání všech účastníků provozu z hlediska jejich kauzálního významu pro vzniklý následek.
Jednání poškozeného, který se nacházel v podnapilém stavu, pohyboval se však s dalšími dvěma chodci po správné levé straně silnice na krajnici a vykročil podle závěrů znaleckého posudku (č. l. 180 a násl. tr. spisu) 1s před střetem cca 1 m směrem do jízdního pruhu ke středu vozovky, lze také považovat za porušení pravidel silničního provozu. Ovšem se zřetelem k faktu, že primární je povinnost řidiče, který má jet vpravo, se jeví problematickým závěr odvolacího soudu, podle něhož bylo zavinění obou účastníků předmětné nehody (obviněného a poškozeného) téměř srovnatelné, resp. v poměru 60 % a 40 %. Ze srovnání povinností obou účastníků provozu totiž vyplývá, že povinnost jet vpravo a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak (§11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů), je kvalitativně vyšším stupněm povinnosti. Porušení povinnosti jízdy vpravo a bezdůvodné přejetí s vozidlem do protisměru, a to v daném konkrétním případě velice výrazně (až jeden metr od levé krajnice s tím, že trajektorie vozidla by bez brzdění pokračovala až k nezpevněné části vozovky) s ohledem na charakter motorového vozidla jeho sílu, rychlost, váhu a velikost, bez dalšího již samo o sobě znamená nebezpečí zcela bezprostředního a reálného střetu vozidel, popř. vozidla s jiným účastníkem provozu a možnost velice závažných následků. Porušení povinnosti chodce samo o sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí a zakládá ho teprve ve spojení s dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněného pod č. 32/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem. Taková situace však v předmětné věci nenastala, neboť právě v nesprávném způsobu jízdy obviněného spočívala příčina střetu jeho vozidla s chodcem – poškozeným. Není pochyb, že obviněný plně nevěnoval pozornost řízení motorového vozidla, v důsledku čehož se ocitl mimo svůj jízdní pruh (výrazně v protisměrném pruhu) a tato skutečnost měla za následek vážnou dopravní nehodu a smrt poškozeného. Spoluzavinění na straně poškozeného nebylo v tomto konkrétním případě natolik významné, aby bylo rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě smrti poškozeného. Po objektivní stránce byly tedy naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť jednání obviněného mělo charakter porušení důležité povinnosti.
Odvolací soud tak pochybil, když neuznal obviněného L. Č. vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť se nedostatečně vypořádal s otázkou míry zavinění (podílu) obviněného na posuzované dopravní nehodě a jeho kauzálního významu pro vzniklý následek.
Dovolání nejvyššího státního zástupce, pokud jde o právní kvalifikaci zjištěného skutku ve smyslu naplnění znaku porušení důležité povinnosti, tak bylo důvodné a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v tomto směru naplněn.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 6 To 176/2016, zrušil a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy bude Krajský soud v Ostravě znovu rozhodovat o podaných odvoláních. V novém řízení o této věci naznačeným způsobem napraví vady napadeného rozhodnutí a důsledně se vypořádá s otázkou posouzení jednání všech účastníků provozu z hlediska jejich kauzálního významu pro vzniklý následek. Přitom bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu