ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.72.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 72/2017-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. února 2017 o dovolání obviněného jménem I. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 4 To 284/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 111/2014, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 4 To 284/2016, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 1 T 111/2014.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Jihlavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 1 T 111/2014, byl obviněný I. B. uznán vinným přečinem podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za tento přečin a za zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a přečin poškození finančních zájmů Evropského společenství ( správně Evropské unie ) podle §260 odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 1 T 51/2011, mu byl uložen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu pěti let. Dále mu byl podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výši 492 750 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na dva roky. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Současně bylo rozhodnuto podle §43 odst. 2 tr. zákoníku o zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 1 T 51/2011, včetně rozhodnutí navazujících. Dále bylo rozhodnuto podle §101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku o zabrání věcí ve výroku specifikovaných a konečně o odkázání poškozených podle §229 odst. 1 tr. ř. s jejich nároky na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Přečin podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku spočíval podle skutkových zjištění nalézacího soudu vyjádřených ve výroku odsuzujícího rozsudku v tom, že obviněný od přesně nezjištěné doby do 19. 10. 2010 ve svém domě v T., F., a v pronajaté garáži v obci Č., parcelní č. ...., ukryl autodíly a jednotlivé komponenty těchto autodílů, jako jsou vstřikovací čerpadla různých typů, odlitky těles čerpadel, řídící jednotky ke světlometům a xenonové výbojky, které předtím zakoupil od neztotožněných osob, kdy při koupi autodílů a jejich komponentů se dostatečně nezajímal o jejich původ a bez přiměřených důvodů spoléhal na jejich legální původ, ačkoliv vzhledem ke stavu, ceně a způsobu balení zakoupených věcí mohl předpokládat, že se jedná o odcizené věci, a tímto získal do své dispozice věci, které pocházely z majetkové trestné činnosti spáchané v období let 2008 až 2010 na území EU ke škodě společností BOSCH DIESEL s. r. o. se sídlem Pávov 121, Jihlava, Automotive Lighting s. r. o. se sídlem Pávov 113, Jihlava, ŠKODA AUTO a. s. se sídlem tř. Václava Klementa 869, Mladá Boleslav, Volkswagen AG se sídlem Postfach 311176, 38231 Salzgitter, SRN, Volkswagen Motor Polska Sp. z o. o., se sídlem Strefova 1, 59-101 Polkowice, Polská republika, a Audi Hungaria Motor KFT se sídlem Kardan alej 1, 9027 Gyor, Maďarská republika, čímž získal prospěch ve výši 24 418 660 Kč.
Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 4 To 284/2016.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl řádně a včas podaným dovoláním obviněný I. B. Dovolání je podáno prostřednictvím obhájce a odkazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání napadenému rozhodnutí vytkl, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Připomněl, že původním rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 10. 2015 byl obžaloby zproštěn, avšak k odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 4 To 369/2015, tento původní rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně. Ten pak rozhodl odsuzujícím rozsudkem, aniž se - jak zdůrazňuje obviněný - mezitím nějak změnil skutkový stav a aniž by byly provedeny nějaké další podstatné důkazy. Odvolací soud přitom poměrně jednoznačným způsobem nepřiměřeně instruoval soud prvního stupně, jakým způsobem má jednotlivé důkazy hodnotit. S poukazem na vybranou judikaturu Ústavního soudu dovolatel rozhodnutím soudů vytkl absenci náležité argumentace a poukázal také na obsáhlou judikaturu k otázce aplikace zásady in dubio pro reo. Soudy podle obviněného nesprávně založily subjektivní stránku činu na zjištění, že obviněný měl určité živnostenské oprávnění, což však obviněný považuje za vyvrácené, přičemž však podle něho soud v rozporu se zásadou in dubio pro reo sice připustil, že nebylo prokázáno vykonávání relevantní činnosti obviněným, avšak přesto dovodil, že se z tohoto důvodu musel v náhradních dílech orientovat. Předmětné náhradní díly byly v uvedených prostorách volně položené a nelze dospět k závěru o jejich ukrývání. Nebylo odůvodněno, jak soudy dospěly k závěru, že obviněný věci převedl na sebe. Obviněný i svědek U. shodně uvádějí, že náhradní díly pořizoval obviněný za peníze pana U. a pro pana U. a jedině jemu tedy mohl vzniknout majetkový prospěch.
Obviněný dále namítl, že aby bylo možno hovořit o tom, že získal pro sebe prospěch velkého rozsahu, muselo by být dokazováno a prokázáno především to, za kolik nakoupil a jaká je tržní cena jím nakoupeného zboží, přičemž z provedeného dokazování by musel vyplývat dílčí závěr, že rozdíl mezi nákupní cenou a tržní cenou je nejméně 5 mil. Kč. Za situace, kdy nebyl proveden jediný důkaz k prokázání pořizovací ceny náhradních dílů, konstatuje obviněný, že nebylo prokázáno, že by mu vznikl jakýkoli prospěch, natož prospěch velkého rozsahu.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřila s tím, že uplatněné hmotněprávní námitky nebyly uplatněny důsledně při respektu ke skutkovému základu výroku o vině a jeho širším skutkovým souvislostem. Jeho argumentace týkající se znaku „ukrývání“ nevychází z autoritativního výkladu tohoto znaku, neboť ukrývání spočívá v umístění věci z dosahu možného odhalení nebo zjištění u pachatele, účastníka či jinde. Podílník získává nad věcí faktickou dispoziční moc. O ukrývání jde například i tehdy, jestliže podílník drží věc z dosahu možného odhalení oprávněnými osobami, byť tuto skutečnost netají před jinými, zejména jemu blízkými osobami. Námitky o nenaplnění znaku „na sebe převede“ nevycházejí ze skutkových zjištění a z provedených důkazů, zejména z výpovědi svědka U., z nichž vyplývá, že zbývající množství autodílů bylo zakoupeno přímo obviněným pro jeho vlastní potřebu. Státní zástupkyně se neztotožnila ani s námitkami obviněného týkajícími se zavinění. Subjektivní stránka přečinu podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku byla naplněna na podkladě skutkových zjištění, podložených celým souhrnem nepřímých důkazů, a náležitě vyplývá také ze skutkové věty výroku o vině. Námitky ohledně zavinění už ostatně byly uplatněny (neúspěšně) v řízení o řádném opravném prostředku.
Dále státní zástupkyně uvedla, že za stavu, kdy obviněný na sebe převedl a ukryl věci získané trestným činem, byla z hlediska naplnění znaku získání prospěchu velkého rozsahu rozhodná celková hodnota předmětných autodílů, která vyplývá z odborných vyjádření a reprezentuje celkový prospěch na straně obviněného ve výši 24 418 660 Kč. Jeho námitce, že nebylo prokázáno, za kolik zboží nakoupil, tak nelze přisvědčit.
Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby dovolání obviněného bylo jako neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, a to v neveřejném zasedání. Dále uvedla, že souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Záleží tedy ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Obviněným uplatněné námitky tedy zčásti neodpovídají tomuto dovolacímu důvodu. To se týká především námitky, že soud prvního stupně rozhodl původně zprošťujícím rozsudkem, zatímco po zrušení tohoto původního rozsudku odvolacím soudem rozhodl bez změny důkazní a skutkové situace zcela odlišně, když uznal obviněného vinným. Tato námitka je v podstatě procesní povahy a neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému z dovolacích důvodů uvedených taxativně v §265b tr. ř. Napadeným postupem nebylo porušeno ani právo obviněného na spravedlivý proces, neboť odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením §254 tr. ř. a se smyslem odvolacího řízení a přezkoumal, zda nalézací soud učinil jasná skutková zjištění, vypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a přihlédl přitom k podstatnému obsahu provedených důkazů. Přitom zjistil, že nalézací soud této povinnosti nedostál, a proto rozhodl o zrušení původního rozsudku a o vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, aniž mu uděloval závazné pokyny k hodnocení důkazů, které je doménou nalézacího soudu. Dovolacím důvodem není ani namítané porušení zásady in dubio pro reo (zásada, podle níž je třeba v pochybnostech skutkové povahy rozhodnout ve prospěch obviněného), neboť se týká skutkového stavu a hodnocení důkazů. To lze vztáhnout i na sporované hodnocení skutkových okolností týkajících se subjektivní stránky činu. Skutkové povahy je i námitka zpochybňující závěr soudů, že obviněný předmětné věci převedl na sebe, kterou obviněný podporuje tvrzením, že náhradní díly pořizoval za peníze pana U. a pro pana U. a jedině jemu tedy mohl vzniknout majetkový prospěch. Zde však obviněný podsunuje k úvaze svou vlastní verzi skutkového děje a hodnocení důkazů, zatímco ve skutečnosti soudy důvodně vzaly z provedených důkazů za prokázané, že převážná část autodílů byla zakoupena přímo obviněným pro jeho vlastní potřebu, bez účasti svědka U.
Naproti tomu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá námitka, že nebyl naplněn znak „ukryje“ (stejným způsobem slovně vyjádřený i ve skutkové větě rozsudku), neboť předmětné náhradní díly byly v uvedených prostorách volně položené. Relevantně uplatnil obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i námitkou týkající se výše prospěchu získaného trestným činem podílnictví z nedbalosti.
Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., proto přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející.
Trestného činu (přečinu) podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ukryje nebo na sebe nebo jiného převede z nedbalosti věc nikoli malé hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou nebo jako odměna za něj, získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. Objektem trestného činu podílnictví z nedbalosti je cizí majetek, a to ve vztahu k věcem získaným trestnou činností nebo jako odměna za ni. Podílnictví napomáhá tomu, aby zůstal beze změny stav vytvořený základním (hlavním) trestným činem (např. trestným činem krádeže podle §205 tr. zákoníku), na který podílnictví navazuje. Předmětem útoku je u tohoto trestného činu věc nikoli malé hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj. Pachatelem trestného činu podílnictví z nedbalosti je vždy osoba rozdílná od pachatele, spolupachatele i účastníka základního (hlavního) trestného činu (tzv. predikativního trestného činu).
Především je nutno uvést, že není důvodná námitka, že nebyl naplněn znak „ukryje“ (stejným způsobem slovně vyjádřený i ve skutkové větě rozsudku), neboť předmětné náhradní díly byly v uvedených prostorách volně položené (tento skutkový závěr je možno považovat za nesporný). Tato námitka je však zjevně nedůvodná. Lze tu odkázat na vyjádření státní zástupkyně. Ukrývání spočívá v podstatě v držení věci z dosahu možného odhalení oprávněnými osobami u pachatele, spolupachatele, účastníka či jinde, a to při zachování dispoziční moci pachatele nad věcí, aniž by bylo nutné věci takto se nacházející například v určité nemovitosti nějak dále skrývat, maskovat a podobně.
Pokud jde o námitku týkající se subjektivní stránky činu, ta je sice obecně povahy hmotněprávní, avšak její podstata (ve světle dovolacích námitek) spočívá v hodnocení skutkových okolností. Námitkami týkajícími se zavinění se podrobně zabývaly soudy v nalézacím i v odvolacím řízení a Nejvyšší soud na jejich úvahy a závěry v zájmu stručnosti odkazuje s tím, že hodnocení subjektivní stránky činu je ovšem do určité míry předčasné, neboť nebyly zodpovězeny základní otázky týkající se znaků objektivní stránky trestného činu.
Důvodná je dovolací námitka týkající se nesprávného zjištění výše prospěchu, který měl podle soudů obviněný získat. Obviněnému je kladeno za vinu, že činem získal prospěch velkého rozsahu, což je znak určující právní kvalifikaci skutku jako přečinu podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kde získání prospěchu velkého rozsahu (tj. prospěchu představujícího nejméně částku 5 000 000 Kč ve smyslu §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku) je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Při určení výše prospěchu je nutno podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu zásadně vycházet z tzv. čistého prospěchu, který vyjadřuje skutečnou výši obohacení pachatele nebo jiné osoby. To znamená, že je nutno odečíst náklady, které pachatel na věc, respektive na získání určitého prospěchu vynaložil. Zpravidla sice lze vycházet z hodnoty věci nebo jiné majetkové hodnoty, s níž pachatel (podílník) disponoval. Nelze tak ovšem činit mechanicky, ale podle okolností případu je nutno brát zřetel i na existenci skutečností, jež mohou snižovat čistý prospěch podílníka. Jde např. o náklady podílníka vynaložené na opatření si věci získané trestným činem jiné osoby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 3 Tdo 669/2010, uveřejněné pod č. 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 8 Tdo 581/2012). Tato rozhodnutí vycházejí i ze starší publikované konstantní judikatury vycházející ze zásady, že při posuzování výše určitého prospěchu jako naplnění kvalifikačního znaku u trestného činu podílnictví nelze mechanicky vycházet z hodnoty věci, kterou na sebe pachatel převedl, což platí především v případě, kdy se nepodaří prokázat, jakým způsobem pachatel věc získal, a nelze proto vyloučit, že na její opatření musel vynaložit takovou finanční částku, po jejímž odečtení od hodnoty převedené věci by nešlo o prospěch v určité zákonem předpokládané výši (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 1997, sp. zn. 7 To 515/1997, uveřejněný pod č. 1/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Pro ilustraci faktu, že skutečně docílený prospěch může být rozdílný od hodnoty věci, je možné uvést příklad, kdy při pouhém ukrytí věci po určitou dobu s následným jejím vrácením nemusí mít pachatel podílnictví z takového ukrytí žádný prospěch, a naopak na ukrývání může vynaložit ještě i určité náklady. Dále je třeba k otázce výše prospěchu dodat, že u této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby lze - na rozdíl od hodnoty věci z hlediska základní skutkové podstaty přečinu podílnictví z nedbalosti - prospěch získaný ve vztahu k jednotlivým věcem z hlediska celkové výše prospěchu sčítat.
V posuzované věci obviněný namítl způsob, jakým soudy dospěly k výši prospěchu, který měl získat, a absenci dokazování k této otázce. Tato námitka sice, formálně vzato, směřuje proti skutkovým zjištěním soudů vyjádřených ve výroku odsuzujícího rozsudku, důvodně však zpochybňuje naplnění kvalifikačního znaku spočívajícího v získání prospěchu velkého rozsahu podle ustanovení §215 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, což má přímý vliv na právní posouzení skutku. Nejvyšší soud se proto touto námitkou zabýval v zájmu zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Kromě toho je i samotný výrok odsuzujícího rozsudku z hlediska výše uvedených zásad právního posuzování rozporný, neboť na jedné straně uvádí, že obviněný předmětné věci zakoupil (což v sobě pojmově zahrnuje vynaložení určitých nákladů v podobě zaplacení kupní ceny), avšak na druhé straně stanoví čistý prospěch obviněného ve výši 24 418 660 Kč, což je částka, o které lze z odůvodnění obžaloby zjistit, že se rovná celkové obvyklé ceně předmětných věcí.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů nevyplývá, že by z výše uvedených zásad vycházely a že by byl zjišťován čistý prospěch získaný posuzovaným činem obviněného, tj. prospěch bez zahrnutí nákladů na jeho dosažení. Ve výroku odsuzujícího rozsudku je pouze číselně vyjádřena určitá finanční částka, konkrétně 24 418 660 Kč, která má představovat výši prospěchu dosaženého obviněným, která však postrádá jakoukoli návaznost na odůvodnění rozsudku a na dokazování. K odvolací námitce, že obviněný posuzovaným jednáním nezískal žádný majetkový prospěch, a pokud by získal, pak je nutné odečíst minimálně pořizovací cenu předmětných dílů, se odvolací soud nijak nevyjádřil. Pokud tedy jde o částku 24 418 660 Kč uvedenou ve výroku o vině, nejde ve skutečnosti o skutkové zjištění soudů, nýbrž pouze o číselný údaj ve výroku uvedený. Nejvyšší soud zjistil, že na základě dosud provedených důkazů a dosud učiněných skutkových zjištění neexistuje dostatečný podklad pro posouzení uvedené námitky, a nelze ji proto považovat za nedůvodnou. Ani státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která shledala podané dovolání obviněného zjevně neopodstatněným, neuvedla žádný konkrétní argument na podporu závěru, že obviněný naplnil zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty přečinu podle odst. 3 písm. b), §215 tr. zákoníku, když pouze uvedla, že celková hodnota předmětných autodílů reprezentuje celkový prospěch na straně obviněného. S ohledem na nedostatečné objasnění otázky výše získaného prospěchu a z toho vyplývající pochybnosti o správnosti právní kvalifikace jednání obviněného bylo nutné zrušit předmětná soudní rozhodnutí, která jsou v tomto směru předčasná.
Neobjasněny zůstaly však i další otázky podstatné pro právní posouzení, neboť soudy se dosud v zásadě zabývaly pouze subjektivní stránkou stíhaného činu, a nikoli stránkou objektivní. Pominuly, že základním znakem přečinu podílnictví z nedbalosti podle §215 tr. zákoníku je to, že předmětná věc byla získána trestným činem. Tato otázka je primární z hlediska naplnění základní skutkové podstaty posuzovaného trestného činu a představuje v řízení o trestném činu podílnictví předběžnou otázku. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů není zřejmé, že by se jí náležitě zabývaly. Obecně lze uvést, že ve vztahu k hlavnímu trestnému činu se touto otázkou zabývá judikatura, která například ustálila zásadu, že není rozhodné, jakým „hlavním“ trestným činem byla věc získána. Pro trestnost podílnictví není rozhodné, že zanikla trestnost činu, jímž byla věc získána (např. promlčením), nebo že pachatele takového činu není možné stíhat, např. z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 7 Tdo 606/2015). Naproti tomu, jestliže vzhledem ke změně trestního zákona by nebylo možné s ohledem na zásadu uvedenou v §2 odst. 1 tr. zákoníku považovat jednání hlavního pachatele za trestný čin, nelze ani jednání obviněného, který se na takovém činu podílel způsobem popsaným v §214, respektive §215 tr. zákoníku, považovat za trestný čin této skutkové podstaty, a to i v případě, že hlavní pachatel byl již před změnou zákona odsouzen. Při posuzování znaků trestného činu podílnictví se totiž vychází z trestnosti činu hlavního pachatele z hlediska zákona účinného v době rozhodování (viz rozh. č. 4/1997 Sb. rozh. tr.). V rozhodnutí publikovaném pod č. 9/1999 Sb. rozh. tr. je řešena otázka rozlišení mezi trestnými činy podílnictví a zatajení věci tak, že pokud obviněný zaviněně převezme od osoby mladší patnácti let cizí věc, kterou si tato osoba přisvojila jednáním jinak naplňujícím znaky např. trestného činu krádeže, nedopouští se trestného činu podílnictví, neboť nejde o věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, ale trestného činu zatajení věci. Na druhé straně je třeba uvést, že jednoznačné určení (hlavního) pachatele (základního) trestného činu není podmínkou vyvození trestní odpovědnosti podílníka (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 3 Tdo 723/2011).
Skutková zjištění soudů jsou i v tomto směru nejasná a nepodložená. Absentuje zhodnocení důkazů a skutkové závěry jednak v tom směru, jaká majetková trestná činnost byla spáchána, kde a kdy, případně kým. Pouze se uvádí ve výroku odsuzujícího rozsudku (aniž je to odůvodněno), že šlo o majetkovou trestnou činnost spáchanou v období let 2008 až 2010 na území Evropské unie ke škodě šesti ve výroku vyjmenovaných obchodních společností (z nichž ovšem dvě nevyčíslily škodu a jejich zástupci uvedli, že jim příslušné věci nechyběly, popřípadě že zjištěné věci nebyly ztotožněny). Zejména pak z rozhodnutí soudů nelze zjistit, v jakém rozsahu pocházely u obviněného zajištěné věci z trestné činnosti. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pouze plyne, že ze zprávy spol. BOSCH DIESEL vyplývá identifikace některých nalezených čerpadel, přičemž odhadovaná škoda zde činí 308 250 Kč. Část zajištěných věcí byla vrácena obviněnému ( viz např. č.l. 294-295 – pozn. NS ). Společnost R. B., Karlsruhe nebyla schopna zajištěná čerpadla konkrétně identifikovat. Byly zajištěny určité údaje a seznamy k čerpadlům vyrobeným v J., avšak z úředního záznamu Policie ČR vyplývá, že mezi doklady jsou i čerpadla, která nebyla zajištěna. Odůvodnění rozsudku obsahuje ještě několik kusých údajů, aniž jsou konkretizovány a blíže označeny jejich zdroje a aniž je jasné, jaké závěry se z těchto zmínek dovozují. Pokud jde o celkovou hodnotu věcí údajně získaných trestnou činností, soud prvního stupně na straně 10 rozsudku uvádí obecně, že cena jednotlivých typů čerpadel, světlometů a dalších zajištěných náhradních dílů byla objektivizována odborným vyjádřením. K tomu se v další větě uvádí, v jaké výši vyčíslily škodu tři ze čtyř poškozených společností (zbývající dvě uváděné škody neevidují), přičemž celkové vyčíslení škody zde představuje částka 3 649 024,50 Kč. Konkrétnější údaje v tomto směru lze zjistit pouze z odůvodnění obžaloby (č. l. 1784), kde se uvádí jednotlivé typy údajně odcizených dílů, jejich ceny a počty kusů. Výsledná částka představuje 24 416 000 Kč, s připočtením částky 2 660 Kč představující výkupní cenu hliníku za čerpadla určená k likvidaci jde o částku 24 418 660 Kč uvedenou ve výroku rozsudku. Ani z obžaloby však nevyplývá, jak orgány přípravného řízení dospěly například k počtu 544 ks čerpadel CP4 (tento počet uveden i v usnesení o zahájení trestního stíhání – č. l. 190 p. v.). Navíc poškozené společnosti Volkswagen AG bylo vráceno pouze 485 (nových) čerpadel tohoto typu (č. l. 264, 280). Pokud jde o čerpadla VP44, vycházela obžaloba i usnesení o zahájení trestního stíhání z počtu 56 ks nových a 705 ks použitých – otryskovaných (opískovaných) čerpadel. Tyto počty patrně soudy převzaly, aniž je patrné, z jakých důkazů konkrétně vycházely. Z obsahu spisu se Nejvyššímu soudu podařilo zjistit, že usnesením policejního orgánu ze dne 17. 2. 2012 bylo rozhodnuto o vrácení (vydání) 16 ks nových a 388 ks použitých čerpadel VP44 společnosti BOSCH DIESEL Jihlava (č. l. 247), usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 14. 3. 2012 (č. l. 252) však bylo toto rozhodnutí zrušeno s tím, že není jasné, z čeho je vlastnické právo spol. BOSCH DIESEL dovozováno. Otázku rozsahu věcí získaných konkrétné trestnou činností blíže neobjasňuje ani například inventura spol. BOSCH DIESEL (č. l. 139 a násl.), ani připojení poškozených společností Automotive Lighting, respektive ŠKODA AUTO s požadavky na náhradu škody ve výši 2 139 100 Kč (č. l. 1810), respektive 105 000 Kč (č. l. 1826). Není ostatně úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení zjišťovat na základě důkazů skutkový stav věci. Na skutečnost, že nebylo prokázáno, v jakém rozsahu zajištěné věci pocházejí z trestné činnosti, upozorňoval obhájce obviněného mimo jiné v závěrečné řeči ze dne 12. 10. 2015 (č. l. 1885) s tím, že se podařilo ztotožnit jen zlomek věcí a že svědkům byly v hlavním líčení předestřeny jednotlivé díly, avšak vyjádření svědků o jejich výrobci byla rozporná.
Na shora uvedené navazuje otázka, které z předmětných věcí mohou vůbec být předmětem přečinu podílnictví z nedbalosti. Věcí nikoli malé hodnoty ve smyslu §215 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí věc, jejíž hodnota činí nejméně 25 000 Kč (§138 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Hodnotu jednotlivých věcí zde nelze sčítat. Naplnění tohoto znaku je však možné i ve vztahu k více věcem, které sice samy o sobě nemají uvedenou hodnotu, ale je evidentní, že s ohledem na svůj účel, vzhled, funkci, povahu, umístění atd. tvoří určitý soubor věcí, který teprve jako celek dosahuje požadované hodnoty (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 7 Tdo 448/2006). Za jednu věc se považuje věc hromadná nebo soubor věcí, zpravidla např. částka peněz, jídelní servis, soubor soch (za určitých podmínek), sbírka poštovních známek, ale i podnik apod. Touto otázkou se soudy rovněž nezabývaly. Bude nutno zvážit, které z předmětných věcí (dílů) mají povahu věci hodnoty nikoli malé. Zřejmé to bude u nových vstřikovacích čerpadel CP4 (obvyklá cena jednoho kusu podle odborného vyjádření činí 35 000 Kč), ostatní věci však jednotlivě mají hodnotu nižší. Přichází v úvahu posoudit, ve kterých případech by mohly být tyto posuzovány jako soubory věcí či hromadné věci, přičemž bude třeba vycházet z toho, zda byly věci zakoupeny a dodány současně, v jakém balení apod. Při důkazní obtížnosti bude nutno vycházet ze zásady in dubio pro reo.
V případě, že se podaří vymezit okruh věcí, které splňují podmínky ustanovení §215 odst. 1 tr. zákoníku, bude třeba se zabývat ve vztahu k těmto věcem výše naznačenou stěžejní a dovolatelem namítanou otázkou výše čistého prospěchu obviněného (viz výše). Touto otázkou se soudy nezabývaly, ačkoli to obviněný namítal už v průběhu trestního stíhání. V odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se vyskytují pouze zmínky o zjištění cen, za které bylo možné některé díly koupit na internetu (str. 10 rozsudku). Soudy vycházejí ve svých skutkových zjištěních z toho, že obviněný předmětné díly nakoupil, nevyvozují však z toho žádné závěry ohledně nákladů, které obviněný na pořízení věcí vynaložil. Pokud jde o výši (čistého) prospěchu obviněného, částečně je odůvodněna v tomto směru pouze obžaloba (č. l. 1784), avšak je zde rozepsána pouze obvyklá cena a chybí zmínka o ceně, za kterou obviněný díly nakoupil. Jen letmo tuto otázku zmiňovala státní zástupkyně ve své závěrečné řeči v hlavním líčení dne 12. 10. 2015 (č. l. 1888 p. v.). Danou otázku bude nutno objasnit dalším dokazováním, především výslechem obviněného a zjištěním, za jaké ceny věci nakoupil, případně mohl nakoupit prostřednictvím internetu, jak uvádí a jak to připouštějí i soudy. Přitom bude zapotřebí vycházet z obsahu spisového materiálu (viz např. úřední záznamy Policie ČR zmiňované na str. 10 odsuzujícího rozsudku či obžalovaným předložené výtisky dokumentů z internetu), ale dokazování případně i doplnit, a to i z veřejně dostupných zdrojů, případně opatřit příslušné odborné vyjádření. V pochybnostech bude třeba vycházet z údajů pro obviněného nejpříznivějších, případně až z obvyklých cen předmětných výrobků v dané době.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 4 To 284/2016, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 1 T 111/2014, a současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Jihlavě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval
JUDr. Josef Mazák