ECLI:CZ:NS:2017:7.TZ.79.2017.1
sp. zn. 7 Tz 79/2017-18
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Petra Angyalossy, Ph.D., projednal ve veřejném zasedání dne 26. 10. 2017 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného L. S. proti pravomocnému rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 29. 7. 1952, sp. zn. Vt 16/52, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 29. 7. 1952, sp. zn. Vt 16/52,
byl porušen zákon
v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) v neprospěch obviněného L. S.
Tento rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný
L. S. ,
zprošťuje se
podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon), jehož se měl dopustit tím,
že dne 15. 4. 1952 u svého útvaru v Š. odmítl převzít jemu přidělenou zbraň a vykonávat dále vojenskou základní službu s odvoláním na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení,
tedy
že se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení.
Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 29. 7. 1952, sp. zn. Vt 16/52, byl obviněný L. S. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) a odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky se započtením vazby od 15. 4. 1952 do 29. 7. 1952.
Jako trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění býv. Nižšího vojenského soudu v Brně spočíval v tom, že obviněný jako vojín základní služby dne 15. 4. 1952 u svého útvaru v Š. odmítl převzít jemu přidělenou zbraň a vykonávat dále vojenskou základní službu s odvoláním na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení. Z odůvodnění rozsudku je patrno zjištění soudu, že obviněný se hlásil k církvi Svědků Jehovových.
Rozsudek nabyl právní moci dne 11. 9. 1952, kdy Vyšší vojenský soud v Trenčíně usnesením sp. zn. Vto 183/52 zamítl odvolání obviněného při současném započtení další vazby od 30. 7. 1952 do 11. 9. 1952. Toto usnesení se nedochovalo, protože spis byl mezitím skartován. Existence usnesení vyplývá z jiných písemností, které byly nalezeny ve Vojenském ústředním archivu.
Rehabilitační řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebylo v této věci provedeno.
Ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného dne 11. 9. 2017 u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona proti rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně. Namítl, že obviněný byl odsouzen za jednání, jímž vykonával právo, které mu poskytovalo ustanovení §15 odst. 1 tehdejší ústavy. Vyjádřil názor, že odsuzující výrok o vině je v rozporu se zásadami stanovenými v §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a že obviněnému, který setrval na svém náboženském přesvědčení i v době totalitního režimu, je třeba poskytnout zadostiučinění. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb. ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek i další obsahově navazující rozhodnutí a aby podle §271 odst. 1 tr. ř. sám rozhodl zprostit obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu mimo jiné tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení.
Základním pochybením býv. Nižšího vojenského soudu v Brně bylo to, že nevyvodil odpovídající právní závěry ze zjištění, podle kterého obviněný odmítal vykonávat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení Svědka Jehovova. Býv. Nižší vojenský soud v Brně nevzal v úvahu, že tehdejší Ústava 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) v ustanovení §15 odst. 1 prohlašovala svobodu svědomí s tím, že podle §16 odst. 1 měl každý právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání. Býv. Nižší vojenský soud v Brně odsoudil obviněného přesto, že obviněný posuzovaným činem vykonával právo přiznané Ústavou 9. května.
V citovaných ustanoveních Ústava 9. května sice formálně deklarovala uvedená práva, ale neposkytovala jim reálné záruky a sama je naopak nepřípustně omezovala, zejména ustanoveními §15 odst. 2, §34 odst. 2. V ustanovení §15 odst. 2 Ústavy 9. května bylo mimo jiné stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem. V ustanovení §34 odst. 2 Ústavy 9. května bylo stanoveno, že každý občan je povinen konat vojenskou službu. Faktické popření svobody svědomí, která byla formálně deklarována v §15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava sama nestanovila žádnou alternativu výkonu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo konat tuto službu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nestanovilo žádnou alternativu vojenské služby např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 73/1990 Sb. a zákona č. 18/1992 Sb. Výkon vojenské služby pak byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe.
Za popsaného stavu výrok o vině obviněného trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 odporoval nejen ustanovení §15 odst. 1 Ústavy 9. května, ale i ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
Obviněný byl ve skutečnosti odsouzen za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Čin obviněného, který směřoval k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byl tehdejším československým trestním zákonem prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jeho trestní stíhání a potrestání. Tato hlediska, která jsou stanovena v §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, mají v posuzované věci interpretační význam ve vztahu k ustanovení §270 tr. zák. z roku 1950 o trestném činu vyhýbání se služební povinnosti a staví výrok o vině obviněného L. S. do pozice, ve které nemůže obstát. Tento závěr je v souladu s nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01.
Pokud býv. Nižší vojenský soud v Brně posoudil skutek jako trestný čin, porušil tím zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona, podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad (včetně usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Trenčíně, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného), a podle §271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu uvedený skutek není trestným činem.
Vyslovit porušení v namítaném ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb. nepokládal Nejvyšší soud za nutné, neboť toto ustanovení trestního řádu obsahovalo jen obecné vymezení úkolů soudu v trestním řízení a nemělo přímý vztah k tomu, že podstatou posuzované věci byla vadná právní kvalifikace skutku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu