ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1257.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1257/2017-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. G. proti usnesení Krajského soudu v Plzni, ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 50 To 128/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 165/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 9 T 165/2015, byl obviněný M. G. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 27. 11. 2014 v hlavním líčení konaném u Okresního soudu v Tachově vedeném pod sp. zn. 9 T 144/2014 po zákonném poučení podle §100 odst. 1, 2, §101 odst. 1 a §103 trestního řádu v trestní věci ods. B. G., svého bratra, týkající se obvinění ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky dle §274 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž mělo být dokazováno, zda vozidlo dne 26. 8. 2014 ve 22:50 hod. na pozemní komunikaci směrem od obce P. na obec Ř., okres T. řídil pod vlivem alkoholu B. G. či nikoli, vypovídal v procesním postavení svědka za podmínek §97 a násl. trestního řádu a úmyslně nepravdivě vypověděl, že řidičem vozidla při této projednávané jízdě nebyl B. G., jeho bratr, ale že vozidlo řídil podezřelý sám, byť v tomto trestním řízení bylo dokázáno, že vozidlo řídil B. G., který byl za toto své jednání uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 19. 2. 2015, č. j. 9 T 144/2014-116 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2015, č. j. 50 To 174/2015-149 ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky dle §274 odst. 1 trestního zákoníku.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle §346 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 12 měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 50 To 128/2017, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Šebánka proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V úvodu svého podání dovolatel předeslal, že předmětného dne řídil automobil on a věc se odehrála tak, jak vypověděl v předchozím i tomto řízení. Jeho výpověď je potvrzena výpovědí svědků V. N. a B. M., kteří od počátku vypovídali to samé. Proti nim stojí rozporné výpovědi policistů L. T. a K. M. Za nesprávné právní posouzení skutku považoval nesprávné vypořádání se nalézacího soudu se skutečností, že podle konstantní judikatury nestačí pro odsouzení z trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku to, že výpověď byla vyhodnocena jako nevěrohodná.
6. Dovolatel poté citoval rozhodnutí „R 26/1985-II“ (nepochybně však měl na mysli usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005, publikované pod č. 19/2006 Sb. rozh. tr.), podle kterého: Okolnost, zda obviněný uvedl jako svědek v jiné věci nepravdu, musí soud, který rozhoduje o trestném činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák., vyřešit samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., neboť se jedná o posouzení viny obviněného, a to na podkladě srovnání výpovědi svědka se skutečností a bez ohledu na to, zda v uvedené jiné věci byla orgány činnými v trestním řízení tato výpověď vyhodnocena jako nepravdivá nebo nevěrohodná. Posouzení svědecké výpovědi orgány činnými v trestním řízení jako nevěrohodné ještě nemusí znamenat, že se zároveň jedná o výpověď nepravdivou, protože nevěrohodnost vyjadřuje jen pochybnosti o pravdivosti takové výpovědi, zatímco nepravdivost znamená jistotu, že tvrzení obsažené ve výpovědi je v rozporu se skutečností. V tomto duchu (zejména ve vztahu k poslední právní větě) pak dovolatel rozvíjel své úvahy a namítl, že oba soudy nižších instancí zvažovaly dvě protichůdné verze skutkového děje, připustily i rozpory ve výpovědích policistů. Za této situace se mohly pohybovat pouze na úrovni věrohodnosti či nevěrohodnosti, nemohly tudíž dospět k absolutní jistotě o nepravdivosti jeho svědecké výpovědi a uznat jej vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
7. Další část svého podání dovolatel nadepsal „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, které spatřoval v nesprávném hodnocení důkazů, resp. věrohodnosti obou verzí skutkového děje, který byl předmětem trestního řízení. Vyslovil přesvědčení, že soud nehodnotil důkazy objektivně, když postavil zcela bezprecedentně výpovědi obou policistů nad ostatní svědectví, čímž porušil zásadu objektivní pravdy a způsobil i nerovnost účastníků trestního řízení před soudem. Dovolatel poukázal i na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle níž má výpověď policisty stejnou váhu jako výpověď jakéhokoliv jiného svědka. Poznamenal, že o věrohodnosti svědků V. N. a B. M. nevznikla v řízení pochybnost. V takovém případě soud nemůže ignorovat pochybnosti a rozpory ve výpovědích policistů a pomáhat si jakýmisi časovými výpočty, které ovšem vycházejí z toho, že skutkový děj probíhal, jak vypovídají policisté. S věrohodností svědka B. M. se nelze vyrovnat tím, že dovolatel je syn jeho manželky. Stejně tak nelze předjímat, že policisté mluví z titulu své funkce pravdu a vždy jednají na základě a v mezích zákona.
8. Podle názoru obviněného neobjektivnost a nerovné postavení svědků je patrné i ze zvukového záznamu z jednání ze dne 7. 2. 2017. Výpověď policistů není podpořena žádnými nezávislými důkazy. Nebylo např. prokázáno, že by měli puštěnou signalizaci, o čemž by musel být veden záznam, anebo by se alespoň našel ve vesnici někdo, kdo by ji slyšel. Nadto oba policisté zcela protichůdně popsali důvody silniční kontroly. O jejich verzi skutkového děje proto vznikají pochybnosti. Pokud soudy přesto uznaly dovolatele vinným, porušily tím zásadu in dubio pro reo. Další pochybení soudů spatřoval v tom, že zcela opominuly dokazování k subjektivní stránce a pouze se uchýlily ke spekulaci, že obviněný chtěl lživou výpovědí pomoci svému bratrovi. Uložený trest je pak výsledkem nepřiměřenosti celého řízení, v němž soudy nerespektovaly ani zásadu presumpce neviny.
9. S ohledem na uvedené důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a sám ve věci rozsudkem ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s §226 písm. a) tr. ř. rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby v celém rozsahu.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání písemně vyjádřil. Povšiml si, že dovolatel zjevně nesouhlasí jen se skutkovými zjištěními, která učinily oba soudy nižších stupňů, a že opakuje svou obhajobu uplatněnou i ve svém odvolání. K uvedeným skutkovým námitkám se však vyjádřil již odvolací soud na str. 3 svého usnesení. S touto argumentací se státní zástupce ztotožnil, pro stručnost na ni odkázal a k samotnému dovolání dodal následující.
11. Předně státní zástupce nepovažoval za správné opakované tvrzení dovolatele, že jestliže se soud vypořádává se dvěma různými verzemi skutku, „ocitá se vždy v úrovni věrohodnosti, nikoli jistoty“ a nemůže mít tedy jistotu o nepravdivosti výpovědi dovolatele ve prospěch posléze soudem odmítnuté verze. Existence alternativních skutkových verzí předkládaných obhajobou je v trestním řízení zcela běžná a samotná existence takových verzí nemůže soudu bránit v tom, aby dospěl k jistotě o správnosti skutkové verze tvrzené obžalobou. Pokud by takové právo nebylo soudu přiznáno, obhajoba by vždy mohla pouhým předložením odlišné skutkové verze dosáhnout zprošťujícího rozsudku. To, že na počátku dokazování existuje výběr z více skutkových verzí, tedy samo o sobě nic neznamená. Podstatné je teprve to, zda se soudu podaří přesvědčivě odůvodnit tu verzi, kterou považuje za prokázanou. V předmětné věci nalézací soud v odůvodnění na str. 3 – 4 svého rozsudku řádně vysvětlil, proč se přiklonil ke skutkové verzi odpovídající výpovědi zasahujících policistů a proč považuje výpověď dovolatele za nepravdivou. Tyto úvahy doplnil odvolací soud na str. 3 odůvodnění napadeného usnesení. Soudy tedy verzi obžaloby považovaly za pravdivou a nikoliv jen „více věrohodnou“.
12. Státní zástupce dodal, že otázka lživosti svědecké výpovědi je otázkou posouzení viny obviněného a tedy otázkou předběžnou podle §9 odst. 1 tr. ř. Pokud k tomu dovolatel citoval právní větu z rozhodnutí č. 19/2006 Sb. rozh. tr. (srov. shora), upřesnil, že zmíněné rozhodnutí vydal Nejvyšší soud ve věci, v níž nalézací soud opřel své zjištění o nepravdivosti předmětné svědecké výpovědi obviněného pouze o závěr dříve rozhodujícího soudu, že svědecká výpověď v předchozím řízení byla nevěrohodná. Správně měl jako předběžnou otázku posoudit, zda se jednalo o výpověď nepravdivou. Ve věci dovolatele nalézací soud takto postupoval, když sám, bez ohledu na hodnocení svědectví dovolatele soudem v trestní věci jeho bratra jen jako nevěrohodného, učinil vlastní závěr, že dovolatel záměrně lhal.
13. Státní zástupce ještě zmínil, že dovolatel ve svém podání nenamítal extrémní nesoulad učiněných skutkových zjištění s provedeným dokazováním. Připomněl také, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby domýšlel dovolací argumentaci obviněného. Ten ovšem ve svém podání soudům vytýkal porušení zásady objektivní pravdy a in dubio pro reo, které jsou charakteru procesního a nikoliv tedy hmotněprávního. První z nich byla navíc platným trestním řádem opuštěna již od roku 1994. Druhé namítané pochybení by mohlo založit mimořádnou nezkumnou povinnost Nejvyššího soudu jedině v případě, že by ono porušení zásady „v pohybnostech ve prospěch“ vygradovalo až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Jen v této situaci by nerespektování uvedené povinnosti mohlo být dovolacím důvodem. Pak by se ovšem vlastně již nejednalo o „pochybnosti“ na základě různých relevantních důkazů, nýbrž o naprostou diskvalifikaci některých z nich. Z toho státní zástupce usoudil, že porušení zásady in dubio pro reo v zásadě nemůže být dovolacím důvodem. Na základě toho dospěl k závěru, že žádná ze shora uvedených námitek neodpovídá tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu,
než je uveden v §265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
15. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 5. 10. 2017). Jeho případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v dané věci je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.).
19. S ohledem na právě uvedené je zřejmé, že veškeré námitky obviněného, které směřovaly výhradně do způsobu hodnocení provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění, nemohly v rámci tohoto dovolacího důvodu obstát. Obviněný se ve své podstatě domáhal, aby Nejvyšší soud v prvé řadě přezkoumal procesní postup soudů nižších instancí a až na základě nového (pro něj příznivějšího) hodnocení důkazů a zásahu do skutkového stavu věci (v jeho prospěch) požadoval i jiné právní posouzení předmětného skutku. Výše však bylo uvedeno, že takto pojatá argumentace do zákonného rozsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezapadá, a nezakládá tudíž povinnost ani oprávnění Nejvyššího soudu věcně se uplatněnými námitkami v dovolacím řízení zabývat.
20. Nelze pominout ani skutečnost, že určité výhrady dovolatele dokonce neodpovídaly realitě této trestní věci. Bylo tomu tak zejména tehdy, když tvrdil, že soudy se pohybovaly pouze v rovině věrohodnosti či nevěrohodnosti protichůdných svědeckých výpovědí a nedospěly k absolutní jistotě o nepravdivosti jeho svědectví. Ve skutečnosti se soudy na základě §9 odst. 1 tr. ř. danou problematikou jakožto předběžnou otázkou podrobně zabývaly. Učinily tak nezávisle na výsledcích předchozího trestního řízení vedeného proti bratrovi obviněného B. G. (srov. odlišné hodnotící pasáže napadeného rozsudku nalézacího soudu a rozsudku téhož soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 9 T 144/2014, č. l. 22 – 24 spisu). Dospěly přitom k závěru, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. §2 odst. 5 tr. ř.), že skutkový děj se odehrál způsobem, jakým jej popisovali zasahující policisté, tedy že v předmětném vozidle se nacházel pouze B. G., který jej řídil pod vlivem alkoholu. Své stanovisko pak oba soudy náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Verze obviněného M. G., že v autě jeli oba bratři a řidičem byl on sám, je pak ve světle ustálených skutkových zjištění z logiky věci zcela (bez sebemenších pochyb) vyloučena. Soudy nižších stupňů proto mohly s potřebnou mírou jistoty přijmout závěr o vědomě lživé svědecké výpovědi dovolatele (který tvrdil, že řídil auto, v němž se vůbec nenacházel).
21. Na okraj je vhodné dodat, že zásah do zjištěného skutkového stavu lze v dovolacím řízení výjimečně připustit, a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
22. Dovolatel se ve svém podání zmíněného postupu domáhal, namítal porušení principu presumpce neviny, in dubio pro reo a rovnosti účastníků řízení. Nejvyšší soud se však s jeho postojem neztotožnil, naopak shledal, že oba nižší soudy všechna základní pravidla spravedlivého procesu bezvýhradně respektovaly. Důkazy hodnotily pečlivě a logicky, správně se vypořádaly s oběma verzemi skutkového děje a svá rozhodnutí (jak již bylo uvedeno) podrobně odůvodnily. Nejvyšší soud nemá, co by oběma nižším soudům v tomto ohledu vytkl, a proto může v podrobnostech na příslušné pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí jen odkázat (srov. strany 3 – 4 rozsudku nalézacího soudu a stranu 3 usnesení soudu odvolacího).
23. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03, a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu