ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.133.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 133/2017-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2017 o dovolání obviněného O. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 3 To 79/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 1/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný O. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 10 T 1/2016, uznán vinným, že
dne 13. 7. 2015 v době kolem 2:30 hodin ve Z.-P., P., se za nezjištěných okolností dostal do bytu užívaného L. H., která s ním v předchozí době ukončila milenecký vztah, což obžalovaný odmítal přijmout, uvnitř mezi obžalovaným a poškozenou vznikla hádka, při níž obžalovaný vyrazil poškozené z ruky mobilní telefon, poškozená H. opakovaně vyzývala obžalovaného, aby z bytu odešel, což neučinil, v obývacím pokoji poškozená držela v ruce nůž a vykročila směrem k obžalovanému, na což obžalovaný vytáhnul plynovou samonabíjecí pistoli ZORAKI model 914, ráže 9 mm P. A. Blanc, z níž ze dvou metrů na poškozenou jedenkrát vystřelil, při dalším pokusu o výstřel došlo k selhání plynové nábojky, a pak se záměrem poškozenou usmrtit, ji fyzicky napadl v nezjištěném sledu, jednak údery pěstí nebo kopy, směřujícími na celé tělo, zejména do obličejové části hlavy, čímž způsobil poškozené mnohočetné zlomeniny dolní čelisti, odlomení korunek zubů, odlomení chrupavčité části nosu, zlomeninu stropu pravé očnice, drobné krvácení pod měkké pleny mozkové, hematomy a oděrky, jednak kuchyňským nožem s čepelí délky 12,5 cm, kterým zasadil poškozené 25 řezných a bodnořezných ran, z toho jedenáct ran do přední strany hrudníku, šest ran do oblasti krku, jednu ránu do obličejové části, tři rány do pravé horní končetiny, tři rány do levé horní končetiny, a dále jí způsobil větší množství řezných ran na dlaňové ploše prstů; deset bodnořezných ran proniklo do dutiny hrudní, tam zasáhly čtyřmi ranami plíce, čtyřmi ranami srdce a jednou ranou hrudní aortu, přičemž jedna z těchto deseti ran pronikla až do dutiny břišní, kde zasáhla játra a probodla žaludek; v důsledku zasažení srdce, aorty a levé plíce L. H. na místě zemřela.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jednak jako zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, jednak jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a uložil mu podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku a §54 odst. 2 tr. zákoníku úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání 23 (dvaceti tří) let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí plynové samonabíjecí pistole ZORAKI model 914, ráže 9 mm P. A. Blanc, a nože s rukojetí černožluté barvy, se čtyřmi neznámými znaky, celkové délky 24,5 cm a délky čepele 12,5 cm. Konečně soud podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil, aby zaplatil Oldřichu Jelínkovi majetkovou škodu ve výši 18 696,70 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 3 To 79/2016, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Kučery dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť jednak rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jednak mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští.
5. Nesprávné právní posouzení skutku spatřoval dovolatel v tom, že nalézací a posléze i odvolací soud kvalifikoval skutek, jímž byl uznán vinným, rovněž jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ačkoliv na možnost této další právní kvalifikace nebyl upozorněn. Nepřípustnost uloženého výjimečného trestu odnětí svobody pak spatřoval v tom, že nebyly splněny podmínky pro uložení tohoto trestu uvedené v §54 odst. 2 tr. zákoníku. Rovněž poukázal na to, že podle jeho názoru nebylo možno kvalifikovat jeho jednání jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, jelikož není možno dovodit zvlášť závažný, zvlášť surový způsob jeho jednání.
6. V podrobnostech dovolatel uvedl, že je srozuměn s tím, že se dopustil zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, nesouhlasí však s tím, že by se zároveň s tímto zločinem dopustil ještě přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to jednak proto, že naplnění znaků skutkové podstaty tohoto přečinu ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, a i kdyby svým jednáním skutkovou podstatu tohoto přečinu naplnil, byl by zločinem vraždy fakticky konzumován. V návaznosti na to namítl, že soud prvního stupně použil právní kvalifikaci jmenovaného přečinu překvapivě, neboť jej na ni oproti podané obžalobě neupozornil ve smyslu §190 odst. 2 tr. ř. Pokud odvolací soud uvedl, že citované ustanovení je třeba vykládat v kontextu s ustanovením §225 odst. 2 tr. ř., které bylo formálně dodrženo, pak dovolatel namítl, že postup soudů jej i tak poškodil, neboť jednak neměl možnost k této další právní kvalifikaci se vyjádřit, a jednak mu pluralita trestných činů byla přičtena k tíži jako přitěžující okolnost ve smyslu §42 písm. n) tr. zákoníku. V souvislosti s tím namítl, že mu není jasné, na základě čeho soudy uzavřely, že v bytě poškozené „… neoprávněně setrval …“ a že jej poškozená k opuštění svého obydlí vyzývaly opakovaně, neboť nic takového nevypověděl (vypověděl pouze, že poškozená na něj naléhala, ať „jde pryč a odejde“, což není totéž).
7. Další výhrady obviněný zaměřil proti uloženému výjimečnému trestu, který označil za nezákonný, nesprávný a příliš přísný. K zákonné podmínce „velmi vysoké závažnosti zvlášť závažného zločinu“ uvedl, že tuto podmínku shledal splněnou až odvolací soud, nikoliv soud prvního stupně, a že už tento názorový rozdíl zasluhuje pozornosti za strany Nejvyššího soudu. Vražda spáchaná způsobem popsaným ve výroku rozsudku do této kategorie podle jeho názoru nepatří, tak by tomu mohlo být až tehdy, pokud by byl útok veden větším nožem nebo „hrůzostrašnější“ chladnou zbraní typu mačety či sekery, pokud by oběť byla zasažena mnoha desítkami ran (v daném případě bylo z 25 ran 9 pouze povrchních či zasahujících jen mělce do podkoží), nebo pokud by vlivem tupého násilí došlo např. k rozdrcení části těla oběti, ke zlomení či přeražení velkých kostí apod.
8. K druhé zákonné podmínce „obzvláště snížené možnosti nápravy pachatele“ obviněný uvedl, že ani ze znaleckého posudku z oblasti psychologie nevyplynulo, že by byl osobností zcela nenapravitelnou, a že je sám přesvědčen, že možnosti jeho nápravy jsou ve skutečnosti mnohem vyšší, než byly předestřeny zmiňovaným znaleckým posudkem. I když není osobou bezúhonnou, jeho předchozí 4 odsouzení, ke kterým lze přihlížet, se týkají mnohem méně závažných trestných činů (za výtržnictví a pokus těžkého ublížení na zdraví, kterých se dopustil v roce 2007, mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, a za znásilnění, kterého se dopustil v roce 2008, mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 a ½ roku). Navíc pak jeho dosavadní trestní minulost je prý dostatečně kryta oběma soudy seznanou přitěžující okolností podle §42 písm. p) tr. zákoníku.
9. Z těchto podstatných důvodů dovolatel v samém závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 3 To 79/2016, aby současně zrušil i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 10 T 1/2016, a to ve výroku o vině, pokud jde o kvalifikaci skutku jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a ve výroku o trestu, pokud jde o uložení úhrnného výjimečného trestu odnětí svobody v trvání 23 let, a aby mu podle §265m odst. 1 tr. ř. uložil trest odnětí svobody podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, a to v polovině, příp. i v horní polovině tam stanovené trestní sazby. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
10. K dovolání obviněného se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný již v rámci své obhajoby, zejména v řádném opravném prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Oba soudy stran jeho námitky ohledně právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku správně dospěly k závěru, že byť i faktická závažnost zločinu vraždy ponechává uvedený přečin poněkud stranou a činí ho málo významným, nicméně v daném případě právě tento méně závažný přečin předurčoval čin závažnější, tedy zločin vraždy. Nebylo sice vyvráceno, že by se obviněný do obydlí poškozené dostal s jejím svolením, avšak v tomto obydlí neoprávněně setrval v úmyslu vykonat násilí a skutečnost, že poškozená obviněného vyzývala, aby opustil její obydlí a on se bez oprávnění odmítl vzdálit, dostatečně vyplynula z výpovědi samotného obviněného, který se k této otázce opakovaně vyjádřil spontánně a sám. Soudy rovněž správně zdůraznily, že naplnění skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku bylo předstupněm zvlášť závažného zločinu vraždy, tedy pokud by obviněný opustil po výzvě poškozené její byt, ke spáchání tohoto zvlášť závažného zločinu by nedošlo. Navíc správně zdůraznily, že obviněný byl již v minulosti odsouzen pro tento přečin (tehdy pro trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zákona) v souběhu s násilnou trestnou činností.
11. Pokud jde o obviněným namítanou nesprávnou kvalifikaci jeho jednání podle §140 odst. 3 písm. i) trestního zákoníku, pak i zde státní zástupkyně vyslovila souhlas s názory obou soudů nižších stupňů, že surovost spáchání činu byla dána především střídáním útoku a míst na těle poškozené, kam tyto útoky směřovaly, rozsahem způsobených zranění a četností těchto útoků. Proto je zcela nerozhodné, zda poškozená mohla tyto útoky vnímat či v důsledku bezvědomí je nevnímala, jak v průběhu trestního řízení obviněný uváděl. Ohledně námitky údajného nesplnění podmínek pro uložení výjimečného trestu státní zástupkyně uvedla, že soudy obou stupňů se velmi podrobně zabývaly i tím, zda v daném případě byly naplněny podmínky pro uložení výjimečného trestu obviněnému. Stejně jako soudy i ona je přesvědčena, že podmínky ustanovení §54 odst. 2 tr. zákoníku zcela naplněny byly, neboť možnost nápravy obviněného je ztížená (poukázal tu na znalecký posudek z oboru psychologie, z jehož závěrů vyplynulo, že možnosti reedukace obviněného jsou hodnoceny v šestistupňové škále stupněm 5). V této souvislosti poukázal rovněž na předchozí opakovaná odsouzení obviněného s tím, že se jednalo o tresty, které byly relativně mírné oproti uloženému trestu odnětí svobody ve výměře 23 let. Způsob a míra narušení obviněného vyplývá také z předchozí kriminální minulosti, kdy byl opakovaně soudně trestán, převážně za násilnou trestnou činnost spáchanou v souvislosti s jeho partnerskými vztahy, ať už šlo o ublížení na zdraví, vydírání, znásilnění nebo porušování domovní svobody. Závažnost a intenzita jím páchané trestné činnosti postupně gradovala a ve finále byla završena spácháním nyní posuzovaného zvlášť závažného zločinu vraždy.
12. S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně uzavřela, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod k dovolání naplněn nebyl. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 1. 2. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje rovněž obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
16. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.
17. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) . Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
18. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
19. V tomto ohledu některé z námitek, jež obviněný uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohla obstát. Šlo především o výhrady vyloženě procesního charakteru (konkrétně se jednalo o jeho výtku adresovanou soudu prvního stupně, že nepostupoval podle §190 odst. 2 tr. ř., případně podle §225 odst. 2 tr. ř., a neupozornil jej, že jeho jednání může být oproti podané obžalobě právně kvalifikováno rovněž jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku). Třebaže nejde o námitku podřaditelnou pod jakýkoliv z uplatněných důvodů, Nejvyšší soud považuje za vhodné dodat, že stejnou výhradu obviněný uplatnil již v podaném odvolání a soud druhého stupně se jí zabýval a v odůvodnění svého usnesení náležitě vypořádal (srov. jeho strany 10 a 11).
20. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice již lze podřadit obviněným namítanou údajně nesprávnou kvalifikací jeho jednání podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, pokud relevantně namítl, že svým jednáním nenaplnil uvedenou kvalifikovanou skutkovou podstatu, tedy vraždu spáchanou zvlášť surovým a trýznivým způsobem. Takovou námitku však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
21. K tomu je vhodné nejprve v obecné rovině uvést, že spácháním trestného činu vraždy zvlášť surovým způsobem se rozumí vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z běžného rámce u většiny trestných činů tohoto druhu. Není však nezbytné, aby tento útok zároveň vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 11. 1991, sp. zn. 7 To 62/91, publikovaný pod č. 1/1993 Sb. rozh. tr.). Může k němu dojít i v případě, kdy oběť je již v počátku útoku v bezvědomí. Jako „zvlášť surový“ bude možno označit útok vyznačující se extrémně vysokou intenzitou, výraznou brutalitou, provázený nezřídka užitím většího počtu nástrojů nebo mechanismů. Přitom bude vždy třeba přihlížet k tomu, že spáchání trestného činu vraždy v sobě nutně obsahuje určité prvky surovosti. Musí tedy jít o takovou míru surovosti, která se výrazně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Typicky to bude takový způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti a nápadnější devastací jejího těla (např. vražda provedená ukopáním, apod.; k tomu srov. rovněž Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1476 a násl.). Relevantním faktorem je i povaha užité zbraně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 Tdo 964/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 813/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 998/2015, publikované pod č. 10/2016 Sb. rozh. tr.).
22. V návaznosti na to je třeba zdůraznit některá skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, z nichž je zřejmé, že surovost spáchání činu obviněným byla dána především střídáním forem útoku a jejich směrováním na horní část těla a hlavu poškozené, ale rovněž jejich četností a rozsahem způsobených zranění. Při tomto zjištění je naprosto nerozhodné, zda poškozená mohla tyto útoky vnímat, či je v důsledku bezvědomí nevnímala, jak obviněný v průběhu trestního řízení tvrdil. Jinými slovy vyjádřeno, obviněný svoji někdejší přítelkyni v podstatě ubil a ubodal. Po skončení útoku jí neposkytl žádné ošetření ani nepřivolal potřebnou pomoc, v důsledku čehož poškozená na místě činu zemřela. Takové jednání se jistě vyznačuje značnou mírou hrubosti, bezcitnosti a surovosti, které muselo poškozené způsobit těžké fyzické, ale i psychické útrapy. V tomto ohledu je tedy oběma soudy nižších stupňů zvolená právní kvalifikace jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku zcela přiléhavá, správná a zákonná.
23. Odvolací soud ve výše zmiňovaných uvedených pasážích svého rozhodnutí (srov. jeho strany 10 a 11) přesvědčivě vyložil i to, proč považoval za správné, že nalézací soud právně kvalifikoval zjištěné jednání obviněného také jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku (soud přiléhavě zdůraznil, že naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu bylo předstupněm zvlášť závažného zločinu vraždy; pokud by obviněný po výzvě poškozené její byt opustil, ke spáchání tohoto zvlášť závažného zločinu by nedošlo). Z důvodů procesní ekonomie stačí v podrobnostech na tyto pasáže, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožnil, jen odkázat a dodat, že vůbec není podstatné, zda zmíněná výzva poškozené k opuštění bytu byla opakovaná, jak zjistil nalézací soud, nebo jen jedna, jak tvrdil obviněný.
24. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný podřadil námitku proti uloženému výjimečnému trestu, který označil za nezákonný, nesprávný a příliš přísný, a také s tím související námitku údajného nesplnění podmínek pro jeho uložení ve smyslu ustanovení §54 odst. 2 tr. zákoníku (srov. podrobněji odstavce 7. a 8. shora). Nejvyšší soud však shledal rovněž tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
25. Uvedený dovolací důvod je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající například v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolatelovy námitky sice lze pod tento dovolací důvod podřadit, i v tomto je třeba učinit závěr, že jsou zjevně neopodstatněné.
26. Podle §54 odst. 1 tr. zákoníku se výjimečným trestem rozumí jednak trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Výjimečný trest může být uložen jen za zvlášť závažný zločin, u něhož to trestní zákon dovoluje. Podle odst. 2 tohoto ustanovení trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let může soud uložit pouze tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. Uložení výjimečného trestu tedy dopadá na případy nejzávažnějších trestných činů spáchaných určitými pachateli s výraznějšími negativními osobnostními rysy, kdy k nápravě pachatele nebo k ochraně společnosti nepostačuje ani obecná horní hranice trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let. Zákon tak připouští výjimečné překročení této hranice, a to uložením výjimečného trestu buď na dobu nad dvacet až do třiceti let, nebo na dobu do konce života pachatele, a tím činí tento trest výjimečným především co do citelnosti.
27. Obviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, pro který může být pachatel postižen trestem odnětí svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečným trestem. První ze zákonem uvedených podmínek tedy je splněna. Pokud jde o další zákonné podmínky (závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena), ty jsou vymezeny tak, že postačí splnění alespoň jedné (kterékoli) z nich.
28. V posuzované věci soud prvého stupně dospěl k závěru, že byla naplněna druhá z těchto alternativně daných podmínek, tedy že možnost nápravy obviněného je obzvláště ztížena (srov. stranu 23 odůvodnění jeho rozsudku). S tím se plně ztotožnil i soud odvolací (srov. strany 12 a 13 odůvodnění jeho usnesení), který však dodal, že je „zcela a bezezbytku“ splněna i první z těchto podmínek (srov. tamtéž na straně 13 dole). Pokud by taková doplňující úvaha mohla být považována za učiněnou v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius (odvolací soud totiž rozhodoval jen k odvolání obviněného), pak Nejvyšší soud dodává jednak to, že k aplikaci ustanovení §54 odst. 1, 2 tr. zákoníku naprosto postačovala druhá z výše vymezených zákonných podmínek, která byla evidentně splněna (se závěry obou soudů nižších stupňů v tomto směru se Nejvyšší soud plně identifikoval), a jednak to, že zmíněná úvaha odvolacího soudu pro obviněného změnou k horšímu stejně nebyla (do právní kvalifikace a uloženého trestu se nikterak nepromítla).
29. Nejvyšší soud proto uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí a vzhledem k významu chráněného zájmu, jenž byl zvlášť závažným zločinem dovolatele dotčen, a s přihlédnutím k hodnotovému systému, na kterém je český právní řád založen, bylo uložení takového výjimečného trestu namístě. Závěry obou soudů nižších instancí o ztížené možnosti nápravy obviněného jsou opodstatněné a opírají se (mimo jiné) o znalecký posudek z odvětví psychologie, podle něhož jsou možnosti reedukace obviněného hodnoceny v šestistupňové škále stupněm 5. Způsob a rozsah narušení obviněného vyplývá rovněž z jeho předchozí kriminální minulosti (srov. výše údaje o jeho opakovaném potrestání soudy pro převážně násilnou trestnou činnost spáchanou v souvislosti s jeho partnerskými vztahy, ať už šlo o ublížení na zdraví, vydírání, znásilnění nebo porušování domovní svobody).
30. Pokud dovolatel v této souvislosti namítal (šlo však spíše o námitku, která by mohla být relevantní ve vztahu k užité kvalifikované skutkové podstatě, tedy spáchání činu zvlášť surovým způsobem), že vražda spáchaná způsobem popsaným ve výroku rozsudku do této kategorie podle jeho názoru nepatří, tak by tomu mohlo být až tehdy, pokud by byl útok veden větším nožem nebo „hrůzostrašnější“ chladnou zbraní typu mačety či sekery, pokud by oběť byla zasažena mnoha desítkami ran (v daném případě bylo z 25 ran 9 pouze povrchních či zasahujících jen mělce do podkoží), nebo pokud by vlivem tupého násilí došlo např. k rozdrcení části těla oběti, ke zlomení či přeražení velkých kostí apod ., pak takové námitce, která vyznívá až neuvěřitelně, Nejvyšší soud rozhodně přisvědčit nemohl.
31. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že obviněný ve svém podání v mnohém formuloval námitky totožné s těmi, které uplatnil již v předcházejících fázích řízení. V této souvislosti je proto třeba připomenout, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 408, Svazek 17/2002, Nakladatelství C. H. Beck).
32. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 2. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu