ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1383.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1383/2017-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2017 o dovolání obviněné J. L. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 55 To 189/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 9/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. L. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněná J. L. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 1 T 9/2016, uznána vinnou čtyřmi dílčími útoky směřujícími proti majetku (podrobně popsanými ve výrokové části odsuzujícího rozsudku), jichž se měla postupně dopustit ve dnech 29. 10. 2016, 21. 11. 2016, 9. 12. 2016 a 19. 12. 2016 a při nichž měla způsobit škodu ve výši 62,20 Kč, resp. 999 Kč, resp. 1 062 Kč, resp. 568 Kč. Takto měla jednat přesto, že byla rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2014, č. j. 4 T 50/2014-174, odsouzena pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, který vykonala dne 17. 2. 2015.
2. Zjištěné jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako dva pokračující přečiny krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku (důvodem bylo tzv. přetržení časové souvislosti mezi prvními dvěma a posledními dvěma dílčími útoky doručením návrhu na potrestání a předvolání k hlavnímu líčení dne 5. 12. 2016 pro první dva útoky) a uložil jí podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, pro jehož výkon ji zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
3. Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 55 To 189/2017, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájce JUDr. Lubora Ludmy proti němu podala dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčena, že existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a chybí logicky přijatelný způsob hodnocení důkazů, v důsledku čehož byla věc nesprávně hmotněprávně posouzena.
5. V podrobnostech dovolatelka uvedla (shodně jako již ve svém odvolání), že soudy nesprávně posoudily otázku její nepříčetnosti či zmenšené příčetnosti, když logicky nevypořádaly evidentní rozpory mezi znaleckým posudkem MUDr. Jaroslava Konečného, znalce u oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ze dne 25. 1. 2017, a posudkem téhož znalce ze dne 18. 4. 2017. V závěrech druhého z těchto posudků totiž znalec uvedl, že obviněná v době přečinů mohla rozpoznat protiprávnost svého jednání a mohla své jednání ovládnout, a že u ní byly rozpoznávací a ovládací schopnosti zmenšeny nepodstatně, zatímco v závěrech prvního posudku (byť jen listinného důkazu v tomto trestním řízení) uvedl, že duševní poruchy ovlivňují rozpoznávací schopnosti obviněné lehce až středně a volní schopnosti až podstatně ve vztahu k jejímu chování při uspokojování hmotných a kulturních potřeb, a že obviněná má narušené volní schopnosti odolat páchání trestné činnosti, a to hlavně drobným krádežím. Soud prvního stupně sice tyto rozpory nepřehlédl, nicméně zdůvodnění jeho závěru, proč vyšel z druhého z uvedených posudků, je naprosto nepřesvědčivé. Ačkoliv obviněná na tuto skutečnost poukázala již ve svém odvolání, soud druhého stupně se ve svém rozhodnutí těmito rozpory nezabýval.
6. Dovolatelka nad rámec uplatněného dovolacího důvodu rovněž uvedla, že rozhodnutí soudů nižších stupňů vybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., a tudíž jim lze vytýkat svévoli. V závěru svého podání proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 55 To 189/2017, a dále postupoval podle §265 l nebo §265m tr. ř. Současně vyslovila výslovný souhlas, aby Nejvyšší soud učinil takové (příp. jiné) rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
7. Dovolání obviněné bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření ze dne 5. 9. 2017 Nejvyššímu soudu sdělila, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat, a že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
9. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
10. Jak již bylo výše uvedeno, obviněná své dovolání výslovně opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
11. Nejvyšší soud shledal, že z tohoto pohledu citovanému dovolacímu důvodu většina uplatněných námitek obsahově neodpovídá, neboť obviněná jimi nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, jak je uveden ve skutkové větě, nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale oběma soudům nižších instancí vytýká chybné hodnocení důkazů (především výše citovaných znaleckých posudků téhož znalce). Proto jen s velkou mírou tolerance Nejvyšší soud považoval za námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výhradu obviněné, že u ní nejsou splněny požadavky na její příčetnost, resp. že nižší soudy nesprávně posoudily podmínky její trestnosti.
12. K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že trestní zákon pod pojmem nepříčetnosti rozumí stav vylučující trestní odpovědnost, ve kterém pachatel pro duševní poruchu (přechodnou, déletrvající či trvalou), jež je zde v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat, že jeho jednání je pro společnost nebezpečné, anebo nemůže své jednání ovládat (§12 tr. zák.). Přitom postačí, že chybí jen jedna z těchto schopností. Otázka příčetnosti je významná z hlediska spravedlivého procesu, protože se týká samotné podstaty trestní odpovědnosti. Je obecně otázkou právní a orgány činné v trestním řízení ji posuzují na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Je potřeba připomenout, že příčetnost se presumuje, a teprve tehdy, nasvědčují-li konkrétní okolnosti, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněné objasněna, a to přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1968, sp. zn. 11 Tz 13/68, uveřejněný pod č. 7/1968 Sb. rozh. tr.). Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Znalecký posudek je pak jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními.
13. Pro rozhodnutí věci (v případě soudy nižších stupňů učiněného skutkového závěru o pachatelství obviněné) je podstatné, že otázka aktuálního psychického stavu obviněné v inkriminované době byla nalézacím soudem řešena. V této trestní věci byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na osobu obviněné a znalec MUDr. Jaroslav Konečný byl rovněž v hlavním líčení vyslechnut. Tehdy dostatečně podrobně vysvětlil dílčí rozpory mezi závěry svého posudku vypracovaného na obviněnou v této trestní věci a svého předchozího posudku vypracovaného předtím v jiné její (civilní, resp. opatrovnické) věci. Zdůraznil tehdy, že obviněná páchala majetkovou trestnou činnost plánovaně a účelově, aby si zvýšila životní standard, jemuž přivykla. Mohla proto v době páchání obou přečinů proti majetku rozpoznat protiprávnost svého jednání a mohla své jednání ovládnout. Pokud u obviněné lze – z důvodu těžké poruchy její osobnosti – uvažovat o zmenšení jejích rozpoznávacích a ovládacích schopností, tak jen pouze nepodstatně (srov. strany 4 a 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
14. S tímto způsobem hodnocení znaleckého posudku nalézacím soudem se plně ztotožnil i soud druhého stupně, který v reakci na identickou odvolací argumentaci obviněné akcentoval účelovost jejího jednání (v podrobnostech srov. zejména stranu 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak nemá důvod takovým závěrům soudů nižších instancí cokoliv vytknout. Obviněná byla schopna rozpoznat protiprávnost činu a ovládat své jednání, takže je pachatelkou trestně odpovědnou (nejednalo se u ní o nepříčetnost ve smyslu §26 tr. zákoníku).
15. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že námitka relevantně uplatněná obviněnou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ohledně její nepříčetnosti byla Nejvyšším soudem shledána zjevně neopodstatněnou. A protože Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani irelevantnímu tvrzení obviněné, že soudům nižších stupňů lze vytýkat při jejich rozhodování svévoli, odmítl její dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
16. Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu