ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.142.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 142/2017-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2017 o dovolání obviněného V. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 7 To 313/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 35/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 92 T 35/2016, byl obviněný V. P. uznán vinným přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 3 T 224/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 5 To 63/2016, byl odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu pěti roků. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci blíže specifikované ve výroku rozsudku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 3 T 224/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 5 To 63/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímtéž rozsudkem byl obviněný V. P. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn návrhu na potrestání pro skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, v němž byl spatřován přečin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle §229 odst. 1, 3 tr. ř. byl poškozený D. K. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné M. B.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění V. P. a M. B. odvolání směřující proti jeho výrokům o vině i všem na ně navazujícím výrokům. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 7 To 313/2016, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný V. P. přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 29. 8. 2015 nejpozději v době do 17:41 hodin v B. předal bez souhlasu oprávněného držitele D. K., obviněné M. B. platební kartu vydanou Českou spořitelnou, a. s., a platební kartu vydanou UniCredit Bank, a. s., které si opatřil nezjištěným způsobem a na blíže neurčeném místě v B., přičemž tyto karty byly oprávněnému držiteli odcizeny dosud nezjištěným pachatelem společně s dalšími věcmi dne 29. 8. 2015 nejpozději v 17:20 hodin v B. na parkovišti u hradu V. z osobního motorového vozidla Škoda Fabia Combi.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 7 To 313/2016, podal obviněný V. P. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, ve vztahu k němuž byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Nesprávné hmotněprávní posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle obviněného spočívá v tom, že k prokázání jeho viny byl proveden jediný důkaz, a to výslech spoluobviněné M. B. Nejvyšší i Ústavní soud přitom opakovaně akcentují požadavek doplnit takovýto jediný důkaz o další, byť nepřímé důkazy, a není-li to možné, pak jsou obecné soudy povinny takovýto důkaz hodnotit zvlášť pečlivě a velmi kriticky hodnotit jeho věrohodnost. Soud prvního stupně se věrohodností spoluobviněné M. B. vůbec nezabýval. Obviněný přitom sám popřel, že by platební karty, za jejichž neoprávněné přechovávání byl shledán vinným, M. B. předal. Soud prvního stupně tak při zjišťování skutkového stavu mohl vycházet ze dvou protichůdných výpovědí dvou spoluobviněných. V takovém případě však měl nalézací soud posuzovat věrohodnost obou obviněných rovnocenně a neměl výpovědi spoluobviněného M. B. přisuzovat větší důkazní sílu.
6. Současně obviněný poukázal na způsob obhajoby M. B., která opakovaně uváděla, že nevěděla o tom, že byly karty drženy neoprávněně, pročež u ní nebylo úmyslné zavinění vyžadované pro naplnění subjektivní stránky přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. S ohledem na zvolený způsob obhajoby M. B. tak bylo jasné, že musela označit nějakou osobu, která jí platební karty předala. Podle obviněného právě způsob zvolené obhajoby snižuje důvěryhodnost obviněné M. B. před soudy. Odvolací soud však v odůvodnění svého usnesení konstatuje, že ani tato skutečnost věrohodnost obviněné nesnižuje, že se svojí obhajobou stejně nemohla uspět. Skutečnost, že spoluobviněná M. B. zvolila obhajobu, který nemohla s ohledem na to, že na každé platební kartě je uvedeno jméno oprávněného držitele karty a že se pokusila o neúspěšný výběr peněžních prostředků opakovaně, obstát, nevylučuje možnost nepravdivých tvrzení ze strany spoluobviněné M. B. s cílem poškodit dovolatele. Tuto okolnost obviněný dokládal i výpovědí svědka J. M., z níž vyplynulo, že spoluobviněná M. B. v jiné části své výpovědi ve vztahu k dovolateli a ve vztahu k mobilnímu telefonu Huawei a jeho původu neuvedla pravdivé skutečnosti. Navzdory tomu však nalézací soud vzal výpověď obviněné M. B. za věrohodnou, aniž by v odůvodnění rozsudku uvedl, na základě jakých skutečností k tomuto závěru dospěl. Odvolací soud k tomu pouze poznamenal, že soud prvního stupně neměl důvod pravdivost výpovědi obviněné M. B. zpochybňovat. Soudy však již nevysvětlily, proč zpochybnily pravdivost výpovědi obviněného. Takový postup je v rozporu se zásadou presumpce nevinny a z ní vyplývajícího principu in dubio pro reo.
7. Dovolatel měl s ohledem na uvedené skutečnosti s přihlédnutím k důkazům provedeným v rámci trestního řízení za to, že soud prvního stupně rezignoval na svoji povinnost zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností, přičemž zásadním způsobem překročil své oprávnění dané zásadou volného hodnocení důkazů. Odvolací soud jeho odvolání zamítl, aniž by k tomu byl dán důvod.
8. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 7 To 313/2016, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 92 T 35/2016, zrušil (návrh na další procesní postup ve věci neučinil).
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem dovolání sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k němu nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného V. P. je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
12. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174-3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
14. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně v řízení nedošlo.
18. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, byť stručně, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč jí neuvěřily a proč naopak uvěřily spoluobviněné M. B., která ostatně byla mimo jiné i přechováváním dvou platebních karet předaných jí právě dovolatelem bez souhlasu oprávněného držitele D. K. rovněž uznána vinnou. Soud prvního stupně označil výpovědi spoluobviněné M. B. za vnitřně bezrozporné, způsobilé obviněného V. P. spolehlivě usvědčit (str. 7 rozsudku), odvolací soud neshledal žádný důvod nevěřit neměnným výpovědím spoluobviněné (str. 5 usnesení). Obviněná M. B. skutečně přesvědčivě a logicky popsala okolnosti, za jakých jí obviněný V. P. platební karty s lístečkem s PIN kόdy předal s pokynem vybrat z nich peníze, popsala také neúspěšné pokusy o výběr hotovosti, jakož i reakci obviněného na její sdělení, že uvedené PIN kόdy nebyly správné. Obviněná neměla žádný vážný motiv vypovídat nepravdu o aktivitách spoluobviněného, odvolací soud správně poznamenal, že zpochybnění subjektivní stránky přečinů, jimiž byla uznána vinnou, samo o sobě závěr o přesvědčivosti její výpovědi významně neovlivňuje. Pravdivost její výpovědi o popisovaných událostech nepřímo dokládá i okolnost, že v rozhodné době s obviněným udržovala vztah a byli v kontaktu, který jednání obou obviněných vysvětloval.
19. Skutková zjištění soudů tedy mají odpovídající obsahový základ v důkazech, které vzal soud prvního stupně za podklad rozhodnutí o vině. Vzhledem ke skutečnosti, že ve věci neexistuje další přímý důkaz, který by spolehlivě prokázal vinu obviněného (stopy DNA či otisky prstů na platebních kartách apod.), je rozhodnutí soudu ohledně prokázání viny obviněného založeno na výpovědi spoluobviněné M. B. a na nepřímých důkazech, potvrzujících její výpověď ohledně způsobu, jakým nakládala s kartami při neúspěšných pokusech o výběr hotovosti, které však i podle názoru Nejvyššího soudu umožňují bez rozumných pochybností učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněný se dopustil jednání, jímž byl uznán vinným. Dovolací soud není povolán k tomu, aby rozsáhlejším způsobem na námitku obviněného ohledně věrohodnosti spoluobviněné M. B. reagoval, neboť otázce hodnocení věrohodnosti důkazů věnovaly soudy nižších stupňů odpovídající pozornost a sám dovolatel ani neuplatnil žádnou argumentaci, která by svědčila pro závěr, že při hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu se zněním §2 odst. 6 tr. ř. S odkazem na závěry, které soudy obou stupňů v přezkoumávané věci učinily, Nejvyšší soud jen připomíná, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, je především na soudu prvního stupně, který je k tomu se zřetelem k zásadám ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilý (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Stranou pozornosti nemůže v daných souvislostech zůstat ani respektovaná judikatura soudů, již ve svém rozhodnutí respektoval i odvolací soud (viz str. 4 usnesení), podle níž, jestliže soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/91, uveřejněný pod č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr.). Tím spíše takový postup nepřísluší Nejvyššímu soudu coby dovolacímu soudu. Není jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný přímý usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11, aj.). Na druhou stranu ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného tak, jak se toho obviněný domáhá. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 224/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu, zásady in dubio pro reo či presumpce neviny , jak tvrdí dovolatel, a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
20. Vzhledem k tomu, že obviněný přesvědčení o své nevinně založil na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým soudy po provedeném dokazování dospěly, žádnou relevantní námitku proti správnosti právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, neuplatnil, dovolací soud se posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval.
21. Vytýkal-li obviněný, že o zamítnutí jeho odvolání rozhodl odvolací soud, ačkoliv již rozsudek soudu prvního stupně byl zatížen vadou odpovídající důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze mu přisvědčit. Odvolací soud jeho řádný opravný prostředek projednal a o jeho zamítnutí podle §256 tr. ř. rozhodl poté, co zjistil, že rozsudek soudu prvního stupně vadami vytýkanými v odvolání netrpí. Nejvyšší soud poznamenává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
22. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 3. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu