ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1437.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1437/2017-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2017 o dovolání obviněného V. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 7 To 250/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 131/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 5 T 131/2016, byl obviněný V. S. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
po předchozí domluvě s odděleně trestně stíhaným T. B., v úmyslu neoprávněně získat finanční prospěch dne 1. 2. 2012 na přesně nezjištěném místě prostřednictvím internetu nahlásil pojistnou událost č. 2012014016, s níž bylo spojeno právo na plnění z pojistné smlouvy č. 218438312, kterou uzavřel dne 30. 9. 2011 se společností Allianz pojišťovna, a. s., a to vyplavení vodou bytové jednotky č. 21 na adrese B., P., ke které mělo dojít dne 1. 2. 2012 v důsledku poškození hadice k dřezové baterii v kuchyni, přičemž k takové události nedošlo, kdy s vědomím, že jeho osobní údaje budou užity v rámci likvidace pojistné události, poskytl tyto údaje včetně čísla bankovního účtu, kam má být pojistné plnění zasláno, T. B., který využil svých vědomostí a svého pracovního zařazení v oddělení likvidace pojistných událostí společnosti Allianz pojišťovna, a. s., a jako důkaz vzniklé pojistné události do spisu založil padělaný zápis o škodě a fotodokumentaci, kterou měl pořídit dne 19. 3. 2012 při osobní prohlídce bytové jednotky, přičemž tato fotodokumentace byla pořízena v jiné bytové jednotce a byla v optickém archivu spol. Allianz pojišťovna, a. s., nahrána již dne 15. 2. 2012 a dále byla doložena u škodních událostí č. 2012012879, č. 2013133950 a č. 2013001696, a v systému spol. Allianz pojišťovna, a. s., uvedl, že pojištěný byl vytěžen telefonicky, ačkoliv dle záznamů pojišťovny s tímto nehovořil, přičemž telefonní číslo obžalovaného eviduje spol. Allianz pojišťovna, a. s., u několika jiných pojistných událostí řešených T. B., a tím záměrně vyvolali povinnost pojistitele poskytnout pojistné plnění, které bylo dne 23. 3. 2012 poskytnuto ve výši 279 964 Kč na účet vedený na V. S. u spol. Fio banka, a. s., načež tento následně dne 23. 3. 2012 vyzvedl v hotovosti částku 50 000 Kč a dne 26. 3. 2012 vyzvedl v hotovosti částku 180 000 Kč, se kterými naložil nezjištěným způsobem, kdy tímto jednáním způsobil poškozené spol. Allianz pojišťovna, a. s., se sídlem Ke Štvanici 656, Praha 8, škodu ve výši 279 964 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což mu uložil podle §210 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu současně uložil povinnost uhradit poškozenému během zkušební doby vzniklou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud stanovil povinnost poškozené Allianz pojišťovně, a. s., se sídlem Ke Štvanici 656, Praha 8, IČ: 47 11 59 71, uhradit majetkovou škodu ve výši 279 964 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 7 To 250/2017, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Pavly Henzelové proti němu podal dne 3. 10. 2017 dovolání, které ještě v průběhu dvouměsíční dovolací lhůty dne 20. 10. 2017 doplnil. V podáních uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel nejprve poukázal na nový důkazní prostředek, jehož provedením by mělo být prokázáno, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil. Až nyní se mu podařilo získat kontakt na svědka A. H., jenž poškozené věci na vlastní oči viděl, od obviněného osobně převzal spis s podklady a fotodokumentaci a ty pak předal na pojišťovnu. V doplnění svého dovolání vyzdvihl, že je příslušníkem Armády České republiky. Musel absolvovat psychotesty, jejichž cílem bylo i posoudit jeho sklony k nečestnému či dokonce k protiprávnímu jednání. Jejich úspěšné složení zakládá předpoklad, že je dostatečně morální a důvěryhodnou osobou. Navrhl proto doplnit dokazování o záznamy toto tvrzení dokumentující. Rovněž požádal o opětovný výslech svědka T. W., a to ke skutečnosti, kterou si vybavil až v poslední době, že od svědka přijal 5 000 Kč na pořízení nové kuchyňské linky, kterou mu následně z pojistného plnění vrátil. Konečně pak navrhl i výslech své manželky M. S., která měla též informaci o pojistné události. Ze všech těchto důvodů se obviněný (bez odkazu na příslušná zákonná ustanovení) domáhal, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a nařídil odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se na základě §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil k prvé části podaného dovolání ze dne 3. 10. 2017. K této části argumentaci obviněného uvedl, že ji nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod přiřadit. Z obsahového hlediska by ovšem mohla být návrhem na povolení obnovy řízení. K tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 193/2015, kde je mj. uvedeno, že v rámci dovolacího řízení může Nejvyšší soud přezkoumat a přezkoumává napadené rozhodnutí pouze ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96). Zákon tedy nepřipouští tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy o nich, jež by mohly být důvodem k uplatnění jiného mimořádného opravného prostředku, tj. návrhu na povolení obnovy řízení . V závěru svého vyjádření státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasil, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
7. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 10. 11. 2017). Případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
9. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.).
11. Z uvedeného je zřejmé, že ani jedna z námitek obviněného jím zvolený dovolací důvod nenaplňuje. Svým tvrzením o úspěšném absolvování psychotestů při vstupu do Armády České republiky, jímž chtěl podpořit věrohodnost své výpovědi, předkládáním nových informací, i návrhem nových důkazů dovolatel brojil proti skutkovým zjištěním soudů nižších instancí a v prvé řadě se domáhal jejich změny. Až v závislosti na tom pak požadoval jiné (pro něj příznivější) právní posouzení skutku. Tímto způsobem ovšem Nejvyšší soud v dovolacím řízení na základě tohoto (ani jakéhokoliv jiného) dovolacího důvodu nemůže postupovat. V dovolacím řízení je naopak zásadně povinen respektovat skutkový stav věci ustálený nižšími soudy v době vydání jejich rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 193/2015, přiléhavě citované státním zástupcem již shora v odst. 6. tohoto usnesení) a pouze v daném rámci je oprávněn posoudit skutek po stránce hmotněprávní. Lze tedy shrnout, že obviněným formulované výhrady nesplňují kritéria ani jednoho z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a nezakládají tudíž povinnost dovolacího soudu věcně se jimi zabývat.
12. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, z poslední doby pak sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
13. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a s náležitou pečlivostí vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval rovněž obhajobou obviněného (srov. strany 6 až 7 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. zejména závěrečné pasáže jeho usnesení).
14. Pouze na okraj je možné ve shodě se státním zástupcem dodat, že podání obviněného, zejména jeho prvá část, po obsahové stránce odpovídá spíše návrhu na obnovu řízení podle §277 a násl. tr. ř. Podle §278 odst. 1 tr. ř. totiž platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody… V daném případě tedy bylo ze strany obviněného vhodnější – pokud je přesvědčen, že jím uplatněné argumenty by mohly zvrátit pravomocné rozhodnutí nižších soudů – podat návrh na povolení obnovy řízení, a to ve smyslu §281 odst. 2 tr. ř. u soudu prvního stupně, tj. Obvodního soudu pro Prahu 8.
15. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 11. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu