ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1465.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1465/2017-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2017 o dovolání obviněného P. H. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2016, sp. zn. 3 To 436/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 1/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 6 T 1/2016, byli obvinění P. H. a R. M. uznáni vinnými ze spáchání skutků popsaných pod body 1) až 7) výroku o vině. Dovolání obviněného P. H. se vztahovalo pouze k prvním dvěma bodům, podle nichž:
obžalovaní P. H. a R. M. společně
1)
v době od 17:00 hodin dne 15. května 2015 do 01:40 hodin dne 16. května 2015 v Č. B., ul. P., před domem, se zištným záměrem a po předchozí dohodě odcizili po překonání uzamykacího mechanizmu pomocí provázku zde zaparkovaný osobní automobil tovární značky Škoda Felicia, v hodnotě 15 000 Kč, ve kterém byla umístěna dětská autosedačka v hodnotě 1 500 Kč, tedy věci v celkové hodnotě 16 500 Kč ke škodě G. Ch.,
V další pasáži tohoto výroku je konkretizováno předchozí odsouzení obviněného R. M. a na samém konci skutkové věty jsou uvedeny také informace o předchozím odsouzení obviněného P. H., a to:
přičemž obžalovaný P. H. se jednání pod body 1, 6, 7 dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích, č. j. 1 T 47/2009-407 ze dne 8. 7. 2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 23 To 678/2009-471 ze dne 6. 10. 2009 odsouzen mimo jiné pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, když na základě rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 40 PP 439/2013 byl podmíněně propuštěn na zkušební dobu pěti let, tj. do 5. 12. 2018,
obžalovaný P. H. sám
2)
dne 9. května 2015 v době kolem 20:00 hodin v Č. B., na parkovišti mezi Motelem S. a Autokempem S., po předchozí slovní rozepři za přítomnosti nejméně tří osob na místě přítomných napadl nejméně dvěma opakovanými údery do obličeje D. E., kterého srazil jedním z úderů na zem, přičemž mu způsobil zranění spočívající v podkožním krevním výronu v oblasti pravé očnice, tržně-zhmožděné ráně horního rtu, zhmoždění hrudní stěny vlevo dole, zlomenině zevní vnitřní stěny pravé očnice zasahující na strop pravé čelistní dutiny, zlomenině levého čelistního-lícního komplexu, zlomenině ramene dolní čelisti vlevo a zakrvácení obou čelistních dutin více vlevo a dále zranění s podezřením na otřes mozku, když tato zranění jsou z hlediska soudně lékařského posuzována jako lehká s obvyklou dobou léčení v trvání kolem čtyř týdnů, přičemž s ohledem na intenzitu působícího násilí na obličej poškozeného D. E., u něho mohlo dojít k takovým zlomeninám obličejového skeletu, které by si vyžádaly chirurgickou intervenci ve smyslu odvrácení případného trvalého následku (např. zlomenina spodiny očnice s uskřinutím měkkých lebních tkání a dvojitým viděním) či zlomeninám vyžadujícím po dobu delší 6 týdnů fixaci (např. mezičelistní fixace při závažnějších zlomeninách dolní čelisti), když taková zranění by si vyžádala následnou dobu léčení v trvání delším, než 6 týdnů, či by byla posuzována jako poškození důležitého orgánu.
2. Takto popsané jednání obviněného P. H. soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1) jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a v bodě 2) jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Další zjištěné jednání tohoto obviněného, popsané ve výroku rozsudku, právně posoudil v bodě 4) a 5) jako pokračující přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 6) a 7) jako pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku a v bodě 6) ještě jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za trestnou činnost popsanou pod body 1), 2), 4), 5) rozsudku a sbíhající se pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, pokračující přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, pro které byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 8. 2015, č. j. 6 T 66/2015-159, mu uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání pět a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 8. 2015, č. j. 6 T 66/2015-159, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestnou činnost popsanou pod body 6), 7) rozsudku mu uložil podle §205 odst. 2 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
3. Pro úplnost je potřeba dodat, že skutek obviněného R. M. soud prvního stupně právně posoudil v bodě 1) rozsudku jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a v bodě 3) rozsudku jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku. Za trestnou činnost pod body 1), 3) rozsudku a sbíhající se pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2016, č. j. 5 T 130/2015-354, mu uložil podle §147 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku OS v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2016, č. j. 5 T 130/2015-354, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Soud první instance rozhodl také o náhradě škody. Podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovil obviněnému R. M. povinnost zaplatit na náhradě škody Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9, IČ 47114975, na účet č. 17482843/0300, KS 0379, VS 6135015101, částku 49 628 Kč. Podle téhož zákonného ustanovení uložil obviněnému P. H. zaplatit na náhradě škody poškozeným: T. H., bytem P., O., částku 369 Kč, a L. M., bytem Č. B., K. Ch. částku 2 533 Kč. Oba zmíněné poškozené se zbytky jejich nároků odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejich nárokem na náhradu škody na takové řízení rovněž poškozené E. Ch., bytem Č. B., P. a J. K., bytem Č. B., J.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jednak obviněný P. H. , jednak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích v neprospěch tohoto obviněného. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 9. 2016, sp. zn. 3 To 436/2016, výrokem ad I. napadený rozsudek podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. za užití §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. doplnil ve výroku o souhrnném trestu tak, že obviněnému P. H. podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů ve výměře 3 let. Výrokem ad II. konstatoval, že jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen, tedy ve výroku o vině, uloženém souhrnném nepodmíněném trestu odnětí svobody v trvání 5 a půl roku, uloženém úhrnném trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců i ve výroku o náhradě škody. Výrokem ad III. pak odvolací soud podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
6. Obviněný P. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Marie Kakaščíkové proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , neboť měl za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tedy že rozsudek soudu nalézacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. Shora již bylo uvedeno, že dovolatel se ve svém podání zaměřil pouze na skutky uvedené pod bodem 1) a 2) výroku o vině. Jednání pod bodem 2) podle jeho názoru nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. S přihlédnutím k motivu a okolnostem případu absentuje zejména úmysl způsobit těžké ublížení na zdraví. Znalecký posudek nelze považovat za jediný určující k právní kvalifikaci. Obviněný zdůraznil, že se k protiprávnímu jednání přiznal a uvedl i důvody, proč k napadení poškozeného D. E. (dále převážně jen „poškozený“) došlo. Považoval ovšem za diskutabilní, zda škodu na zdraví způsobil poškozenému jen on sám, neboť do fyzického kontaktu se poškozený dostal i se svědkem A. G. Poukázal též na nevěrohodnost svědeckých výpovědí J. Č., P. S. a A. G..
8. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že naplnil pouze skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Opět zdůraznil motiv svého jednání, tedy ochránit nezletilou příbuznou svědkyně P. S. a přimět poškozeného, který ji zadržoval v autě, aby ji nechal odejít. Upřesnil, že svědkyni J. Č. předtím neznal a vzhledem k její štíhlé a drobné postavě se domníval, že se skutečně jedná o nezletilou, jež potřebuje pomoci. V této souvislosti požadoval výslech svědkyně M. Č., která byla přítomna v okamžiku, kdy mu svědkyně P. S. právě takové informace sdělila. Dovolatel poukázal i na své rozčílení, že se nezletilé něco děje, které bylo důvodem napadení poškozeného. Svou roli pak hrála i jazyková bariéra, kdy mu nikdo slova poškozeného nepřetlumočil, a naopak.
9. V rámci své obhajoby se obviněný odvolával též na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, podle něhož nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal … Teprve na základě těchto skutečností je třeba – s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu – dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. V daném směru citoval i z dalšího rozhodnutí tohoto soudu ze dne 2. 7. 1965 sp. zn. PLs 5/65, která se týkala úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví, resp. otázky „srozumění“. Závěrem k tomuto bodu doplnil, že ohledně právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu výtržnictví se nedovolává.
10. Ani v případě skutku v bodě 1) rozsudku se obviněný podle svého názoru nedopustil úmyslného jednání. Nevěděl totiž, že dotčené motorové vozidlo nepatří spoluobviněnému R. M., a že je tedy kradené. Na spoluobviněném poznal, že pil alkohol, a jeho požadavek, aby mu auto odvezl, neboť on nemůže z důvodu požití alkoholu řídit, logicky považoval za pravdivý. Z jeho strany se proto jedná o skutkový omyl pozitivní, a tudíž by měl být v této části zproštěn obžaloby. Vyslovil také důvodné pochybnosti nad validitou výpovědi spoluobviněného, neboť ten mu svým konáním způsobil těžkou újmu na zdraví z nedbalosti.
11. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. zákoníku zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2016, sp. zn. 3 To 436/2016, a to v bodech 1) a 2) výroku o vině a na ně navazující výroky o trestu a náhradě škody, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí, alternativně aby podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl.
12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství písemně Nejvyššímu soudu sdělil, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu dovolatelova podání je zřejmé, že se rozhodl pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
16. Jako další uplatnil obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.).
17. V tomto ohledu je možno konstatovat, že většina vznesených dovolacích námitek zákonem vymezenému rozsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Obviněný v nich totiž sám hodnotil provedené důkazy a polemizoval s hodnocením, která učinily soudy nižších instancí. Na základě toho pak Nejvyššímu soudu předložil svou vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje a teprve z této pozice požadoval i jiné (mírnější) právní posouzení svého jednání, a to zejména skutku uvedeného v bodě 1) výroku o vině. V tomto ohledu dovolatel konkrétně namítal, že nevěděl, že vozidlo Škoda Felicia nepatří spoluobviněnému R. M., jehož usvědčující výpověď v daném směru zpochybňoval. Uvedená tvrzení však byla v přímém rozporu se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, ze kterých je ovšem Nejvyšší soud povinen v dovolacím řízení vycházet. Takto pojatá argumentace tudíž nemůže naplnit obviněným zvolený (ani jakýkoliv jiný) dovolací důvod a založit tak přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
18. Jen na okraj je k tomuto tématu vhodné dodat, že zásah do zjištěného skutkového stavu lze i v dovolacím řízení výjimečně připustit, jedině však z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
19. V posuzované trestní věci ovšem Nejvyšší soud nutnost takového zásahu do ustálených skutkových zjištění neshledal. Ostatně ani sám dovolatel žádné porušení svých základních práv v daném směru nenamítal a uvedeného výjimečného postupu se nedomáhal. Nadto je potřeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů se žádného prohřešku proti některým z kardinálních principů trestního procesu nedopustily. Soud nalézací provedl dostatečné množství důkazů, které pak logicky a racionálně zhodnotil (srov. §2 odst. 6 tr. ř.), aby dospěl ke skutkovému stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Soud odvolací pak tyto závěry soudu prvního stupně správně potvrdil a respektuje je rovněž Nejvyšší soud v tomto dovolacím řízení.
20. Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy podřadit jedině jeho námitku (ne)naplnění subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Je tomu tak ovšem pouze se značnou mírou tolerance, neboť i v tomto případě dovolatel poukazoval na některé skutečnosti, jež mu měly prospívat, které však neměly oporu v provedených důkazech. V každém případě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zmíněné výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
21. V tomto ohledu je možno připomenout zásadní momenty ustáleného skutkového děje, podle nichž dovolatel napadl poškozeného opakovanými ranami pěstí do obličeje, čímž mu způsobil mnohá poranění, včetně zlomeniny tří obličejových kostí. Léčba si vyžádala celkem čtyři týdny, během nichž poškozený mohl přijímat pouze tekutou stravu. Podle závěru znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, šlo o zranění lehká, nicméně vzhledem k intenzitě působícího násilí mohlo dojít i k takovým zlomeninám obličejového skeletu, které by vyžadovaly chirurgickou intervenci a ze soudně lékařského hlediska by byly považovány za zranění těžká. S ohledem na zmíněné skutečnosti se Nejvyšší soud plně ztotožnil s právním posouzením tohoto skutku, jak k němu dospěly oba soudy nižších stupňů. Útočil-li obviněný soudy zjištěnou – tedy vysokou intenzitou – údery pěstí proti obličeji poškozeného, pak není pochyb o tom, že mohl být (i jako laik) přinejmenším srozuměn s možností, že mu způsobí i vážné zranění s potřebou déletrvajícího léčení, tedy s následkem odpovídajícím těžké újmě na zdraví ve smyslu §122 tr. zákoníku.
22. Obviněný se v této souvislosti hájil především poukazem na motivaci svého jednání, jež ho k napadení poškozeného vedla, a to ochránit nezletilou příbuznou svědkyně P. S. před poškozeným D. E. Soud nalézací ani soud odvolací takovou obhajobu zcela správně nereflektovaly. Naopak vyšly z výpovědí poškozeného a dalších svědků přítomných na místě činu, z nichž vyplynulo, že poškozený svědkyni J. Č. (tehdy osmadvacetiletou, tedy rozhodně ne nezletilou, jak obviněný tvrdil) ve svém voze nezadržoval, ani jinak neohrožoval, a že těsně před počátkem útoku oba stáli venku a kouřili. I kdyby tak obviněný své (již shora zmiňované) přesvědčení po rozhovoru s P. S. opravdu pojal, naskytla se mu vzápětí možnost rozeznat, že jeho (údajný) dojem neodpovídá skutečnosti. Neměl tudíž žádný reálný důvod na poškozeného zaútočit a pokud tak přesto učinil, nemůže jeho údajný motiv ničeho změnit na závěru soudů o naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Žádný vliv rovněž nemá jím namítané rozčilení či jazyková bariéra, stejně jako údajná spoluúčast svědka A. G. na předmětné fyzické potyčce, jelikož bylo prokázáno, že všechny rány pěstí i kopy vedl proti poškozenému pouze a jedině obviněný.
23. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu