ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1575.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1575/2016-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2017 o dovoláních obviněných J. O. , a I. B. , v jiné jeho trestní věci, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 7 To 239/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 82/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 7 To 239/2016, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 90 T 82/2015.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 90 T 82/2015, byli obvinění J. O. a I. B. uznáni vinnými, že
I. J. O.
dne 18. 7. 2012 adresoval ke Krajskému soudu v Brně návrh na zahájení insolvenčního řízení vůči společnosti ABD INVEST, s. r. o., IČ 276 67 332, tehdy se sídlem Sportovní 103, 665 01 Rosice, jenž byl na Krajský soud v Brně doručen dne 20. 7. 2012, a který obsahoval vědomě nepravdivé údaje týkající se smyšlené neuhrazené pohledávky za společností ABD INVEST, s. r. o., a to ve výši 1 373 192 Kč, a který obžalovaný, jako údajný postupník získané smyšlené pohledávky, a současně navrhovatel insolvence, uplatnil s cílem poškození společnosti ABD INVEST, s. r. o., a učinil tak, ačkoli věděl, že uvedená pohledávka je smyšlená a reálně neexistuje,
přičemž si byl vědom, že Krajský soud v Brně pravost předmětné pohledávky v době přijetí návrhu na zahájení insolvenčního řízení nezkoumá, pročež insolvenční řízení je tak bez dalšího zahájeno a tato skutečnost bude zveřejněna ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku, což se dne 23. 7. 2012 v 09.02 hodin také stalo a informace o tom, že společnost ABD INVEST, s. r. o., má nesplacené závazky nejméně 6 měsíců po lhůtě splatnosti, reálně může vyvolat u obchodních partnerů poškozené společnosti a u bankovních institucí nedůvěru, což reálně mělo následně vliv na podnikatelskou činnost poškozené společnosti, kdy tímto jednáním obžalovaný způsobil poškozené společnosti vážnou újmu na právech spočívající v zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na dobrou pověst, zakotveného v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále pak v narušení podnikatelských vztahů, a tím v zásahu do práva na podnikání, chráněném čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
kdy je zřejmé, že informace o zahájení insolvenčního řízení vůči poškozenému subjektu měly značný negativní aspekt pro poškozenou společnost, neboť všeobecně je taková informace vnímána značně negativně veřejností a zejména obchodními partnery a nese i negativní následky jako zejména ohrožení konkurenceschopnosti v důsledku ztráty důvěry a dobrého jména u klientů a obchodních partnerů, odliv zákazníků, nerealizování obchodních transakcí, porušení smluvních povinností (a tím pádem možnost učinění odstoupení od smluvního vztahu druhé smluvní strany, smluvní pokuty apod.), či neposkytnutí úvěru,
dále pak je s účinky zahájení insolvenčního řízení mimo jiné spojena povinnost zdržet se nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, čímž dochází k výraznému zásahu do osobnostních a majetkových práv poškozené společnosti,
a obžalovaný se tak pokusil pro sebe získat finanční prospěch ve výši uplatněné pohledávky, tedy ve výši 1 373 192 Kč,
nicméně k uvedenému následku v podobě této finanční újmy poškozené nakonec s ohledem na řádné prověření insolvenčního návrhu ze strany Krajského soudu v Brně, který insolvenční řízení vedl pod sp. zn. KSBR 39 INS 17678/2012, nedošlo.
II. I. B.
dne 19. 10. 2012 adresoval ke Krajskému soudu v Brně návrh na zahájení insolvenčního řízení vůči společnosti ABD INVEST, s. r. o., IČ 276 67 332, tehdy se sídlem Sportovní 103, 665 01 Rosice, jenž byl na Krajský soud v Brně doručen dne 22. 10. 2012, a který obsahoval vědomě nepravdivé údaje týkající se smyšlené neuhrazené pohledávky za společností ABD INVEST, s. r. o., a to ve výši 90 000 Kč, jež měla údajně vzniknout na základě dohody o provedení práce na úklidové a pomocné práce mezi domnělým úpadcem, společností ABD INVEST, s. r. o., a J. Š., bytem L., H. ..., a kterou obžalovaný, jako údajný postupník, získal od smyšleného původního věřitele J. Š., přičemž takto smyšlenou pohledávku obžalovaný a současně navrhovatel insolvence uplatnil s cílem poškození společnosti ABD INVEST, s. r. o., a učinil tak, ačkoli věděl, že uvedená pohledávka je smyšlená a reálně neexistuje,
přičemž si byl vědom, že Krajský soud v Brně pravost předmětné pohledávky v době přijetí návrhu dalšího navrhovatele přistupujícího do zahájeného insolvenčního řízení nezkoumá, a skutečnost probíhajícího insolvenčního řízení je zveřejněna ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku, což se také stalo a obžalovaný, jako navrhovatel insolvence byl ve veřejném insolvenčním rejstříku zveřejněn jako další věřitel poškozené společnosti v insolvenčním řízení, zahájeném předtím již dne 23. 7. 2012 a tato informace o tom, že společnost ABD INVEST, s. r. o., má nesplacené závazky nejméně 6 měsíců po lhůtě splatnosti, reálně může vyvolat u obchodních partnerů poškozené společnosti a u bankovních institucí nedůvěru, což reálně mělo vliv na podnikatelskou činnost poškozené společnosti, kdy tímto jednáním se obžalovaný pokusil způsobit poškozené společnosti vážnou újmu na právech spočívající v zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na dobrou pověst, zakotveného v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále pak v narušení podnikatelských vztahů, a tím v zásahu do práva na podnikání, chráněném čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
kdy je zřejmé, že informace o zahájení insolvenčního řízení vůči poškozenému subjektu měly značný negativní aspekt pro poškozenou společnost, neboť všeobecně je taková informace vnímána značně negativně veřejností a zejména obchodními partnery a nese i negativní následky jako je zejména ohrožení konkurenceschopnosti v důsledku ztráty důvěry a dobrého jména u klientů a obchodních partnerů, odliv zákazníků, nerealizování obchodních transakcí, porušení smluvních povinností (a tím pádem možnost odstoupit od smluvního vztahu s poškozeným, smluvní pokuty apod.), či neposkytnutí úvěru,
dále pak je s účinky zahájení insolvenčního řízení mimo jiné spojena povinnost zdržet se nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, tedy dochází k výraznému zásahu do osobnostních a majetkových práv poškozené společnosti,
a obžalovaný se tak pokusil pro sebe získat finanční prospěch ve výši uplatněné pohledávky, tedy ve výši 90 000 Kč,
nicméně k uvedenému následku v podobě této finanční újmy poškozené nakonec s ohledem na řádné prověření insolvenčního návrhu ze strany Krajského soudu v Brně, který insolvenční řízení vedl pod sp. zn. KSBR 39 INS 17678/2012, nedošlo.
2. Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval u obviněného J. O. jako přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin a sbíhající se přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2013, č. j. 3 T 219/2012-102, mu soud uložil podle §181 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2013, č. j. 3 T 219/2012-102, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Skutek obviněného I. B. nalézací soud právně posoudil jako přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §181 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Nakonec soud rozhodl o uplatněném nároku na náhradu škody, když poškozenou společnost ABD INVEST, s. r. o., IČ 276 67 332, se sídlem Kaprova 42/14, Staré Město, 110 00 Praha 1, odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k oběma obviněným na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 7 To 239/2016, z podnětu odvolání obviněného J. O. v bodě I. výroku napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k tomuto obviněnému zrušil v celém výroku o trestu; podle §259 odst. 3 tr. ř. nově obviněného J. O. podle §181 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. V bodě II. výroku pak podle §265 tr. ř. zamítl odvolání obviněného I. B .
4. Ani jeden z obviněných se s právě zmíněným rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil. Obviněný J. O. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Zahuty a uplatnil v něm dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Stejně učinil i obviněný I. B. , a to prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Meliška, přičemž využil dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný J. O. nesouhlasil s rozhodnutími soudů nižších stupňů v pěti základních bodech, které v podaném dovolání oddělil do ucelených tematických okruhů, v jejichž rámci své námitky podrobněji rozvedl.
6. První sérii dovolacích výhrad uvedl obviněný nadpisem Vážná újma na právech . Připustil sice znalost usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014 (publikovaného pod č. 49/2015 Sb. rozh. tr.), nesouhlasil však se závěry, které z něj nalézací soud vyvodil pro tuto věc. Citovaný judikát se totiž týkal naplnění skutkové podstaty přečinu pomluvy podle §184 tr. zákoníku, kde postačuje pouze způsobilost jinému vážnou újmu způsobit, skutková podstata přečinu poškození cizích práv podle §181 tr. zákoníku však vyžaduje její způsobení, nikoliv pouhou možnost takovou újmu způsobit. V této věci však soud ani nezkoumal, tím spíše neprokázal konkrétní dopady insolvenčního návrhu, přičemž žádná relevantní zjištění v tomto smyslu nepřinesla ani svědecká výpověď jednatelky poškozené společnosti. Rovněž znění skutkové věty, uvedené slovy „je zřejmé, že“, vypovídá o tom, že soud důsledky podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení pouze předpokládá. Ovšem skutečnost, zda byla naplněna objektivní stránka trestného činu, nemůže být v právním státě pouze odhadována, nýbrž musí být bez jakýchkoli pochybností prokázána. Tato podmínka však, podle obviněného, splněna nebyla. Ve skutkové větě nebyly žádné konkrétní důsledky vyplývající pro poškozenou společnost popsány. Závěry soudu k této otázce proto označil za předčasné a v důsledku toho bylo řízení zatíženo závažnou chybou, mající za následek extrémní rozpor mezi závěry obou soudů a provedeným dokazováním.
7. Druhý tematický okruh obviněný nazval Způsobilost uvést v omyl . Uvedl v něm, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí popisoval specifika insolvenčního řízení, spočívající v tom, že v podstatě kdokoli může zahájit insolvenční řízení vůči komukoli, aniž by vůči němu měl reálnou pohledávku. Vyslovil názor, že pokud si těchto vlastností insolvenčního řízení měl být vědom on sám, museli si jich být vědomi také všichni ti, kdo do insolvenčního rejstříku nahlížejí. Ti si proto museli být a priori vědomi toho, že insolvenční rejstřík může obsahovat zavádějící či jednostranně interpretovaná tvrzení. Nadto dlužník ve svém vyjádření úpadkový stav popřel, a proto každý, kdo do insolvenčního rejstříku nahlédl, si musel být vědom obou protichůdných vyjádření. To znamená, že je nereálné, aby byly insolvenčnímu návrhu přisuzovány důsledky, tvrzené oběma soudy. Obviněný vyzdvihl i skutečnost, že jeho insolvenční návrh byl z formálního hlediska nedostačující a nesprávný a měl být insolvenčním soudem bez dalšího odmítnut. Vadný insolvenční návrh a v něm obsažená procesně nezpůsobilá tvrzení nemohla být tou skutečností, jež by mohla uvést kohokoli v omyl.
8. Následně se obviněný přesunul k tématu zaměřenému na Úpadkový stav dlužníka . Podotkl, že ten v době podání návrhu reálně existoval a uvedl příklad dvou konkrétních pohledávek, s jejichž splácením byla poškozená společnost více než tři měsíce v prodlení (v prvním případě šlo o přihlášku věřitele č. 2 – společnosti ROLMONT, s. r. o., obsahující pohledávku, která byla splatná již ode dne 31. 1. 2012; ve druhém případě šlo o přihlášku věřitele č. 7 – společnosti UniCredit Bank Czech Republic, a. s., obsahující pohledávku, která byla splatná již ode dne 20. 2. 2012). Z toho dovodil, že ve smyslu §3 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), byl dlužník nesporně ve stavu úpadku. Vznesl proto otázku, zda je možné jej odsoudit za podání údajně šikanózního insolvenčního návrhu, když insolvenční dlužník podle legální definice v úpadku reálně byl. Daná skutečnost zásadním způsobem ovlivňuje možnost uvést někoho v omyl, neboť tvrzením, že má být dlužník v úpadku, zcela zjevně nikdo být uveden v omyl nemohl, ukazuje-li se takové tvrzení nepochybně pravdivým.
9. Na právě uvedené tvrzení navazovala další z uplatněných námitek uvedená nadpisem Ultima ratio . Obviněný poznamenal, že právní vztahy mezi ním a poškozenou společností bylo možné dostatečně účinným způsobem řešit civilněprávními prostředky. Odkázal přitom na §128a odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona, v němž je upraven postup, resp. následky pro případy, kdy navrhovatel „zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka“. Nižší soudy podle něj nijak nevysvětlily, proč zmíněné právní prostředky nepostačují.
10. Poslední okruh dovolací argumentace obviněného nesl název Způsobilost získat prospěch a týkal se pochybnosti o naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. V této souvislosti zdůraznil konstantní rozhodovací praxi soudů v tom, že soud nelze uvést v omyl. Konstatoval, že pokud by měl být v rámci insolvenčního řízení jakkoli uspokojen, muselo by k tomu dojít až po prokázání jeho pohledávky insolvenčnímu soudu, jež je nezbytné pro vydání rozhodnutí o úpadku, dále po přezkoumání insolvenčním správcem a po pravomocném skončení incidenčního sporu. Soud by tedy musel hned dvakrát rozhodnout o tom, že svou pohledávku prokázal. Aby tedy obviněný naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu tím, že se měl pokusit se obohatit, byla by conditio sine qua non takového skutkového jednání skutečnost, že soud lze uvést v rámci jeho meritorní činnosti v omyl. Vzhledem k tomu, že soud uvést v omyl nelze, nemohl se obviněný dopustit tvrzeného přečinu tak, jak byl oběma soudy kvalifikován. Uzavřel proto, že neexistuje příčinná souvislost mezi tvrzeným uvedením v omyl a tvrzeným pokusem se obohatit.
11. Poté ještě obviněný nad rámec svých dovolacích námitek „z opatrnosti“ podotkl, že nesouhlasí se skutkovými závěry nalézacího soudu ohledně toho, že by insolvenční řízení zahajoval se soudem tvrzenými úmysly. Závěrem pak s ohledem na vše shora uvedené navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 7 To 239/2016, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 90 T 82/2015, zrušil a vrátil věc Městskému soudu v Brně k dalšímu projednání.
12. Obviněný I. B. v úvodu svého podání zdůraznil, že k již probíhajícímu insolvenčnímu řízení přistupoval jako další, v pořadí třetí, navrhovatel. Poté citoval několik ustanovení insolvenčního zákona, a to konkrétně §97, podle něhož je insolvenční řízení zahájeno dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu. Na základě ustanovení §107 odst. 1 tohoto zákona se další insolvenční návrh podaný na majetek téhož dlužníka považuje za přistoupení k řízení, a §109 odst. 4 pak stanoví, že účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku. Z dikce těchto zákonných ustanovení pak dovodil, že následky jemu připisované jako důsledek jeho jednání (narušení práva na dobrou pověst, podnikatelských vztahů a zásah do práva na podnikání) v důsledku zahájení insolvenčního řízení vznikly již ke dni 23. 7. 2012, a to zcela nezávisle na jeho vůli.
13. Následně obviněný citoval i již dříve zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, v němž Nejvyšší soud konstatoval toto: Jestliže je návrh na zahájení insolvenčního řízení založen na smyšlených a neexistujících skutečnostech, jež byly navrhovatelem jen účelově uvedeny se záměrem vyvolat důsledky spojené s podáním takového návrhu, zejména aby byly do insolvenčního rejstříku, který je informačním systémem dostupným na veřejné datové síti, zaneseny a v něm uvedeny nepravdivé skutečnosti nasvědčující tomu, že je údajný dlužník v úpadku, může dojít k vážným důsledkům (např. ohrožení jeho konkurenceschopnosti v důsledku ztráty důvěry a dobrého jména u klientů a obchodních partnerů apod.), které lze považovat za jinou vážnou újmu …
14. Z této citace podle obviněného jasně vyplývá, že k tomu, aby bylo možno podání insolvenčního návrhu kvalifikovat jako jednání způsobující vážnou újmu, musí být insolvenční návrh schopen vyvolat tvrzené negativní důsledky na právech poškozené společnosti. Po zhodnocení skutkového stavu v této věci proto dospěl k přesvědčení, že jeho jednání nemohlo negativní důsledky spojené se zahájením insolvenčního řízení vyvolat, neboť ty již nastaly předtím, nezávisle na jeho vůli. Dále konstatoval, že jeho pohledávka ve výši 90 000 Kč byla v porovnání s ostatními takřka bagatelní. Tvrdila-li poškozená společnost, že jí jeho činem byla způsobena škoda, bylo na místě, aby se v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe domáhala náhrady škody jinými než trestněprávními prostředky.
15. V závěru svého podání obviněný vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání postrádalo úmysl na způsobení vážné újmy poškozené společnosti, a současně ani takovou vážnou újmu způsobit nemohlo. Proto uzavřel, že jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Na tomto základě navrhl, aby Nejvyšší soud k jeho dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 7 To 239/2016, ve výroku pod bodem II. zrušil a v souladu s ustanovením §265m tr. ř. rozhodl tak, že jej obžaloby zprostí.
16. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil k oběma podaným dovoláním.
17. Nejprve státní zástupce reagoval na argumentaci obviněného I. B . K jeho námitce, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nastaly „zcela nezávisle na jednání obviněného“, podotkl, že obviněný přehlíží, že nebyl uznán vinným dokonaným přečinem, nýbrž jeho pokusem. Pokusu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku je přitom imanentní mj. nedostatek následku. Obviněným vytýkaný nedostatek se tím pádem nedotýká soudy zvolené právní kvalifikace, která správně vychází z toho, že předmětný přečin nedokonal, nýbrž se o něj „pouze“ pokusil.
18. Ani námitce obviněného, že pohledávka, již uplatnil, byla „takřka bagatelní“, čímž se domáhal uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, státní zástupce nepřisvědčil. Konstatoval, že závažnost jednání zde primárně nesouvisí s dopadem do majetkové sféry poškozené společnosti, ale jde především o zásah do imateriálních statků, např. do práva na dobrou pověst, práva na podnikání atd. (srov. tzv. skutkovou větu rozsudku městského soudu), zásah do majetkové sféry je dopadem odvozeným, sekundárním. Dodal přitom, že z hlediska primárních dopadů do nemajetkové sféry poškozené společnosti přitom nelze o závažnosti jednání obviněného jakkoliv pochybovat. Ani částku 90 000 Kč nepovažoval státní zástupce s odkazem na §137 tr. zákoníku za bagatelní.
19. Za nedůvodné výtky označil státní zástupce i tímto dovolatelem namítanou absenci úmyslu způsobit vážnou újmu poškozené společnosti i faktickou nemožnost daný následek způsobit. Opět připomněl, že obviněný byl uznán vinným pokusem předmětného přečinu. Objektivní způsobilost pokusu přitom není podmínkou jeho trestnosti. Trestným může být dokonce i pokus absolutně nezpůsobilý. Proto je podle jeho názoru bezpředmětné zabývat se způsobilostí jednání újmu přivodit. Co se týče obviněným tvrzené absence úmyslu, státní zástupce odkázal na tzv. skutkovou větu odsuzujícího rozsudku, ze které bezpečně vyplývá, že obviněný jednal s plnou znalostí skutečného stavu věci (tedy včetně vědomosti o smyšlenosti a reálné neexistenci pohledávek) ve snaze domoci se vlastního prospěchu, tudíž evidentně jednal úmyslně.
20. Následně státní zástupce přesunul svou pozornost na podání obviněného J. O . K jeho námitce extrémního rozporu z důvodu neprokázání konkrétních dopadů insolvenčního návrhu uvedl, že nemá oporu v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku; v té jsou totiž negativní dopady jednání obviněného do sféry poškozené velice dobře popsány. Připomněl, že výskyt oněch negativních důsledků je v souladu s obecnou životní zkušeností, jakož i s provedenými důkazy (viz např. výpověď někdejší jednatelky poškozené společnosti), neexistuje tudíž rozumný důvod, proč o nich pochybovat.
21. Státní zástupce se dále pozastavil i nad znakem „uvedení v omyl“, jehož naplnění obviněný zpochybňoval. Připomněl nejprve některé úvahy nalézacího soudu, podle nichž byl „v omyl primárně uveden Krajský soud v Brně, a takto zprostředkovaně všichni adresáti, jimž je určen obsah insolvenčního rejstříku“. Stanovisko stran uvedení insolvenčního soudu v omyl sice státní zástupce označil za poněkud kontroverzní, jednoznačně však podpořil jeho závěr v tom směru, že v omyl byly uvedeny subjekty odlišné od soudu, tedy osoby, jimž je obsah insolvenčního rejstříku určen (obchodní partneři, státní instituce, banky apod.), přičemž soud byl pouhým nástrojem. Znak uvedení v omyl proto nepochybně naplněn byl. V této souvislosti rovněž odmítl názor obviněného, že každý si musí být a priori vědom toho, že údaje obsažené v insolvenčním rejstříku mohou být nepravdivé. Tak učinil nejen vzhledem ke konkrétnímu případu, kdy ono uvedení v omyl prokazatelně nastalo, ale i v obecné rovině, neboť v právních, resp. společenských vztazích je obecně presumována dobrá víra. Pokud tedy někdo nahlíží do insolvenčního rejstříku, pak v prvé řadě vychází z toho, že údaje v něm zveřejněné jsou pravdivé. Na uvedení v omyl nemá podle státního zástupce žádný vliv dále ani to, že návrh na zahájení insolvenčního řízení neobsahoval předepsané formální náležitosti a měl být proto soudem bez dalšího odmítnut.
22. K další námitce obviněného státní zástupce uvedl, že skutečná existence či neexistence stavu úpadku není znakem posuzovaného přečinu. Obviněný uváděl v omyl především v tom směru, že v návrhu na zahájení insolvenčního řízení uvedl vědomě nepravdivé údaje týkající se smyšlené neuhrazené pohledávky s cílem poškodit označenou společnost a získat pro sebe majetkový prospěch. To je podstata jeho trestné činnosti, na kterou existence či neexistence úpadku na straně poškozené nemá vliv.
23. Již na první pohled nemůže podle názoru státního zástupce obstát argument, podle něhož se dotčená soudní rozhodnutí ocitají v rozporu s principem ultima ratio. Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku je dobře patrné, jak závažná újma poškozené společnosti vznikla, a to na podkladě ryze kriminálního jednání obviněného. Zároveň státní zástupce neshledal žádné konkrétní okolnosti, které by svědčily pro to, že jednání obviněného nedosahuje ani spodní hranice trestnosti obvyklé u typově shodné trestné činnosti.
24. K vytýkanému nenaplnění znaku „získání značného prospěchu“ státní zástupce zmínil, že ten skutečně naplněn nebyl, avšak tento fakt byl řádně zohledněn v rámci zaujaté právní kvalifikace, když městský soud shledal obviněného vinným přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv přečinem dokonaným. Státní zástupce opětovně zdůraznil, že objektivní způsobilost pokusného jednání pak není podmínkou jeho trestnosti, čili není nutné ji zkoumat. Zároveň, i když je možnost uvedení soudu v omyl spornou, je nesporné, že jiné instituce či subjekty v omyl uvedeny byly (viz výše), jakož je nesporné i to, že mezi jednáním obviněného a uvedením v omyl příčinný vztah existuje, protože pokud by obviněný inkriminovaný, o falešné podklady opřený návrh na zahájení insolvenčního řízení nepodal, nikdo by v omyl uveden nebyl a žádné negativní dopady ve sféře poškozené společnosti by nenastaly (resp. by nastaly za jiných okolností).
25. Pokud obviněný nesouhlasil se skutkovými závěry nalézacího soudu ohledně jeho úmyslu při zahajování insolvenční řízení, státní zástupce pouze stručně uvedl, že tuto námitku nelze přiřadit pod obviněným uplatněný (ani jiný) dovolací důvod. Závěrem ještě doplnil, že v této trestní věci neshledal ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
26. Ze všech shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
27. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovaným obhájcům obou obviněných. Bylo jim doručeno dne 11. 11. 2016. Případnou repliku některého z nich již dovolací soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že obě dovolání jsou v dané věci podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustná, byla učiněna osobami oprávněnými, tedy obviněnými prostřednictvím jejich obhájců, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňují též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
29. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
30. Obviněný J. O. zvolil jako prvý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Přestože v posuzované věci soud druhého stupně odvolání obviněného nezamítl a ve věci rozhodl rozsudkem, lze extenzivním výkladem citovaného ustanovení s jistou mírou tolerance připustit i možnost uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé alternativě též vůči těm výrokům, jež odvolací soud svým rozhodnutím stvrdil, v tomto případě tedy vůči výroku o vině a teoreticky i o náhradě škody.
31. Oba obvinění J. O. a I. B. uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění , která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod , zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu . Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
32. Je nepochybné, že námitky obou obviněných stran naplnění základní i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu poškození cizích práv do kontextu daného dovolacího důvodu zapadají, lze je tedy hodnotit jako relevantně uplatněné, zakládající povinnost Nejvyššího soudu věcně se jimi zabývat. Obviněný J. O. se však vedle toho vymezil i proti jím tvrzenému neprokázání některých důležitých skutkových okolností, které mělo vést k extrémnímu rozporu mezi závěry obou soudů a provedeným dokazováním. Jelikož by takto namítaným pochybením došlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces, zaměřil Nejvyšší soud svou pozornost i tímto směrem. S ohledem na konkrétní dovolací argumenty neshledal Nejvyšší soud důvody pro odmítnutí podaných dovolání, a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláními napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána dovolání.
33. Přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl . Právy se zde rozumějí veškerá práva, která nemají majetkovou povahu, neboť ta požívají ochrany podle §209 až 212 tr. zákoníku o různých typech majetkových podvodů. Je tedy zřejmé, že odlišení skutkové podstaty podle §181 odst. 1 tr. zákoníku a §209 a násl. tr. zákoníku je závislé na tom, jaká práva byla podvodným jednáním porušena, a to v případě, jestliže je dostatečně objasněno, že šlo o podvodné jednání, které je společným znakem jak všech uvedených majetkových podvodů, tak i přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 tr. zákoníku jako nemajetkového deliktu.
34. Protože předmětem ochrany jsou u přečinu poškození cizích práv podle §181 tr. zákoníku jiná než majetková práva, je potřeba pro vymezení toho, o jaká práva se jedná, vycházet z opaku vymezení, co jsou majetková práva, a proto je potřeba zmínit, že pojem majetkových práv není výslovně definován, avšak podle právní teorie jde o práva, které jsou spjata s majetkem. Majetkem se chápe souhrn majetkových hodnot (věcí, pohledávek, jiných práv a hodnot ocenitelných penězi) příslušející určitému subjektu a vyjadřuje, co někomu patří, co někdo vlastní, co náleží výlučně jediné osobě. Za majetek se označuje každé penězi ocenitelné právo, v užším smyslu vlastnictví, tedy neomezené a výlučné právo k věci nebo nehmotnému statku, právo disponovat s věcí nebo s nehmotným statkem jakýmkoliv právem dovoleným způsobem, zejména je držet, užívat, požívat, nakládat s ním a vyloučit každého, kdo by v tom oprávněného rušil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 15/2014, příp. ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1267/2016). Podle tohoto vymezení majetkových práv lze určit, že nemajetkovými právy jsou každá jiná práva, která se svým obsahem nedotýkají majetku ani úkonů s ním souvisejících (k rozlišení mezi majetkovými a nemajetkovými právy srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 4 Tdo 106/2014, publikované pod č. 4/2015 Sb. rozh. tr.).
35. Z této charakteristiky plyne, že u přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 tr. zákoníku jsou chráněna práva jednotlivce v oblasti vztahů rodinných, pracovních, podnikatelských apod., a práva právnických osob (v podnikatelských i jiných vztazích), kolektivních orgánů apod., i státu nemající uvedenou majetkovou povahu.
36. K naplnění znaků tohoto přečinu je nutné, aby v rámci těchto nemajetkových práv došlo ke způsobení vážné újmy na právech a současně jednání, které má povahu podvodného jednání, tj. uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu, jinými slovy, podvodné jednání, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné fyzické nebo právnické osobě, popř. orgánu apod. Uvedení v omyl je jednání, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1800).
37. Pro úplnost je rovněž třeba alespoň v obecné rovině dodat, že pokusem trestného činu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustí v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
38. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších instancí se v potřebné míře tím, jakou povahu mají práva, u nichž došlo ke způsobení vážné újmy, a zda o tuto újmu jde, nezabývaly. Především však na podkladě obsahu skutku, jenž byl soudem prvního stupně ve výroku o vině formulován, nezkoumaly charakter práv, která měla být jednáním toho kterého obviněného porušena, a nezjistily tedy, že se v části popsaného skutku, jakož i argumentace nalézacího soudu jednalo sice o práva nemajetková, ale zčásti též o práva majetková.
39. Ze skutkových okolností, jak jsou uvedeny v popisu skutku soudem prvního stupně, plyne, že oba obvinění postupně podali soudu návrhy na zahájení insolvenčního řízení, které obsahovaly vědomě nepravdivé údaje a měly vážně poškodit práva společnosti ABD INVEST, s. r. o. Ačkoliv nalézací soud tato jednotlivá práva ve skutkové větě rozsudku vyjmenoval, explicitně již nerozlišil (ani v odůvodnění rozsudku), která z práv považoval za nemajetková a která za majetková. S ohledem na to, jak byl rozdíl mezi těmito právy vymezen výše, lze v obecné rovině za zásah do nemajetkových práv poškozené společnosti (z těch, která soud vyjmenoval) považovat:
§vyvolání nedůvěry u obchodních partnerů poškozené společnosti a u bankovních institucí, což mělo vliv na podnikatelskou činnost poškozené společnosti,
§zásah do ústavně zaručeného práva na dobrou pověst zakotveného v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
§narušení podnikatelských vztahů a tím i zásah do práva na podnikání, chráněném čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
§negativní vnímání ze strany veřejnosti a obchodních partnerů a v důsledku toho, ztráta důvěry a dobrého jména.
Nalézací soud ve skutkové větě rozsudku rovněž popsal další škodlivé následky jednání obou obviněných, které již měly povahu porušení práv majetkových, nicméně jejich primárním zdrojem bylo porušení především práva na dobrou pověst (tj. práva nemajetkové povahy), např.:
§odliv zákazníků,
§nerealizování obchodních transakcí,
§porušení smluvních povinností (možnost odstoupení od smluvního vztahu druhé smluvní strany, smluvní pokuty),
§neposkytnutí úvěru.
Nakonec ovšem tento soud do popisu skutku zahrnul i porušení práv čistě majetkové povahy, a to:
§povinnost zdržet se nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet,
§pokus obou obviněných získat pro sebe majetkový prospěch ve výši uplatněné pohledávky.
40. Podle tohoto rozlišení je zřejmé, že některé z následků jednání připisovaného oběma obviněných nesplňují kritéria znaku způsobení vážné újmy na právech ve smyslu §181 odst. 1 tr. zákoníku. Shora bylo podrobně vyloženo, že citované ustanovení poskytuje ochranu pouze nemajetkovým právům, soudy však učinily obsahem předmětného skutku i újmu na právech majetkových, kterou rozhodně pod uvedenou skutkovou podstatu nelze podřadit. Lze ještě připustit, že např. nerealizování obchodních transakcí anebo neposkytnutí úvěru jsou až sekundárním důsledkem zásahu do práva na dobrou pověst, ovšem povinnost zdržet se nakládání s majetkovou podstatou se všemi jejími negativními následky zcela určitě nemá původ v jakémkoliv předcházejícím zásahu do nemajetkových práv poškozené společnosti. Totéž pak lze konstatovat o soudy deklarované snaze obviněných z této majetkové podstaty se obohatit, která se projevila i ve zcela nesprávném použití kvalifikované skutkové podstaty podle §181 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku u obviněného J. O.
41. Odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti uvedená pochybení nalézacího soudu nejenže neodstranil, ale dokonce se neopodstatněně s použitou právní kvalifikací ztotožnil. Přitom ani on nevěnoval náležitou pozornost subjektivní stránce jednání toho kterého obviněného, zejména se zřetelem na (dosud neučiněné) přesné zjištění, k čemu vlastně směřoval úmysl toho kterého z nich. Zatím provedené důkazy by spíše svědčily názoru, že hlavním záměrem podání insolvenčních návrhů ze strany obviněných (nebo alespoň některého z nich) nebylo ani tak poškození společnosti na jejích nemajetkových právech, jako spíše od ní finanční plnění. Proto úkolem nalézacího soudu bude, aby v dalším řízení i tímto směrem svou pozornost zaměřil.
42. Nejvyšší soud proto uzavírá, že právní kvalifikace skutku, jak je ve výroku odsuzujícího rozsudku popsán, nemůže jako celek obstát. Proto z podnětu dovolání obou obviněných rozhodl z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [u obviněného J. O. i z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 7 To 239/2016, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 90 T 82/2015. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho rozhodnutím byly založeny důvody, pro které napadená rozhodnutí nemohla obstát.
43. Po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu se tak věc vrací do stadia řízení před soudem prvého stupně, jenž je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. §265s odst. 1 tr. ř.).
44. V dalším řízení úkolem nalézacího soudu bude, aby si ujasnil v prvé řadě charakter práv, která byla jednáním toho kterého z obviněných zasažena. Jelikož trestní zákoník neobsahuje žádné ustanovení, které by takovéto jednání postihovalo v jeho celistvosti se vší určitostí, bude již na tomto soudu, aby rozhodl, a to u každého obviněného individuálně, zda postavit do popředí jejich záměr poškodit společnost ABD INVEST, s. r. o., na jejím dobrém jménu a právu na podnikání, anebo zda byli vedeni spíše záměrem protiprávně se na úkor poškozené společnosti (finančně) obohatit. V tomto ohledu by pak měl zkoumat i motivaci každého z nich, která k jejich činu vedla. V návaznosti na takové zjištění bude jeho povinností označit konkrétní práva, která měla být tímto činem zasažena, zabývat se také intenzitou jejich porušení a především konkrétními škodlivými následky z takového zásahu vyplývajícími. V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení proti poškozené společnosti vedeno zhruba rok a tři čtvrtě, a ta tedy čelila naprosto reálným negativním důsledkům s tímto řízením spojeným. Soud prvého stupně se však ve skutkové větě výroku o vině omezil v podstatě jen na teoretické úvahy, jaké následky by v důsledku podání šikanózního insolvenčního návrhu mohly nastat . Tento poměrně zásadní nedostatek byl dalším důvodem, pro který nemohla napadená rozhodnutí v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem obstát.
45. Současně je ovšem potřeba upozornit již soud prvního stupně na skutečnost, že bude ve svých úvahách o budoucí právní kvalifikaci výrazně omezen ustanovením §265s odst. 2 tr. ř., které v novém řízení vylučuje rozhodnutí v neprospěch obviněných v případě, že dovolání podali pouze oni a nikoliv též nejvyšší státní zástupce v jejich neprospěch.
46. Toto pravidlo bude obzvláště významné u obviněného J. O. , a to s přihlédnutím na výši jím uplatněné fiktivní pohledávky, jež naplňuje kritéria značné škody, resp. značného prospěchu podle §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Všechny (kvalifikované) skutkové podstaty majetkových trestných činů, pod které by jeho jednání mohlo být podřaditelné, totiž stanovují vyšší trestní sazbu než v §181 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Je proto pravděpodobné, že i v novém řízení nezbude soudu v případě tohoto obviněného nic jiného, než opětovné posouzení jeho jednání („pouze“) jako přečinu poškození cizích práv. To by ostatně mohlo být vcelku přijatelným řešením, neboť i z dosavadních skutkových zjištění lze usuzovat, že zásah do nemajetkových práv poškozené společnosti z jeho strany byl velice významný. Rovněž existující judikatura (srov. již shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014) uznává, že podání šikanózního insolvenčního návrhu může vést právě k porušení nemajetkových práv. Na druhou stranu však bude soud povinen vyloučit ty aspekty jednání obviněného, jež mají povahu narušení majetkových práv poškozené společnosti, a to včetně snahy se na její úkor, tedy z jejího majetku obohatit.
47. Jiná situace je u obviněného I. B . I ohledně něho by nalézací soud mohl postupovat stejným způsobem jako stran spoluobviněného J. O. V tomto případě však bude mít možnost zvolit i právní kvalifikaci jako přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jenž má stejně vysokou trestní sazbu. Ani toto řešení (stejně jako předchozí) ovšem zřejmě nebude ideální, jelikož ani zdaleka nepokrývá celé jednání obviněného se všemi jeho důsledky. Nezohledňuje zejména podstatnou část újmy, kterou poškozená společnost reálně utrpěla, a dokonce ji nestaví ani do role poškozeného. Výhodou takové právní kvalifikace by naopak bylo, že by reflektovala pokus tohoto obviněného se zjištěným protiprávním činem obohatit. Vyhýbala by se též úskalí v podobě údajné nemožnosti uvést soud v omyl. Stejně tak by nekladla žádný důraz na pořadí, v jakém byly jednotlivé insolvenční návrhy vůči poškozené společnosti podány. V teoretické rovině by se sice mohlo uvažovat i o jednočinném souběhu uváděných trestných činů, což by ovšem zásada zákazu reformace in peius neumožňovala, napadené rozsudky byly zrušeny jen k dovolání obviněného. Bude tedy volbou soudu, aby se k jedné z nastíněných možností přiklonil, a současně i jeho povinností, aby svůj závěr v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. náležitě odůvodnil.
48. Na závěr a již zcela mimo rámec přezkoumávaného případu Nejvyšší soud považuje za potřebné učinit několik poznámek. Tento případ odhalil řadu problémů při výkladu některých trestněprávních institutů. Na předmětný skutek by se totiž mohla nabízet i právní kvalifikace trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. To však naráží na názor, který je vyjádřen i v některých judikátech, že soud nelze uvést v omyl. Zdá se však (a to nejen v této věci), že uvedené stanovisko vytváří v soudní praxi nejeden problém. Je proto otázkou, zda není na čase se nad těmito problémy hlouběji zamyslet a případně i daný názor revidovat. Dále vyvstává otázka, jak postupovat v případě, že jednáním pachatele jsou zasažena jak majetková, tak nemajetková práva poškozeného (resp. různých poškozených). Dosavadní judikatura není úplně jednotná, převládá například názor, že jednočinný souběh trestných činů podvodu a poškození cizích práv možný není, v některých rozhodnutích se však vyskytly i názory opačné. Případ jako je tento vybízí i k řešení této problematiky.
49. Nejvyšší soud nepřehlédl, že v okamžiku jeho rozhodnutí se obviněný I. B. nacházel ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim. Trest, který zde vykonává, mu však byl uložen a nařízen jiným soudem v jiné jeho trestní věci. Nejvyšší soud proto nemusel rozhodovat ve smyslu §265 l odst. 4 tr. ř. o jeho případné vazbě.
50. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) v neveřejném zasedání, neboť vady napadených rozhodnutí nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu