ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1781.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1781/2016-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2017 o dovoláních obviněných T. B. a Š. P. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 13 To 118/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 156/2015, takto:
I.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. B. odmítá .
II.
Z podnětu dovolání obviněného Š. P. se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v části tohoto obviněného týkající zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 13 To 118/2016, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 3 T 156/2015.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se ve zrušené části věc přikazuje Okresnímu soudu v Pardubicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 3 T 156/2015, byli obvinění T. B. a Š. P. uznáni vinnými, že
dne 8. 5. 2012 po předchozí dohodě a výhružkách zaslaných prostřednictvím SMS zpráv poškozenému V. Z., vešli společně kolem 14,45 hodin na pokoj Hotelu Hůrka v P., kde v té době byl poškozený ubytován s úmyslem ho zastrašit a získat od něho finanční hotovost, při vstupu do pokoje Š. P. poškozenému řekl, že od něho chtějí částku 1 500 Kč, vzápětí T. B. vzal ze stolu kuchyňský nůž a poškozenému s tímto nožem v ruce vyhrožoval, že pokud jim nevrátí peníze v uvedené výši, odvezou ho do M. T., kde má u jistých osob nevyřízené účty, dále mu vyhrožoval podřezáním, a to až do chvíle, kdy poškozený slíbil, že si půjčí požadovanou částku od kamaráda v P., kam následně odjeli autem přítelkyně T. B., který po cestě stále poškozenému vyhrožoval fyzickým násilím, po zastavení auta v B. ulici se po chvíli podařilo poškozenému utéci a obrátit se o pomoc na nejbližším oddělení Policie ČR.
2. Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval u obou obviněných jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to každému z nich uložil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody o shodné délce dvou (2) let a šesti (6) měsíců. Zatímco obviněného T. B. zařadil pro výkon tohoto trestu podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, obviněnému Š. P. výkon trestu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání (3) tří let.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl tak, že je usnesením ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 13 To 118/2016, podle §265 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
4. Ani jeden z obviněných se s právě zmíněným rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil. Obviněný T. B. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Davida Hladíka a uplatnil v něm dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Stejně učinil i obviněný Š. P. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Hrubého, přičemž využil dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný T. B. (dále též jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) spatřoval naplnění obou jím zvolených dovolacích důvodů ve skutečnosti, že právní závěry uvedené v napadeném usnesení i v rozsudku soudu prvního stupně jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Následkem toho mělo dojít k porušení jeho základních práv a svobod ve smyslu práva na spravedlivý proces, jak vyplývají z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Ústavy České republiky. Na podporu svého stanoviska poukázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, resp. Nejvyššího soudu.
6. Dovolatel své úvahy dále rozvinul, když konstatoval, že skutkový stav, z něhož vyšel soud prvního stupně a na nějž odkázal soud odvolací, nevyplývá ze souhrnu provedených důkazů, kdy z provedeného dokazování vůbec nevyplývá objektivní stránka trestného činu:
a) že by obžalovaný pohrůžkou násilí (či vůbec) nutil poškozeného k vydání finančních prostředků,
b) s nožem v ruce vyhrožoval poškozenému,
c) to vše po vzájemné předchozí dohodě s druhým obviněným.
7. V podrobnostech dovolatel uvedl, že svou vinu i popis skutku označeného v obžalobě v celém rozsahu od počátku řízení popíral, přičemž jeho výpověď je potvrzována dalšími výpověďmi, a to spoluobviněného Š. P., svědkyně P. B. a rovněž výpovědí poškozeného V. Z. (dále též jen „poškozený“) z hlavního líčení. Celé trestní stíhání mělo být od počátku založeno v podstatě pouze na prvotní výpovědi poškozeného, učiněné v přípravném řízení. V tomto ohledu pak obviněný zdůraznil, že nebylo postaveno najisto, jestli poškozený – uživatel omamných a psychotropních látek – nebyl v době prvotních výslechů pod jejich vlivem.
8. V následujících odstavcích dovolatel doslovně citoval některá prohlášení poškozeného, nejdříve z jeho svědecké výpovědi z přípravného řízení, v níž se přiznal ke konzumaci alkoholických nápojů v den, kdy se posuzované jednání odehrálo, a hovořil i o svém zneužívání drog a jeho následcích. Poté obviněný vyzdvihl i určité pasáže z výpovědi poškozeného u hlavního líčení, který zde tvrdil, že během jeho výslechu v přípravném řízení byl pod vlivem drog a vše vnímal zkresleně. Dovolatel následně shrnul, že výpovědi poškozeného jsou proměnlivé podle jeho nálady a stavu, v jakém se zrovna nachází, a že minimálně v jednom případě musel lhát. S odkazem na další judikaturu Ústavního soudu proto uzavřel, že soudy vyšly nedůvodně z výpovědi poškozeného z přípravného řízení, ačkoliv ta není podporována žádným dalším důkazem. Rovněž v této souvislosti vyzdvihl dopis poškozeného adresovaný odvolacímu soudu, v němž přiznává, že si vše vymyslel a nic z toho se nestalo. Dovolatel zpochybnil i výsledky znaleckého zkoumání poškozeného, jelikož znalec pro účely zpracování svého posudku vycházel čistě z informací, které mu poškozený (nepravdivě) poskytl.
9. Za zcela absurdní považoval dovolatel odůvodnění skutečnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tedy nože, který se měl do skutkového děje dostat shodou náhod a s věcí nijak nesouvisel, což měl potvrdit i sám poškozený ve své výpovědi v přípravném řízení (danou pasáž obviněný taktéž doslovně citoval).
10. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že skutek, jak ho popsal soud prvního stupně a odkázal na něj soud odvolací v napadeném usnesení, je nesprávně kvalifikován, neboť v něm není popsán způsob spáchání činu spolupachatelstvím ve smyslu §23 tr. zákoníku, tj. jakým jednáním vedeným společným úmyslem naplnili oba obvinění skutkovou podstatu trestného činu, jakými konkrétními SMS zprávami dovolatel poškozeného nutil k vydání finančních prostředků a jakým konkrétním způsobem měl použít vůči poškozenému nůž , aby toto jednání mohlo naplnit znaky kvalifikované skutkové podstaty, když samotné držení nože bez jakékoliv souvislosti s jeho jednáním není samo o sobě důvodem pro použití kvalifikované skutkové podstaty.
11. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatel spatřoval také v tom, že napadeným usnesením bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí. Toho se měl odvolací soud dopustit tím, že neprovedl důkazy, které ve svém odvolání navrhl.
12. Vzhledem k uvedeným skutečnostem vyjádřil dovolatel přesvědčení, že jeho podání je důvodné. Připomněl, že mu za předmětné jednání hrozí výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody. Proto nejprve předsedu senátu Nejvyššího soudu požádal, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného usnesení a rozsudku soudu v Pardubicích ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 3 T 156/2015.
13. V závěru svého podání tento dovolatel navrhl aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 13 To 118/2016, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 3 T 156/2015, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Obviněný Š. P. (dále též jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) označil tři hlavní vady rozsudku nalézacího soudu (potvrzeného soudem odvolacím), které považoval za zásadní nedostatek jeho správnosti:
a) Nalézací soud při zjišťování, zda dovolatel naplnil objektivní stránku žalovaného trestného činu, vycházel podle odůvodnění z některých jednání (zaslání SMS zpráv), které však svým časem ani místem nezapadají do časově i místně ohraničeného rámce jednání uvedeného ve výroku rozhodnutí, kterým měla být skutková podstata naplněna.
b) Skutková podstata žalovaného trestného činu nebyla ani veškerým, v odůvodnění uvedeným jednáním dovolatele, natož pak jen jednáním uvedeném ve skutkové větě, naplněna, a to i proto, že jsou zde skutkové okolnosti, pro které mu nelze přičítat z titulu společného jednání (spolupachatelství) některá jednání spoluobviněného T. B.
c) Nalézací soud postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, když svědeckou výpověď poškozeného V. Z. z přípravného řízení hodnotil jako jedinou důvěryhodnou, aniž by přihlédl dalším zásadním okolnostem snižujícím věrohodnost uvedené výpovědi.
15. K prvnímu okruhu vytýkaných vad dovolatel poznamenal, že soud nemůže činit závěry o naplnění skutkové podstaty určitého trestného činu z jednání, které není vymezeno ve výroku rozhodnutí, resp. ve skutkové větě. To ovšem nalézací soud nedodržel, když vymezil ve skutkové větě počátek deliktního jednání obou spoluobviněných tak, že tito vešli kolem 14.45 hodin na pokoj … V odůvodnění svého rozhodnutí ale soud prvního stupně označil za přímý usvědčující důkaz jednání dovolatele spočívající ve vyhrožování poškozenému prostřednictvím SMS zpráv, přitom poslední z těchto zpráv, jež měla mít výhružný obsah, byla poškozenému doručena v 13.48 hodin toho dne. To podle dovolatele znamená, že soud mu přičítal jednání, které absentuje ve skutkové větě výroku rozhodnutí.
16. Dále se dovolatel přesunul ke druhému okruhu jím spatřovaných vad a podrobně jej rozebral. Nejprve se zaměřil na jednání spoluobviněného T. B., zejména na jeho nakládání s předmětnou zbraní – nožem. Připomněl, že odvolací soud ve svém rozhodnutí citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 521/2012, publikované pod č. 32/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož: za pohrůžku násilí ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu vydírání je možno považovat jednání pachatele, který ve snaze dosáhnout svého záměru, k jehož splnění poškozeného nutí, nakládá se zbraní tak, aby bylo zřejmé, že by ji mohl použít způsobem, k němuž je určena, aniž by takovou možnost vyjádřil slovně . Z tohoto odvolací soud dospěl k závěru, že „obžalovaný T. B., který předmětný nůž vzal i do auta, v němž byl odvážen poškozený, nepochybně svým jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž není rozhodné, že nůž ležel na židli“.
17. Poté, co dovolatel takto zopakoval stanovisko odvolacího soudu, počal s jeho kritikou. Soud podle něho neuvedl, jakým jednáním měl spoluobviněný naplnit kritérium ve výše citované právní větě Nejvyššího soudu. Nepoukázal totiž na žádnou jinou skutečnost než, že spoluobviněný držel nůž v ruce a hrál si s ním, resp. měl jej u sebe, aniž by jakkoliv naznačoval, že jej měl v úmyslu užít proti poškozenému. Svůj postoj dovolatel podpořil i odkazem na příslušnou pasáž výpovědi poškozeného z přípravného řízení, a na základě toho vyslovil pochybnosti o správnosti kvalifikace vedení výhružky se zbraní již ve vztahu k obviněnému T. B., když z jeho jednání spočívajícím v chopení se zbraně (nože) není zřejmé, že by ji mohl použít způsobem, k němuž je určena.
18. Poukazem na nesprávné právní posouzení jednání spoluobviněného T. B. dovolatel zpochybnil především své spolupachatelství ve vztahu k žalované (kvalifikované) skutkové podstatě. Opět připomněl závěry odvolacího soudu, jež se tentokrát týkaly existence konkludentní dohody mezi oběma pachateli předmětné trestné činnosti. To však dovolatel odmítl a uvedl další důvody, proč taková dohoda nemohla být dána.
19. Dovolatel v tomto směru ocitoval jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 813/2010, jež přítomnost konkludentní dohody podmiňuje tím, že si každý spolupachatel musí být vědom alespoň možnosti, že jeho jednání i jednání ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a musí s tím být srozuměn . Podle jeho přesvědčení však v posuzovaném případě nelze bez dalšího usuzovat, že z pouhého držení nože spoluobviněným, muselo být jemu (dovolateli) jasné, že je obviněný T. B. připraven nůž užít proti poškozenému a (dovolatel) nemusel být tedy s tímto srozuměn. Zdůraznil absenci jakékoliv indicie, že by se spoluobviněný v průběhu skutkového děje chystal nůž proti poškozenému použít. Jako důkaz existence konkludentní dohody nepřijal ani argument předložený odvolacím soudem týkající se společného odchodu, neboť zacházení spoluobviněného s nožem se nijak neměnilo (negradovalo). Naopak tento dal nůž při odchodu do kapsy a následně do přihrádky v autě, kde ho zavřený ponechal bez dalšího zájmu. Takový vývoj událostí nemohl založit v dovolateli obavu, že by nože mohlo být užito. Jiná situace by nastala, pokud by obviněný T. B. se zbraní do pokoje poškozeného již přicházel a dovolatel by o tom věděl. Tak tomu ale nebylo, ani jeden ze spoluobviněných nemohl o přítomnosti nože v pokoji vědět.
20. I v případě, že by v teoretické rovině dohoda obou obviněných byla, vyjádřil tento dovolatel názor, že ani její existence by sama o sobě nepostačovala k založení spolupachatelství určité osoby bez toho, aby taková osoba nenaplnila alespoň jeden ze znaků skutkové podstaty. Následně zdůraznil, že on sám byť jen jediný znak žalované (základní, natož pak kvalifikované) skutkové podstaty nenaplnil. Míra jeho účasti na posuzovaném jednání se i podle výpovědi poškozeného z přípravného řízení omezila na úvodní sdělení požadavku na zaplacení částky 1 500 Kč, aby již v dalším průběhu předmětné události zůstal zcela pasivní. Proto zopakoval, že právní posouzení jeho jednání jako naplňující podmínky spolupachatelství pokládá za nesprávné a ve vztahu k vedení výhrůžky se zbraní jde o zcela flagrantní a nepochopitelnou chybu. Důsledkem všech uvedených vad je enormní zásah do jeho práva na spravedlivý proces, garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
21. S ohledem na vše výše uvedené dovolatel navrhl aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 13 To 118/2016, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 3 T 156/2015, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
22. Státní zástupkyně činná u nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se písemně vyjádřila ke každému podání zvlášť. Svým prvním přípisem reagovala na mimořádný opravný prostředek uplatněný obviněným T. B.
23. Státní zástupkyně předeslala, že v rámci deklarovaných dovolacích důvodů obviněný uplatnil pouze námitku, že soudy nesprávně uzavřely, že je spolupachatelem zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 tr. zákoníku podle §23 tr. zákoníku v situaci, kdy on sám poškozenému nevyhrožoval, neboť v popisu skutku nejsou uvedeny žádné konkrétní SMS, kterými by měl poškozeného nutit k vydání finanční hotovosti, a pokud pouze v rámci návštěvy u poškozeného držel bez jakýchkoliv dalších souvislostí nůž, není to důvodem k tomu, aby byl předmětným zločinem uznán vinným, neboť nebyl prokázán společný úmysl poškozeného vydírat. Státní zástupkyně však zdůraznila, že na předmětné otázky již vyčerpávajícím způsobem odpověděl soud odvolací.
24. Poté se státní zástupkyně v obecné rovině věnovala problematice spolupachatelství. Na to navázala již konkrétními okolnostmi tohoto případu, když shrnula dějovou linii, popsanou ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu. Připomněla četné telefonické kontakty poškozeného za strany obviněných, včetně některých SMS zpráv s jednoznačně zastrašujícím obsahem. Pak popsala na to navazující návštěvu poškozeného, jejímž motivem bylo získání finančních prostředků, kdy mu obviněný Š. P. sdělil, že od něho chtějí částku 1 500 Kč, přičemž obviněný T. B. sebral na stole náhodně odložený kuchyňský nůž poškozeného a v době, kdy tento nůž držel v ruce, poškozenému vyhrožoval podřezáním, případně odvezením do M. T., kde měl problémy se svými věřiteli, kdy nakonec poškozený V. Z. podlehl a rozhodl se, že si vypůjčí požadovanou částku od známého v P., kam následně odjeli všichni autem, přičemž po cestě T. B. poškozenému stále vyhrožoval fyzickým násilím.
25. Z uvedeného popisu skutkových událostí státní zástupkyně vyvodila závěr, že obviněný T. B. naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť sám poškozenému otevřeně vyhrožoval, a to přímo na pokoji v hotelu Hůrka a posléze v automobilu jeho přítelkyně, když on byl také tím, kdo držel v ruce nůž, který sebral v hotelovém pokoji poškozeného a měl jej s sebou po celou následující dobu konfliktu, tedy i ve vozidle, kterým jeli do P. za kamarádem poškozeného, který mu měl půjčit finanční prostředky. Obviněný T. B. tedy zdaleka nebyl pouze osobou přítomnou na místě činu, kde by si spoluobviněný Š. P. vynucoval na poškozeném vydání finanční hotovosti, přičemž i takovou situaci je možné pod formu spolupachatelství zahrnout, a to v případě, že přítomnost takové osoby je složkou děje směřujícího k určitému protiprávnímu výsledku. Pokud jde o užití nože, pak státní zástupkyně zdůraznila, že trestný čin vydírání je spáchán se zbraní ve smyslu výše citovaného ustanovení také tehdy, pokud pachatel pro dosažení svého požadavku na zaplacení určité peněžní částky použije jako hrozbu působící na psychiku poškozeného nůž, přičemž není rozhodné, aby takový nůž přímo použil proti poškozenému, případně že by přímo prostřednictvím tohoto nože, tedy naznačením útoku, poškozeného vydíral. Každopádně bylo třeba nůž chápat jako prostředek zesílení nátlaku na vůli poškozeného a ke zdůraznění pronášených výhružek. Ve skutkové větě je navíc uvedeno, že obviněný T. B. výslovně vyhrožoval použitím nože, neboť poškozenému řekl, že ho podřeže.
26. Státní zástupkyně poté uvedla, že další dovolací námitky tohoto obviněného již stojí mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů. Nadto neshledala ani výskyt obviněným namítaného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného T. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
27. Druhé vyjádření téže státní zástupkyně se vztahovalo k mimořádnému opravnému prostředku obviněného Š. P. Konstatovala, že se jmenovanému obviněnému podařilo v dovolání dostát obsahu jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybnil správnost právní kvalifikace skutku s tím, že tento neměl být právně posouzen jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, na jehož spáchání se podílel jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku.
28. Státní zástupkyně předně odmítla námitky obviněného o tom, že skutek byl popsán takovým způsobem, že z něj nelze dovodit, že naplnil zákonné znaky shora uvedené skutkové podstaty. Naopak z popisu skutku dovodila zjevné naplnění jak objektivní, tak subjektivní stránky předmětného trestného činu, a to v dostatečné intenzitě. Opět ve stručnosti poukázala na skutkovou větu výroku odsuzujícího rozsudku s tím, že zdůraznila především výhrůžky prostřednictvím SMS zpráv, které poškozenému zasílali oba obvinění. S přihlédnutím k obsahu uvedených zpráv je zřejmé, že následná fyzická přítomnost obviněných v pokoji poškozeného souvisela s požadavkem na vydání finančních prostředků za přítomnosti výhrůžek, neboť výhrůžky předcházely již jejich návštěvě u poškozeného. Uvedenou část skutkového děje nelze od jejich přímé účasti v pokoji poškozeného oddělit, neboť předmětné výhrůžky přímo souvisely s požadavkem na vydání finanční hotovosti.
29. Státní zástupkyně nato zaměřila svou pozornost k další dovolatelově výhradě. Vyslovila názor, že ačkoliv tento obviněný sám na místě činu nijak poškozenému nevyhrožoval a sám ani nemanipuloval kuchyňským nožem poškozeného, neznamená to, že jeho účast na daném skutku nemůže být právně posouzena jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za spolupachatelství, které může mít více forem, je třeba považovat vědomé, týmž úmyslem provázané spolupůsobení několika osob v rámci páchání trestného činu. Nezáleží při tom na tom, že činnost spolupachatelů není stejnorodá a rovnocenná pro způsobení protiprávního následku. Za vědomé a společným účelem provázané spolupůsobení při páchání trestného činu je totiž třeba považovat již pouhou přítomnost osoby na místě a v době trestného jednání jiné osoby, a to právě tehdy, pokud příchod a pobyt takové osoby, byť tato jinak zůstává nečinná, na místě a v čase, kdy jiná osoba směřuje k určitému protiprávnímu následku, je možné označit za složku děje, kterým byl způsoben protiprávní následek. Je tomu tak zejména tehdy, je-li možné dovodit objektivní souvislost s činností jednajícího pachatele, avšak i subjektivní souvislost, která spočívá v jejich společném úmyslu.
30. Veškeré tyto složky spolupachatelství byly v posuzované trestní věci podle státní zástupkyně prokázány. Byť tedy nebylo prokázáno, že by obviněný Š. P. přímo na místě činu vyhrožoval poškozenému, a to ať již slovně nebo s nožem, bylo zřejmé, že na místě činu se nacházel za tím účelem, aby mu poškozený vydal finanční hotovost, kterou si nárokoval, a to poté, co vůči němu použil důrazných opakovaných výhrůžek prostřednictvím SMS zpráv, přičemž v obdobném úmyslu se za poškozeným dostavil i druhý z pachatelů, který byl na místě činu aktivnější a poškozenému vyhrožoval jak verbálně, tak i prostřednictvím nože. Tato část skutkového děje odpovídala důvodu, pro který se obviněný Š. P. nacházel na místě činu, kdy z jeho jednání bylo možné jednoznačně dovodit, že i po subjektivní stránce podporoval konání spolupachatele T. B.
31. Žádné opodstatnění nespatřovala státní zástupkyně v námitkách tohoto obviněného proti způsobu, jakým byly hodnoceny ve věci provedené důkazy, neboť ona sama žádné pochybení nižších soudů v procesu dokazování neshledala. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Š. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
32. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovaným obhájců obou obviněných (bylo jim doručeno dne 27. 12. 2016). Případnou repliku některého z nich již do dne svého rozhodnutí neobdržel.
33. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že obě podaná dovolání jsou v dané věci podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustná, byla učiněna osobami oprávněnými, tedy obviněnými prostřednictvím jejich obhájců, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňují též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
34. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
35. Obviněný T. B. zvolil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Je třeba zdůraznit, že první z právě citovaných alternativ se vztahuje pouze na rozhodnutí odvolacího soudu učiněná bez věcného přezkumu rozhodnutí napadeného řádným opravným prostředkem. Jde tedy výhradně o případy zamítnutí nebo odmítnutí odvolání podle některého z odstavců §253 tr. ř., resp. stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. Smyslem prvé varianty tohoto dovolacího důvodu je tedy umožnit oprávněné osobě domoci se řádného přezkoumání věci odvolacím, resp. stížnostním soudem, jež by mělo být podle zákona provedeno. Pokud naopak soud druhého stupně k věcnému přezkoumání napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně přistoupí (podle §254 tr. ř. nebo §147 tr. ř.), lze uvedený dovolací důvod uplatnit toliko v jeho druhé variantě, tedy ve spojení s některým z dalších dovolacích důvodů.
36. Dovolatel ve svém podání zvolil obě citované alternativy. U první z nich spatřoval nesplnění procesních podmínek v neprovedení jím navrhovaných důkazů. Z výše zmíněného je však zřejmé, že tímto argumentem jím zvolený dovolací důvod naplnit nemohl. Odvolací soud totiž napadený rozsudek podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal ve všech jeho výrocích. Nad rámec uvedeného je třeba poznamenat, že zákonem stanoveným úkolem soudu v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Toto je tedy účelem provádění důkazů, přičemž je na úvaze soudu, které navržené důkazy bude považovat za nezbytné k dosažení zmíněného cíle a které nikoliv. Jinými slovy, není povinností soudu provést všechny stranami navržené důkazy, je-li přesvědčen, že tyto by nijak nepřispěly k dalšímu objasnění skutkového děje v projednávané věci. Neprovedení navržených důkazů proto nezapadá nejen do rámce shora uvedeného dovolacího důvodu, a to v obou jeho alternativách, avšak zásadně ani jakéhokoliv jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. V daném případě měl proto dovolatel k dispozici pouze druhou alternativu jím zvoleného dovolacího důvodu, kterou uplatnil taktéž, tentokrát již relevantně.
37. Dalším dovolacím důvodem, který zvolili oba obvinění, byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění , která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod , zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu . Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
38. Je nepochybné, že námitky obou obviněných stran naplnění základní i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání, jakož i posouzení otázky spolupachatelství do kontextu daného dovolacího důvodu zapadají, lze je tedy hodnotit jako relevantně uplatněné, zakládající povinnost Nejvyššího soudu věcně se jimi zabývat. Oba dovolatelé se však vedle toho vymezili i proti – z jejich pohledu nesprávnému – hodnocení důkazů, které mělo vést k chybným skutkovým zjištěním a důsledkem toho i k porušení jejich práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se tudíž i na tuto problematiku blíže zaměřil. S ohledem na konkrétní dovolací argumenty neshledal důvody pro odmítnutí dovolání obviněného Š. P., a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž tento obviněný dovolání podal, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
39. Bezpochyby klíčovou roli v procesu dokazování v přezkoumávané věci hraje svědecká výpověď poškozeného V. Z. . Ta se však v průběhu celého řízení radikálně měnila od počátečního usvědčování obviněných až po svědectví vyznívající v jejich prospěch. Soudy nakonec uvěřily právě jeho výpovědi z přípravného řízení, učiněné den následující po posuzovaném skutku, a na jejím základě shledaly oba dovolatele vinnými ze spáchání výše popsaného jednání. Naopak další svědectví poškozeného, včetně jeho výpovědi z hlavního líčení, v nichž jednání obviněných čím dál tím více bagatelizoval, shledaly soudy nevěrohodným a při svém rozhodování je nevzaly v potaz. Tento postup oba dovolatelé, zejména T. B., ostře napadali. Je sice nutné v obecné rovině připustit, že takto výrazně se měnící výpověď vždy vyvolá určité pochybnosti o věrohodnosti osoby, která ji podává. Každopádně v této trestní věci soudy zvážily všechny podstatné okolnosti, pečlivě posoudily výpovědní hodnotu všech svědectví poškozeného, a to i ve vazbě na další provedené důkazy. V této souvislosti by sice postačovalo odkázat na hodnotící pasáže rozhodnutí nižších soudů, avšak pro větší přesvědčivost tohoto rozhodnutí se Nejvyšší soud ve stručnosti vyjádří i k této otázce.
40. Oba soudy nižších stupňů správně vyzdvihly tu skutečnost, že výslech poškozeného v přípravném řízení byl proveden v souladu se všemi procesními pravidly, především za účasti obhájců obou obviněných, kteří měli právo klást mu otázky a také tak činili. Hned na počátku výslechu poškozený výslovně uvedl, že není pod vlivem alkoholu, drog ani žádných jiných návykových látek nebo léků. Připustil konzumaci alkoholu v den, kdy se trestný čin odehrál a konzumaci malého množství drog den činu předcházející, ty však podle jeho slov neměly vliv jeho vnímání reality ani v tento den (8. 5. 2015), ani v den následující, tedy den konání jeho výslechu (dne 9. 5. 2015). Přiznal i halucinogenní stavy, jimiž však měl trpět týden předtím (nikoliv tedy v den výslechu). Na tomto místě je nutno zdůraznit, že nikdo z přítomných, obhájce obviněných nevyjímaje, průběh tohoto procesního úkonu nijak nezpochybnil a nevznesl ani žádné námitky k duševnímu stavu poškozeného.
41. Více než měsíc poté, konkrétně dne 19. 6. 2015, se poškozený ve společnosti obviněného Š. P. dostavil na oddělení Policie ČR v Pardubicích, kde po komisaři požadoval zastavení trestního řízení proti tomuto obviněnému. Odůvodnil to tím, že si vše vyříkali, jsou kamarádi a jmenovaný obviněný do jeho vydírání nijak nezasahoval a za vše může druhý obviněný T. B. Je třeba zdůraznit, že i v této době, tzn. cca šest týdnů po předmětné události, poškozený v podstatě setrvával na jím dříve popsaném skutkovém ději (nesnažil se jej nijak zpochybňovat) a rozhodně neuváděl nic o vlivu drog na jeho vnímání prožité události.
42. Velice zásadní význam přiřadily již oba soudy nižších stupňů znaleckému zkoumání poškozeného MUDr. Janem Kolomazníkem, znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ze dne 28. 8. 2015, tedy tři a půl měsíce po trestném činu i výslechu z přípravného řízení. I tehdy totiž poškozený popisoval událost obdobným způsobem jako v přípravném řízení a jednoznačně popřel vliv omamných látek, kdy prohlásil, že opilý se necítil, velmi dobře věděl, co se dělo, na všechno si přesně pamatuje, nemá žádné výpadky paměti, neměl žádnou „stíhu“ . Vliv těchto látek znalec neshledal ani v okamžiku vlastního vyšetření, k němuž měl poškozený přijít střízlivý, jeho vědomí bylo lucidní, byl orientován správně osobou, místem, časem i situací, nebyly u něj přítomny poruchy vnímání ve smyslu halucinací či iluzí . Znalec proto ve svém posudku dospěl k závěru, že u poškozeného neshledal v době znaleckého zkoumání ani předtím žádnou závislost na psychoaktivních látkách (i přes povědomí jejich užívání) a vyloučil i jejich možný vliv na jeho vnímání v okamžiku výše uváděného výslechu. Neodhalil u něj ani žádnou jinou duševní poruchu, anebo poruchu paměti či intelektu.
43. Až s odstupem půl roku, u hlavního líčení ze dne 18. 11. 2015, poškozený svou výpověď změnil. Svědčil ve prospěch obou obviněných, jejich jednání (včetně např. obsahu SMS zpráv) bagatelizoval, vzájemné vztahy označil za bezproblémové, vše si měl vsugerovat v důsledku užívání alkoholu a drog. V rozporu s tím však prohlásil, že jeho dřívější výpověď na policii byla pravdivá. Soudy však shledaly jeho novou výpověď nevěrohodnou, zejména s odkazem na její rozpory s výpověďmi obviněných, průběh výslechu v přípravném řízení, výše rozebranou časovou souslednost, závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, výpis z telekomunikačního provozu ze dne 8. 5. 2015 a textové zprávy zaslané oběma obviněnými poškozenému těsně před jejich „návštěvou“, jejichž obsah nelze chápat jinak než výhružně. Z tohoto důvodu oba nižší soudy při svém rozhodování vyšly z původní výpovědi poškozeného z přípravného řízení.
44. Vzhledem ke shora uvedenému považuje Nejvyšší soud tento postup za naprosto logický, zákonný a správný. Na tom již nemohl nic změnit ani dopis poškozeného adresovaný odvolacímu soudu ze dne 29. 4. 2016, v němž uvedl, že nic z toho, co vypověděl, se nestalo a že si vše vymyslel. K tomu je možné pouze konstatovat, že toto prohlášení je v rozporu se všemi jeho předchozími svědectvími, a tudíž mu nelze přikládat žádnou vypovídací hodnotu. Co se týče shora uvedených rozporů mezi výpověďmi obviněných a poškozeného z hlavního líčení, lze odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (str. 6 a 7). K namítanému vlivu drog na rozpoznávací schopnosti poškozeného je možno doplnit, že tento měl dostatek času jej v měsících následujících po trestném jednání obviněných odhalit, a pokud by tomu tak skutečně bylo, nic mu nebránilo sdělit to policejnímu komisaři dne 19. 6. 2015, nebo soudnímu znalci dne 28. 8. 2015; nic takového však neučinil. O výhružných SMS zprávách bude ještě pojednáno níže. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších instancí při hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí poškozeného nepochybily a v této oblasti tedy nezasáhly do ústavně zaručeného práva obou dovolatelů na spravedlivý proces.
45. Pokud ovšem nižší soudy shledaly právě výpověď poškozeného z přípravného řízení ze dne 9. 5. 2015 věrohodnou, měly z ní – jakožto z přímého usvědčujícího důkazu – za účelem stanovení svých skutkových zjištění a samozřejmě i při konstrukci skutkové věty také vycházet. Avšak při porovnání přepisu uvedeného výslechu (č. l. 115 až 118 spisu) se skutkovou větou výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu, ale i s odůvodněními obou napadených rozhodnutí (v nichž jsou učiněné skutkové závěry prezentovány), jsou evidentní poměrně výrazné rozpory ohledně některých dosti podstatných událostí, jež se v průběhu posuzovaného jednání odehrály. K nim se Nejvyšší soud konkrétně vyjádří v následujících odstavcích. Na tomto místě zatím postačuje jen předeslat, že vzniklý rozpor rozhodujícím způsobem ovlivnil i právní kvalifikaci skutku jednoho z dovolatelů (obviněného Š. P.). Takový rozpor lze za užití terminologie Ústavního soudu označit za extrémní , který ani Nejvyšší soud nemohl ignorovat. Z tohoto důvodu přistoupil k výjimečnému postupu, kdy se odchýlil od skutkových zjištění ustálených soudy obou stupňů (jimiž je za běžných okolností vázán) a při svých úvahách o naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání u obou obviněných vycházel striktně z obsahu spisového materiálu.
46. Trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl . Nejvyšší soud se zprvu zaměří na naplnění této základní skutkové podstaty . Taktéž upře svou pozornost na otázku spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, charakterizované jako úmyslné společné jednání dvou nebo více osob .
47. Z provedených důkazů vyplývá, že oba dovolatelé kritického dne ve snaze domoci se navrácení údajně dlužné částky poškozeným jej nejprve opakovaně telefonicky kontaktovali (obviněný Š. P. 10x, obviněný T. B. dokonce 27x) s tím, že některé SMS zprávy měly objektivně výhružný charakter, například zpráva T. B.: Teď jsem mluvil s P. a další moje práce jsi ty. , či zejména ty od Š. P.: Dobijem ťa ako psa. , Zvedni to, zmrde ., nebo Mám si pro tebe dojít, to bude horší, věř tomu . Již v této fázi je možné hovořit o tom, že oba obvinění pod pohrůžkou násilí nutili poškozeného, aby něco konal, tj. aby jim odevzdal určitou sumu peněz. Mimochodem i tato část protiprávního jednání je reflektována ve skutkové větě, která je uvedena takto: „ dne 8. 5. 2015 po předchozí dohodě a výhrůžkách zaslaných prostřednictvím SMS zpráv poškozenému V. Z. … “. Námitka obviněného Š. P., v níž se snaží tvrdit, že jednání, jímž měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu, není vymezeno ve skutkové větě, proto není založena na jakémkoliv reálném podkladu a nezbývá, než ji v této části jako zcela zjevně neopodstatněnou odmítnout.
48. Obvinění však nezůstali pouze u telefonických kontaktů s poškozeným a krátce nato jej (v doprovodu svědkyně P. B.) osobně navštívili na pokoji, kde v tu dobu přebýval. I zde pokračovali v započatém konání. Iniciativy se chopil obviněný T. B., zatímco druhý obviněný Š. P. celému dění v podstatě pasivně přihlížel. V této fázi Nejvyšší soud ponechává stranou úlohu kuchyňského nože, kterou se bude samostatně zabývat později. Prvně jmenovaný poškozenému hrozil odvezením do M. T. k lichvářům, kterých se poškozený velice obával, neboť měl s nimi z minulosti špatnou zkušenost, a proto ze strachu telefonicky kontaktoval svého známého, jenž mu přislíbil vypůjčení obviněnými požadované částky – její výši sdělil poškozenému během tohoto telefonátu obviněný Š. P. Na základě toho se všichni vydali za tímto známým do P., a to osobním automobilem patřícím výše uvedené svědkyni. I v průběhu jízdy se obviněný T. B. v rozhovoru se svědkyní P. B. zmiňoval o možných způsobech dalšího nakládání s poškozeným (zabalí jej do deky a hodí jej do lesa nebo do L.). Rovněž po vystoupení z auta – během čekání na onoho známého – mu vyhrožoval prokopnutím kolene v případě, že do dvou minut nedostanou peníze, a poté, co známý poškozeného na místo domluvené schůzky nedorazil, obviněný T. B. napřáhl ruku k případnému úderu vůči poškozenému, jenž se v reakci na to dal (úspěšně) na útěk.
49. Z právě nastíněného skutkového děje lze zřetelně dovodit naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku společným jednáním obou dovolatelů vedeným společným úmyslem . Není totiž pochyb o tom, že společným cílem obou obviněných, sledovaným v celém průběhu jejich činu, bylo donutit poškozeného k vydání požadované peněžní částky, přičemž prostředkem k tomuto donucení byly pohrůžky násilím různého druhu. Již úvodní fáze telefonických kontaktů se nesla v tomto duchu. Navíc je zcela zřejmé, že šlo o oběma obviněnými smluvenou, koordinovanou „akci“, když oba poškozeného doslova bombardovali telefonáty a textovými zprávami (jejichž obsahem byly i pohrůžky násilím v případě nesplnění jejich požadavku). Poté oba společně se stále stejným (a rozhodně vědomým) záměrem dorazili do pokoje poškozeného.
50. Je pravdou, že podle zjištění soudů při osobním setkání vystupoval vůči poškozenému aktivně takřka výhradně jenom jeden z obviněných (T. B.), který vyslovoval další pohrůžky násilím, pokud poškozený nezaplatí určitou sumu peněz. Druhý z pachatelů (Š. P.) mu ovšem dal explicitně (psanou zprávou i sdělením na místě) najevo, že sleduje shodný cíl, s tím, že předtím v SMS zprávě sám deklaroval případné užití násilí i z jeho strany. I poškozenému tudíž muselo být a také bylo jasné, že vůči němu vystupují oba společně, což jim – jako dvěma mužům proti jednomu – dávalo zjevnou fyzickou převahu. S touto převahou pak mnohem reálněji a důrazněji působila výhrůžka odvezení poškozeného k lichvářům do M. T., která v něm vyvolávala značné obavy. Není proto již rozhodné, že poškozený neměl strach přímo z osoby obviněného Š. P. (s nímž měl mít do té doby dobré vztahy a podle jeho slov se „s ním dalo vždy mluvit jako s člověkem“), postačovalo, že tento obviněný svou přítomností (s jasně vyřčeným záměrem) umocnil hrozbu předání poškozeného lichvářům, jichž se poškozený obával. Takto to poškozený zjevně pociťoval, jinak by jistě nepodával trestní oznámení na oba dovolatele, nýbrž pouze na T. B., a také by neformuloval již zmíněné pohrůžky v množném čísle, tedy např.: „V té chvíli jsem měl opravdu strach, že mě někam odvezou , třeba do té T. …“, nebo „když bych se nejspíš nezvedl, tak by mne zvedli samotného“ (srov. č. l. 117 spisu). Ještě na okraj je možné dodat, že hrozbu odvezení k lichvářům do M. T., pokud ji nelze chápat jako přímou pohrůžku násilí (čemuž ale vše nasvědčuje), by bylo možno brát přinejmenším jako pohrůžku jiné těžké újmy, v každém případě tedy splňující zákonné podmínky základní skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
51. Pokud naplnění uvedené základní skutkové podstaty oběma obviněnými ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku nevyvolává žádné zásadní pochybnosti, ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě zločinu vydírání podle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je situace o poznání problematičtější. K tomu je ale zapotřebí nejprve zmínit onen extrémní rozpor, který Nejvyšší soud v rozhodnutích nižších soudů zjistil. Tento se týká skutečné role použité zbraně – kuchyňského nože v přezkoumávané věci.
52. O dění na pokoji, kde byl ubytován, hovořil poškozený při svém výslechu v přípravném řízení (č. l. 117 spisu) takto: „ Hned jak T. přišel mi řekl "Zvedej se, jedem do M. ". Tou M. myslel M. T., odkud pocházím a kde jsem měl v minulosti problémy s lichváři a T. to ví. T. tuto výzvu možná ještě jednou zopakoval, začal se rozhlížet po pokoji a pak vzal z kuchyňského stolu do ruky kuchyňský nůž … chvilku ho držel podél těla u nohy, různě s ním v této pozici mával, ale nijak mě s tímto neohrožoval ani nečinil s tímto nožem proti mně žádné výpady apod. Nikdy ho proti mně nenamířil ani ho nedržel před tělem. V té chvíli jsem měl opravdu strach, že mě někam odvezou, např. do té T., ale z toho nože jsem strach neměl. T. řekl, ať se oblékám, že jdeme. Ničím mě jinak nevyhrožoval. “ Nato měl poškozený kontaktovat svého známého s požadavkem vypůjčení 1 500 Kč (předtím požadovanou obviněným Š. P.) a všichni se vydali do P. Danou část skutkového děje reflektoval nalézací soud ve skutkové větě tímto způsobem: „… při vstupu do pokoje Š. P. poškozenému řekl, že od něho chtějí částku 1 500 Kč, vzápětí T. B. vzal ze stolu kuchyňský nůž a poškozenému s tímto nožem v ruce vyhrožoval, že pokud jim nevrátí peníze v uvedené výši, odvezou ho do M. T., kde má u jistých osob nevyřízené účty, dále mu vyhrožoval podřezáním , a to až do chvíle, kdy poškozený slíbil, že si půjčí požadovanou částku od kamaráda v P., kam následně odjeli autem …“.
53. Už z těchto přepisů jednotlivých výpovědí je zřejmé, že soud prvého stupně skutkový děj výrazně zkreslil, v některých aspektech dokonce převrátil a pořadí jednotlivých událostí zpřeházel. Zejména jak z prohlášení „ Ničím mě jinak nevyhrožoval “ dovodil závěr, že „ dále mu vyhrožoval podřezáním “, není dost dobře pochopitelné a pramení buď ze zmíněného zpřeházení dějově významných událostí anebo z toho, že při konstrukci skutkové věty vycházel spíše z usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 2 spisu). Obě tyto varianty jsou však z hlediska požadavků spravedlivého procesu nepřípustné. Usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje pouze zprostředkované informace, proto nemá oproti svědecké výpovědi poškozeného žádnou důkazní hodnotu. Každopádně lze jaksi mimo rámec uvedeného doplnit, že rovněž popis událostí tam uvedený se od znění skutkové věty v podstatných rysech liší.
54. Navazující dění, jež se mělo odehrát až po opuštění pokoje, a v této souvislosti především úlohu předmětného nože, popsal poškozený těmito slovy: „ T. si s sebou z pokoje vzal ten kuchyňský nůž a když jsem se ho na to zeptal, tak mi řekl, abych neměl chuť utéct. “ Na dotaz vyšetřovatele, zda mu obviněný T. B. vyhrožoval podřezáním či pořezáním, odpověděl: „ … je možné, že jsem zaslechl, že mně s tím nožem něco udělá s kolenem, abych nemohl utéct “ (č. l. 117 spisu). Dále se již poškozený o kuchyňském noži nijak nezmiňoval, a to jak ohledně dějové fáze jízdy autem do P., tak poslední fáze – po dojetí do cíle a čekání na známého poškozeného. Podle výpovědi obviněného T. B., které oba soudy v této části uvěřily, měl tento dovolatel uložit nůž do přihrádky u řidiče v autě.
55. Nejvyšší soud proto při posuzování naplnění kvalifikované skutkové podstaty zločinu vydírání spáchaného se zbraní podle §175 odst. písm. c) tr. zákoníku vycházel pouze z výpovědi poškozeného z přípravného řízení, konkrétně z těch informací, které v předchozích odstavcích podrobně popsal. Bral při tom v úvahu ustálenou judikaturu, podle níž je třeba odpovědnost ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby nebo k okolnostem přitěžujícím posoudit u každého ze spolupachatelů samostatně a individuálně v závislosti na jeho zavinění (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1969, sp. zn. 5 Tz 90/69, publikovaný pod č. 20/1970 Sb. rozh. tr.).
56. V tomto ohledu lze dále citovat §118 tr. zákoníku, podle něhož je trestný čin spáchán se zbraní , jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomuto účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším . Zásadní význam má též rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 11. 1982, sp. zn. 1 Tz 27/83, publikované pod č. 25/1983 Sb. rozh. tr., podle něhož trestný čin vydírání je spáchán se zbraní ve smyslu §235 odst. 2 písm. a) tr. zákona [dnes §175 odst. písm. c) tr. zákoníku] nejen tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému, nesplní-li to, k čemu ho nutí .
57. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na jednání obou obviněných nemá Nejvyšší soud žádných pochybností o tom, že první z dovolatelů (T. B.) naplnil i kvalifikovanou skutkovou podstatu daného zločinu. I v případě, že by jeho chování v pokoji poškozeného (tam si s nožem jen pohrával) bylo zcela ponecháno stranou, za rozhodující faktor je nutno považovat, že si při odchodu vzal kuchyňský nůž s sebou, to znamená, že jej měl nadále u sebe za účelem vydírání poškozeného (ve smyslu §118 tr. zákoníku), a hlavně že tento účel, a tedy i svůj úmysl, oznámil i samotnému poškozenému, když mu k jeho dotazu, proč si nůž s sebou bere, sdělil, aby (poškozený) "neměl chuť utéct". Jinými slovy jej zastrašoval pohrůžkou, že nůž proti němu použije (pořeže jej na koleni), pokud uteče a v důsledku toho nepředá obviněným 1 500 Kč, k čemuž jej po celou dobu útoku nutil. Již toto konání obviněného T. B. samo o sobě postačuje k naplnění probírané kvalifikované skutkové podstaty a není již rozhodné, že po celou dobu posuzovaného jednání nůž proti poškozenému ani jednou nepoužil a dokonce jej tímto nožem v žádný okamžik ani fyzicky neohrožoval. Lze proto shrnout, že obviněný T. B. se dopustil zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku , přičemž uvedenou skutkovou podstatu naplnil jak po stránce objektivní, tak subjektivní, a to v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku .
58. Naproti tomu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ze shora rozvedeného skutkového děje nelze dovodit naplnění uvedené kvalifikované skutkové podstaty rovněž u obviněného Š. P. tak, aby takový závěr nevzbuzoval důvodné pochybnosti. Je potřeba zdůraznit, že žádná z okolností tohoto případu nejen že nesvědčí o tom, že by původní dohoda obou spolupachatelů zahrnovala i použití zbraně, naopak tuto možnost s vysokou mírou pravděpodobnosti vylučuje. Je nesporné, že předmětný kuchyňský nůž patřil poškozenému a nacházel se v pokoji, kde on přebýval. Až zde jej po vstupu do místnosti a vyslovení prvních výhrůžek objevil obviněný T. B., vzal jej do ruky a začal s ním různým způsobem manipulovat, aniž by však s ním na poškozeného přímo zaútočil nebo takovým útokem hrozil, ať již slovně nebo alespoň náznakem.
59. Nejvyšší soud si je vědom judikatury, podle níž i pouhé ukázání zbraně na zdůraznění určité výhrůžky může naplnit pojmový znak vydírání spáchaného se zbraní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1553/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 960 ve svazku 32/2007), na druhou stranu ovšem nelze ignorovat prohlášení samotného poškozeného, který se případného použití nože vůči své tělesné integritě nijak neobával (srov. odstavec 52.). V tomto směru je zajímavý odkaz soudu druhého stupně na další rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 8 Tdo 521/2012, publikované pod č. 32/2013 Sb. rozh. tr.), podle kterého „ Za pohrůžku násilí ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu vydírání je možno považovat jednání pachatele, který ve snaze dosáhnout svého záměru, k jehož splnění poškozeného nutí, nakládá se zbraní tak, aby bylo zřejmé, že by ji mohl použít způsobem, k němuž je určena, aniž by takovou možnost vyjádřil slovně “. Tímto se odvolací soud snažil podpořit svůj závěr o naplnění skutkové podstaty podle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku u obou obviněných. Nejvyšší soud je však s ohledem na citovaná slova poškozeného přesvědčen, že k takovému jednoznačnému závěru dospět nelze, i když by se v obecné rovině úvaha tohoto druhu pochopitelně mohla nabízet.
60. Pokud by totiž obviněný T. B. nakládal s nožem tak, že by poškozený chápal možnost jeho využití jako reálnou, jistě by měl strach nejen z lichvářů, ale právě i z tohoto nože. A jestliže ani sám poškozený, který musel být jinak značně vystrašený, nepociťoval obavu z nože a tím pádem ani z případného útoku s jeho užitím, není vůbec jasné, jak by mohl o této variantě uvažovat obviněný Š. P. a na základě toho uzavřít s obviněným T. B. onu konkludentní dohodu, o níž hovořil odvolací soud. A pokud by obviněný Š. P. nenabyl přesvědčení, že spoluobviněný má v úmyslu zaútočit na poškozeného s nožem (což je v přezkoumávané věci objektivně možné), nelze mu přičítat k tíži ani to, že si obviněný T. B. nůž vzal s sebou do auta na cestu do P.. Daný závěr pak podporuje skutečnost, že první z obviněných uložil nůž do přihrádky ve dveřích a v dalším průběhu skutkového děje jej proti poškozenému žádným způsobem nepoužil. Proto ani v pozdějších fázích posuzovaného jednání není možné s potřebnou mírou jistoty dovodit existenci jakékoliv konkludentní dohody mezi obviněnými.
61. Pokud soud druhého stupně vyčetl obviněnému Š. P., že se od jednání spoluobviněného nijak nedistancoval, jde jistě o správnou úvahu vzhledem k vydírání jako takovému, avšak k vydírání se zbraní již nikoliv, neboť k fyzickému ohrožování či dokonce ataku na poškozeného s nožem nedošlo, a v tomto směru vlastně nebylo od čeho se distancovat. Zůstává tedy pouze skutečně vyřčená hrozba obviněným T. B. stran použití nože v případě, kdyby se poškozený pokusil utéct. Není sice jisté, v jakém okamžiku přesně padla; s nemalou mírou pravděpodobnosti se tak ale mohlo stát v době, kdy se všichni účastníci tohoto skutku přesouvali z ubytovny do zmíněného motorového vozidla. Nelze proto s respektem k zásadě in dubio pro reo vyloučit, že obviněný Š. P. nemusel tuto pohrůžku ani zaregistrovat (slyšet).
62. Nejvyšší soud proto závěrem shrnuje, že z prokázaných skutkových okolností této trestní věci vyplývá – i přes shora zmíněné výhrady k ne zcela preciznímu popisu skutku v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku – naplnění základní i kvalifikované skutkové podstaty popisovaného zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku bez důvodných pochybností pouze u obviněného T. B., zatímco u obviněného Š. P. nebyl pro takový závěr ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě tohoto zločinu dostatek podkladů. Není proto možné vyloučit ani potenciální exces prvně jmenovaného z rámce společné dohody, za který by nesl odpovědnost pouze on sám.
63. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného T. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné.
64. Nejvyšší soud přitom neopomněl, že tento obviněný ve svém podání rovněž požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. ještě před rozhodnutím o jeho dovolání odložil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen. K takovému rozhodnutí však předseda senátu Nejvyššího soudu neměl důvod už s ohledem na způsob, jímž senát Nejvyššího soudu o podaném dovolání tohoto obviněného rozhodl.
65. Dále Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného Š. P. rozhodl z výše rozvedených důvodů tak, že se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v části tohoto obviněného se týkající, zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 13 To 118/2016, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 3 T 156/2015. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se ve zrušené části věc přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí v uvedené části nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
66. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvého stupně, na kterém bude, aby znovu, tentokrát mnohem pečlivěji a v souladu se základními zásadami trestního řízení uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., hodnotil provedené důkazy a z nich učinil skutková zjištění, která by s danými důkazy korespondovala. V tomto ohledu bude zřejmě nutná i určitá úprava skutkové věty vztahující se k jednání obviněného Š. P. Na základě těchto nově učiněných skutkových zjištění pak nalézací soud zhodnotí, zda tento obviněný skutečně naplnil skutkovou podstatu zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to se zvýšeným důrazem na skutkovou podstatu kvalifikovanou.
67. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). A jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným Š. P., nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
68. Zbývá dodat, že Nejvyšší soud učinil oba výroky svého usnesení ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 3. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu