ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.219.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 219/2017-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2017 o dovolání obviněného M. B. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 61 To 367/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 26/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 32 T 26/2016, uznal obviněného M. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
nejméně dne 11. 8. 2016 v 00:45 hod. se bez povolení a bez vážného důvodu zdržoval v bytě nezjištěného čísla ve 2. patře domu na adrese P.– L., S. ..., kde byl kontrolován hlídkou PČR, KŘP hl. m. Prahy, PMJ, poté, co se dal před policejní hlídkou na útěk a následně se před touto ukryl v daném bytě, přestože mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 50 T 51/2016, který nabyl právní moci dne 10. 6. 2016, uložen mj. souhrnný trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu 24 měsíců, který dosud neuplynul.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a uložil mu podle §337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 61 To 367/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku obviněnému uložil podle §337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem (z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný tento trest po zápočtu vazby dokonce již vykonal).
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Jana Vučky dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V úvodu svého podání dovolatel uvedl, že naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje v tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a právními závěry soudu druhého stupně a v porušení principů spravedlivého procesu v dané věci, kdy jednak závěry odvolacího soudu jsou opřeny výhradně o neexistující důkaz, resp. tvrzení tohoto soudu, jemuž neodpovídá žádný z provedených důkazů, které prokazují pravý opak, a takové závěry pak představují tzv. překvapivou argumentaci, na niž obhajoba nemohla jakkoli reagovat, a jednak v řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, byl opomenut klíčový důkaz, přestože byl obhajobou řádně navržen, a jediný údajně usvědčující důkaz byl pořízen nezákonným postupem policie.
6. V dalším textu obviněný rozvedl výše uvedenou dovolací argumentaci. Namítl především, že zmíněný jediný důkaz svědčící pro to, že se měl dopustit žalovaného skutku, tj. byl dne 11. 8. 2016 nalezen příslušníky Pohotovostní motorizované jednotky v bytě na adrese S. ... v P., byl získán nezákonnou prohlídkou daného bytu poté, co policisté bez povolení a bez souhlasu majitele či uživatelů bytu do něj vnikli a bez povolení jej začali prohledávat; takový důkaz jako výsledek nezákonného úkonu pak není přípustný jako důkaz v trestním řízení. Následně se v tomto směru podrobně věnoval problematice oprávnění příslušníků Policie České republiky vstupovat do obydlí a provádět v něm prohlídky a její zákonné úpravě, přičemž poukázal na úřední záznam o postupu policistů při prohlídce bytu daného dne, a dospěl k závěru, že posuzovaný skutkový děj nelze podřadit pod žádnou ze zákonných podmínek, a policisté tudíž vstoupili do bytu a vykonávali v něm prohlídku neoprávněně. Vzhledem k tomu, že opatření jediného důkazu proti němu svévolnou, nezákonnou policejní prohlídkou, nelze zpětně nijak zhojit, vyslovil názor, že celé trestní řízení proti němu bylo od počátku nezákonné. V této souvislosti pak rovněž vytkl soudu prvního stupně, že se jeho námitkou k nezákonnosti dané prohlídky vůbec nezabýval, resp. se s ní nevypořádal ani v odůvodnění svého rozsudku.
7. Další výhrady dovolatel směřoval proti způsobu, jakým se se zmíněnou námitkou vypořádal odvolací soud. Nesouhlasil s jeho zjištěním, že policisté do předmětného bytu vstoupili se souhlasem osob, které jej v inkriminované době oprávněně užívaly, a tvrdil, že je důkazně nepodložené, uměle vykonstruované, a že naopak je provedené důkazy vyvracejí. V tomto směru opětovně poukázal na obsah úředního záznamu o postupu policistů při prohlídce bytu s tím, že policisté nejprve svémocně vstoupili do bytu a teprve poté vešli v kontakt s jeho obyvateli, tedy vstoupili do něj, aniž k tomu v tu chvíli měli jakýkoli souhlas, a tento podle záznamu neměli ani později. Právě v takovém, podle něj spekulativním, vyrábění údajného souhlasu s prohlídkou spatřoval extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a právními závěry soudu a též exemplární případ svévole a libovůle v postupu soudu, kterým jsou narušena veškerá pravidla dokazování a spravedlivého procesu. Jestliže pak k této otázce navrhoval provést důkaz výslechem zasahujících policistů a soudy obou stupňů jej neprovedly, vznikla další zásadní vada řízení spočívající v tzv. opominutém důkazu, a spekulativním postupem odvolacího soudu byla navíc založena i překvapivost jeho argumentace a rozhodnutí. Zdůraznil, že ono spekulativní tvrzení o údajném souhlasu obyvatel bytu se vstupem do něj a s jeho prohlídkou se do té doby v řízení nevyskytlo a obhajoba neměla možnost se k němu vyjádřit a rozporovat je (k tzv. překvapivým rozhodnutím odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu).
8. V závěru svého dovolání obviněný vyslovil přesvědčení, že odsouzení na podkladě jediného důkazu, který byl přitom opatřen nezákonnou a svévolnou prohlídkou soukromého bytu policií bez povolení, je hrubým porušením principu spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, a mělo by (i pokud by nebylo ostatních pochybení spočívajících v překvapivém rozhodnutí, opomenutém důkazu, extrémním rozporu) postačovat ke zrušení napadeného rozsudku. Nejvyššímu soudu navrhl provést dokazování obsahem spisů soudů obou stupňů a trestního spisu číslo KRPA-303304/TČ-2016-001314 a dále (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby zrušil napadený rozsudek a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém podrobném vyjádření poukázal předně na to, že dovolatel opakuje v podstatě doslova obhajobu uplatněnou již v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a spočívající v tvrzení, že policisté vstoupili do daného bytu neoprávněně, a proto výstup z této nezákonné prohlídky není použitelný jako důkaz v trestním řízení. Jestliže pak obviněný v další části svého dovolání nesouhlasí se způsobem, jakým se se zmíněnou námitkou vypořádal odvolací soud, jenž shledal, že policisté vstoupili do bytu se souhlasem zde se nacházejících osob byt užívajících, a považuje takové skutkové zjištění za projev svévole a libovůle, a poukazuje na opominutý důkaz a překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu, uvedl, že tento vychází z jiného skutkového zjištění, než jaké učinil soud druhého stupně, a to, že v bytě přítomné osoby se vstupem policistů do bytu nesouhlasily. Za ještě podstatnější však státní zástupce považoval skutečnost, že dovolatel v průběhu trestního řízení opakovaně doznal, že se posuzovaného skutku dopustil, tedy že v P. skutečně byl, a nerespektování uloženého trestu zákazu pobytu vysvětlil tím, že chtěl doručit své vězněné přítelkyni do věznice balíček; za situace, kdy dovolatel vinu plně doznal, je pak třeba označit zpochybnění zákonnosti jednoho provedeného důkazu za námitku spíše procesní a související s otázkou, zda nedošlo k porušení základních postulátů spravedlivého procesu.
10. V dalším textu svého vyjádření se státní zástupce zaměřil na jednotlivé námitky obviněného podrobně. Vstup policistů do bytu, v němž se obviněný ukrýval, nepovažoval za nezákonný, neboť jednak přisvědčil logické úvaze soudu, že přítomní cizinci policii umožnili vstup do bytu s ohledem na to, že pokud měli své doklady v pořádku, byli silně motivováni k tomu, aby policie obviněného z bytu odvedla a oni s ním nebyli nijak spojováni. Avšak i v případě, že by se vstupem policie do bytu nesouhlasili, bylo by možné odůvodnit takový vstup pronásledováním obviněného podle §40 odst. 2 písm. b) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 273/2008 Sb.“), vzhledem k jeho podezřelému chování, kdy tento se před projíždějící policejní hlídkou schoval právě do daného bytu, na což upozornila svědkyně (tudíž podmínka místní souvislosti, kterou pronásledování vyžaduje, je zjevná), a dále s ohledem na to, že úkony policie následovaly bezprostředně po jeho ukrytí v bytě (taktéž podmínka úzké časové souvislosti tedy byla splněna). Státní zástupce doplnil, že při vypátrání a zadržení dovolatele nemohlo být postupováno podle trestního řádu, jak tento naznačuje, neboť byla pronásledována osoba neznámé totožnosti, a to pouze pro své podezřelé chování při průjezdu policejní hlídky, a proto policisté činní na místě nemohli mít žádné poznatky o nějaké konkrétní trestné činnosti této osoby a nezajišťovali žádné důkazy pro trestní řízení (nebylo rovněž ani patrno, proč tehdy neznámá osoba před policejní hlídkou prchala); zjevně tak nemohly být obcházeny podmínky domovní prohlídky podle trestního řádu a jednalo se o pronásledování osoby podle zákona o policii. Zdůraznil rovněž to, že i v případě, kdy by zásah policie v předmětném bytě byl považován za nezákonný, bylo by nesporné, že obviněný se přes zákaz pobytu nacházel právě v P., jak tento opakovaně doznal, přičemž nikdy neuvedl, že by snad byl na další pražské policejní služebny dopraven policií nebo někým jiným z místa ležícího mimo P., a zatím patrně nehodlá tvrdit, že by předmětného dne v P. vůbec nebyl. Za této skutkově velmi jednoduché situace, je doznání dovolatele ve spojení s nezpochybňovaným pohybem na pražských policejních služebnách dostatečným podkladem pro skutkové zjištění učiněné nalézacím soudem, s čímž souvisí i relativně nízký význam sporného důkazu pro danou trestní věc.
11. Státní zástupce se neztotožnil ani s tvrzením obviněného o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu a jím uvedené odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu shledal nepřípadnými, jež naopak dokonce jeho tvrzení vyvracejí, namísto aby je potvrzovaly. Poukázal na to, že obvykle soudy dovozují překvapivost rozhodnutí z mnohem zásadnějších obratů řízení, než jakým je pouhá úvaha odvolacího soudu posilující skutkové zjištění soudu nalézacího, například ve věcech nečekaně zproštěných, při nečekaných změnách právní kvalifikace či skutkových zjištění, případně při nečekaném zpřísnění trestu odnětí svobody tím, že obviněnému byl namísto trestu podmíněného uložen trest nepodmíněný. Zdůraznil, že trestní věc dovolatele se od všech zmíněných případů výrazně liší, neboť odvolací soud ponechal výrok o vině zcela nedotčený, a jediná změna oproti rozsudku soudu nalézacího spočívala v tom, že o dvě třetiny, tedy výrazně, zkrátil trvání trestu odnětí svobody (namísto původně uložených šesti měsíců pouze na dobu dvou měsíců); k žádné změně skutkového zjištění ani právního posouzení tedy nedošlo a případná překvapivost by snad mohla být dovozována pouze z výrazného zmírnění trestu, tj. ve prospěch dovolatele a nikoli v jeho neprospěch. Za této situace je zřejmé, že nedošlo ani k porušení základních postulátů spravedlivého procesu.
12. Státní zástupce proto dospěl k závěru, že samotné námitky obviněného neodpovídají jím citovanému dovolacímu důvodu, neboť se jedná o procesní námitky proti učiněným skutkovým zjištěním, nikoliv o výhrady proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 22. 2. 2017). Obviněný jeho prostřednictvím ve své replice k němu ze dne 2. 3. 2017 setrval na své dovolací argumentaci s tím, že k jednotlivým tvrzením státního zástupce z ní zdůraznil určité okolnosti, případně ji rozvedl o další námitky. Neztotožnil se s názorem státního zástupce ohledně udělení souhlasu uživatelů daného bytu ke vstupu do něj a k vykonání jeho prohlídky a vyslovil přesvědčení, že žádný takový souhlas udělen nebyl. V návaznosti na to pak nesouhlasil ani s jeho tvrzením, že i v případě, že by přítomné osoby se vstupem policie do bytu nesouhlasily, bylo by možno odůvodnit takový vstup pronásledováním osoby podle §40 odst. 2 písm. b) zák. č. 273/2008 Sb.; uvedl, že před policejní hlídkou neprchal, a ani sami zasahující policisté netvrdili a do úředního záznamu nezapsali, že by mělo jít o pronásledování. Jestliže státní zástupce dále považoval nezákonnost prohlídky bytu za bezvýznamný fakt, vyslovil názor, že za situace, kdy byl na policejní služebnu a do soudní síně dopraven policisty protiprávně, nelze mu jeho přítomnost na těchto místech klást k tíži, a je lhostejné, zda se ten den v P. nacházel či nikoli, když poznatek o tom získala policie nezákonně. Konečně ve vztahu k názoru státního zástupce, že v dané věci se nemůže jednat o překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu, v jakém dosud překvapivost rozhodnutí vnímá ustálená judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, namítl obdobně jako ve svém dovolání, že tvrzení tohoto soudu o souhlasu uživatelů bytu se vstupem policistů do něj a s jeho prohlídkou je oproti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně zjištěním novým, navíc důkazně nepodloženým, a tudíž spekulativním, tedy tzv. překvapivou argumentací zásadního významu v jeho neprospěch zakládající překvapivé rozhodnutí soudu druhého stupně. V závěru své repliky zopakoval, že v důsledku uvedených pochybení v posuzované věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a právními závěry odvolacího soudu a došlo k porušení principů spravedlivého procesu, a navrhl napadený rozsudek zrušit.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
16. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
17. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na uvedený dovolací důvod, směřovaly výhradně proti vedení dokazování, jeho rozsahu a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (především vytýkal soudům, že svá skutková zjištění a rozhodnutí učinily na podkladě jediného usvědčujícího důkazu, jenž však nebyl použitelný jako důkaz v trestním řízení, neboť byl získán nezákonným postupem policie spočívajícím v nezákonné prohlídce bytu, v němž se ukryl a byl nalezen, do něhož policisté vstoupili a vykonávali v něm prohlídku neoprávněně, a dále, že k prokázání nezákonnosti této prohlídky neprovedly jím navržený důkaz výslechem zasahujících policistů, v němž pak spatřoval tzv. opominutý důkaz, a rovněž namítl, že odvolací soud opřel svůj závěr, že policie postupovala v souladu se zákonem, o neexistující důkaz, jenž si spekulativně „vyrobil“, a to o souhlas osob přítomných v daném bytě, které jej oprávněně užívaly, se vstupem policistů do bytu a jeho prohlídkou, přičemž tvrdil, že naopak provedené důkazy tvrzení odvolacího soudu vyvracejí) a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily, když tvrdil, že skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že policisté vstoupili do daného bytu se souhlasem zde se nacházejících osob, je uměle vykonstruované, je projevem svévole a libovůle, a proto nesprávné, navíc zakládající tzv. překvapivost rozhodnutí tohoto soudu, neboť zmíněné skutkové zjištění se v celém řízení nikdy nevyskytlo a obhajoba neměla možnost se k němu vyjádřit a rozporovat je. Vzhledem k jím tvrzeným pochybením měl za to, že v dané věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a právními závěry soudů obou stupňů a že vadným postupem soudů byla narušena veškerá pravidla dokazování a principů spravedlivého procesu.
18. Takové výhrady, jak shledal rovněž státní zástupce ve svém výstižném vyjádření, rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, a teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
19. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
20. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím).
21. Nejvyšší soud se ztotožnil s přiléhavým vyjádřením státního zástupce též v tom směru, že posuzovaný případ je skutkově velmi jednoduchý. Z obsahu spisu je zřejmé, že soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, jež shledal správným rovněž soud odvolací, že obviněný se dne 11. 8. 2016 bez povolení a bez vážného důvodu zdržoval v P. (mimo jiné v daném bytě, do něhož se ukryl po svém útěku z ulice před policejní hlídkou), přestože mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 50 T 51/2016, který nabyl právní moci dne 10. 6. 2016, uložen mimo jiné souhrnný trest zákazu pobytu na území hl. m. P. K uvedenému skutkovému zjištění přitom nalézací soud dospěl na podkladě provedeného dokazování, mimo jiné i na základě výpovědi obviněného, jenž se k jednání kladenému mu za vinu v plném rozsahu doznal s tím, že v P. pouze chtěl doručit balíček své přítelkyni do věznice, tedy nic podstatného. Za takové důkazní situace je nesporné, že dovolatel se bez povolení a bez vážného důvodu zdržoval v místě, na které se vztahoval uložený trest zákazu pobytu, takže je mimo jakoukoliv pochybnost, že jeho jednání vykazuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
22. Pro úplnost je vhodné doplnit, že vzhledem k tomu, že uvedené podstatné skutečnosti byly nade vší pochybnost prokázány (obviněný navíc, jak na to správně poukázal i státní zástupce, v celém trestním řízení svůj pobyt v P. nijak nerozporoval, pohyboval se na pražských policejních služebnách, aniž by namítal, že by byl do P. dopraven někým jiným z místa ležícího mimo P., je bez významu jeho stěžejní námitka (navíc skutkové, resp. procesní povahy), že prohlídka daného bytu byla nezákonná, a tudíž jeho nalezení v něm nelze použít jako důkaz, resp. skutkové zjištění, na jehož podkladě soudy dospěly k závěru o jeho vině citovaným přečinem. Obdobně pak ani jeho navazující výhrada ke zjištění odvolacího soudu, že policisté vstoupili do daného bytu a provedli v něm prohlídku se souhlasem tam přítomných osob, a jeho tvrzení o tzv. překvapivém rozhodnutí (argumentaci) uvedeného soudu z tohoto důvodu není jednak z hlediska jím uplatněného dovolacího důvodu relevantní, a dále ani okolností významnou pro právní kvalifikaci jeho jednání.
23. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně také vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil (srov. stranu 2 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. stranu 3 jeho rozsudku). Ani Nejvyšší soud neměl důvod na těchto jejich závěrech cokoliv měnit.
24. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
25. Pro úplnost je vhodné dodat, že stěžejní dovolací argumentace obviněného, jíž namítal nezákonnost prohlídky daného bytu, je opakováním jeho obhajoby uplatněné v řízení před odvolacím soudem, jenž se jí řádně zabýval a dostatečně se s ní vypořádal.
26. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu