ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.329.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 329/2017-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2017 o dovolání obviněného J. V. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 9 To 509/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 14/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 1 T 14/2016, byl obviněný J. V. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §146 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Praha 9, Drahovejlova 1404/4, IČO 471 14 975, způsobenou škodu ve výši 37 389 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. G., trvale bytem L. n. V., S., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Označený rozsudek napadli odvoláními obviněný J. V. a poškozený M. G. Obviněný svůj řádný opravný prostředek zaměřil na výroky o vině a tím i všechny další výroky na něj navazující, poškozený brojil proti výroku, kterým byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 9 To 509/2016, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
3. Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se obviněný zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 25. 1. 2015 v době okolo 3.15 hodin v obci L. n. V., u. k., před kulturním domem v prostoru panelové cesty nacházející se podél levé strany kulturního domu, tedy na místě veřejnosti přístupném, v přítomnosti L. S. a M. Š., se vmísil do roztržky mezi poškozeným M. G. a F. Č., kde fyzicky napadl poškozeného M. G., kterého zezadu uchopil a povalil na zem, poté jej zaklekl a udeřil pěstí do hlavy, přičemž působil tupým násilím s úderem pravou stranou hlavy o pevnou betonovou podložku s účinkem na oblast pravého spánku až temenní krajinu, čímž poškozenému způsobil tržnou ránu temenní krajiny vpravo, zlomeninu pravé strany klenby i spodiny lební postihující i pyramidu spánkové kosti, se zakrvácením do zvukovodu, otřes a pohmoždění mozku, s tím, že poranění mozku a vnitřního ucha bylo provázeno závratěmi, zvracením, bolestmi hlavy, poruchou sluchu na pravé ucho a přechodným krvácením z pravého zvukovodu, přičemž poškozený M. G. byl hospitalizován a léčen v Nemocnici Mělník od 25. 1. 2015 do 31. 5. 2015 a dále byl léčen ambulantní formou, čímž dle soudnělékařského znaleckého posudku byla poškozenému způsobena vážná porucha zdraví s dobou léčení v trvání podstatně delším než 6 týdnů.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 9 To 509/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítl, že napadené usnesení (ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že v řízení tomuto usnesení předcházejícímu byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
5. Podle dovolatele jsou skutkové a právní závěry soudů nižších stupňů v hrubém rozporu s provedeným dokazováním. Měl za to, že bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces, poněvadž o skutkovém stavu věci, který nalézací soud zjistil a soud odvolací shledal správným, jsou důvodné pochybnosti. Rovněž je přesvědčen, že byla chybně hodnocena role advokáta.
6. V prvé řadě odmítl, že by jej usvědčovala jeho vlastní výpověď. V hlavním líčení toliko uvedl, že byl na místě, kde se prali dva muži (poškozený M. G. a svědek F. Č.), do sporu aktivně nezasáhl, nepral se s nimi, jen jim domlouval, ať toho nechají. Jeho „účast“ na věci tak byla stejná jako účast ostatních svědků a osob sledujících rvačku. Dále poukázal na vadné hodnocení výpovědí poškozeného M. G. a slyšených svědků. Poškozený vypověděl, že se pral se svědkem F. Č., že oba byli pod vlivem alkoholu a že po druhé facce ze strany svědka upadl, přičemž od toho okamžiku si nic nepamatuje. Poškozený neoznačil obviněného za účastníka rvačky, neřekl, že jej obviněný udeřil. Svědek F. Č. rvačku s poškozeným potvrdil. Uvedl, že si nic nepamatuje, že měl okno, poněvadž toho hodně vypil. Svědkyně E. Š., partnerka poškozeného, obviněného na místě činu neviděla. Sdělila, že poškozený hovořil o rvačce se svědkem F. Č. a o tom, že si po úderu od svědka nic nepamatuje. Svědek L. S., jehož výpověď měla prokazovat vinu obviněného, uvedl, že na místo přiběhla třetí osoba, „cizí kluk“, kterého neznal. Vzhledem k tomu, že svědek obviněného znal, je zjevné, že jeho neměl na mysli. Svědek M. Š. jako jediný z deseti vyslechnutých svědků sdělil, že se obviněný vmísil do rvačky, poškozený se při tom bouchl do hlavy, svědek L. S. obviněného strhl a svědek D. H. mu půjčoval telefon. Ačkoliv byl svědek M. Š. pod vlivem alkoholu a svědci D. H. a L. S. jeho slova nepotvrdili, soud jej na rozdíl od svědků D. H. a T. F. shledal věrohodným. Svědkyně J. H., která byla s obviněným před kulturním domem, uvedla, že byl za ní maximálně dva metry a do rvačky se nezapojil. Soud přesto naznal, že výpověď svědkyně účast obviněného na rvačce nevylučuje. Policisté, kteří na místo činu přijeli, viděli poškozeného sedět s malou rankou, obviněného ale nespatřili; za pachatele jej nikdo neoznačoval. Svědek F. Č. byl uznán vinným přestupkem za to, že poškozeného chytal do kravaty a několikrát jej udeřil. Obviněný byl uznán vinným zločinem, aniž by bylo zřejmé, jaký vliv a jaké účinky měly na poškozeného rány, které utržil od svědka F. Č. Údajný motiv obviněného k činu, tj. špatná psychická nálada, je pouhou spekulací. Odvolací soud dezinterpretoval výpověď svědka L. S. a v rámci své přezkumné činnosti nedostál svým povinnostem. Dovolatel uzavřel, že se nemůže smířit s rozhodnutím o své vině a o uloženém trestu.
7. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 9 To 509/2016, zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužívá svého oprávnění [§265h odst. 2 tr. ř.] a k dovolání obviněného se nebude vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
10. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku odvolacího soudu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
13. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
14. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Nezjistil žádný, natožpak extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný J. V. je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu usvědčován částečně svou výpovědí (č. listu 147 a 148), dále výpověďmi poškozeného M. G. (č. listu 148 až 150) a svědků L. S. (č. listu 151 a 152) a M. Š. (č. listu 153), jakož i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. listu 53 až 59). Pokud jde o komplexní ustanovení skutkového děje, nelze odhlédnout ani od výpovědí svědků E. Š. (č. listu 150 a 151), D. H. (č. listu 154) a J. H. (č. listu 161 a 162). Obviněný, který uvedl, že měl na sobě inkriminovaného dne bílou košili, potvrdil, že se v konfliktu mezi poškozeným M. G. a svědkem F. Č. angažoval. Byť zdůrazňoval, že se při svém jednání vedeném snahou zabránit pokračování rvačky omezil toliko na slovní výzvy adresované aktérům incidentu, připustil, že jej od nich někdo odtáhl. Poškozený, který následkem úderu, jejž utržil v okamžiku, kdy svědku F. Č. pomáhal vstát ze země, ztratil paměť, poznamenal, že se mu v nemocnici, kde byl hospitalizován, zničehonic vybavil obviněný, resp. jeho podoba. Svědek L. S. hovořil o tom, že na poškozeného, který stál nad ležícím F. Č. a snažil se jej přesvědčit, aby dalšího jednání zanechal, zaútočila zezadu třetí osoba, uhodila jej tak, že spadl na betonový sloupek, a posléze na něm i se svědkem F. Č. klečela a zasazovala mu rány. Onu třetí osobu, kterou bezprostředně zpacifikoval svědek M. Š. (svědek L. S. od poškozeného odtrhl svědka F. Č.), nedokázal svědek blíže ztotožnit, věděl jen, že měla bílou košili. Svědek M. Š. vypověděl, že obviněný na poškozeného zaútočil zezadu, a to ve chvíli, kdy poškozený zvedal ze země svědka F. Č. Obviněný, oblečen v bílé košili, poškozeného strhl na zem tak, že se poškozený praštil o chodník, klekl si na něj a pěstí mu zasadil asi dvě rány do obličeje. Svědek nečekal a spolu se svědkem L. S. obviněného od poškozeného odtrhli. Poté obviněnému podal brýle a z telefonu, který si půjčil od svědka D. H., zavolal zdravotnickou záchrannou službu. Svědkyně E. Š. uvedla, že jí poškozený, její přítel, sdělil, že nad ním stál někdo s brýlemi. Svědek D. H. vypověděl, že po útoku si od něj svědek M. Š. půjčil telefon, aby mohl zavolat zdravotnickou záchrannou službu. Svědkyně J. H. potvrdila, že obviněný, její přítel, měl na sobě toho dne bílou košili a že se ke kulturnímu domu, u něhož se konflikt odehrál, vracel o 5 až 10 minut dříve než ona. Ze všech těchto skutečností vyplývá, že to byl právě obviněný, kdo poškozeného zezadu srazil k zemi a způsobil mu zranění popsaná ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Námitka obviněného, že odvolací soud „neuvěřitelně zaměnil výpověď svědka S., že obžalovaného zná, a proto to musel být právě on, kdo útočil, když svědek nic o útoku odsouzeného netvrdil“, nemá v odůvodnění usnesení odvolacího soudu oporu. Odvolací soud, byť poněkud neobratně, uzavřel, že třebaže v hlavním líčení svědek L. S. uvedl, že obviněného zná od vidění, přičemž o osobě útočníka (třetí osoba) v přípravném řízení (jakož i v hlavním líčení – pozn. Nejvyššího soudu) hovořil jako o jemu neznámém muži, nedovedl určit, zda útočníkem byl právě obviněný (č. listu 152). Odvolací soud nesdělil nic jiného, než že jmenovaný svědek nedokázal s jistotou říci, že útočníkem byl obviněný, což ale na správnosti závěrů soudu prvního stupně nemůže nic změnit, poněvadž další ve věci provedené důkazy (doplňující výpověď svědka L. S. a odvolacím soudem konkretizované na str. 2 a 3 usnesení) vinu obviněného spolehlivě potvrzují. Takové hodnocení výpovědi svědka L. S. jednotlivě i v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy má i podle názoru dovolacího soudu oporu ve výsledcích dokazování.
15. V podrobnostech lze poukázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších stupňů (zejména str. 8 až 9 rozsudku nalézacího soudu, str. 2 až 3 usnesení odvolacího soudu), z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Pakliže obviněný vytýkal, že v rozhodnutí odvolacího soudu „nesprávně byla hodnocena úloha a role advokáta, nesprávně byly posouzeny kroky a jednání odsouzeného“, neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by takový postup a závěry odvolacího soudu měly doložit. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby tak činil za obviněného on a domýšlel, co měl obviněný na mysli, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
16. Vzhledem k tomu, že obviněný svoje přesvědčení o vadné právní kvalifikaci založil na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým soudy po provedeném dokazování dospěly, dovolací soud se posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval.
17. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. V této souvislosti je vhodné dodat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání ve vztahu k tomuto důvodu dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu