ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.369.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 369/2017-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2017 o dovolání obviněného T. L. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 9 To 527/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 115/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. L. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 3 T 115/2016, uznal obviněné T. L. a M. B. vinnými, že
po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu zmocnit se cizí věci a sebe tak neoprávněně obohatit dne 31. 3. 2016 kolem 15.55 hodin před obchodním domem Lidl v ulici J. K. v Č. B., okres K., M. B. s na místě přítomným T. L. nejprve vytrhnul z kolostavu lankovým zámkem uzamčené silniční jízdní kolo značky SPECIALIZED, výrobní číslo ..., model Allez Sport, červené barvy s černými doplňky vybavené brašnou pod sedlo, dvěma košíky na lahve a držákem na tachometr v celkové hodnotě 20 000 Kč, poté nasednul na toto jízdní kolo a odjel s ním k místní restauraci U Černého koně (Lidový dům) v ulici P. V., kde počkal na příchod T. L., který si od M. B. kolo převzal a vedl ho ulicemi P. V. a J. směrem na obec L., kam následně společně T. L. a M. B. kolo odvezli, kdy v L. na odcizené jízdní kolo nasednul T. L. a jel s ním do místa svého bydliště na adresu Ch. ..., okres K., zatímco M. B. se do bydliště T. L. dopravil autobusem, načež v uvedený den prodali odcizené silniční jízdní kolo se všemi doplňky za gram pervitinu v obci Ch., okres K., J. Ž., čímž poškozenému P. E., způsobili škodu na odcizení ve výši 20 000 Kč,
přičemž T. L. se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu Praha – východ ze dne 7. 1. 2016, č. j. 16 T 208/2015-84, který nabyl právní moci dne 1. 2. 2016, odsouzen mimo jiné za přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců, jehož výkon byl za současného stanovení dohledu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel v trvání osmnácti měsíců,
a M. B.se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 12. 2015, č. j. 3 T 191/2015-76, který nabyl právní moci dne 17. 12. 2015, odsouzen mimo jiné za přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců, jehož výkon byl původně podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a následně byl přeměněn na trest nepodmíněný, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvanácti měsíců, a dále byl trestním příkazem téhož soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 3 T 2/2016-76, který nabyl právní moci dne 10. 3. 2016, odsouzen za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře tři sta hodin.
2. Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku spáchaný formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to obviněnému T. L. uložil podle §205 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně uložil trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců i obviněnému M. B., kterého zařadil pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. (zde se soud dopustil zjevného písařského pochybení, kdy uvedl namísto trestního řádu odkaz na trestní zákoník, a dále opomenul konkretizovat odstavec citovaného zákonného ustanovení) uložil oběma obviněným povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozenému P. E., částku 20 000 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 9 To 527/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání již jen obviněný T. L. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“). Učinil tak prostřednictvím svého obhájce Mgr. Vladimíra Vokála dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [obviněný sice označil uvedený dovolací důvod nepřesně ustanovením „§265 b odst. g trestního řádu“, avšak z navazujícího slovního vyjádření, že napadené usnesení spočívá na „nesprávném právním posouzení skutku“ je zřejmé, že dovolání podal z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
5. Dovolatel ve svém podání vyjádřil přesvědčení, konstantně uváděné v celém průběhu dosavadního řízení, že jízdní kolo ukradl spoluobviněný M. B., a on jej prodal, a tudíž se dopustil trestného činu podílnictví ve smyslu §214 tr. zákoníku, nikoliv trestného činu krádeže ve smyslu §205 tr. zákoníku. Poukázal přitom jednak na výpověď jmenovaného spoluobviněného při hlavním líčení, jenž ve shodě s jeho výpovědí uvedl, že se na odcizení jízdního kola předem nedomluvili, zámek urval sám, a dále na výpověď svědka T. Z., zejména na to, pokud tento uvedl, že neví, konkrétně který z obviněných kolo ukradl, že nedokáže říct, zda v okamžiku, kdy zámek povolil, sahal na kolo i druhý obviněný (tj. obviněný T. L.) a že situaci pozoroval ze vzdálenosti 15 – 20 metrů přes sklo obchodu Lidl. Vyslovil proto názor, že výpověď spoluobviněného M. B. potvrzuje jeho výpověď, jež je po celou dobu řízení konstantní, a tudíž by měla být hodnocena jako věrohodná, a naopak výpověď svědka T. Z., který situaci vnímal jako značně stresovou a spáchání trestného činu viděl na vzdálenost 15 – 20 metrů, obsahuje spekulace a domněnky, a proto ji nelze považovat za věrohodnou, zvláště když sám připustil, že konkrétně neviděl, kdo kolo ukradl. V této souvislosti vytkl soudům obou stupňů, že se řádně nevypořádaly s otázkou, proč považují výpověď jmenovaného svědka za věrohodnou. Ke svému jednání dodal, že se jej dopustil (stejně jako spoluobviněný M. B.) ve stavu opilosti, a jednal impulsivně a nelogicky.
6. Z těchto důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným a následně napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil ve výroku jeho se týkajícím a dále postupoval podle §265 l nebo §265m tr. ř.
7. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v přípise ze dne 14. 3. 2017 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
9. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
10. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
11. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na tvrzený dovolací důvod, byly výhradně procesního charakteru, protože směřovaly proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily (namítl, že soudy měly hodnotit jako věrohodnou jeho výpověď a ji potvrzující výpověď spoluobviněného M. B. z hlavního líčení, nikoliv původní výpověď tohoto spoluobviněného z přípravného řízení, a svědeckou výpověď T. Z., jež s touto byla v souladu, a o níž tvrdil, že obsahuje spekulace a domněnky, a vzhledem ke vzdálenosti, z jaké tento svědek sledoval skutkový děj, ji označil za nevěrohodnou). Obviněný současně prováděl vlastní hodnocení výše uvedených důkazů a předkládal vlastní verzi skutkového děje s tím, že popřel svou účast na odcizení jízdního kola a tvrdil, že se se spoluobviněným M. B. na krádeži kola předem nedomluvili, a že to byl tento spoluobviněný, kdo utrhl zámek, jímž bylo kolo uzamčeno u lampy, a ukradl je, zatímco on je pouze prodal.
12. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraven v ustanoveních §2 odst. 5 a 6 tr. ř., se obviněný primárně snažil zpochybnit správnost učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdil, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a domáhal se jeho právní kvalifikace jako trestného činu podílnictví podle §214 tr. zákoníku. Neuplatnil tudíž žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jím uvedeného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Proto je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
13. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání, což se ovšem v posuzovaném případě nestalo. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, z poslední doby pak sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
14. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se rovněž obhajobou obviněného (srov. stranu 4 jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a závěry se plně ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. stranu 3 jeho usnesení). Nejvyšší soud nemá, co by takovému postupu soudů nižších instancí mohl vytknout.
15. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je v podstatě doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
16. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 180/03, a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu