Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2017, sp. zn. 8 Tdo 467/2017 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.467.2017.1

sp. zn. 8 Tdo 467/2017-138 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2017 o dovolání obviněného K. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 9 To 53/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 7/2010, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. T. odmítá . Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 47 T 7/2010, byl obviněný K. T. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §206 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Kanadě – Kanadskému velvyslanectví v Praze, se sídlem Praha 6, Muchova 6, částku 19 191 120 Kč, a to spolu s příslušnými úroky z prodlení, jejichž výše je blíže specifikována ve výroku rozsudku. 2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 9 To 53/2016, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně na podkladě odvolání obviněného zrušen ve výroku o trestu. Za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byl při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému dále uložena povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době nahradil způsobenou škodu. 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že: v době od 20. 1. 1998 do 30. 9. 1999 na Kanadském velvyslanectví v Praze, Praha 6, Mickiewiczova 6, kde pracoval jako hlavní účetní, s cílem přivlastnit si finanční prostředky patřící kanadskému státu, celkem ve dvaceti čtyřech případech na základě postupně připravených žádostí o výběr finančních prostředků v hotovosti, které nechal opatřit podpisy dvou oprávněných kanadských diplomatů s dispozičním právem k bankovním účtům vedeným ve prospěch Kanadského velvyslanectví v Praze Československou obchodní bankou, a. s., jimž předstíral, že dané finanční prostředky mají sloužit na pokrytí provozních nákladů velvyslanectví vyzvedl – buď sám osobně nebo prostřednictvím k tomu pověřených osob z řad pracovníků bezpečnostní agentury nebo řidičů – z účtu Kanadského velvyslanectví v Praze u Československé obchodní banky, a. s., v hlavní pobočce v P., N. P., dané finanční prostředky, které si ponechal pro sebe, a to konkrétně: - dne 20. 1. 1998 částku 174 930 Kč, - dne 18. 2. 1998 částku 278 460 Kč, - dne 17. 3. 1998 částku 366 479 Kč, - dne 3. 4. 1998 částku 476 602 Kč, - dne 28. 4. 1998 částku 674 773 Kč, - dne 12. 5. 1998 částku 901 935 Kč, - dne 26. 5. 1998 částku 436 396 Kč, - dne 4. 6. 1998 částku 834 624 Kč, - dne 2. 7. 1998 částku 565 463 Kč, - dne 20. 7. 1998 částku 873 600 Kč, - dne 25. 8. 1998 částku 850 398 Kč, - dne 24. 9. 1998 částku 991 959 Kč, - dne 23. 11. 1998 částku 984 186 Kč, - dne 5. 1. 1999 částku 572 327 Kč, - dne 25. 1. 1999 částku 701 445 Kč, - dne 2. 3. 1999 částku 658 746 Kč, - dne 15. 3. 1999 částku 446 600 Kč, - dne 6. 5. 1999 částku 626 049 Kč, - dne 15. 6. 1999 částku 1 431 773 Kč, - dne 1. 7. 1999 částku 1 932 800 Kč, - dne 15. 7. 1999 částku 527 681 Kč, - dne 29. 7. 1999 částku 1 798 681 Kč, - dne 4. 8. 1999 částku 665 762 Kč, - dne 3. 9. 1999 částku 1 419 449 Kč, přičemž vybrané finanční prostředky nezaevidoval do určených evidencí, ani je nezaúčtoval v účetním systému Kanadského velvyslanectví v Praze a použil je pro vlastní potřebu, čímž Kanadě – jednající svým velvyslanectvím v Praze – způsobil škodu v celkové výši 19 191 120 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 9 To 53/2016, podal obviněný prostřednictvím svých obhájců Mgr. Pavly Brennan Kahounové a JUDr. Ing. Daniela Prouzy, Ph.D., v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. a), e) a g) tr. ř. Vytkl, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně, bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. K důvodu dovolání §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolatel namítl, že přísedící senátu soudu prvního stupně rozhodující v jeho věci, nebyli vybráni v souladu s platným rozvrhem práce pro přísedící Městského soudu v Praze, resp. že předseda senátu si sám zvolil konkrétní přísedící podle svého vlastního uvážení. Ve vztahu k obsazení soudu přísedícími obšírně argumentoval judikaturou Ústavního soudu, především pak nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3231/10, podle kterého se právo na zákonného soudce vztahuje i na přísedící. Obviněný především nesouhlasí s postupem nalézacího soudu, kdy se během tří let trvajícího řízení v senátu vystřídala „celá řada soudců a přísedících“, přičemž především přísedící byli v rámci zastupování při nepřítomnosti během řízení do senátu dosazování v podstatě náhodně. Z rozvrhu práce platného a účinného v době rozhodování soudu o podané obžalobě, tedy v okamžiku konání prvního hlavního líčení, jakož i po celou dobu řízení před soudem prvního stupně, nebylo upraveno, který konkrétní přísedící bude přidělen pro rozhodnutí v konkrétní senátní věci. Výběr přísedících pro danou trestní věc tedy neprobíhal podle pevně stanoveného přezkoumatelného systému, kterým je v praxi nejčastěji tzv. kolovací systém. Z obsahu spisu rovněž nevyplývá, kdo a proč rozhodl o tom, že přísedícími v trestní věci obviněného budou právě Josef Aksenov a Jiří Čejchan. To v praxi znamená, že předseda senátu či jiná osoba na základě vlastní úvahy bez jakéhokoliv pravidla a možnosti kontroly rozhoduje o tom, k jaké trestní věci bude konkrétní přísedící zařazen. Je zřejmé, že systém pro zařazení přísedících při rozhodování v konkrétní trestní věci nebyl nastaven, a přísedící tak nebyli přiřazování například ani podle abecedy. Zařazení výše zmíněných přísedících do rozhodovací činnosti při projednání této konkrétní věci nebylo transparentně zakotveno v rozvrhu práce, čímž došlo k porušení práva obviněného na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Argumentace v tom smyslu, že je třeba při obsazování senátů přísedícími vždy brát na zřetel i jejich občanské povinnosti, pracovní vytížení atp. není případná a postavení přísedících neadekvátně zlehčuje, když přitom role přísedících je při meritorním rozhodování naprosto shodná s předsedou senátu, který je soudcem z povolání. 6. Obviněný upozornil, že na tyto jeho námitky již reagoval odvolací soud, který je odmítl, avšak odvolací soud vycházel z informací, které neměly oporu v dokazování, nebo měly charakter pouhé spekulace. Sám odvolací soud ve svém rozhodnutí uvádí, že k nařízeným hlavním líčení byl přísedící Jiří Čejchan jako nově zvolený přísedící předvolán vedoucí kanceláře. Přitom ani rozvrh práce, natož pak trestní řád neumožňují, aby tento úkon provedl kdokoliv jiný než předseda senátu, zvláště pak za situace, kdy vedoucí kanceláře nebyl k předvolání přísedícího předsedou senátu udělen jakýkoliv pokyn zřejmý např. z referátu při nařízení hlavního líčení. Rovněž se odvolací soud nedostatečně a nesprávně vypořádal s námitkou obviněného, že přísedící pro jeho věc nebyl přidělen v rámci abecedního pořadí. K této námitce vrchní soud uvedl pouze to, že přísedící, který byl podle abecedního pořadí na řadě, byl již předvolán k jiné trestní věci a v zájmu zachování proporcionality v předvolávání jednotlivých přísedících z hlediska jejich přípustného časového zatížení a vzájemného poměru v počtu předvolání k hlavním líčením mezi přísedícími zařazenými do senátu 47 T byl předvolán právě Jiří Čejchan. Jak k těmto závěrům odvolací soud dospěl, však není zřejmé, protože k této námitce nebyl před odvolacím soudem proveden jakýkoliv důkaz a tyto poznatky nevyplývají ani ze zprávy nalézacího soudu o přidělení přísedících pro trestní řízení ve věci obviněného. 7. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný vytkl i to, že mu bylo odejmuto právo na zákonného soudce. V každé věci by měl u věcně, místně a funkčně příslušného soudu rozhodovat i soudce či senát, který je k projednání příslušný podle rozvrhu práce. V rozvrhu práce jsou obsažena pravidla pro rozdělování soudní agendy, garance zákonnosti jsou dále dotvořeny existencí soudních oddělení. V předkládané věci byla předsedkyní senátu nalézacího soudu podle rozvrhu práce od počátku JUDr. Milena Němcová, která však ke konci března roku 2013 na svoji funkci rezignovala z důvodu svého zdravotního stavu. O konci mandátu soudkyně byl předseda soudu velice dobře informován, neboť soudkyně musela předložit doklad o pracovní neschopnosti. Z těchto příčin proto analogická aplikace a poukaz na bod I. 8. tehdy účinného rozvrhu práce v souvislosti s přidělením věci novému předsedovi senátu JUDr. Alexandru Sotolářovi není věcná a přiléhavá. V tomto ohledu by byla mnohem přiléhavější aplikace ustanovení bodu I. 11. rozvrhu práce, podle níž v případě výjimečně dlouhodobé nepřítomnosti delší než tři měsíce nebo v jiné obdobné situaci může předseda soudu rozhodnout, že pravomocně neskončené věci z tohoto senátu budou přiděleny ostatním soudcům, a to tak, že pravomocně neskončené věci budou rozděleny do dalších soudních oddělení podle obecného dorovnávacího principu jako běžný nápad. Na nastalou situaci ohledně nepřítomnosti předsedkyně senátu JUDr. Mileny Němcové bylo možné případně ještě reagovat aplikací ustanovení bodu I. 12. tehdy účinného rozvrhu práce, podle nějž po dobu nepřítomnosti soudce bude vyřizovat jednotlivé úkony soudce, který je určen rozvrhem práce jako zastupující předseda senátu. Ani při aplikaci ustanovení bodu I. 11., eventuálně 12. tehdy účinného rozvrhu práce by však jako nově určený předseda senátu nebyl určen JUDr. Alexandr Sotolář. 8. S námitkou ohledně nezákonnosti soudce JUDr. Alexandra Sotoláře se podle mínění obviněného odvolací soud vypořádal velmi kuse, když v odůvodnění rozsudku uvedl pouze to, že v případě ukončení funkce soudce (JUDr. Mileny Němcové), lze stěží použít pravidla uvedená v bodě I. 11., resp. v bodě I. 12. rozvrhu práce, neboť tato ustanovení rozvrhu práce dopadají na případy nepřítomnosti soudce, u kterého se očekává návrat k plnění jeho soudcovských povinností po odpadnutí překážky na straně soudce. Situace JUDr. Mileny Němcové však byla odlišná, ta na svoji funkci rezignovala a následně odešla do důchodu. Jako zásadní chybu v postupu nalézací soudu však obviněný hodnotí tu skutečnost, že o přerozdělení spisu měl rozhodnout předseda soudu, nikoliv jeho místopředseda, který tak bez jakéhokoliv pověření předsedou soudu činil, jak vyplývá přímo i z vyjádření Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2016. 9. Z daného vyjádření Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2016, ani z rozvrhu práce soudu účinného od 1. 4. 2014 (vycházeje ze skončení mandátu soudkyně JUDr. Mileny Němcové ke dni 31. 3. 2014) nevyplývá, jakým způsobem byly seřazeny neskončené trestní věci původně přidělené do senátu 47 T předsedkyni senátu JUDr. Mileně Němcové. 10. Pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný podřadil námitku, že jeho trestní odpovědnost byla promlčena, neboť jeho trestní stíhání bylo na podkladě usnesení o zahájení trestního stíhání zahájeno dne 21. 3. 2005, přičemž trestné činnosti se měl dopustit v mezidobí od 28. 4. 1998 do 3. 9. 1999. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal obviněný stížnost, ve které namítal právě promlčení trestního stíhání podle §67 odst. 1 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). Této stížnosti bylo vyhověno a státní zástupce usnesením ze dne 24. 5. 2005 napadené usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání zrušil a policejnímu orgánu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Dovolatel zdůrazňuje, že v případě stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání je dosah revizního principu limitován zákazem reformace in peius , který znamená, že orgán rozhodující o stížnosti, ani orgán, kterému byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, nemůže změnit rozhodnutí v neprospěch osoby, která stížnost podala nebo v jejíž prospěch byla podána. Tato zásada však byla v projednávané věci rozhodnutím státního zástupce porušena v neprospěch obviněného. Jestliže obviněný ve stížnosti podané proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 3. 2005 argumentoval tím, že trestní stíhání jeho osoby je promlčeno a této námitce, resp. stížnosti, bylo státním zástupcem vyhověno, měl státní zástupce rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání zrušit a trestní stíhání obviněného zastavit s odkazem na §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., nikoliv věc policejnímu orgánu vracet k dalšímu projednání a rozhodnutí – tímto postupem státního zástupce došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius . To bylo umocněno následně vydáním nového usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného pro zcela totožné jednání, které však nově bylo jinak právně kvalifikováno tak, aby již nebylo možné na daný trestný čin vztáhnout námitku promlčení. 11. Rovněž tuto námitku obviněný uplatnil již v odvolání a odvolací soud na ni v odůvodnění svého rozsudku reagoval tvrzením, že pokud bylo ke stížnosti obviněného ohledně promlčení napadené usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno, tak to současně neznamená, že by orgány činné v trestním řízení nebyly oprávněny stíhaný skutek posoudit z hlediska naplnění všech v úvahu přicházejících znaků skutkové podstaty trestného činu a na základě toho jej (odlišně) právně kvalifikovat, jakkoliv tato odlišná právní kvalifikace může mít vliv na prodloužení zákonné promlčecí doby. Tímto postupem orgánů činných v trestním řízení rozhodně nedošlo k porušení zásady zákazu reformace in peius , neboť v dané věci v podstatě došlo pouze k nahrazení nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného usnesením zákonným. S touto argumentací odvolacího soudu však obviněný zásadně nesouhlasil, neboť vede k absurdním závěrům, že podáním stížnosti a následujícím postupem státního zástupce a policejního orgánu si obviněný svojí vlastní aktivitou může zajistit nové zákonné trestné stíhání. 12. S odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný předně uvedl, že napadené rozsudky a závěry v nich obsažené jsou v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. Z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, učiněná skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Takový postup obecných soudů pak má za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Ústavy České republiky. 13. Obviněný odmítl svoji vinu a tvrzení, že by se jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině vůbec dopustil. Soudy se vůbec nezabývaly možností, že údajná zpronevěra – tedy zmizení částky v celkové výši 19 191 120 Kč z účtu VISA Kanadské ambasády v Praze – je pouze nezaúčtováním těchto finančních prostředků do účetní evidence poškozeného. Nezaúčtování provedených transakcí bylo ostatně běžnou praxí Kanadské ambasády v Praze. Provedené důkazy nevedly k závěru, že by výše uvedené finanční prostředky nebyly vždy plně v dispozici poškozeného, nebylo tedy vůbec prokázáno, že by se žalovaný skutek stal. Provedené důkazy pouze prokázaly, že finanční prostředky z předmětných 24 výběrů hotovosti z VISA účtu Kanadské ambasády neprocházely účetní evidencí spravovanou účetním oddělením, na kterém obviněný v danou dobu působil. Tato skutečnost však sama o sobě neprokazuje, že by finanční prostředky zmizely a byly zpronevěřeny. Z výsledků provedeného dokazování nebylo možné určit počáteční ani konečný stav pokladní hotovosti, neboť pokladna nikdy před tím nebyla předmětem jakékoliv inventury. Stejně tak nebylo provedeno dokazování tím směrem, aby bylo stanoveno, v jaké výši se ke dni odchodu obviněného z Kanadské ambasády nacházela v trezoru hotovost. Bez tohoto zjištění však nelze usuzovat na vinu obviněného. Z provedeného dokazování je navíc naprosto zřejmé, že účetnictví Kanadské ambasády nebylo zcela přehledné, což dokládá např. i existence účtu určeného k financování akce T. F., jehož existenci na počátku trestního řízení Kanadská ambasáda ani nepřiznala. Tento účet přitom stojí mimo účetní evidenci spravovanou účetním oddělením, z výpisů z účtu vyplývá, že docházelo k opakovaným vkladům hotovosti na tento účet pod názvem „mimoemisní vklady“, přičemž není zřejmé, z jakých zdrojů tyto vklady pocházely, a zda se tak nemohlo (byť i pouze částečně) jednat o finanční prostředky, z jejichž zpronevěry byl dovolatel obviněn, zvláště za situace, kdy se jednalo o opakované vklady hotovosti pod tímto označením. Pokud by se jednalo o vklady sponzorů, ti by byli i ve výpisu z účtu označeni jménem, navíc pro sponzorské dary bylo pravidlem, že tito peníze na účty s podobným určením vkládali bezhotovostně, nikoliv v hotovosti, natož pak v takové výši a frekvenci jako je tomu u položek označených jako „mimoemisní vklady“ na účtu vedeném pro akci T. F. Přes tyto pochybnosti soudy uzavřely, že tzv. „mimoemisní vklady“ na účtu k akci T. F. jsou hotovostními vklady jednotlivých přispěvatelů složenými na pokladně v budově Kanadské ambasády v Praze. 14. Z průběhu dokazování dále vyplynulo, že účetní evidencí poškozeného procházely pouze dva bankovní účty – jeden vedený v měně kanadského dolaru (CAD), druhý vedený v českých korunách (CZK), které z účetního hlediska zahrnovaly jak bankovní účet, tak hotovostní pokladnu. Každý tento účet spravoval vždy jeden účetní. Přitom obviněný měl na starosti účet vedený v CAD. Z provedeného dokazování však jednoznačně vyplynulo, že tyto dva účty nejsou jedinými účty spravovanými Kanadskou ambasádou, viz např. poukaz na existenci účtu vedeného k akci T. F. Tyto další účty přitom neprocházely u soudů předloženou účetní evidencí. Současně předloženou účetní evidencí neprocházely ani finanční prostředky vyhrazené pro další akce pořádané kanadskou ambasádou a není tak vyloučeno, že mohly být účetně evidovány jinde. Rovněž není zřejmé, z jakých prostředků byla financována pobočka Kanadské ambasády v Bratislavě. Nelze proto vyloučit, že tyto akce a bratislavská pobočka mohly být financovány, alespoň částečně, z prostředků z 24 hotovostních výběrů z VISA účtu. Tímto směrem se však, navzdory opakovaným námitkám obviněného dokazování před soudy vůbec neubíralo. Z výše uvedeného je přitom zřejmé, že účetní evidence v podobě soudům předložených účetních knih a závěrek účtů vedených v kanadské a české měně generovaných systémem FINEX nezahrnovala veškeré příjmy a výdaje Kanadské ambasády v Praze a nelze tak vyloučit, že při existenci neevidovaných plateb z bankovních účtů existovaly i neevidované platby v hotovosti, které nebyly účetně evidovány. 15. V další části dovolání se obviněný věnoval podle jeho názoru prokazatelné existenci tzv. černých peněz ve výdajové i příjmové stránce účetnictví Kanadské ambasády. Těmito tvrzeními se obviněný snažil znovu poukázat na zásadní nesrovnalosti v účetnictví Kanadské ambasády v Praze. Struktuře výdajů v předloženém účetnictví nebyla v řízení před soudy věnována dostatečná pozornost, proto nedošlo ani k ověření existence větších plateb poškozeného, které předloženou účetní evidencí neprocházely. V této souvislosti obviněný především upozornil na výdaje za stavební úpravy a rekonstrukci budov provozovaných Kanadskou ambasádou. Z účetní evidence vyplývá, že společnosti SAND bylo za stavební úpravy hrazeno celkem 3,6 mil Kč, tato společnost však podle zjištění obviněného neexistuje a nikdy neexistovala. Tato okolnost by mohla nasvědčovat tomu, že na fiktivní podnikatelský subjekt byla vystavena faktura, na základě které bylo plněno na účet ve faktuře uvedený, avšak zůstává otázkou, zdali se jednalo o oprávněné plnění za skutečně provedené stavební práce, nebo zda lze spíše usuzovat na vyvedení finančních prostředků z Kanadské ambasády. K tomu se rovněž vyjádřila svědkyně R. K., která potvrdila, že rekonstrukce budov ambasády skutečně probíhaly, avšak účetně nebylo evidováno jakékoliv financování stavebních prací, což dokládá to, že stavební práce nemohly být hrazeny z korunového účtu Kanadské ambasády. 16. V souvislosti se strukturou výdajů v účetní evidenci Kanadské ambasády nabyl obviněný přesvědčení, že některé výdaje v účetní evidenci zcela absentují, přičemž příkladmo uvedl výdaje na catering, přičemž je zřejmé, že takové výdaje ambasáda měla a mít musela, jakkoliv v účetní evidenci nejsou zaznamenány. Nelze pak souhlasit s tvrzením odvolacího soudu, že tyto výdaje hradil Diplomatický servis, neboť jeho úkolem je spravovat objekty využívané mj. zahraničními vládami na území ČR, nikoliv zprostředkovávat catering. Obdobně v účetnictví chybí záznamy o hrazení mezd kanadským zaměstnancům a diplomatům, přičemž bylo zvykem, že mzdy zaměstnancům byly vypláceny v hotovosti. Vyvstávají tak pochybnosti nad tím, z jakých prostředků byly tyto mzdy hrazeny a dále jak a kým byly účetně evidovány. Podle názoru dovolatele se přitom soudům nepodařilo vyloučit, že tyto výdaje byly hrazeny z účetně neevidovaných prostředků z VISA účtu. 17. Dovolatel měl též za to, že soudy se nevypořádaly s jeho námitkou ohledně chybějících čísel v řadě dokladů zanášených do účetnictví. Stejně tak soudy nepracovaly s jeho obhajobou, že v případě dvou výběrů z účtu VISA se prokazatelně nacházel v USA, a dílčích skutků se tak nemohl dopustit. Rovněž se soudy nezaobíraly tvrzením svědkyně R. K., která při svém výslechu uvedla, že se jí jednou při příchodu do práce na Kanadskou ambasádu stalo, že v kanceláři našla otevřený nezamčený trezor. 18. Obviněný tvrdil, že v průběhu řízení před soudy byly zjištěny skutečnosti a provedeny důkazy, které vyvolávaly důvodné pochybnosti o tom, že byl vůbec spáchán trestný čin a že by se měl dopustit jakéhokoliv protiprávního jednání. Za těchto okolností a s poukazem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva tak soudy měly rozhodnout ve prospěch obviněného, v opačném případě se dopustily porušení zásady trestního práva „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Na to, že obviněný je pachatelem skutku blíže specifikovaném ve skutkové větě výroku o vině, není možné usuzovat jen na základě majetkových poměrů obviněného, zvláště když bylo prokázáno, že finanční prostředky, kterými obviněný disponoval, pocházely ze společnosti vlastněné jeho otcem. Obviněný proto uzavřel, že především s ohledem na stav účetnictví Kanadské ambasády a způsob jeho vedení, nebylo de facto nic o údajně zpronevěřených penězích zjištěno. 19. Další výhrady dovolatele směřovaly proti výroku o náhradě škody. Rozsudkem nalézacího soudu mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené Kanadě – Kanadskému velvyslanectví v Praze, škodu dosahující výše 19 191 120 Kč s příslušnými úroky z prodlení, neboť jak plyne z velmi stručného odůvodnění rozsudku soudu nalézacího, poškozený se řádně a včas se svým nárokem připojil k trestnímu řízení. V této části je však rozsudek nalézacího soudu nepřezkoumatelný, což obviněný namítal již ve svém odvolání, neboť nalézacím soudem nebylo specifikováno připojení nároku na náhradu škody minimálně z hlediska data. Tímto podáním, resp. podáními (neboť poškozený se s nárokem na náhradu škody měl na soud obracet opakovaně), navíc nebyl proveden důkaz v intencích §213 tr. ř. Z rozhodnutí soudů tedy vůbec není patrné, zda se poškozený se svým nárokem na náhradu škody skutečně k trestnímu řízení připojil včas. S poukazem na popis skutku však obviněný poukázal na to, že vzhledem k době uplatnění nároku na náhradu škody zjistitelné ze spisového materiálu, v kontextu §106 a §420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), vznáší námitku promlčení tohoto nároku. Tuto námitku obsaženou již v jeho odvolání odvolací soud odmítl, aniž by však napravil vady spočívající v tom, že „nárok na náhradu škody nebyl proveden jako důkaz a nebyl přečten v souladu s §213 tr. ř.“ Obviněný dále zmínil, že jeho odpovědnost se v daném případě promlčuje v souladu s §106 odst. 2 obč. zák. v desetileté promlčecí době. Běh objektivní promlčecí doby by tak s ohledem na specifikaci skutku skončil dne 4. 9. 2009, nikoli dne 1. 10. 2009, jak podle mínění dovolatele nesprávně konstatoval odvolací soud. Poškozený se se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení připojil před tímto datem u hlavního líčení dne 30. 1. 2007, přičemž vůči obviněnému tento nárok uplatnil dopisem již 25. 8. 2006. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se dále podává, že běh dvouleté subjektivní promlčecí doby mohl vůči poškozenému započít nejdříve až dne 13. 7. 2005, kdy bylo obviněnému platně sděleno obvinění, neboť teprve tehdy se poškozený mohl dozvědět o tom, kdo za škodu odpovídá. Podle názoru obviněného však odvolací soud zcela nesprávně stanovil počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Tuto subjektivní promlčecí dobu je však nutno hodnotit i v kontextu desetileté objektivní promlčecí doby a skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i navzdory tomu, že by poškozenému ještě svědčila i druhá promlčecí doba. V nyní posuzovaném případě právě tato situace nastala, když subjektivní promlčecí doba poškozenému uplynula dříve, než došlo k uplatnění nároku na náhradu škody před nalézacím soudem. Obviněný totiž namítl, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby nelze vázat na okamžik, kdy bylo obviněnému platně sděleno obvinění, a odvolací soud tak zcela nesprávně váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby na 13. 7. 2005. Tento závěr odvolacího soudu je v rozporu s konstantní judikaturou, přičemž v této souvislosti obviněný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, či rozhodnutí ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005. 20. Z provedených důkazů jasně vyplývá, že poškozený subjekt poměrně krátce po 3. 9. 1999 disponoval informacemi, že škůdcem je obviněný. V tomto ohledu obviněný odkázal na výslechy zaměstnanců poškozeného z průběhu roku 2002 ohledně interního vyšetřování na Kanadské ambasádě a dále na informace uvedené přímo poškozeným v jím předložené vyšetřovací zprávě Kanadské jízdní policie, ve které jsou popsány časové souvislosti vyšetřování ve věci údajného podvodu. Konkrétně je ve zprávě od jízdní policie na str. 1 ve „Shrnutí vyšetřování“ uvedeno, že již v listopadu 2001 po návštěvě P. a výslechu zaměstnanců Kanadské ambasády v Praze, bylo poškozeným a jeho vyšetřovateli zjištěno, že důvodně podezřelým je právě obviněný. Poškozený tak jednoznačně věděl o takových okolnostech, které s poukazem na uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu s dostatečnou mírou pravděpodobnosti stanovily obviněného jako osobu, která je odpovědná za vzniklou škodu. Dvouletá promlčecí doba tak uplynula dávno před tím, než se poškozený připojil dne 30. 1. 2007 k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, a proto mělo být námitce promlčení vznesené obviněným vyhověno a nárok jako takový neměl být poškozenému přiznán. 21. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 9 To 53/2016 a dále i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 47 T 7/2010 zrušil a sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný K. T. zprošťuje obžaloby. Současně žádal, aby Nejvyšší soud až do rozhodnutí o dovolání odložil vykonatelnost rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání, neboť hrozí, že neprodleným výkonem napadeného rozhodnutí utrpí závažnou újmu. 22. Následně obviněný prostřednictvím svých obhájců zaslal Nejvyššímu soudu přípis označený jako doplnění dovolání a doplnění žádosti o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí datovaný dnem 21. 4. 2017. Obviněný v tomto přípise opětovně zdůrazňuje, že je nyní bezprostředně ohrožen výkonem rozhodnutí, resp. výkonem výroku o náhradě škody, přičemž částka přiznaná soudy je vysoce nad možnosti obviněného. Ten je navíc přesvědčen, že dovoláním napadené rozsudky nemohou obstát a měly by být dovolacím soudem zrušeny. V dané situaci, kdy jsou rozhodnutí obecných soudů v právní moci a jsou vykonatelná, ale kdy bylo současně podáno do rozsudku odvolacího soudu dovolání, obviněný poškozenému navrhl, že do rozhodnutí dovolacího soudu bude dobrovolně hradit na náhradě škody částku 30 000 Kč, a to na úschovní či vázaný účet zřízený za tímto účelem, a současně že dobrovolně prodá nemovitou věc zajištěnou orgány činnými v trestním řízení pro účely náhrady škody. Veškeré platby, které by byly na vázaný nebo úschovní účet posílány, by v případě rozhodnutí dovolacího soudu ve prospěch obviněného byly vráceny obviněnému. Právní zástupce poškozeného tento návrh označil za vhodný způsob řešení a obviněnému bylo přislíbeno, že do doby, než obviněný obdrží odpověď poškozeného ohledně tohoto způsobu řešení hrazení soudy přiznaného nároku na náhradu škody, nebudu ze strany poškozeného přistoupeno k nucenému výkonu rozhodnutí. Tak se tomu však nestalo a nyní je mzda obviněného postižena exekucí srážkami ze mzdy, přičemž na místo toho, aby podstatná část srážek ze mzdy šla na úhradu dluhu, slouží zejména k úhradě nákladů exekučního řízení, které byly předběžně vyčísleny na částku 6 389 400 Kč. 23. Za této situace obviněný opětovně žádal Nejvyšší soud, aby zvážil aplikaci §265o odst. 1 tr. ř. a odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí. 24. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného po rekapitulaci jeho obsahu a předcházejícího řízení uvedla ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) následující. Pokud jde o pozastavení se obviněného nad legitimitou postupu místopředsedy Městského soudu v Praze po ukončení soudcovského mandátu dosavadní předsedkyně senátu 47 T JUDr. Mileny Němcové, projednávající jeho trestní věc vedenou pod sp. zn. 47 T 7/2010, kterým na základě kasačního usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 9. 2014 došlo dne 8. 10. 2014 k přidělení věci JUDr. Alexandru Sotolářovi a nikoliv Mgr. Petru Hovorkovi, kterému věc měla být podle rozvrhu práce po odchodu JUDr. Mileny Němcové přidělena (viz Změna č. 5 rozvrhu práce Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2014), pak byl tento postup nalézacího soudu dostatečně transparentním způsobem objasněn právě samotným místopředsedou Městského soudu v Praze prostřednictvím vyjádření ze dne 29. 7. 2016, které na žádost odvolacího soudu vypracoval. Postup přidělení věci JUDr. Alexandru Sotolářovi byl odůvodněn tím, že po odchodu JUDr. Mileny Němcové do důchodu zůstal na Městském soudě v Praze velký počet neskončených věcí a při jejich přerozdělení v zájmu zajištění objektivního a rovnoměrného nápadu mezi jednotlivá soudní oddělení bylo postupováno v souladu s ustanovením bodu I. 8. rozvrhu práce za pomoci výkladového ustanovení ad bod I. 16. rozvrhu práce. 25. Současně je ze Změny rozvrhu práce č. 5 patrné, že do senátu 47 T byli připsáni dva nově zvolení přísedící, přičemž jedním z nich byl právě Jiří Čerchan, přísedící zasedající ve věci obviněného. Z referátu předsedy senátu JUDr. Alexandra Sotoláře ze dne 10. 10. 2014 a rovněž z jeho vyjádření ze dne 23. 8. 2016 adresovaném odvolacímu soudu bylo dále zjištěno, že snaze pokračovat v původním složení senátu, resp. obsazení senátu těmi přísedícími, kteří ve věci jednali již spolu s předsedkyní senátu JUDr. Milenou Němcovou, při projednávání předmětné trestní věci bránila zdravotní indispozice původního druhého přísedícího Zdeňka Janů. Ten byl za použití pravidla obsaženého v bodě I. 17. tehdy platného rozvrhu práce Městského soudu v Praze nahrazen v abecedním pořadí (a s ohledem na rovnoměrné vytížení jednotlivých přísedících) dalším přísedícím, a to právě Jiřím Čejchanem. Státní zástupkyně sice poukazuje na to, že ze spisového materiálu nelze doložit, že v abecedním seznamu uvedený předcházející přísedící (Radek Beneš) byl předvolán k jiné trestní věci, a proto bylo nutno zachovat proporcionalitu v předvolávání přísedících z hlediska jejich přípustného časového zatížení, avšak proto není ještě na místě dovozovat, že se v daném případě jedná o libovolnou manipulaci s osobami přísedících a jejich ustavováním k jednotlivým trestním věcem. Pokud se takové manipulace při výběru soudce přísedícího dle námitek obviněného měla dopustit vedoucí kanceláře 47 T, pak je třeba uvést, že na její postup je třeba nahlížet jako na plnění pokynu předsedy senátu (k tomu viz referát JUDr. Alexandra Sotoláře ze dne 10. 10. 2014, č. listu 4847). 26. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. tedy státní zástupkyně uzavřela, že námitce obviněného ohledně porušení práva na zákonného soudce z toho důvodu, že senát Městského soudu v Praze nebyl náležitě obsazen jak jeho předsedou, tak i jedním ze soudců přísedících nelze přisvědčit. 27. K dovolatelově námitce o promlčení trestní odpovědnosti a k porušení zásady zákazu reformace in peius pak státní zástupkyně uvedla, že dovolatel přehlédl, že státní zástupce vydal zrušovací rozhodnutí, kterým vyhověl stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, na podkladě zjištění vyjádřeného v závěru jeho výrokové části „neboť je (tam označené usnesení) nezákonné a policejnímu orgánu ukládám, aby ve věci znovu jednal a rozhodl“, čemuž také odpovídá postup státního zástupce ve shodě s ustanovením §174 odst. 2 písm. e) tr. ř. při výkonu dozorového oprávnění státního zástupce. Proto se nejedná o postup, který by se nacházel v kolizi se zákazem reformace in peius ve smyslu §150 odst. 1 tr. ř. Státní zástupkyně shrnula, že v posuzovaném případě došlo k aplikaci kasačního postupu státního zástupce za použití §149 odst. 1 písm. b) tr. ř., a tedy z podnětu stížnosti obviněného je na místě připustit provádění přezkumu státního zástupce z obou procesních titulů, a to s přiměřeným použitím nálezu (správně usnesení) Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 693/06, podle kterého není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže státní zástupce využije svého oprávnění podle §174 odst. 2 písm. e) tr. ř. a na podkladě stížnosti obviněného zruší předchozí usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a sám ve věci rozhodne podle §160 odst. 1 tr. ř. Přičemž tato judikovaná situace může být obviněným vnímána ještě závažněji v tom ohledu, že proti rozhodnutí státního zástupce podle §160 odst. 1 tr. ř. dokonce není stížnost a jakýkoliv jiný opravný prostředek přípustný. 28. V trestní věci obviněného bylo dozorujícím státním zástupcem policejnímu orgánu uloženo, aby se zabýval doposud nevyloučeným podezřením z trestného činu podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. a aby ve věci znovu rozhodl zákonným způsobem na podkladě řádného posouzení skutku s odpovídající právní kvalifikací. Výsledkem bylo vydání nového usnesení o zahájení trestního stíhání, na podkladě kterého bylo již trestní stíhání proti obviněnému vedeno způsobem odpovídajícím zákonu. Při tomto postupu nedošlo ke zhoršení postavení obviněného a v pořadí druhé usnesení o zahájení trestního stíhání, ve kterém byl skutek nově kvalifikován jako zločin zpronevěry, není možné vnímat jako rozhodnutí učiněné v neprospěch obviněného. V těchto souvislostech státní zástupkyně upozornila na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který v odkaze na možnosti změny právní kvalifikace posuzovaného jednání v průběhu trestního řízení vymezil z hlediska úvahy o promlčení trestního stíhání až tu fázi trestního řízení, ve které dochází k ustálení právní kvalifikace posuzovaného jednání. Ve prospěch správnosti právního závěru odvolacího soudu je možné rovněž doplnit, že usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. je i přes svoje závažné důsledky pro osobu obviněného pouze rozhodnutím předběžného charakteru a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek s tím, že důvodnost a zákonnost trestního stíhání včetně správnosti použité právní kvalifikace, bude z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. 29. Jestliže bylo následným usnesením policejního orgánu ze dne 25. 3. 2010 zahájeno trestní stíhání obviněného pro trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku i pro další tři útoky ve dnech 20. 1. 1998, 18. 2. 1998 a 17. 3. 1998, lze podle státní zástupkyně souhlasit se závěry odvolacího soudu, podle něhož bylo trestní stíhání zahájeno v souladu s §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku po přerušení běhu promlčecí doby dnem předchozího zahájení jeho trestního stíhání (tj. dnem 14. 6. 2005), a tedy před skončením desetileté promlčecí doby uvedené v §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku běžící od tohoto data. Státní zástupkyně tudíž neshledala opodstatněnými ani námitky, jimiž obviněný dokládal existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. 30. Ve spojení s dále namítanou nesprávností právního posouzení skutku dovolatel podle státní zástupkyně uplatnil celou řadu skutkových námitek, prostřednictvím kterých se domáhal toho, aby dovolací soud znovu přezkoumal námitky jím uplatněné v předcházejících fázích řízení a aby zohlednil ty důkazy, na které již v rámci své obhajoby poukazoval. Tato obhajoba obviněného však byla již na úrovni nalézacího soudu s jistotou a přesvědčivostí vyvrácena a doplněna v souladu s pokyny dvou kasačních rozhodnutí odvolacího soudu. S výhradami proti správnosti a úplnosti postupu nalézacího soudu se pak ve svém rozhodnutí vypořádal i odvolací soud a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že pečlivě vyhodnotil případný důkazní přínos obviněným navržených důkazů a v této souvislosti neshledal důvody pro přehodnocení výsledků opakovaně doplňovaného důkazního stavu věci, přičemž závěry nalézacího soudu označil soud odvolací za úplné a za správné. Současně se v daném případě nejedná ani o namítanou situaci založenou na takovém porušení práva obviněného na spravedlivý proces, která by zakládala důvod zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu věci. Tyto námitky skutkové povahy tedy nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. a nejsou podřaditelné pod žádný dovolací důvod. 31. Státní zástupkyně měla za to, že jedinou kvalifikovanou námitkou ve smyslu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obviněným vznesená námitka ve vztahu k výroku o náhradě škody, resp. námitka promlčení nároku poškozeného. Dovolatel v této části svého dovolání poukázal na počátek běhu promlčecí doby, který je podle jeho názoru spojen s datem 4. 9. 1999 s ohledem na datum spáchání posledního skutku dne 3. 9. 1999. Souhlasil se závěry soudů, podle nichž se na odpovědnost obviněného vztahuje desetiletá promlčecí doba podle §106 odst. 2 obč. zák., běh této objektivní promlčecí doby měl podle něj ale skončit dne 4. 9. 2009, nikoliv dne 1. 10. 2009, jak konstatoval odvolací soud. Rovněž rozporoval závěry soudů ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí doby, dospěl-li odvolací soud k závěru, že subjektivní dvouletá promlčecí doba mohla započít běžet až ode dne 13. 7. 2005, kdy bylo obviněnému platně sděleno obvinění, neboť až od tohoto data se mohl poškozený dozvědět, kdo za způsobenou škodu odpovídá. Obviněný však v této souvislosti namítal, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby se stanoví okamžikem, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě a kdo za ni odpovídá. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého tento okamžik nelze automaticky ztotožnit s datem právní moci rozsudku, jímž byl škůdce odsouzen za trestný čin, kterým škodu způsobil, pak analogicky dovozoval, že rovněž nelze počátek běhu subjektivní promlčecí doby vázat na okamžik, kdy bylo obviněnému sděleno trestní obvinění, tj. dne 13. 7. 2005. K tomu obviněný odkazoval na zprávu Kanadské jízdní policie, která svým postavením v Kanadě odpovídá postavení Policie České republiky, kde se uvádí, že již v listopadu roku 2001 po návštěvě P. a výslechu zaměstnanců ambasády bylo poškozeným a jeho vyšetřovateli zjištěno, že jediným důvodně podezřelým ze zpronevěry zmizelých finančních prostředků je právě obviněný. 32. Státní zástupkyně uvedla, že námitkám o promlčení nároku poškozeného na náhradu škody ve vztahu nemůže ve světle existující judikatury dovolateli přisvědčit v tom názoru, že za rozhodný informační zdroj v posuzovaném směru je možné označit zprávu Kanadské jízdní policie, na kterou obviněný odkazuje a od jejíchž závěrů rovněž obviněný odvozuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Obviněný totiž naprosto pomíjí, že zpráva Kanadské jízdní policie byla pouze podkladem a podnětem pro předání podezřelého k trestnímu stíhání orgánům České republiky. Současně je třeba připomenout, že povědomí o osobě škůdce nebylo postaveno najisto ani v průběhu počátku šetření českými policejními orgány, což koresponduje s postupem, kdy byla trestní věc dne 30. 9. 2003 podle §159a odst. 4 tr. ř. v tehdy účinném znění odložena, neboť se do té doby nepodařilo zjistit skutečnosti, které by opravňovaly zahájit trestní stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. Takové skutečnosti vyplynuly teprve až dne 14. 6. 2005, tedy momentem, kdy bylo policejním orgánem vydáno první usnesení o zahájení trestního stíhání. Z tohoto usnesení a teprve z něj se mohl poškozený dozvědět o tom, kdo za jím způsobenou škodu odpovídá. Jestliže pak poškozený nárok uplatnil postupně ve dnech 28. 5. 2006 a 30. 1. 2007 v trestním řízení, učinil tak v průběhu dvouleté subjektivní promlčecí doby, která běžela v širším rámci desetileté objektivní promlčecí doby. Pouze na okraj pak lze poznamenat, že objektivní promlčecí doba započala běžet nikoliv pouhým výběrem poslední zpronevěřené částky, jak uvádí obviněný, ale jejím přisvojením, resp. nesplněním povinnosti ji zahrnout do povinné účetní závěrky za příslušný kalendářní měsíc, tj. datem 1. 10. 2009, tedy tak, jak v odůvodnění svého rozsudku správně uvádí odvolací soud. 33. Vzhledem ke všemu uvedenému proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného K. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 34. Obviněný následně obšírně reagoval na vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ve své replice uvedl, že s právními závěry Nejvyššího státního zastupitelství se neztotožňuje a svoji argumentaci podrobně rozvedl. 35. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. opětovně uvedl, že Městský soud v Praze disponoval informací o konci mandátu soudkyně JUDr. Mileny Němcové z důvodu jejího zdravotního stavu s několikaměsíčním předstihem a z tohoto důvodu není možné na situaci vzniklou na Městském soudě v Praze aplikovat ustanovení bodu I. odst. 8 tehdy platného rozvrhu práce. Opakoval, že jako mnohem přiléhavější by se jevila aplikace bodu I. odst. 11 rozvrhu práce, podle kterého v případě výjimečně dlouhodobé nepřítomnosti soudce nebo za jiné obdobné situace může předseda soudu rozhodnout, že pravomocně neskončené věci budou přiděleny ostatním soudcům podle obecně dorovnávacího principu jako běžný nápad. Alternativně ještě navrhuje na vzniklou situaci aplikovat ustanovení bodu I. odst. 12 rozvrhu práce. Rozhodně se však nespokojil s konstatováním z rozhodnutí soudů, převzatým i státní zástupkyní, podle kterého pravidla v bodě I. odst. 11, příp. odst. 12, nejsou na vzniklou situaci aplikovatelná, neboť ta se vztahují na případy nepřítomnosti soudce, u kterého se ovšem předpokládá, že se ke svým soudcovským povinnostem po odpadnutí překážky na jeho straně vrátí. 36. Z vyjádření poskytnutého Městským soudem v Praze nevyplynulo, jakým způsobem byly seřazeny nepravomocně skončené trestní věci, které byly po odchodu původní předsedkyně senátu JUDr. Mileny Němcové nově přiděleny do senátu 47 T. V této souvislosti obviněný poukázal na chybějící dokument, z kterého by bylo možné zjistit, do jakých kategorií spisů byly podle rozvrhu práce tyto neskončené trestní věci zařazeny a následně přiřazeny do jednotlivých senátů k vyřízení. Přitom nelze odkazovat na tabulku poskytnutou místopředsedou Městského soudu v Praze (č. listu 7201), která je nepřehledná, nečitelná a neumožňuje objektivní závěr o zákonném soudci JUDr. Alexandru Sotolářovi. 37. Ve vztahu k zákonnosti ustanovení přísedících pro trestní věc obviněného ze spisové dokumentace nevyplývá, kdo a proč rozhodl o tom, že přísedícími budou právě Josef Aksenov a Jiří Čejchan. Pochybnosti pak vyvstávají zvláště u přísedícího Jiřího Čejchana, který podle objektivních zjištění byl v abecedním seznamu přísedících pro daný senát veden až za panem Radkem Benešem, který byl bezdůvodně vynechán. Jestliže pak Vrchní soud v Praze uzavřel, že v seznamu uvedený předchozí přísedící Radek Beneš byl v mezidobí předvolán k jiné trestní věci, a proto bylo nutno v rámci zachování proporcionality v předvolávání jednotlivých přísedících z hlediska jejich přípustného časového zatížení do senátu dosadit přísedícího následujícího, kterým byl právě Jiří Čejchan, je tato argumentace nepřípustná, neboť nenachází oporu ve zprávě Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2016, a jedná se tak o jakousi konstrukci odvolacího soudu, která nemá oporu v provedeném dokazování. 38. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný v replice k vyjádření státní zástupkyně žádnou novou argumentaci nepřinesl, opakoval námitky ohledně promlčení trestního stíhání obsažené v dovolání. Pouze shrnul, že nesouhlasí se závěry státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, podle nichž bylo trestní stíhání obviněného zahájeno v souladu s §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku po přerušení běhu promlčecí doby dnem předchozího zahájení trestního stíhání obviněného (tj. dnem 14. 6. 2005), a tedy před skončením desetileté promlčecí doby běžící od tohoto data podle §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. 39. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný rovněž reprodukoval svoji argumentaci z dovolání. Znovu upozornil na nesrovnalosti v účetnictví Kanadské ambasády v Praze, na existenci tzv. černých peněz a nekompletnost účetních dokladů, přičemž všechny tyto námitky obviněného narušují údajnou logickou provázanost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením ze strany nalézacího soudu. Ve vztahu k včasnosti uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody zopakoval, že dovolací soud nesprávně stanovil počátek běhu subjektivní lhůty u poškozeného, což vedlo k nesprávnému závěru o nárokovatelnosti této pohledávky vůči obviněnému. 40. V ostatním pak obviněný odkázal na podané dovolání. 41. K dovolání obviněného se prostřednictvím zmocněnce Daniela Rosického, B.A. LL.B., vyjádřilo i poškozené Kanadské velvyslanectví v Praze. Protože dovolatel napadl i správnost výroku o náhradě škody, jež se poškozeného dotýká a k čemuž jedinému byl poškozený oprávněn se vyjádřit, je vhodné z jeho vyjádření akcentovat, že podle jeho přesvědčení byl nárok na náhradu škody uplatněn včas, v rámci dvouleté subjektivní promlčení lhůty, a obviněnému tak byla správně uložena povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. Výhrady obviněného opírající se především o námitku promlčení nároku poškozeného na náhradu škody označil tudíž za nepodloženou a obviněným předkládané posouzení běhu promlčecí lhůty za nesprávné. Navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Protože ve vyjádření poškozeného nebyly obsaženy žádné nové skutečnosti, na něž by bylo nezbytné reagovat dovolatelem či Nejvyšším státním zastupitelstvím, a též se zřetelem k postavení poškozeného v řízení o dovolání (srov. §265d odst. 1, §265h odst. 2 tr. ř.), nebylo těmto stranám již zasíláno k replice. III. Přípustnost dovolání 42. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 43. Obviněný své výhrady obsažené v dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. a), e) a g) tr. ř. 44. Podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17 ․ 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 986/2011, uveřejněné pod č. 36/2012 Sb. rozh. tr.), apod. Kdyby však namísto samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán (viz dovětek citovanému ustanovení). Obsazením soudu se rozumí nejen to, zda soud rozhodl v senátě nebo samosoudcem a zda senát byl správně složen z hlediska poměru počtu soudců a přísedících, ale i to, zda v senátě zasedali ti soudci a přísedící, kteří k tomu byli povoláni podle předem stanovených pravidel uvedených v rozvrhu práce soudu (totéž platí i ve vztahu k osobě samosoudce). 45. Jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení soudní moci a významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů je právo na zákonného soudce. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod totiž platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tímto zákonem je zákon o soudech a soudcích, který upravuje základní pravidla pro přidělování věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, v §41 až §45. Konkrétní pravidla pak stanoví rozvrh práce každého soudu, který vydává předseda soudu po projednání se soudcovskou radou na období kalendářního roku a je veřejně přístupný (§41 zákona o soudech a soudcích). V rozvrhu práce soudu se zejména jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních [§42 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích]. 46. Prvotně je nutné říci, že obviněný svými dovolacími námitkami opakuje svoji obhajobu z odvolacího řízení a odvolací soud se s těmito námitkami tedy již vypořádal (srov. str. 6 a 7 jeho rozsudku). Za tímto účelem si vyžádal vyjádření nalézacího soudu ke způsobu či pravidlům, jakými byl veden postup při sestavování senátu v předmětné věci v reakci na rezignaci soudkyně JUDr. Mileny Němcové na mandát soudkyně v době, kdy se věc nacházela u odvolacího soudu, a čekalo se na rozhodnutí o odvolání ve věci, na základě kterého se věc opět vrátila před nalézací soud. Na tuto žádost reagoval vyjádřením nový předseda senátu, který věc u nalézacího soudu opětovně projednával, JUDr. Alexandr Sotolář. Podrobně vyložil, jak byl senát nalézacího soudu sestaven a obsazen, a to včetně obsazení přísedícími. Ve „Vyjádření ke složení senátu Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 47 T 7/2010“ (č. listu 7206) uvedl, že věc byla původně projednávána v senátě, jemuž předsedala JUDr. Milena Němcová a jehož členy byli přísedící Josef Aksenov a Zdeněk Janů. V tomto složení senát vynesl i první odsuzující rozsudek ve věci, následně obviněný odvoláním rozsudek napadl u odvolacího soudu, který rozsudek soudu nalézacího zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že v mezidobí, kdy se věc nacházela u odvolacího soudu, původní předsedkyně senátu JUDr. Milena Němcová na svoji funkci rezignovala a odešla do důchodu, byla věc přidělena v souladu s pravidly rozvrhu práce JUDr. Alexandru Sotolářovi. Ten ve svém vyjádření rovněž uvedl, že jak je patrné z referátu ze dne 10. 10. 2014 (č. listu 4847), ve věci hodlal pokračovat se stejnými soudci přísedícími, avšak soudce přísedící Zdeněk Janů byl pro dlouhodobou nemoc omluven a ve shodě s rozvrhem práce soudu byl k věci přizván podle abecedního pořadí následující soudce přísedící Jiří Čejchan. 47. Rovněž ve vyjádření místopředsedy Městského soudu v Praze adresovaném odvolacímu soudu jsou podrobně rozvedena pravidla, která byla aplikována při přidělení věci novému předsedovi senátu JUDr. Alexandru Sotolářovi (č. listu 7199–7200). Původní předsedkyně senátu JUDr. Milena Němcová ke dni 31. 3. 2004 na svoji funkci soudkyně rezignovala, přičemž v senátu zůstala řada věcí nerozhodnutých, nebo věcí, které byly napadeny řádnými opravnými prostředky, a nenabyly tak právní moci. Veškeré tyto věci bylo nutné přidělit novým předsedům senátů, přičemž ve všech věcech bylo postupováno v souladu s tehdy aktuálním a účinným rozvrhem práce, konkrétně s ustanovením bodu I. 8. rozvrhu práce Městského soudu v Praze. Veškeré neskončené věci byly přiděleny jednotlivým soudním oddělením tak, jako by v daný den napadly k soudu, a věci, které se v průběhu času vracely k novému rozhodnutí a projednání od odvolacího, příp. dovolacího soudu byly jednotlivým senátům Městského soudu v Praze rozděleny tak, jako by ten den napadla u Městského soudu v dané trestní věci obžaloba. O takovémto přidělení novému předsedovi senátu byl ve spise vždy učiněn rukou místopředsedy soudu záznam (k tomu srov. č. listu 4860). Dále ve svém vyjádření místopředseda Městského soudu v Praze rozvedl, jak byl jednotlivý nápad na trestním úseku Městského soudu v Praze rozdělován a uzavřel, že z uvedeného je naprosto zřejmé, že spis nebyl novému předsedovi senátu JUDr. Alexandru Sotolářovi přidělen na základě libovůle, ale podle předem jasně daných pravidel obsažených v rozvrhu práce. 48. Ke konkrétní námitce obviněného ohledně porušení jeho práva na zákonného soudce v souvislosti s obsazením senátu novým předsedou a přísedícími v dané věci Nejvyšší soud rekapituluje a dodává následující. Po zrušení odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2012, sp. zn. 47 T 7/2010, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2014, sp. zn. 9 To 31/2014, došlo k situaci vyznačující se tím, že nutně muselo dojít ke změně složení senátu, poněvadž předsedkyně senátu 47 T Městského soudu v Praze JUDr. Milena Němcová jako soudu prvostupňového k 31. 3. 2014 rezignovala na svoji funkci soudce. V souladu s rozvrhem práce platným pro rok 2014 byla věc u Městského soudu nově přidělena k dalšímu rozhodování předsedovi senátu 40 T JUDr. Alexandru Sotolářovi. Pokud obviněný namítá, že věci po JUDr. Mileně Němcové měly být mezi ostatní předsedy senátu Městského soudu v Praze přerozděleny podle pravidla obsaženého v bodě I. 11. rozvrhu práce, nelze s tímto tvrzením obviněného souhlasit. V bodě I. 11. tehdy platného rozvrhu práce je stanoveno, že „v případě výjimečně dlouhodobé nepřítomnosti soudce (déle než tři měsíce) nebo jiné obdobné situaci může předseda soudu rozhodnout, že pravomocně neskončené věci z tohoto senátu budou přiděleny ostatním soudcům, a to tak, že pravomocně neskočené věci budou rozděleny do dalších soudních oddělení podle obecného dorovnávacího principu, jako běžný nápad “, a je tak zjevné, že toto ustanovení rozvrhu práce dopadá na dočasnou, byť dlouhodobější, absenci předsedy senátu. O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo. Soudkyně JUDr. Milena Němcová na svoji funkci soudce ke dni 31. 3. 2014 rezignovala a odešla do důchodu, rozhodně tedy nebylo možné vycházet z toho, že její absence je pouze dočasná, a proto aplikace ustanovení bodu I. 11. tehdy platného rozvrhu práce nepřipadala v úvahu. Z tohoto důvodu je potřeba souhlasit se závěrem obsaženým v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který zjevně vycházel i z vyjádření místopředsedy Městského soudu v Praze (č. listu 7199–7200), kde se správně uvádí, že při přerozdělování věcí do jiných soudních senátů po odejité JUDr. Mileně Němcové bylo postupováno v souladu s ustanovení bodu I. 8. ve spojení s použitím výkladového stanoviska rozvrhu práce obsaženého v bodě I. 16., podle kterého „ účelem shora vyložených pravidel je zajištění objektivního a rovnoměrného rozdělení nápadu mezi soudní oddělení a jednotlivé předsedy senátů. Snaha o dosažení účelu rozvrhu práce je základním výkladovým pravidlem v případě jakýchkoliv nejasností či řešení situací rozvrhem práce nepředpokládaných “. Jedině takto mohly být věci po JUDr. Mileně Němcové přerozděleny mezi ostatní předsedy senátu rovnoměrně, a to v souladu s rozlišením a rozdělením soudních spisů do jednotlivých „kategorií“ vyplývajícím z bodu I. 1. a 2. rozvrhu práce. 49. Podle §44 zákona o soudech a soudcích (v tehdy účinném znění) pokud nemůže věc v určeném soudním oddělení projednat soudce nebo senát stanovený rozvrhem práce, předseda soudu stanoví, který jiný soudce nebo senát věc projedná a rozhodne. V nyní projednávaném případě nastala situace, kdy rozvrhem práce určená soudkyně JUDr. Milena Němcová věc s ohledem na svoji rezignaci na funkci soudkyně nemohla věc rozhodnout, a proto rozdělení spisů po JUDr. Mileně Němcové mezi ostatní předsedy senátu Městského soudu v Praze provedl místopředseda soudu. Vytýkal-li obviněný, že o přidělení věci novému předsedovi senátu měl rozhodovat předseda soudu, nikoliv jeho místopředseda, nutno upozornit na tu úvodní část rozvrhu práce pro rok 2014, podle níž předseda soudu pověřuje místopředsedy Městského soudu v Praze podle §121 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění předpisů doplňujících, výkonem státní správy, a to místopředsedu pro věci trestní Mgr. Jana Kadlece konkrétně mimo jiné tím, že koordinuje práci všech soudců a oddělení trestního úseku, včetně personálních záležitostí, a řídí práci senátů 1 T, 2 T, 3 T, 4 T, 10 T, 4 0 T, 41 T, 42 T, 43 T, 45 T, 46 T, 47 T, 48 T, 49 T, 56 T, 57 T, 63 T a Tm, 71 T a 73 T. Podle přesvědčení dovolacího soudu na podkladě tohoto pověření byl místopředseda soudu pro věci trestní Mgr. Jan Kadlec oprávněn rozhodnout o přidělení věci novému předsedovi senátu. Nad rámec již řečeného pouze podotýká, že i kdyby měl o přidělení věci novému předsedovi senátu rozhodovat předseda Městského soudu v Praze, nikoliv jeho místopředseda, je nutno uzavřít, že takové případné pochybení Městského soudu v Praze není možné vnímat jako pochybení natolik závažné, že by jím bylo ohroženo právo obviněného na zákonného soudce a že by snad přidělení trestní věci obviněného novému předsedovi senátu vykazovalo znaky libovůle. Místopředseda Městského soudu v Praze navíc věci rozděloval mezi ostatní soudní senáty na základě pravidel již obsažených v rozvrhu práce a tato jeho činnost je tak i zpětně přezkoumatelná a plně transparentní. 50. Podle výše uvedeného postupu při aplikaci ustanovení bodu I. 8. rozvrhu práce trestní věc obviněného K. T. vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 7/2010 připadla novému předsedovi senátu JUDr. Alexandru Sotolářovi. Takto určený nový předseda senátu chtěl v soudním řízení pokračovat v senátě složeném z původních přísedících, kterými byli Josef Aksenov a Zdeněk Janů. Z vyjádření přísedícího Zdeňka Janů, které je rovněž zaznamenáno v referátu předsedy senátu JUDr. Alexandra Sotoláře k hlavním líčením ve věci (č. listu 4847), však vyplynulo, že se přísedící Zdeněk Janů pro dlouhodobější zdravotní indispozici nebude moci již hlavních líčení ve věci účastnit. Na základě tohoto sdělení přísedícího Zdeňka Janů byl do senátu přidělen nový přísedící Jiří Čejchan ze senátu 47 T, a to podle pravidla obsaženého v rozvrhu práce v bodě I. 17., podle kterého „ seznam přísedících jednotlivých senátů je přílohou rozvrhu práce. Přísedící jsou v rámci soudního oddělení k jednotlivým věcem přidělováni postupně podle abecedního pořadí. V případě, že se žádný z přísedících daného soudního oddělení nemůže k projednání věci dostavit, přibírají se přísedící z ostatních soudních oddělení a to postupně v pořadí tak, jak se v jednotlivých soudních odděleních předsedové senátu zastupují. Je-li některé soudní oddělení neobsazeno předsedou senátu a současně do něj není přidělován nápad, jsou přísedící z takového oddělení využívání k zástupům v jiných soudních odděleních přednostně “. Odvolací soud v reakci na námitku obviněného týkající se obsazení senátu přísedícími, jmenovitě pak přísedícím Jiřím Čejchanem, DiS, předně odkázal na již prezentovaný bod I. 17. rozvrhu práce a dále připomněl, že byl-li již v abecedním pořadí v seznamu uvedený předchozí přísedící (Radek Beneš) předvolán k jiné trestní věci, bylo nutno zachovat proporcionalitu v předvolávání jednotlivých přísedících z hlediska jejich přípustného časového zatížení a vzájemného poměru v počtu předvolání k hlavním líčením mezi přísedícími zařazenými do senátu 47 T. Odmítl jakékoliv úvahy o tom, že by senát byl obsazen přísedícími účelově ad hoc, které by si zvolil předseda senátu podle svého uvážení. 51. Ve vztahu k uplatněné námitce, v rámci níž obviněný namítl, že přísedící v jeho trestní věci nebyli do senátu obsazeni na základě tzv. kolovacího systému plynoucího z rozvrhu práce, ale stalo se tak z libovůle předsedy senátu či jiné osoby, a jejich přidělení k trestní věci obviněného tak není jakkoliv přezkoumatelné, je vhodné v obecné rovině uvést následující. Tzv. obecné soudy, jakož i Ústavní soud se ve své judikatuře již zabývaly porovnáním zákonných institutů soudce a přísedících a požadavky na úpravu přiřazení přísedících k jednotlivým soudním senátům rozvrhem práce (srov. zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10, ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1168/13, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1306/2012, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 468/2014, ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1640/2014, či ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/2015, aj.). Ústavní soud v rámci obecných východisek sice vyslovil, že základní pravidla pro soudce se vztahují i na přísedící a lze je vyvodit ze zákonné úpravy založené na tom, že přísedící musí splňovat v zásadě stejné podmínky jako profesní soudce (vyjma odbornosti), při rozhodování má také stejné postavení – jeho hlas má stejnou váhu, současně však uvedl, že požadavky na zákonného soudce (přísedícího) není možné absolutizovat. Je třeba rozlišovat rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí. Zatímco soudce je jmenován natrvalo, přísedící je volen, a to na určité období, soudce je na rozdíl od přísedícího v pracovním vztahu, v senátu je to především soudce, komu procesní předpisy ukládají povinnost vést řízení, zatímco kompetence přísedícího jsou omezeny toliko na rozhodování. Z těchto důvodů shledal zákonné požadavky na rozvrh práce soudu, pokud jde o určení konkrétních přísedících, méně specifikovanými než na určení soudce. Stav, kdy přísedící byli jmenovitě určeni v příloze k rozvrhu práce a nikoliv v samotném rozvrhu práce, ani to, že v něm nebyli rozděleni do jednotlivých senátů, proto za porušení ústavního pořádku neoznačil (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1168/13). Zohlednit je třeba v daných souvislostech i praktickou stránku věci. Přísedící jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí podle svých časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu, a to především tak, aby nedocházelo k průtahům v jednotlivých řízeních. Z tohoto hlediska není prakticky schůdné takové řešení, kdy by předseda senátu měl rozvrhem práce či jeho přílohou přiděleny např. toliko dva přísedící (pouze tehdy by totiž byla úprava rozvrhu práce ve vztahu k přísedícím zřejmě plně transparentní a pro účastníky předem seznatelná), neboť by s největší pravděpodobností nutně docházelo k opakovaným situacím, kdy by hlavní líčení musela být nařizována s dlouhým časovým předstihem anebo by musela být opakovaně odročována, pokud přísedící omluví svou neúčast, popřípadě soudu sdělí, že se po dobu i více měsíců nebude moci dostavit např. z důvodu pracovního či soukromého zaneprázdnění. V tomto případě by však jiný přísedící už nemohl být povolán. Proto jsou zákonné požadavky na rozvrh práce soudu stran určení konkrétních přísedících méně specifikované než na určení soudce, což – jak Ústavní soud opakovaně konstatoval v minulosti – není v rozporu s ústavním pořádkem. Není tedy bez dalšího (ledaže by byl prokázán opak) aktem libovůle či účelovým obsazením jednajícího senátu ad hoc s tím důsledkem, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce (přísedící), pokud jsou přísedící pro konkrétní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu přísedících, obsaženého v příslušném rozvrhu práce či v jeho příloze, který je veřejnosti přístupný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1286/2016, srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, přiměřeně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/2015). 52. Dovolatel v mimořádném opravném prostředku znovu namítl, že jako přísedící neměl být přizván Jiří Čejchan, DiS, ale Radek Beneš; závěr odvolacího soudu, že Radek Beneš byl předvolán k jiné trestní věci, měl za neverifikovaný. Nejvyšší soud si k ověření závěrů odvolacího soudu i přes zásadní zjištění uvedená pod bodem 50. tohoto usnesení vyžádal vyjádření předsedy senátu nalézacího soudu JUDr. Alexandra Sotoláře ke způsobu či pravidlům, jakými byl veden postup při sestavování senátu v předmětné věci. Toto vyjádření bylo následně zasláno k případné reakci obhájci obviněného i Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Předseda senátu soudu prvního stupně ve vyjádření ze dne 6. 12. 2017 sdělil, že Jiří Čejchan byl – stejně jako Radek Beneš – nově zvoleným přísedícím zařazeným do senátu 47 T. Radek Beneš jej sice v abecedním pořadí předcházel, ale v době nařízení hlavního líčení v této trestní věci byl již předvolán jako přísedící v jiné trestní věci (vedené pod sp. zn. 47 T 4/2014), v níž bylo hlavní líčení nařízeno na řadu jednacích dnů v říjnu, listopadu a prosinci 2014, z nichž se některé kryly s jednacími dny v této trestní věci. I přes nesouhlasné stanovisko obviněného a jeho názor, že jak nemoc přísedícího Zdeňka Janů, tak možné kolize Radka Beneše nemají oporu ve spisovém materiálu, má Nejvyšší soud za to, že Městský soud v Praze měl pevný vnitřní systém přidělování přísedících k jednotlivým kauzám, podle něhož bylo v jednotlivých odděleních postupováno, nikoliv systém nahodilý a účelový. V souladu s rozvrhem práce se v rozhodném čase řídil tzv. kolovacím systémem založeným na abecedním pořadí přísedících přiřazených k jednotlivým soudním senátům. Nešlo tedy o akt libovůle či účelového obsazení senátu 47 T přísedícími ad hoc, a nelze proto dospět k závěru, že by ve věci rozhodl senát obsazený nezákonnými přísedícími. Námitky, jimiž obviněný dokládal existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., má proto dovolací soud za zjevně neopodstatněné. 53. Nadto je třeba upozornit i na to, že obviněný a jeho právní zástupce byli o změně ve složení senátu Městského soudu v Praze informováni (č. listu 4847) současně s dotazem nového předsedy senátu JUDr. Alexandra Sotoláře, zda obviněný trvá na provedení celého hlavního líčení od počátku znova, nebo zda s jeho souhlasem a souhlasem státního zástupce bude možné pouze přečíst podstatný obsah protokolů o hlavním líčení. Na tento přípis obviněný, aniž by namítal jakékoliv nejasnosti ohledně nového složení senátu – a to jak přidělení věci novému předsedovi senátu, tak změnu v osobě jednoho z přísedících – reagoval kladně v tom smyslu, že nepožadoval provedení celého hlavního líčení od počátku a vyjádřil souhlas s přečtením podstatného obsahu protokolů o hlavním líčení (č. listu 4863). 54. Obviněný dále odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. 55. Okolnosti, za kterých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení §11 odst. 1 a §11a tr. ř. S poukazem na §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, jež jsou obsaženy v §11 odst. 1 tr. ř. písm. a) až k) tr. ř., ve znění účinném do 17. 3. 2017, a tedy v době rozhodování soudů, a §11a písm. a), b) tr. ř. 56. Podle §11 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno (a) nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii; (b) je-li trestní stíhání promlčeno; (c) jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§10), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán, nejde-li o dočasné vynětí nebo není-li trestní stíhání osoby pro nedostatek souhlasu oprávněného orgánu nepřípustné pouze dočasně; (d) jde-li o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná; (e) proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého; (f) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno; (g) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o schválení narovnání, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno; (h) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno; (i) je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět; (j) stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nebo; (k) proti tomu, ohledně něhož bylo trestní řízení pro týž skutek předáno do cizího státu, pokud mu byl pro tento skutek cizozemským soudem pravomocně uložen trest nebo ochranné opatření, které vykonává nebo již vykonal, nebo je nelze podle práva tohoto státu vykonat, nebo bylo cizozemským soudem pravomocně upuštěno od uložení trestu, anebo pravomocně rozhodnuto o zproštění obžaloby. 57. Podle §11a tr. ř. trestní stíhání proti téže osobě a pro týž skutek nelze zahájit, pokud státní zástupce ve zkráceném přípravném řízení (a) rozhodl o schválení narovnání a věc odložil, nebo (b) rozhodl o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání a podezřelý se osvědčil, nebo se má za to, že se osvědčil, nebylo-li rozhodnutí v předepsaném řízení zrušeno. 58. Obviněný se domníval, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné, protože bylo promlčeno, tedy s ohledem na důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Rekapituloval, že námitku promlčení uplatnil již v rámci přípravného řízení ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 3. 2005. Státní zástupce této námitce vyhověl, avšak místo toho, aby napadené usnesení zrušil a trestní stíhání zastavil s odkazem na §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., policejnímu orgánu uložil, aby ve věci jednal a rozhodl, čímž podle jeho mínění porušil v neprospěch obviněného zásadu zákazu reformationis in peius . Policejní orgán pak na základě tohoto úkonu vynesl další, v pořadí druhé usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 6. 2005, ve kterém při nezměněném popisu skutku změnil jeho právní kvalifikaci, což se projevilo v prodloužení promlčecí doby, a obviněný tak již dále nemohl vznést námitku promlčení, neboť promlčecí doba u trestného činu zpronevěry je delší než promlčecí doba u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, pro nějž byl původně na základě prvního a následně státním zástupcem zrušeného usnesení o zahájení trestního stíhání stíhán. Podle názoru obviněného jej však takový postup orgánů činných v trestním řízení poškozuje a považuje jej za nezákonný, neboť jeho trestní stíhání mělo být pro promlčení zastaveno. 59. Odvolací soud takto uplatněným námitkám obviněného nepřisvědčil a postup státního zástupce neměl za nezákonný. Vysvětlil, že obviněnému bylo zrušením jím napadeného usnesení vyhověno, což ovšem neznamená, že by orgány činné v trestním řízení nebyly oprávněny stíhaný skutek posoudit z hlediska naplnění všech v úvahu přicházejících znaků skutkové podstaty trestného činu a odpovídajícím způsobem jej právně kvalifikovat. Následně tak bylo po řádném posouzení skutku vydáno dne 14. 6. 2005 nové usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), v jehož případě běžela podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. dvanáctiletá promlčecí doba od okamžiku spáchání činu (tj. od roku 1999), takže k jeho promlčení nedošlo. Postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k porušení zákazu reformace in peius , poněvadž státní zástupce byl současně oprávněn v rámci dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení podle §174 odst. 2 písm. e) tr. ř. zrušit nezákonná rozhodnutí policejního orgánu, přičemž z obsahu předmětného usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 1 Zt 220/2005, je zřejmé, že i takový důvod vedl ke zrušení napadeného usnesení. Nahrazení nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání z podnětu stížnosti obviněného novým usnesením, jež splňuje podmínky zákonného zahájení trestního stíhání obviněného, nelze podle odvolacího soudu považovat za postup kolidující se zákazem reformace in peius. Trestní řád předpokládá, že v průběhu trestního řízení může docházet ke změnám právní kvalifikace stíhaného skutku, kdy pro posouzení, zda případně mohlo dojít k promlčení stíhaného trestného činu, je rozhodující právní kvalifikace trestného činu, k níž dospěje soud při meritorním posouzení věci v odsuzujícím rozsudku. Pokud tedy bylo následně dalším usnesením policejního orgánu ze dne 25. 3. 2010 zahájeno trestní stíhání obviněného i pro další tři útoky trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, stalo se tak v souladu s §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku po přerušení běhu promlčecí doby dnem předchozího zahájení trestního stíhání obviněného (tj. dnem 14. 6. 2005), a tedy před skončením desetileté promlčecí doby běžící od tohoto data podle §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (str. 9 rozsudku odvolacího soudu). 60. Nejvyšší soud názory odvolacího soudu v zásadě sdílí a souhlasí i se závěry obsaženými ve vyjádření státní zástupkyně. Z obsahu spisu se podává, že usnesením policejního komisaře Policie ČR, Správa hlavního města Prahy, SKPV, ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. ČTS:PSP-120/OOK-2002, bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného K. T. pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. pro zde popsaný skutek (č. listu 10, 11). Usnesením náměstkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 1 Zt 220/2005, bylo podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. ke stížnosti obviněného zrušeno usnesení Policie ČR, Správa hlavního města Prahy, SKPV, ČTS:PSP-120/OOK-2002, ze dne 21. 3. 2002, kterým dne 24. 3. 2005 bylo zahájeno podle §160 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání obviněného pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. pro zde popsaný skutek, neboť je nezákonné a policejnímu orgánu bylo uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Z odůvodnění tohoto usnesení se zjišťuje, že státní zástupkyně primárně vytkla nedostatky v popisu skutku co do vymezení znaků jak objektivní, tak i subjektivní stránky označeného trestného činu, a opodstatněnou shledala i námitku o promlčení trestního stíhání pro tento trestný čin. Zdůraznila však, že podle jejího názoru podezření z trestného činu podle §255 tr. zák. nebylo vůbec dáno. Výslovně pak v závěru odůvodnění konstatovala, že „usnesení policejního orgánu bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. jako nezákonné zrušeno, a to dílem z důvodu závažných formálních nedostatků, dílem z důvodu promlčení trestního stíhání pro skutek, který byl popsán v usnesení, přičemž policejnímu orgánu bylo současně uloženo, aby dále konal prověřování, neboť doposud nebylo vyloučeno podezření z trestného činu podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., zejména s ohledem na nově získané poznatky, které předložil PČR, Útvar odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality dne 23. 5. 2005 a které shromáždil poté, kdy mu věc byla předána k realizaci dalších úkonů. Po vyhodnocení všech získaných poznatků je pak nezbytné ve věci znovu jednat a rozhodnout. S ohledem na skutečnost, že nadále bude probíhat prověřování pro podezření z trestného činu podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., bude věc z důvodu věcné příslušnosti předána k dalšímu výkonu dozoru na Městské státní zastupitelství v Praze“ (č. listu 12 až 15). Usnesením policejního komisaře Policie České republiky, útvar odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, odbor výnosů a praní peněz, ze dne 14. 6. 2005, ČTS:FIPO-62/VP-2005, bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., jehož se měl dopustit zde popsaným jednáním (č. listu 16 až 19). Stížnost obviněného proti tomuto usnesení byla usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 7. 2005, sp. zn. 1 KZV 81/2005, jako nedůvodná podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta (č. listu 24 až 26). 61. Jak správně poznamenala státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, dovolatel patrně přehlédl, že státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 vydala zrušovací rozhodnutí, kterým vyhověla stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, na podkladě zjištění vyjádřeného v závěru jeho výrokové části „neboť je (tam označené usnesení) nezákonné a policejnímu orgánu ukládám, aby ve věci znovu jednal a rozhodl“, čemuž také odpovídá odůvodnění tohoto postupu vypovídající o tom, že tento procesní výstup koresponduje s výkonem dozorového oprávnění státního zástupce ve smyslu §174 odst. 2 písm. e) tr. ř., a že tak nejde o postup, který by se nacházel v kolizi se zákazem reformace in peius ve smyslu §150 odst. 1 tr. ř. V posuzovaném případě došlo k aplikaci kasačního postupu státního zástupce za použití §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. Byť z podnětu stížnosti obviněného je tedy na místě připustit provádění přezkumu státního zástupce z obou procesních titulů, a to s přiměřeným použitím závěrů obsažených v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 693/06 (uveřejněno ve svazku 43 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod pořadovým číslem 14/2006). Podle nich „v českém trestním procesu vystupuje státní zástupce v předsoudním stadiu jako dominus litis a osud trestního stíhání je v této fázi řízení zcela v jeho dispozici. Tento princip se uplatňuje mimo jiné i prostřednictvím dozoru státního zástupce nad rozhodovací činností policejního orgánu. Vztah mezi státním zastupitelstvím a policejním orgánem je v mezích zákonů a dalších navazujících předpisů vztahem nadřízenosti a podřízenosti orgánů moci výkonné (viz zařazení čl. 80 v hlavě třetí Ústavy), kvalitativně odlišným např. od vztahu soudů jednotlivých stupňů. Z charakteru tohoto vztahu vyplývají i šíře a určitá volnost při uplatňování oprávnění státního zástupce vůči rozhodnutím učiněným policejním orgánem podle §160 odst. 1 tr. ř. Podle §174 odst. 1 tr. ř. vykonává státní zástupce dozor nad zákonností v přípravném řízení, přičemž pod pojem porušení zákonnosti lze zahrnout i všechny nedostatky, pro něž se postup orgánů činných v trestním řízení může dostat do rozporu s jeho základními zásadami podle §2 tr. ř. Rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím policejního orgánu v přípravném řízení a v rámci toho i možnost tato rozhodnutí nahrazovat rozhodnutími vlastními je jedním ze způsobů, jímž se dozor státního zástupce nad zákonností v přípravném řízení realizuje.…Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže státní zástupce využije svého oprávnění podle §174 odst. 2 písm. e) tr. ř. a na podkladě stížnosti obviněného zruší předchozí usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a nahradí je vlastním rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, proti němuž stížnost není přípustná“. Analogicky lze tedy dovodit, že i na podkladě obviněným podané stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání může státní zástupce rozhodnout tak, že věc vrátí policejnímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí, přičemž výsledkem tohoto nového rozhodnutí policejního orgánu může být vydání nového usnesení o zahájení trestního stíhání. 62. Jak již bylo dříve uvedeno, policejnímu orgánu bylo uloženo, aby se zabýval doposud nevyloučeným podezřením z trestného činu podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. a aby ve věci znovu rozhodl zákonným způsobem na podkladě řádného posouzení skutku s odpovídající právní kvalifikací. Výsledkem bylo vydání nového usnesení o zahájení trestního stíhání, na podkladě kterého bylo již trestní stíhání proti obviněnému vedeno způsobem odpovídajícím zákonu. Při tomto postupu nedošlo ke zhoršení postavení obviněného a v pořadí druhé usnesení o zahájení trestního stíhání, ve kterém byl skutek nově kvalifikován jako zločin zpronevěry, není možné vnímat jako rozhodnutí učiněné v neprospěch obviněného. Odvolací soud v těchto souvislostech přiléhavě poznamenal, že z hlediska úvah o promlčení trestního stíhání je relevantní až ta fáze trestního řízení, ve které dochází k ustálení právní kvalifikace posuzovaného jednání. Ve prospěch správnosti právního závěru odvolacího soudu je možné rovněž doplnit, že usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Důvodnost a zákonnost trestního stíhání bude příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení, jak ostatně upozornila státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v usnesení ze dne 25. 7. 2005, sp. zn. 1 KZV 81/2005. Stejný závěr je prezentován též v již zmiňovaném usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 693/06. 63. Jestliže bylo následným usnesením policejního orgánu ze dne 25. 3. 2010 zahájeno trestní stíhání obviněného pro trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku i pro další tři útoky ve dnech 20. 1. 1998, 18. 2. 1998 a 17. 3. 1998, lze souhlasit se závěry odvolacího soudu, podle něhož bylo trestní stíhání zahájeno v souladu s §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku po přerušení běhu promlčecí doby dnem předchozího zahájení jeho trestního stíhání, a tedy před skončením desetileté promlčecí doby uvedené v §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku běžící od tohoto data. Dovolací soud proto konstatuje, že ani důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nebyl námitkami obviněného naplněn. 64. Dále obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. 65. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 66. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). 67. Obviněný v rámci takto uplatněného dovolacího důvodu zpochybnil zejména transparentnost vedení účetnictví Kanadské ambasády v Praze, rovněž namítá, že provedené důkazy neosvětlily původ tzv. „mimoemisních vkladů“ na účtu vedeném v souvislosti s akcí T. F. a není tak zřejmé, zdali ony údajně zpronevěřené peníze nejsou právě těmito „mimoemisními vklady“ na účtu k akci T. F. spravovaném Kanadskou ambasádou, dále nebyl prokázán stav pokladny ke dni odchodu obviněného z Kanadské ambasády, kdy obecně nebylo možné posoudit počáteční ani konečný stav pokladny, protože ten se nikde neevidoval a současně z provedených důkazů rovněž nevyplývá z jakých finančních prostředků byla financována pobočka Kanadské ambasády v Bratislavě. Na podkladě všech těchto skutečností, neprovedených důkazů a nejasností z provedených důkazů plynoucích obviněný zpochybňoval svoji vinu. Žádná z těchto čistě skutkových námitek obviněného, kterými obviněný napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i správnost skutkových zjištění učiněných soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán, však nenaplňuje uplatněný dovolací důvod. Soudy provedené důkazy hodnotily v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to i s ohledem na obsáhlost některých zejm. účetních důkazních materiálů. 68. V dalším lze poukázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména str. 14 až 66 rozsudku soudu prvního stupně, str. 6 až 17 rozsudku odvolacího soudu), přičemž nelze pominout, že oba soudy rozhodující ve věci již opakovaně, se věcí zabývaly zevrubně a svědomitě. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudků v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Vysvětlily, že rozhodnutí o vině obviněného založily mimo jiné na usvědčující výpovědi nástupce obviněného ve funkci hlavního účetního Kanadského velvyslanectví v Praze M. Č., který se vyjádřil k nesrovnalostem v účetnictví přebíraném po obviněném, výpovědi R. K., spolupracovnice obviněného, která popsala chod účetního oddělení a zavedenou praxi, kdy se hotovost z banky převážela na velvyslanectví a zpět, což hodnotila jako neúčelné a také to, že o výběrech v hotovosti měl přehled pouze obviněný, výpovědi svědkyně P. K., která vypověděla, že za doby působení obviněného v jeho funkci nebyl účet vedený v českých korunách nikým kontrolován, platební doklady nebyly správně ukládány a celkově nabyla dojmu, že situace v účtárně pod vedením obviněného není zcela přehledná, a na dalších výpovědích zaměstnanců Kanadského velvyslanectví v Praze a výpovědích bývalých spolupracovníků obviněného. Rovněž se soudy při rozhodování o vině obviněného opíraly o znalecký posudek z oboru ekonomiky a o zprávu Michela Ashbyho, vyšetřovatele podvodů kanadského Ministerstva zahraničních věcí a mezinárodního obchodu. Všechny provedené důkazy v souhrnu vyznívaly v neprospěch obviněného, a soudy tak mohly spolehlivě uzavřít, že vina obviněného K. T. byla v řízení spolehlivě prokázána. Námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které směřovaly vůči způsobu hodnocení provedených důkazů a vůči postupu orgánů činných v trestním řízení, jsou pouhou polemikou s výsledky dokazování. Nejvyšší soud připomíná, že není jeho úkolem coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, který měl za to, že důkazy byly jednostranně hodnoceny v jeho neprospěch, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad presumpce neviny, in dubio pro reo či jiných pravidel zajišťujících spravedlivý proces neznamená. 69. Z hlediska napadeného rozsudku, obsahu dovolání obviněného a jím uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však třeba věnovat pozornost výroku o náhradě škody. Obviněný v této souvislosti namítl, že rozsudek soudu prvního stupně je v této části nepřezkoumatelný, neboť z jeho odůvodnění není zřejmé, kdy se poškozený se svým nárokem k trestnímu řízení připojil. Současně pak listina, z níž vyplývalo připojení se poškozeného k trestnímu řízení, nebyla ve smyslu §213 tr. ř. provedena jako důkaz. Nadto a především však obviněný uvedl, že nárok poškozeného je podle §106 obč. zák. v souvislosti s §420 obč. zák. promlčen, a mělo tak být obviněným vznesené námitce o promlčení nároku poškozeného soudy vyhověno. Soudy však nesprávně stanovily počátek běhu subjektivní promlčecí doby a námitku ohledně promlčení zamítly, což se promítlo do vynesení věcně i právně nesprávného výroku o náhradě škody. Obviněný poznamenal, že jeho odpovědnost se v daném případě promlčuje v souladu s §106 odst. 2 obč. zák. v desetileté promlčecí době. Běh objektivní promlčecí doby by tak s ohledem na specifikaci skutku skončil dne 4. 9. 2009, nikoli dne 1. 10. 2009, jak podle jeho mínění nesprávně konstatoval odvolací soud. 70. Nelze nepoznamenat, že na námitky týkající se promlčení nároku poškozeného reagoval již odvolací soud, poněvadž byly uplatněny v jím podaném řádném opravném prostředku. V něm ale sám obviněný, na rozdíl od dovolání, nepolemizoval s tím, že běh objektivní promlčecí doby skončil 1. 10. 2009. Odvolací soud v daných souvislostech předeslal, že poškozený se s nárokem na náhradu škody připojil řádně a včas a pokud obviněný vznesl námitku promlčení, neshledal ji opodstatněnou. Přisvědčil obviněnému, že běh promlčecí doby započal 1. 10. 1999, na jeho případ se vztahuje desetiletá promlčecí doba ve smyslu §106 odst. 2 obč. zák., v důsledku čehož běh objektivní promlčecí doby by tak skončil 1. 10. 2009, avšak poškozený se s nárokem na náhradu škody připojil k trestnímu řízení v hlavním líčení dne 30. 1. 2007 (viz č. listu 4617, 4643), přičemž vůči obviněnému svůj nárok uplatnil dopisem doručeným mu dne 25. 8. 2006. Uvedl také, že běh subjektivní dvouleté promlčecí doby mohl vůči obviněnému nejdříve započít od 13. 7. 2005. Z rekapitulace těchto údajů pak odvolací soud vyvodil, že k promlčení nároku na náhradu škody nedošlo a rozhodnutí soudu prvního stupně je správné i ve výroku o náhradě škody (str. 17, 18 rozsudku odvolacího soudu). Závěr, že k promlčení nároku na náhradu škody nedošlo, sdílí i dovolací soud. 71. Dovolateli nutno přisvědčit, že u práva na náhradu škody je stanovena dvojí promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní, přičemž obě tyto promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i kdyby poškozenému běžela ještě druhá z nich. Obviněný námitku promlčení nároku poškozeného na náhradu škody primárně vztahuje k soudy špatně stanovenému počátku běhu subjektivní promlčecí doby, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002. V něm Nejvyšší soud vysvětluje, že promlčecí doba začíná běžet ode dne, kdy se poškozený o vzniklé škodě i škůdci skutečně dozvěděl, je tedy třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá; nestačí pouhý předpoklad či možnost dozvědět se o škodě a osobě, která za vzniklou škodu odpovídá, přičemž počátek běhu subjektivní lhůty může být odlišný ve vztahu k vědomosti poškozeného o škodě a k jeho vědomosti o škůdci. Za splnění těchto předpokladů může poškozený svůj nárok na náhradu škody uplatnit u soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikované pod č. 38/1975 Sb. rozh. obč.). Neplatí bez dalšího, že lze počátek běhu subjektivní promlčecí doby ztotožňovat s datem právní moci trestního příkazu či rozsudku ve věci, neboť tento okamžik nemusí splývat s okamžikem, kdy se poškozený dozvídá o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá. Při aplikaci těchto závěrů dochází obviněný k tomu, že stejně tak nelze počátek běhu subjektivní promlčecí doby vázat na okamžik, kdy bylo obviněnému platně sděleno obvinění, jak učinil nalézací soud, čímž došlo k nesprávnému stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby na den 13. 7. 2005. V této souvislosti obviněný poukazuje na zprávu Kanadské jízdní policie z konce roku 2001, ze které je zřejmé, že již v této době má poškozený zcela jasnou a nezpochybnitelnou představu o výši škody i o tom, že ji měl způsobit právě obviněný. 72. Podle ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Toto ustanovení tedy upravuje obecně délku subjektivní promlčecí doby. Ustálená rozhodovací praxe pak dovodila, že poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy poškozený obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2006, ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, či obviněným citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 551/2005). Ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně však Nejvyšší soud uzavírá, že za okamžik rozhodný pro určení počátku běhu subjektivní doby nelze považovat informace obsažené ve zprávě Kanadské jízdní policie. Tuto zprávu současně není možné interpretovat tak jednoznačně, jak to činí obviněný ve svém dovolání, protože ve zprávě se současně poukazuje na výraznou výši zmizelých finančních prostředků, v důsledku čehož lze do jisté míry zpochybnit i prováděný audit a další kontrolní postupy iniciované z kanadské strany. Ve zprávě Kanadské jízdní policie je obviněný sice uveden jako jediný podezřelý, ale rozhodně z ní nelze usuzovat na to, že si již v tomto okamžiku poškozený učinil úsudek o osobě škůdce, neboť účelem zprávy bylo pouze umožnit vyšetřování zmizelých finančních prostředků a za tím účelem umožnit, aby mohlo být proti obviněnému zahájeno trestní stíhání. Zpráva Kanadské jízdní policie v tomto ohledu sloužila pouze jako podnět pro předání obviněného k trestnímu stíhání orgánům České republiky. 73. O tom, že ani české orgány činné v trestním řízení nebyly hned zpočátku po převzetí případu přesvědčeny alespoň o možné vině obviněného, aby proti němu mohlo být co nejdříve zahájeno trestní stíhání, svědčí mimo jiné i to, jak správně upozornila státní zástupkyně, že policejní orgán původně dne 30. 9. 2003 trestní věc v souladu s §159a odst. 4 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2009 odložil (č. listu 3 až 5), a to „vzhledem ke skutečnosti, že do současné doby se nepodařilo zjisti skutečnosti, které by opravňovaly zahájit trestní stíhání podle §160 tr. ř. proti určité osobě“. V tehdy účinném znění trestního řádu byl přitom tento postup možný, pakliže se státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání. Toto rozhodnutí se přitom činí ve fázi prověřování. V případě odložení trestní věci, kdy se nepodařilo v této fázi zjistit skutečnosti opravňující k zahájení trestního stíhání, jde nejčastěji právě o důvod nezjištění osoby pachatele trestného činu či o důvod, kdy zjištěné skutečnosti dostatečně neodůvodnily závěr, že trestný čin byl spáchán určitou osobou (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2046). Závěr odvolacího soudu, který počátek běhu subjektivní promlčecí doby spojil až s datem 13. 7. 2005, kdy bylo obviněnému doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 6. 2005, lze mít za správný. Tento okamžik bez pochyb i pro poškozeného znamenal získání informace o tom, kdo za způsobenou škodu odpovídá. Na základě toho pak odvolací soud důvodně dospěl k závěru o včasnosti uplatnění nároku poškozeného ve dnech 28. 5. 2006 a 30. 1. 2007, a tedy v době, kdy ještě ani jedna z dříve specifikovaných promlčecích lhůt neuplynula. Jde-li o výhradu obviněného vůči stanovení počátku objektivní promlčecí lhůty ve smyslu §106 odst. 2 obč. zák. dnem 1. 10. 1999 (jak sám prvotně uváděl), lze souhlasit se státní zástupkyní, že k dokonání trestného činu došlo nikoliv pouhým výběrem poslední zpronevěřené částky, ale jejím přisvojením, resp. nesplněním povinnosti zahrnout ji do povinné účetní závěrky za příslušný kalendářní měsíc, z čehož plyne, že trestný čin byl dokonán 30. 9. 1999 a dnem 1. 10. 1999 započala desetiletá objektivní promlčecí doba. Výtky obviněného obsažené v dovolání proto nelze mít za opodstatněné. Dovolací soud poznamenává, že obviněný neuplatnil žádné konkrétní námitky proti výši a příslušenství pohledávky, proto se touto otázkou explicitně nezabýval. 74. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. a), e) a g) tr. ř. naplněny nebyly. Dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. 75. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, a tedy i vykonatelnosti rozhodnutí ve vztahu k výroku o náhradě škody, který též podal, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 13. 12. 2017 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu