ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.57.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 57/2017-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2017 o dovolání obviněného V. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 7 To 68/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 13/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 45 T 13/2015, byl obviněný V. S. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 500 denních sazeb ve výši 200 Kč, celkem tedy k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození F. S., L. S. a Vojenská zdravotní pojišťovna ČR odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podali odvolání obviněný, státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a poškození F. S. a L. S. Obviněný napadl výrok o trestu, státní zástupce brojil v neprospěch obviněného proti výrokům o vině a trestu a poškození svá odvolání zaměřili na výrok o vině a v návaznosti na to žádali i náhradu škody, resp. nemajetkové újmy. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 7 To 68/2016, byl rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce a poškozených F. S. a L. S. podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §145 odst. 2 tr. zákoníku, §58 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození F. S., L. S. a Vojenská zdravotní pojišťovna ČR odkázáni s nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že:
poté, co přibližně od 18.20 hodin dne 12. 12. 2014 do 01.55 hodin dne 13. 12. 2014 v P. – S., P., v hospodě a music baru U Buldoka na firemním večírku společnosti e-Pojištění.cz s. r. o., popíjel různé alkoholické nápoje, tak následně dne 13. 12. 2014 nejméně v době od 01.55 hodin do 02.28 hodin řídil po předchozím vědomém požití nezjištěného druhu a množství alkoholických nápojů motorové vozidlo zn. Škoda Octavia, z P. – S., N., do P. – Z. M., O., tedy byl ve stavu zřetelné intoxikace alkoholem klinicky odpovídajícímu prosté opilosti těžšího stupně, tedy ve stavu vylučujícím bezpečné ovládání a řízení motorového vozidla,
přičemž v průběhu jízdy v době kolem 01.58 hodin dne 13. 12. 2014 v P. – S., v křižovatce ulic N. – Z. na vyznačeném přechodu pro chodce, po předchozím slovním konfliktu se skupinou osob, v níž byli T. F., M. H., M. K., L. K., kterou nejprve vozidlem ohrozil při přecházení vozovky, následně zacouval cca 10 m zpět do ulice N. a poté se prudce rozjel směrem na přechod, po němž právě přecházel poškozený F. S., a poškozená L. S., a najel na poškozené přední částí vozidla, přičemž poškozeného F. S. nabral na kapotu a při jízdě ho po několika metrech odhodil do levého jízdního pruhu ulice Z. a do poškozené L. S. narazil pravým bokem tak, že ji odhodil na zem na přechod pro chodce, tímto svým jednáním poškozenému F. S. způsobil pohmoždění měkkých pokrývek lebních lehkého stupně a pohmoždění měkkých tkání levého bérce a poškozené L. S. pohmoždění těžkého stupně měkkých tkání s krevními výrony a otokem měkkých tkání v oblasti obou bérců a odřeninu levého lokte, přitom způsob útoku byl způsobilý ke vzniku závažnějších poranění poškozených, a to zlomeniny bércových kostí, zlomeniny pánve či stehenních kostí, zlomeniny žeber, poranění nitrohrudních či nitrobřišních orgánů a dopadem hlavy na vozovku mohla vzniknout zlomenina lebky, krvácení do mozkových obalů, případně pohmoždění mozku, přičemž při takto vedeném způsobu útoku na poškozené vozidlem při rychlosti 27-34 km/hod. musel minimálně vědět, že tak může poškozeným způsobit těžkou újmu na zdraví a byl s tím srozuměn, z místa nehody ihned ujel do ulice P., z níž zabočil do jednosměrné ulice J. n. a odtud do ulice L., pak pokračoval přes ulici V O., kde byl v čase 02.10.58 hod. zachycen kamerou – až do místa svého tehdejšího bydliště v P. – Z. M., J., kde byl v čase 02.41 hod. kontrolován hlídkou Policie ČR.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 7 To 68/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že skutková zjištění odvolacího sodu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a právní posouzení skutku je nesprávné.
5. Brojil proti zjištění soudu, že vozidlo, které svědci popsali, odpovídá vozidlu, jež mu patří. Nesouhlasil s tím, že došlo k jeho ztotožnění na základě individuálních markantů. Jeho vozidlo Škoda Octavia je „jedničkové řady“ s karoserií typu sedan v modré metalické barvě. Svědek F. S., který za vozidlem poté, co jej srazilo, běžel, a měl tak možnost si jej zezadu dobře prohlédnout, vypověděl, že se jednalo o Škodu Octavii „dvojkové řady“ s karoserií typu kombi v černé barvě. Svědek M. H. si nebyl jist, zda to vůbec byla Škoda Octavia, navíc na rozdíl od svědka T. F., který zmiňoval tmavě modrou, zelenou či černou barvu, uvedl, že vozidlo bylo černé nebo tmavě modré. Je rovněž významné, že žádný ze svědků nepoukázal na zadní část vozidla, na jeho pátých dveřích nalepenou a dobře viditelnou bílou nálepku „Pozor, dítě“ jakožto oproti barvě vozidla výrazně odlišující se prvek. Přitom svědek T. F. musel zadní část vozidla zaznamenat, když hovořil o absenci znaku Škoda na pátých dveřích, který ale naopak nescházel. Jelikož podle posledně uvedeného svědka začínala registrační značka vozidla na „A“ a podle svědka L. K. mělo jít o „x A01 xxx“, je zjevné, že stran popisu registrační značky se svědci dohodli. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že jeho nevina vyplývá ze znaleckého posudku Ing. Miroslava Pastrňáka, který nepotvrdil, že poškození na vozidle souvisela s předmětnou dopravní nehodou. Žádné zřejmé poškození vozidla způsobené sražením poškozených nebylo znalcem nalezeno a konstatováno. Argumentace uraženým zpětným zrcátkem nemůže obstát. Podle znalce MUDr. Jiřího Hladíka nevzniklo na těle poškozené poranění, které by odpovídalo poranění zpětným zrcátkem, navíc na místě činu nebyly nalezeny žádné úlomky. Tvrzení odvolacího soudu, podle něhož lze bezpečně určit, že vozidlo řídil obviněný, je v rozporu se svědeckými výpověďmi. Svědek L. K. uvedl, že z vozu byly slyšet další hlasy, podle svědkyně A. K. obviněný nebyl schopen řídit vozidlo a svědek O. H. vypověděl, že obviněný usnul na záchodě při mytí rukou a při odchodu musel být podpírán. Názor odvolacího soudu, podle něhož nelze přisvědčit obhajobě v tom, že obviněný nemohl stihnout dojet z místa činu na K. n., nelze označit za správný. Podle protokolu o nehodě mělo ke sražení chodců dojít kolem 02:05 hod. (není zřejmé, na základě jakých skutečností došlo k posunu na 01:58 hod.; nehoda byla ohlášena v 02:10 hod.) v P. – S., přičemž o pouhých 5 minut bylo vozidlo obviněného zaznamenáno kamerou V O. – K. n. směr S. Urazit takovou vzdálenost nebylo z časového hlediska možné. Navíc nutno zdůraznit, že registrační značka na snímku z kamerového záznamu není dostatečně čitelná. Úvahu odvolacího soudu, že by byla náhoda, pokud by se v prostoru pohybovalo jiné vozidlo Škoda Octavia s obdobnou počáteční registrační značkou, shledal obviněný spekulativní. Vzhledem k absenci jakéhokoliv přímého důkazu poukázal na zásadu in dubio pro reo a konstatoval, že skutečnost, že v řádném opravném prostředku nebrojil proti výroku o vině, byla způsobena jeho zájmem, aby celá záležitost, která jej značně stresovala, byla co nejdříve uzavřena.
6. Co se týče právní kvalifikace skutku, poznamenal, že v případě pokusu je vyžadováno, aby šlo o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, přičemž v posuzované věci nedošlo ani k lehkému ublížení na zdraví, a to navzdory sražení poškozených vozidlem, které by ke vzniku minimálně takového následku mělo logicky vést. Za této situace nelze hovořit o pokusu těžkého ublížení na zdraví, nýbrž v případě prokázání úmyslu o pokusu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a v případě jeho neprokázání o ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 2 tr. zákoníku. Znalec Ing. Miloslav Pastrňák konstatoval, že tvrzená poloha sraženého chodec je nesmyslná, a všichni přímí svědci včetně poškozených byli značně opilí. Obviněný se domníval, že nebyla naplněna ani materiální stránka, tedy potřebný stupeň nebezpečnosti zločinu. Měl za to, že tato skutečnost se promítla i do trestu odnětí svobody vyměřeného pod hranicí zákonné trestní sazby.
7. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 7 To 68/2016, a další na něj obsahově navazující rozhodnutí a věc Vrchnímu soudu v Praze přikázal se závazným právním názorem k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že odvolací soud se na str. 5 až 7 napadeného rozsudku vypořádal v zásadě se všemi hlavními námitkami, které jsou obsahem podaného dovolání, a proto na jeho argumentaci, s níž se ztotožnil, odkázal. Podle něj obviněný předestírá vlastní verzi skutkového stavu, aniž by uvedl dostatečné skutečnosti, které by nasvědčovaly tzv. extrémnímu rozporu. Co se týče tvrzení, že znalec Ing. Miloslav Pastrňák nezaznamenal, že by poškození na vozidle musela souviset s předmětnou nehodou, podotkl, že ze str. 20 rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že znalec takovou souvislost nevyloučil. O extrémní rozpor by se jednalo, jestliže by znalec zjištěná poškození například označil za poškození vyvolaná střetem s pevnou překážkou nebo jiným vozidlem, pokud by zcela vyloučil, že by tato poškození mohla být vyvolána nárazem vozidla do chodců. Uvedený znalecký posudek tedy zjevně nebyl způsobilý prokázat ani vyvrátit střet vozidla dovolatele s poškozenými chodci a patrně z toho důvodu se o něj odvolací soud neopíral. Jako extrémně rozporný neshledal státní zástupce ani závěr odvolacího soudu, že dovolatel vozidlo skutečně řídil. Tento závěr je prokázán následným chováním dovolatele v místě jeho bydliště, kam podle jiných svědků i podle zjištění policejní hlídky krátce po prvním činu přijel sám svým vozidlem a choval se zde výtržnicky (vozidlo záměrně uváděl do smyků a poté kopnutím poškodil dveře sousedova bytu). O extrémní rozpor by se jednalo, jestliže by svědci na večírku potvrdili, že zde obviněný setrval i v době nehody a pokud by současně bylo zjištěno, že za něj v místě jeho bydliště byla mylně považována jiná osoba. To ale dovolatel netvrdí, navíc sám pravdivě uvádí, že předtím akceptoval nepravomocný výrok o vině skutkem spočívajícím právě v řízení předmětného vozidla ve stavu opilosti. V souvislosti s obviněným zmiňovanými časovými údaji odkázal na přepis volání na linku 156, podle něhož poškození nejprve oznámili událost na přechodu městské policii kolem 01.55 hod. a teprve s určitým časovým odstupem volali na linku 158 (viz také str. 21 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Jestliže dovolatel v řízení před nalézacím soudem akceptoval, že podle nepravomocného výroku o vině měl jízdu zahájit „kolem 02.00 hod“, není zřejmé, proč nyní nesouhlasí s dobou skutku 01.58 hod. Všechny časové údaje mezi 01.50 a 02.10 hod. odpovídají časovému údaji „kolem 02.00 hod.“ tak, jak je takový přibližný časový údaj vnímán v běžném jazyce. Nelze proto spatřovat žádný, tím méně extrémní rozpor, jestliže odvolací soud vymezil dobu řízení vozidla „nejméně od 01.55 hod.“ a dobu sražení chodců opět jen přibližným „kolem 01.58 hod.“ Vozidlo dovolatele pak snadno mohlo být zaznamenáno na několik kilometrů vzdáleném místě v 02.10 hod., tedy přibližně 10 až 15 minut po zahájení jízdy. Ohledně doby jízdy dále odkázal na projetí a změření celé trasy policií v přípravném řízení i na výpočty státního zástupce podle plánovače cest předložené nalézacímu soudu u hlavního líčení dne 2. 5. 2016. Výtku, že nebyla aplikována zásada in dubio pro reo , neshledal relevantní, poněvadž zásada in dubio pro reo má procesní a nikoliv hmotněprávní charakter a Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, a ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1361/2016).
9. Za námitky, jež jako jediné odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, označil státní zástupce výtky, že jednání obviněného mohlo vzhledem k absenci jakéhokoliv následku vykazovat nanejvýš znaky pokusu prostého ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a že „nebyla naplněna ani materiální stránka, tedy potřebný stupeň nebezpečnosti zločinu“. Obě však považoval za neopodstatněné. První z výhrad dovolatel blíže nerozvedl, proto státní zástupce toliko konstatoval, že pro otázku, zda jednání bezprostředně směřovalo k dokonání, není rozhodné, k jakému následku nakonec ve skutečnosti došlo. K druhé pak poznamenal, že dovolatel zřejmě nemá na mysli způsob vyjádření materiálního korektivu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, nýbrž materiální znak trestného činu podle §3 odst. 1, 2, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, který byl ke dni 1. 1. 2010 zrušen, přičemž porušení právního předpisu 7 let neplatného nelze v dovolání namítat. Počínaje 1. 1. 2010 nemají trestné činy materiální znak. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu a materiální korektiv je možno uplatnit jen cestou výkladu příslušných ustanovení trestního zákoníku. Uzavřel, že právní posouzení skutku jakožto pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo správné.
10. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.
11. Obviněný v reakci na vyjádření státního zástupce uvedl, že trvá na obsahu svého dovolání a nesouhlasí s názorem, že znalecký posudek Ing. Miloslava Pastrňáka nebyl způsobilý ani prokázat, ani vyvrátit střet vozidla s poškozenými. Zopakoval, že žádné zřejmé poškození vozidla způsobené sražením poškozených nebylo znalcem nalezeno a konstatováno, tudíž znalec sražení poškozených fakticky vyvrátil. S odkazem na rozsudek nalézacího soudu poznamenal, že z jednání, jehož se dopustil v místě svého bydliště, nelze vyvodit závěr, že řídil vozidlo, které poškozené srazilo. Odmítl, že by akceptoval rozsudek nalézacího soudu ve znění, že jízdu zahájil kolem 02.00 hod. ráno. Podle jeho mínění výrok o vině v rozsudku nalézacího soudu toliko konstatuje, že do 02.00 hod. ráno požil větší množství alkoholických nápojů. Uzavřel, že potřebu podat odvolání neměl s ohledem na to, že byl uznán vinným pouze za jednání, jehož se dopustil v místě svého bydliště.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
15. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
16. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Nezjistil žádný, natožpak extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný V. S. je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu usvědčován výpověďmi svědků P. B. (č. listu 271 až 275), M. K. (č. listu 319 až 322), R. Ch. K. (č. listu 337 až 340), O. S. (č. listu 360 až 363), T. F. (č. listu 538, 539, 281), M. H. (č. listu 540, 541, 286), Z. H. (č. listu 542 až 544), L. K. (č. listu 545 až 547, 326), A. K. (č. listu 547 až 550, 333, 334), D. L. (č. listu 551), T. M. (č. listu 552 až 554, 350), P. Z. (č. listu 583 až 585), L. P. (č. listu 622 až 626, 356) a M. K. (č. listu 628, 629), poškozených F. S. (č. listu 578, 579, 582, 641, 726 až 728) a L. S. (č. listu 580, 581, 583) a znalců MUDr. Vlastimila Tichého (č. listu 586 až 588) Ing. Miloslava Pastrňáka (č. listu 592 až 596) a MUDr. Jiřího Hladíka (č. listu 597 až 599) a listinnými důkazy, zejména protokolem o nehodě s připojenou fotodokumentací (č. listu 56 až 59, 61 až 65), přepisy volání na linky 156 a 158 (č. listu 70 a 71), protokolem o ohledání věci s připojenou fotodokumentací (č. listu 76 až 88), lékařskými zprávami (č. listu 99, 100, 101), potvrzeními o dočasné pracovní neschopnosti (č. listu 102 a 103), znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. listu 109 až 141), znaleckým posudkem z oboru dopravy (č. listu 149 až 177), znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie (č. listu 212 až 232), vyhodnocením kamerového záznamu (č. listu 421 až 427), úředním záznamem o vyhodnocení záznamů UNICAM (č. listu 449, 450), přepisy volání na linku 158 (č. listu 464, 466), úředním záznamem o vyhodnocení přestupkového spisu (č. listu 470, 471) a plánovačem trasy (č. listu 658 až 662). Nejvyšší soud má za to, že pokud jde o identifikaci vozidla, výpovědi svědků a poškozených se v podstatném shodovaly. Jak vyplývá z provedených důkazů a jak ostatně i sám obviněný přiznává, v inkriminované době vlastnil tmavě modré vozidlo Škoda Octavia. Všechny osoby, které byly přítomny nehodě či které se této nehody, k níž došlo kolem 2. hodiny ráno, tedy za tmy, přímo účastnily, přitom hovořily o tmavém (černém, tmavě modrém, tmavě zeleném) vozidle Škoda Octavia, přičemž některé z uvedených osob, jež se alespoň částečně byly schopny vyjádřit k registrační značce, zmiňovaly písmeno A, kombinaci A01 či dokonce 2A1. Vzhledem k tomu, že se obviněný před nehodou vyskytoval na firemním večírku odehrávajícím se v restauračním zařízení v blízkosti místa nehody, že z tohoto večírku odjížděl svým výše specifikovaným vozidlem, a to prokazatelně až po půlnoci, a v odstupu několika málo minut od nehody své vozidlo po předchozím agresivním „túrování“ zaparkoval před svým domem, nelze se zřetelem na skutečnost, že vozidlo obviněného bylo bezprostředně po nehodě na trase mezi místem nehody a bydlištěm obviněného zachyceno kamerami, o závěru o vině rozumně pochybovat.
17. V dalším lze poukázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 24 a 25 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 až 7 rozsudku odvolacího soudu), z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudků v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
18. V posuzované trestní věci je s ohledem na napadené rozhodnutí, obsah dovolání a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významnou otázkou, zda obviněný svým jednáním popsaným ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu naplnil znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný totiž tvrdil, že vzhledem k tomu, že nedošlo ani k lehkému ublížení na zdraví, lze hovořit maximálně o pokusu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku, či - v případě neprokázání úmyslu − o ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 2 tr. zákoníku.
19. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Spáchá-li tento čin na dvou nebo více osobách, dopustí se trestného činu podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [srov. písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [srov. písm. b)], ochromení údu [srov. písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [srov. písm. d)], poškození důležitého orgánu [srov. písm. e)], zohyzdění [srov. písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [srov. písm. g)], mučivé útrapy [srov. písm. h)], nebo delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. i)].
20. Přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
21. Přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo z nedbalosti způsobí ublížení na zdraví nejméně dvou osob proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony.
22. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
23. Rozdíl mezi ublížením na zdraví a těžkou újmou na zdraví, a v důsledku tedy rozdíl mezi trestným činem podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, záleží v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v §122 odst. 2 písm. i) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a ublížením na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 1965, sp. zn. 9 Tz 30/65, uveřejněný pod 13/1966-III. Sb. rozh. tr., č. II/1965 Sb. rozh. tr. aj.). Ačkoliv správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1529).
24. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, uveřejněný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 a §145 odst. 1 tr. zákoníku postačí zjištění, podle něhož pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013, aj.). Na takové srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. č. II/1965 Sb. rozh. tr.); dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
25. Pokud jde o rozdíl mezi přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 2 tr. zákoníku, ten spočívá nejen v objektivní stránce (viz „hrubé porušení zákonů o ochraně životního prostředí nebo zákonů o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienických zákonů“ podle §148 odst. 2 tr. zákoníku), ale i (a to především) v subjektivní stránce. Přečin podle §146 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, přečin podle §148 tr. zákoníku je trestným činem nedbalostním.
26. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud shledal naplněné vedle znaků přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku též znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu výstižně obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky označených trestných činů, v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu odvolacímu soudu ničeho vytknout.
27. Jednání obviněného nese charakteristické rysy pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví. Předně je třeba odmítnout úvahu, že by obviněný, jenž po předchozím slovním konfliktu se skupinou osob, kterou nejprve vozidlem ohrozil při přecházení vozovky, zacouval cca 10 m zpět a poté se prudce rozjel směrem na přechod, po němž právě přecházeli poškozený F. S. a poškozená L. S., a najel na poškozené přední částí vozidla, přičemž poškozeného F. S. nabral na kapotu a při jízdě ho po několika metrech odhodil do levého jízdního pruhu, jednal nedbalostně.
28. Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn.
29. Z hlediska zavinění rozlišuje trestní zákoník rovněž úmysl, a to přímý a nepřímý (eventuální). Trestný čin je spáchán v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. Na srozumění usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.
30. V posuzované věci je nepochybné, že obviněný jako plně svéprávná osoba věděl, že tím, že se 10 m před přechodem pro chodce, o němž věděl, že po něm bezprostředně předtím přecházely osoby, a o němž s ohledem na nastalou situaci prokazatelně musel tušit, že po něm aktuálně přecházejí další osoby, prudce rozjede, může způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákonem, tj. v konkrétním minimálně případě poruchu lidského zdraví, a to v důsledku srážky vozidla s chodci. Je rovněž nepochybné, že jako každá zdravým rozumem vybavená osoba a nadto také osoba s delšími řidičskými zkušenostmi nemohl spoléhat na to, že při popsaném manévru označený následek nezpůsobí. Již z těchto důvodů je právní posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 2 tr. zákoníku vyloučeno. Obviněný jednal s vědomím, že může způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
31. Nejvyšší soud sdílí názor odvolacího soudu, že úmysl obviněného směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví. Obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že svým motorovým vozidlem může osobám přecházejícím přechod pro chodce způsobit zranění charakteru těžké újmy na zdraví. Musel být přinejmenším srozuměn s tím, že chodce může svým vozidlem – nebezpečnou zbraní – srazit, a že v důsledku této srážky mohou chodci utrpět velmi vážná, či dokonce život ohrožující poranění. Že k těmto poraněním, k těžké újmě na zdraví, nakonec nedošlo, bylo pouhou otázkou náhody a štěstí. Ze znaleckého posudku z oboru dopravy, ve spojení s výpovědí znalce Ing. Miloslava Pastrňáka vyplynulo, že v okamžiku nárazu do poškozených jel obviněný rychlostí 27,4 až 33,9 km/h, resp. 25 až 35 km/h, což je podle vyjádření znalce MUDr. Jiřího Hladíka rychlost, při níž s ohledem na velkou kinetickou energii vznikají smrtelná poranění. Posledně jmenovaný znalec uvedl, že poškozenému F. S. mohly být jednáním obviněného způsobeny zlomeniny bércových kostí, pánve, stehenních kostí a lebky a mohlo dojít ke krvácení do mozkových obalů či k pohmoždění mozku. V případě poškozené L. S. mohlo podle znalce dojít ke zlomeninám bércových kostí, pánve, stehenních kostí, lebky a žeber, mohlo být způsobeno přetržení kolenních vazů, krvácení do mozkových obalů, pohmoždění mozku a poranění nitrohrudních či nitrobřišních orgánů. Jednání obviněného tak bylo zcela jednoznačně způsobilé ke vzniku závažnější újmy než prostého ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku.
32. Jen pro úplnost je vhodné dodat, že ačkoliv obviněný před jízdou požil (minimálně) alkoholické nápoje a v inkriminované době, kdy poškozené vozidlem srazil, se nacházel ve stavu prosté opilosti těžšího stupně a prostého afektu, měl schopnosti rozpoznávací a ovládací toliko sníženy, a to částečně, měrou podstatnou (srov. znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, ve spojení s výpovědí znalce MUDr. Vlastimila Tichého). Že si uvědomoval všechny hrozící následky svého počínání a že s jejich způsobením byl přinejmenším srozuměn, je zcela zjevné.
33. Vůči správnosti právního posouzení skutku též jako přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku obviněný neuplatnil žádnou výhradu. Dovolací soud se proto touto právní kvalifikací blíže nezabýval, poznamenává pouze, že zákonné znaky označeného přečinu jednání obviněného, který ve stavu prosté opilosti těžšího stupně řídil motorové vozidlo, zjevně nese.
34. Pokud jde o výtku stran údajné absence materiální stránky, resp. potřebného stupně nebezpečnosti činu, dovolací soud považuje za potřebné připomenout, že nebezpečnost činu pro společnost jakožto materiální znak trestného činu byla součástí obecné definice trestného činu podle §3 zákona č. 140/1960 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009. Podle této předchozí právní úpravy musely být naplněny nejen pojmové znaky v trestním zákoně uvedené (formální stránka trestného činu), ale i znak nebezpečnost činu pro společnost (materiální stránka trestného činu). Aktuální právní úprava, tj. zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je však založena na formálním pojetí trestného činu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost použití materiálního korektivu spočívajícího v aplikaci subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva vždy na základě přísně individuálního a důsledně kontextuálního posouzení okolností daného případu.
35. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
36. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (v podrobnostech viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
37. Jednání obviněného V. S., který se před přechodem pro chodce, po němž přecházeli poškození F. S. a L. S., záměrně a v důsledku předchozího konfliktu s jinými osobami bezprostředně předtím označený přechod pro chodce přecházejícími prudce rozjel, oba poškozené srazil, jednoho z nich dokonce okamžik vezl na kapotě a z místa činu navzdory tomu, že mu byly zřejmé následky jeho počínání (sražení chodci ležící na zemi), ihned rychle ujel, nutno označit za zcela typický, běžný případ zločinu těžkého ublížení na zdraví, pouhou shodou příznivých okolností ukončeného ve stadiu pokusu. S ohledem na bezohlednost obviněného, který zjevně v touze demonstrovat své výsadní postavení v silničním provozu riskoval zdraví a život jiných osob, a zejména s ohledem na jeho absolutní nezájem k následkům jeho jednání je vyloučen závěr, že čin není pro nedostatek škodlivosti pro společnost trestným činem. Obviněný nevyvinul sebemenší snahu, aby se přesvědčil, zda a případně jak vážně jsou poškození zraněni. Bez zájmu, aniž by se jim pokusil jakkoliv pomoci, z místa činu okamžitě ujel, což svědčí o jeho naprosté lhostejnosti k těm nejdůležitějším hodnotám chráněným trestním zákoníkem.
38. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 2. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu