ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.770.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 770/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2017 o dovolání obviněného O. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 13 To 232/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 39/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. N. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 3 T 39/2016, byl obviněný O. N. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená I. K., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání zaměřené na výroky o vině a trestu. Z jeho podnětu Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 13 To 232/2016, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o uloženém trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 13. 6. 2013 v prostorách České pošty, s. p., OD Globus v P., ulice P., jako jednatel a jediný společník společnosti Colombo Trading, s. r. o., se sídlem v Pardubicích, ulice Ostřešanská č. p. 238, využil zdravotního stavu, a to hluchoty a slepoty, a částečné finanční negramotnosti I. K. a namísto smlouvy o úvěru ve výši úvěru 300 000 Kč, který jí za společnost přislíbil poskytnout, jí podstrčil k podpisu kupní smlouvu datovanou dnem 13. 6. 2013, kde byla uvedena jako prodávající a společnost Colombo Trading, s. r. o., jako kupující, předmětem prodeje byla nemovitost ve vlastnictví poškozené, konkrétně bytová jednotka v budově P., na pozemku označeném jako stavební parcela, vše v katastrálním území P., v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro P. kraj, Katastrální pracoviště P., zapsané na LV, s uvedenou prodejní cenou 550 000 Kč, kdy poškozená v domnění, že podepisuje smlouvu o úvěru, kterou s ní předtím dohodnul za společnost uzavřít, předmětnou nemovitost v hodnotě 898 000 Kč takto nevědomky prodala, čímž vylákal od poškozené nemovitost za výrazně nižší cenu, než jakou tato nemovitost měla ve skutečnosti, následně poškozené na místě po podpisu smlouvy předal toliko částku 300 000 Kč, o které byla poškozená přesvědčena, že jde o poskytnutý úvěr, tímto svým jednáním zbavil poškozenou veškerých majetkových práv k předmětné nemovitosti, kdy následně dne 14. 6. 2013 podal za společnost návrh na vklad práva do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P., čímž způsobil poškozené I. K. škodu v celkové výši 598 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 13 To 232/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě obsáhle odůvodněné dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vytkl rovněž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
5. Uvedl, že v odvolacím řízení předložil písemnou smlouvu o smlouvě budoucí kupní ze dne 13. 6. 2013, z níž vyplynulo, že byla uzavřena téhož dne jako smlouva o prodeji předmětné bytové jednotky. Byť byla listina předložena až v rámci podaného odvolání, na její existenci poukazovala řada jiných důkazů a také vyjádření poškozené I. K. a jejího syna A. K. v trestním a civilním řízení. Odvolací soud přitom nezjistil žádné skutečnosti, z nichž by mohl usuzovat na neplatnost tohoto listinného důkazu. V čl. III. smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 13. 6. 2013 bylo výslovně ujednáno, že společnost Colombo Trading, s. r. o., uzavře s poškozenou nejpozději do 13. 9. 2013 řádnou kupní smlouvu na převod bytové jednotky zpět do jejího vlastnictví, a to za dohodnutou kupní cenu ve výši 590 000 Kč. Poškozená tedy měla od počátku možnost zpětné koupě své bytové jednotky, a to za předem určených podmínek, včetně přesného stanovení výše kupní ceny, která odpovídala výši poskytnuté zápůjčky s příslušenstvím. Úmyslem dovolatele nebylo vylákat pod záminkou podpisu úvěrové smlouvy bytovou jednotku. Dočasným převodem bytové jednotky sledoval jiný zájem, kterým bylo zajištění jeho pohledávky vůči poškozené. Teprve po uplynutí lhůty k uzavření kupní smlouvy na zpětný odprodej bytové jednotky změnil svůj úmysl tak, že dosavadní vlastnictví bytové jednotky přestal považovat za dočasné a začal s bytovou jednotkou nakládat, jako by byla v jeho trvalém vlastnictví, čímž si kompenzoval nesplacení dluhu poškozenou v dohodnutém termínu. Po přeměně dočasného vlastnictví ve vlastnictví trvalé se rozhodl bytovou jednotku zpeněžit. Úmysl o tom, že by tak snad chtěl učinit ještě před uplynutím lhůty k uzavření smlouvy o zpětném odkoupení bytové jednotky poškozenou, tj. před 13. 9. 2013, mu nebyl prokázán. Záměrem dovolatele, který jednání o uzavření smlouvy neinicioval, bylo využití zastřené smlouvy o propadné zástavě, respektive institutu zajišťovacího převodu práva v praxi. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, je smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, absolutně neplatnou. Nejvyšší soud podal návod, jakým způsobem má věřitel postupovat, aby se své pohledávky v případě jejího dobrovolného nesplnění domohl. Konkrétně bylo zmíněno uzavření kupní smlouvy a prodej převedeného majetku. Podle §2044 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, není-li zajištěný dluh splněn, stane se převod práva nepodmíněným. Převyšuje-li obvyklá cena jistoty zřejmě výši zajištěného dluhu, vyplatí věřitel osobě, která jistotu poskytla, částku odpovídající rozdílu. Dovolatel se nemohl dopustit trestného činu podvodu. Z hlediska civilního práva se sice může jednat o exces právního jednání, které může způsobit jeho (absolutní) neplatnost, z hlediska trestněprávního nemůže mít takový exces vliv na posouzení jednání obviněného, pokud jde o jeho skutečný úmysl. Omyl poškozené nelze spatřovat v tom, že snad měla mít pocit, že se v případě, že dovolateli nevrátí poskytnutou zápůjčku, nemá čeho obávat. Stejně jako při sjednání hypotečního úvěru si musela být dobře vědoma toho, že věřitel se v případě řádného neumoření dluhu může domáhat uspokojení své pohledávky přímo ze zástavy. Poškozená měla dostatek času k nákupu nemovitosti pomocí hypotečního úvěru či jiného finančního produktu.
6. Příčinou jednání poškozené byla zejména její lehkomyslnost, tedy nedostatek informací o rizicích spojených s hypotečními úvěry či principem zajišťovacího převodu práva, či neznalost všech podstatných souvislostí, a to především pokud jde o vzájemný poměr plnění. Důvodem mohla být i její nezkušenost při vyřizování majetkových záležitostí, nedostatečné znalosti cen nebo nákupních možností v daném segmentu trhu, místě a času. V případě poškozené a jejího syna se dále mohlo jednat o rozumovou slabost spočívající v jejich neschopnosti rozpoznat a myšlenkově zpracovat hodnotu svého plnění nebo slibu ve vztahu k hodnotě vzájemného plnění společnosti Colombo Trading, s. r. o., zdravotní stav poškozené mohl přispět k nedostatku schopnosti logického myšlení a uvažování z důvodu zhoršujícího se psychického stavu poškozené nebo jejího případného opožděného vývoje. Posouzením celkového fyzického a psychického stavu poškozené se však soudy obou stupňů odmítly zabývat, a aniž by to měly důkazně podloženo (např. nezávislé vyšetření lékaře či znalce), usoudily, že míra zdravotního handicapu poškozené dosahovala takové intenzity, že dovolatel mohl poškozenou uvést v omyl. V hlavním líčení přitom nebylo prokázáno, že dovolateli byl předložen průkaz ZTP, a sama poškozená potvrdila, že v roce 2013 nenavštěvovala lékaře. Navíc jednání při uzavírání smluvní dokumentace byl po celou dobu přítomen naprosto zdravý a svéprávný syn poškozené, kterému poškozená zcela důvěřovala a který dokonce spolupodepisoval veškeré smlouvy a související ujednání jako garant toho, že smlouvy odpovídají dohodě smluvních stran. Dovolatel v této souvislosti poukázal na videozáznam, který soudu předložil a z něhož se také mimo jiné podává, že smluvní dokumentace byla poškozené a jejímu synovi po podpisu předána, a konstatoval, že pokud by chtěl poškozenou uvést v omyl, realizoval by celé jednání zcela jiným způsobem, bez účasti dalších osob a zřejmě by se vše nesnažil zachytit na videozáznam.
7. Poznamenal, že v řízení zmiňoval celou řadu skutečností, z nichž vyplynulo, že poškozenou neuvedl v omyl. Soud se tak měl zabývat tím, zda případně nevyužil omylu poškozené, jenž měl příčinu v okolnostech, za něž neodpovídal (viz rozumová slabost poškozené, její nezkušenost, lehkomyslnost, neschopnosti posoudit vzájemný poměr plnění apod.). V trestním řízení nebylo prokázáno, že by snad měl poškozené předložit smlouvu o úvěru a tuto následně – využívaje slabosti poškozené – lstivě zaměnit za smlouvy o koupi bytu. Uvedený závěr je s ohledem na provedené důkazy a skutková zjištění absurdní. Vyjádřil přesvědčení, že na spáchání trestného činu lichvy nemá vliv ani okolnost, jestli jsou úkony, jimiž došlo ke sjednání lichvářské pohledávky nebo k jejímu převedení na pachatele nebo na jinou osobu, podle předpisů občanského práva platné či nikoliv. V dosavadním řízení připouštěl, že při uzavření kupní smlouvy bral v úvahu dvě možnosti: bud dosažení minimálního výdělku za předpokladu, že dojde k naplnění uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 13. 6. 2013, anebo větší profit, pokud poškozená se synem bytovou jednotku ve sjednané lhůtě zpět nekoupí, a on tak bude mít při jejím dalším prodeji „volné ruce“. V hlavním líčení poukazoval na výpověď svědka K. P., který v průběhu trestního řízení opakovaně uvedl, že mu dovolatel sdělil, že bytová jednotka bude k prodeji až po uplynutí lhůty, po kterou se poškozené a jejímu synovi zavázal byt nenabízet k prodeji. Dovolatel popřel, že by zpětný převod bytové jednotky do vlastnictví K. jakkoli ztěžoval či mařil. Úkolem soudu proto nebylo zjišťování výše možné škody jako nezbytného předpokladu pro kvalifikaci trestného činu podvodu z hlediska závažnosti, ale posouzení, zda slib plnění byl v hrubém nepoměru k poskytnutému plnění, a i další okolnosti, např. doba, na kterou byla zápůjčka uzavřena. Dovolatelem navržená kupní cena 550 000 Kč nebyla nepřiměřená, poněvadž bylo prokázáno, že obdobný byt ve vedlejším domě se v exekučním řízení prodal za 566 000 Kč.
8. Co se týče tzv. extrémního rozporu, uvedl, že nelze konstatovat, že by skutková zjištění neměla žádnou obsahovou souvislost s důkazy nebo že by tato zjištění neplynula z logicky přijatelného způsobu jejich hodnocení, ale že odvolací soud měl k dispozici důkazy odůvodňující dvojí možný závěr o vině, případně nevině, přičemž zvolil závěr pro dovolatele nepříznivý, aniž by k tomu měl patřičnou oporu. Je tedy významnou otázkou, zda na základě nedostatečných či rozporných důkazů ve vztahu k naplnění subjektivní stránky kvalifikovaného trestného činu lze dospět k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu a zda může být dovolacím důvodem fakt, že soud za takového stavu nepostupoval podle zásady in dubio pro reo . Dovolatel v této souvislosti podotkl, že z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že jak poškozená, tak i její syn si byli dobře vědomi všech práv a povinností, věděli, že jim dovolatel podvodem nepodstrčil k podpisu úvěrovou smlouvu, věděli, že do vrácení poskytnutého plnění za předem sjednaných písemných podmínek převádí na dovolatele vlastnické právo k bytové jednotce, a věděli, že pokud do 6. 9. 2013 uhradí sjednanou kupní cenu ve výši 590 000 Kč, bude na ně bytová jednotka převedena zpět. Poškozená v civilním řízení a v hlavním líčení, před nímž byla svým právním zástupcem podrobně instruována, tvrdila, že smluvní dokumentaci při jejím podpisu nikdo nahlas nečetl. Při podání vysvětlení však připustila, že smlouvy četl svědek R. B., a to jednak u ní doma a jednak na poště, kdy ho při tom slyšela. V rámci svědecké výpovědi v přípravném řízení zase uváděla, že svědek R. B. četl smlouvy jejímu synovi, že ona by nic neslyšela, přičemž k dotazu obhájce, jestli si stěžovala, že svědka při četbě neslyší, uvedla, že si stěžovat nemusela, protože svědek mluvil hlasitě. K tomu, zda byly smlouvy před jejich podpisem nahlas čteny, se ostatně vyjádřil nejen svědek R. B., ale i syn poškozené, který při výslechu v rámci přípravného řízení výslovně uvedl, že svědek R. B. četl i kupní smlouvu, četl dva A4 listy z obou stran popsané, a to pomalu (asi půl hodiny), aby je poškozené vysvětlil. Syn poškozené výslovně potvrdil, že poškozená svědka při četbě slyšela, jelikož seděl přímo vedle ní a četl jí text do ucha (dokonce dvakrát). Syn poškozené rovněž potvrdil, že poškozená smysl toho, co svědek R. B. četl, pochopila. Dovolatel dále vytkl, že poškozená v rámci výpovědi v přípravném řízení uvedla, že v jejím bytě žádné dokumenty k prostudování nezanechal. Její syn a svědek R. B. však potvrdili pravý opak. Syn poškozené navíc upřesnil, že svědek R. B. se zastavil u nich doma a obsah dokumentů jim vysvětlil. Podle dovolatele lze výpověď poškozené z civilního řízení považovat za důvěryhodnou, přičemž opačný závěr by mohl být učiněn až po konfrontaci poškozené s jejími tvrzeními v civilním a trestním řízení. Namítl i účelovost výpovědi syna poškozené, pokud jde o to, zda podepsal kvitanci na 250 000 Kč či nikoliv. Uvedená skutečnost je nepochybná, protože jeho podpis byl úředně ověřen. Že mu kvitanci předal, je taktéž patrné z výpovědí svědků V. W. a R. B. a ze smluvní dokumentace.
9. Zopakoval, že o pravdivosti jeho obhajoby svědčí několik dalších okolností. Sami K. potvrdili, že jej výslovně informovali o tom, že nemají žádné dluhy. Před uzavřením kupní smlouvy si opatřil výpis z LV příslušné bytové jednotky, na kterém nebyla zapsána žádná zástavní práva či exekuce, tudíž je vyloučeno, že by si mohl být vědom údajné finanční tísně poškozené. K. se ve lhůtě sjednané v budoucí smlouvě snažili zajistit poskytnutí úvěru a k tomu jim dovolatel, resp. společnost Colombo Trading, s. r. o., poskytli plnou součinnost. Společnost Colombo Trading, s. r. o., svůj závazek neprodat bytovou jednotku třetí osobě ve lhůtě sjednané v budoucí smlouvě prokazatelně splnila. Podvodné podstrčení úvěrové smlouvy vyloučili sami K., kteří bezprostředně po uplynutí lhůty ke zpětnému převodu vlastnického práva k bytové jednotce potvrdili, že si byli vědomi, že na společnost Colombo Trading, s. r. o., převádí vlastnické právo k bytové jednotce a že z občanskoprávního pohledu dohodu uzavřenou se společností Colombo Trading, s. r. o., hodnotí jako neplatně sjednaný zajišťovací převod práva a nikoliv jako podvod. Bylo prokázáno, že výpovědi poškozené, jejího syna a svědka F. K. jsou účelové a že byly činěny v návaznosti na doporučení právního zástupce, kterého obstaral svědek F. K.
10. Dovolatel byl přesvědčen, že soud nemohl na základě provedených důkazů dospět k závěru, že poškozená neznala podmínky, za kterých jí bylo poskytnuto plnění, a že nebyla seznámena s tím, že v případě nevrácení tohoto plnění trvale pozbude vlastnické právo k bytové jednotce. I za předpokladu, že by bylo prokázáno, že skutečně zneužil rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení poškozené, aby s ním uzavřela smlouvy o dočasném převodu vlastnického práva k bytové jednotce, jejíž hodnota byla ve vztahu k jím (resp. společností Colombo Trading, s. r. o.) poskytnutému plnění v hrubém nepoměru, a současně by mu byl prokázán úmysl bytovou jednotku na sebe trvale převést, nemohla by být použita právní kvalifikace podle §209 tr. zákoníku, nýbrž podle §218 tr. zákoníku.
11. Měl za to, že poškozená se měla svých práv domáhat v civilním řízení. Měla usilovat o zneplatnění kupní smlouvy či si nárokovat vydání rozdílu, o který obvyklá cena bytové jednotky převyšovala jím poskytnuté plnění. Věc neměla být předmětem trestního řízení, nejpozději doložením písemné smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 13. 6. 2013 bylo zřejmé, že se jedná o občanskoprávní záležitost a je třeba postupovat podle zásady subsidiarity trestního řízení (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. Ú5 541/2010).
12. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 3 T 39/2016, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc Okresnímu soudu v Pardubicích přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Ačkoliv obviněný formálně namítá, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu, z jeho dovolacích námitek vyplývá, že neuplatňuje prakticky jedinou hmotněprávní výtku. Na základě vlastního hodnocení důkazů odmítá zásadní skutkové zjištění, podle něhož podstrčil poškozené k podpisu kupní smlouvu, kterou poškozená podepsala v domnění, že podepisuje smlouvu o úvěru, a namísto toho prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které poškozená věděla, co podepisuje. Teprve na základě této zásadní změny skutkových zjištění relevantních pro posouzení, zda poškozená provedla majetkovou dispozici v dovolatelem vyvolaném omylu, prosazuje vlastní právní konstrukce o uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva a její možné neplatnosti, což mohlo založit nanejvýše nároky poškozené z hlediska práva civilního. (Při tom nevysvětluje, proč nebyla uzavřena písemná smlouva o poskytnutém úvěru, což je postup zcela standardní i pro poskytovatele tzv. nebankovních úvěrů.) Výlučně z těchto vlastních skutkových konstrukcí vychází jeho odkaz na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. O skutkovém charakteru námitek svědčí i odkazy na procesní, nikoliv hmotněprávní zásady in dubio pro reo a presumpce neviny.
14. Z vlastní skutkové verze vycházejí i námitky týkající se možného posouzení skutku jako trestného činu lichvy podle §218 tr. zákoníku. Dovolatel ostatně možnost použití této právní kvalifikace uvádí pouze podmíněně s tím, že okolnosti zakládající znaky uvedeného trestného činu by teprve musely být prokázány, a současně odmítá existenci znaku hrubého nepoměru vzájemných plnění. Státní zástupce pouze pro úplnost uvedl, že právní kvalifikace trestného činu lichvy podle §218 tr. zákoníku předpokládá, že lichvář neuvádí poškozeného v omyl. Tato právní kvalifikace by tak přicházela v úvahu v případě, že by poškozená věděla, že podepisuje kupní smlouvu, kterou se zbavuje vlastnického práva k bytu, v němž bydlí, v důsledku své nezkušenosti a rozumové slabosti by však nerozeznala, že kupní cena je v hrubém nepoměru k tržní ceně bytu. Poškozená však majetkovou dispozici provedla v obviněným vyvolaném omylu, že podpisuje smlouvu o úvěru, a použití právní kvalifikace podle §218 tr. zákoníku tudíž nepřichází v úvahu.
15. Pokud jde o tzv. extrémní rozpor, ten podle státního zástupce nelze v projednávaném případě dovodit. Sám dovolatel ostatně připouští, že ve věci není dána situace, kdy by skutková zjištění neměla žádnou obsahovou souvislost s důkazy nebo by z nich neplynula při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení. Dovolatel se domáhá pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným v úvahu přicházejícím způsobem, který by vedl k výsledku pro něj příznivějšímu. V předmětné trestní věci nelze hovořit ani o porušení práva na spravedlivý proces v podobě tzv. opomenutých důkazů, když nalézací soud na str. 7 svého rozhodnutí dostatečně vyložil, proč nepovažoval za nutné zkoumat zdravotní stav poškozené znaleckým posudkem a považoval za dostačující lékařskou zprávu, kterou měl k dispozici. Výslovný poukaz na existenci tzv. opomenutých důkazů ostatně dovolatel součástí svých dovolacích námitek neučinil.
16. Státní zástupce uzavřel, že obviněný uplatnil výlučně skutkové námitky, které nelze ani zčásti podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
17. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno na vědomí obhájci obviněného k případné reakci, do konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu však dovolatel této možnosti nevyužil.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
19. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
21. Převážná část námitek obviněného má zjevně skutkový charakter, a stojí tak mimo uplatněný důvod dovolání. Jak výstižně shrnul státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, ten odmítal skutková zjištění soudů, jak jsou vyjádřena v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a namísto nich za rozhodující pokládal svou skutkovou verzi, podle níž poškozená věděla, co podepisuje. Teprve na podkladě změny skutkové verze, která je však rozhodná z hlediska úvah o tom, zda poškozená provedla majetkovou dispozici v důsledku omylu vyvolaném obviněným a tudíž jeho podvodného jednání, dovolatel prosazoval vlastní právní konstrukci o uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva a její možné neplatnosti s případnou odpovědností nejvýše v rovině občanskoprávní.
22. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
23. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V posuzovaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 7 až 9 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 až 6 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
24. Pro úplnost lze nicméně doplnit, že výpovědi poškozené I. K. a svědků A. K. a F. K. jsou, pokud jde o podstatu věci, věrohodné, konzistentní a korespondují s ostatními ve věci provedenými důkazy. Poškozená a jmenovaní svědci jak v civilním, tak posléze i v trestním řízení konstantně uváděli, že záměrem poškozené nebyl prodej bytu, nýbrž půjčení finančních prostředků na úhradu dluhů vzniklých z titulu neplacení příspěvků do fondu oprav ve společenství vlastníků jednotek. Poškozená právě proto, že o byt nechtěla přijít, usilovala o zisk půjčky, na základě níž by dluhy urovnala a v bytě nadále bez hrozby případné exekuce setrvala. Za tímto účelem se prostřednictvím svého syna A. K. obrátila na svědka F. K. a následně pak jednala i s obviněným O. N. Že cílem poškozené nebyl prodej bytu, nýbrž zisk finančních prostředků na úhradu dluhů, která by jí umožnila v bytě nadále bydlet, ostatně vyplynulo i z výpovědí svědka R. B. v civilním řízení a v přípravném řízení. Jmenovaný svědek v rámci civilního řízení uvedl, že mu svědek A. K., který jednal jménem poškozené, sdělil, že má dluhy na nájmu, které musí zaplatit, jinak jej z bytu vystěhují. V přípravném řízení pak vypověděl, že v souvislosti s finančními problémy K. zkontaktoval obviněného O. N., který jim vysvětlil, jakým způsobem lze danou situaci řešit tak, aby měli finanční prostředky co nejrychleji a nebyla na ně uvalena exekuce, případně vystěhování bytu. Že se poškozená, potažmo svědek A. K. nezmínili, že by chtěli byt prodávat, potvrdila svědkyně M. L., která pracovala ve společenství vlastníků jednotek a s K. ohledně jejich dluhu mnohokrát hovořila.
25. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu je významnou otázkou, zda obviněný O. N. jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu naplnil znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
26. Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem značnou škodu, spáchá trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Značnou škodou se ve smyslu §138 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Skutková podstata §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§17 písm. a) tr. zákoníku].
27. Obviněný svoje přesvědčení, že se zločinu podvodu nedopustil, založil prakticky na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým ve věci činné soudy po řádně provedeném dokazování dospěly. Nejvyšší soud se i navzdory tomu správností právního posouzení skutku zabýval, přičemž dospěl k závěru, že jednání obviněného znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku vykazuje.
28. Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
29. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Skutková zjištění precizně popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu výstižně obsahují všechny znaky uvedeného zločinu, v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu soudu nižšího stupně ničeho vytknout.
30. Obviněný tím, že poškozené, osobě zdravotně handicapované a částečné finančně negramotné, která byla v tíživé finanční situaci, potřebovala peníze na úhradu dluhů a za tím účelem usilovala o získání půjčky/úvěru, předložil k podpisu namísto smlouvy o úvěru, jenž jí při předchozím jednání přislíbil poskytnout, kupní smlouvu na prodej jejího bytu, a to za cenu výrazně menší, než byla jeho skutečná hodnota, a následně jí navíc předal pouhou část kupní ceny uvedené ve smlouvě, uvedl poškozenou v omyl, způsobil na jejím majetku škodu a obohatil se. Obviněný, ať už mu poškozená ukazovala svůj průkaz ZTP či nikoliv, věděl o jejím zdravotním postižení. Svědek F. K. vypověděl, že s poškozenou bylo těžké jednat, poněvadž špatně viděla, což bylo s ohledem na to, že ji syn A. K. všude vodil, patrné na první pohled, a pravděpodobně i hůře slyšela. Svědek R. B. připustil, že při jednání, jemuž byl obviněný přítomen, poškozená seděla a říkala, že trochu hůře vidí a nepřečte písmenka. Že se poškozená v rámci komunikace zmiňovala o tom, že špatně vidí a slyší, potvrdila i svědkyně M. L. Navíc neschopnost zaostřit na blízko a neschopnost vnímat běžný hovor (viz lékařská zpráva na č. listu 68) nemohl obviněný, který s poškozenou vedl osobní jednání, nepostřehnout. Jako zkušený podnikatel v oblasti prodeje nemovitostí si také nemohl nevšimnout, že finanční gramotnost poškozené a jejího syna, který ji všude doprovázel, při běžných činnostech jí byl nápomocen a v souvislosti s jednáním o poskytnutí finančních prostředků představoval jejího faktického zástupce, je poněkud slabší a že jejich schopnosti uvědomit si dopady uzavírané smluvní dokumentace jsou omezené. V posuzované věci je téměř nerozhodné, zda byly smlouvy poškozené a jejímu synovi před podpisem čteny či nikoliv. Oba spoléhali na předchozí ústní dohodu o tom, že jim, resp. poškozené, bude ze strany obviněného, resp. jeho společnosti Colombo Trading, s. r. o., poskytnut úvěr ve výši 300 000 Kč, a s tímto také smlouvy podepisovali. Vzhledem k naznačené snížené finanční gramotnosti by pravděpodobně ani případné pečlivé čtení smluvní dokumentace K. nevarovalo a nevedlo k jejich rozhodnutí podpisy odepřít. Pochopení právnického jazyka a důsledků vyplývajících z uzavřené smlouvy je mnohdy obtížné i pro osoby, jejichž finanční gramotnost a mentální schopnosti jsou na poměrně dobré úrovni.
31. Závěry o naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty dovolací soud sdílí. Jestliže obviněný poškozené za byt, jehož tržní hodnota podle znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí ( č. listu 44 až 57) , činila 898 000 Kč, dal toliko 300 000 Kč, soudy zcela správně dovodily, že jí svým jednáním způsobil na jejím majetku škodu ve výši 598 000 Kč, tedy podle §138 odst. 1 tr. zákoníku značnou škodu. Tvrzení obviněného, že jí vyjma 300 000 Kč poskytl ještě dalších 250 000 Kč, bylo provedeným dokazováním vyvráceno. V tomto směru lze plně odkázat na přiléhavou argumentaci nalézacího soudu (str. 8 rozsudku), který uvedl, že s ohledem na ověřovací doložku na kvitanci, podle níž byla tato podepsána až před pracovnicí pošty dne 13. 9. 2013 (č. listu 588), je zřejmé, že zmíněná kvitance byla poškozené a jejímu synovi podstrčena při podpisu ostatní smluvní dokumentace na schůzce v Globusu. Navíc je velmi nepravděpodobné, aby obviněný, zkušený podnikatel v oblasti nemovitostí, předal K. 250 000 Kč bez toho, že by měl převzetí uvedené částky z jejich strany řádně stvrzeno, resp. je málo reálné, aby při této obchodní transakci nevyužil (stejně jako v jiných případech) institutu advokátní úschovy.
32. Obviněný jednal od počátku v úmyslu přímém. Jestliže poškozené, která byla na základě předchozích jednání oprávněně přesvědčena, že uzavírá smlouvu o úvěru, cíleně podstrčil k podpisu kupní smlouvu, na základě níž na něj převáděla svůj byt, a to ještě za cenu výrazně menší, než byla jeho skutečná hodnota, a následně jí navíc předal pouhou část kupní ceny uvedené v takto podvodně podstrčené kupní smlouvě, je zjevné, že zájem na ochraně cizího majetku chtěl porušit [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Příčinný průběh je v zavinění obsažen a obviněný odpovídá za následek, který z předmětného jednání vzešel. Dovolací soud se ztotožňuje s právním posouzením skutku jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a námitce obviněného, že skutek měl být právně posouzen jako trestný čin lichvy podle §218 tr. zákoníku, nepřisvědčuje.
33. Trestného činu podle §218 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede. Zásadní rozdíl mezi trestnými činy lichvy a podvodu spočívá v tom, že lichvář neuvádí jiného v omyl. Pokud využívá omylu, je to omyl, který má své zvláštní příčiny ve stavech poškozeného. Představa poškozeného o podstatě jeho jednání při lichvě je správná, ale hodnocení vzájemných plnění je nesprávné. Poškozený zde buď poskytuje, nebo slibuje plnění v určité tísni, ač ví, že hodnota jeho plnění je v hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného protiplnění, anebo v důsledku své rozumové slabosti, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení není schopen zhodnotit vzájemný poměr obou plnění. U trestného činu podvodu jedná poškozený pod vlivem svého omylu nebo omylu (resp. neznalosti rozhodných skutečností) u jiné osoby vyvolaného nebo využitého pachatelem, aniž by jednal pod vlivem tísně nebo neschopnosti posoudit důsledky svého jednání (srov. č. 85/1956 Sb. rozh. tr). Jak přiléhavě uvedl státní zástupce, o lichvu by se v posuzované věci mohlo jednat za předpokladu, že by poškozená věděla, že podepisuje kupní smlouvu, na základě níž na obviněného převádí své vlastnické právo k bytu, avšak s ohledem na svou rozumovou slabost, nezkušenost nebo lehkomyslnost by nebyla schopná rozpoznat, že kupní cena uvedená ve smlouvě je v hrubém nepoměru k reálné tržní hodnotě bytu. Vzhledem k výše naznačeným skutkovým zjištěním soudů, z nichž vyplynulo, že záměrem poškozené nebyl prodej bytu, že kupní smlouva na byt jí byla ze strany obviněného podvodně podstrčena a ona ji podepisovala v domnění, že se jedná o smlouvu o úvěru, na níž byla s obviněným domluvena, nelze o kvalifikaci skutku podle §218 tr. zákoníku uvažovat.
34. Co se týče výtky vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe, je vhodné se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
35. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
36. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
37. Jednání obviněného O. N., který poškozené I. K., zdravotně postižené a finančně negramotné ženě, která se nacházela ve složité finanční situaci a s žádostí o půjčení finančních prostředků, jež by jí umožnily další setrvání v jejím bytě a odvrátily hrozbu exekuce vyklizením, se na něj prostřednictvím třetí osoby obrátila, předložil k podpisu namísto smlouvy o úvěru, jenž jí při předchozím jednání přislíbil poskytnout, kupní smlouvu na prodej jejího bytu, a to za cenu výrazně menší, než byla jeho skutečná hodnota, a následně jí navíc předal pouhou část kupní ceny uvedené ve smlouvě, čímž jí v důsledku způsobil škodu ve výši 598 000 Kč, nutno označit za zcela typický, běžný případ zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. S ohledem na to, že při podvodu bylo využito zdravotního handicapu poškozené a byla zneužita její částečná finanční negramotnost, a rovněž vzhledem k výši způsobené škody a formě úmyslu nelze konstatovat, že čin není pro nedostatek škodlivosti pro společnost trestným činem. Uplatnění toliko odpovědnosti občanskoprávní, jak se toho domáhá obviněný, by v daných souvislostech nevystihovalo skutečnou podstatu věci a nebylo by dostačující.
38. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 10. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu