ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.82.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 82/2017-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2017 o dovoláních obviněných F. K. a O. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 5 To 166/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 99/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného F. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 3 T 99/2015, byli obvinění F. K. a O. S. shodně uznáni vinnými pokusem přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §21 odst. 1 k §147 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byli podle §147 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců. Stejným rozsudkem byl spoluobviněný L. K. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován jednak pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. F. a VZP odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku nalézacího soudu podali odvolání státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, obvinění F. K. a O. S. a také poškozený M. F. Státní zástupce brojil v neprospěch obviněných F. K., O. S. i L. K. proti výroku o vině, popř. zprošťujícímu výroku, i všem na něj navazujícím výrokům, obvinění F. K. a O. S. napadli výrok o vině i trestu a poškozený M. F. nesouhlasil s výrokem o náhradě škody, který se ho týkal. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 5 To 166/2016, byl podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu ohledně obviněných F. K. a O. S. a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obvinění F. K. a O. S. byli uznáni vinnými pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, za což byli podle §145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo každému z obviněných uloženo, aby podle svých sil uhradil poškozenému M. F. škodu a odčinili nemajetkovou újmu, kterou mu svým činem způsobili. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozenému M. F. bytem Z., N. O., náhradu majetkové škody ve výši 62 950,16 Kč a náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 250 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle. §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna se sídlem Praha 3, Orlická 2020/4, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněných F. K. a O. S. a odvolání státního zástupce ohledně obviněného L. K. byla podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obvinění F. K. a O. S. pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví dopustili tím, že dne 7. 3. 2015 kolem 2:50 hodin v P. na ul. N. L. v klubu L., jako členové ochranky klubu, fyzicky napadli hosta klubu M. F., protože podle jejich informací se spolu s dvěma svými kamarády choval nevhodně, a když se proti jejich kategorickému požadavku okamžitě opustit klub poškozený ústně ohradil a žádal po nich vysvětlení, bez dalšího jej napadli úchopy a opakovanými údery pěstí do obličeje, a tak mu způsobili tříštivou zlomeninu přední, postranní i vnitřní stěny dutiny horní čelisti vpravo, zlomeninu spodiny pravé očnice a zlomeninu nosních kůstek s krevním výronem a otokem měkkých tkání v okolí pravé očnice, drobnou tržně zhmožděnou ranku pod pravým okem s nevelkým krevním výronem pod spojivkou pravého oka, s krvácením do dutiny horní čelisti a proniknutím vzduchu do měkkých tkání pravé očnice, bez poruch funkce oka, dále poškozený utrpěl odlomení hran koncových částí korunek obou horních řezáků a levého dolního řezáku a ložiskové zarudnutí kůže na krku, přičemž jen shodou náhod M. F. neutrpěl ještě závažnějších zranění, např. poranění cévních a nervových pletení v obličejové části probíhajících, s následnou poruchou cítivých a hybných funkcí v postižené části obličeje, případně i závažnější poranění oka a nitroočních struktur s následnou komplikovanou léčbou a s možností i trvalé poruchy zraku, tj. důležitého orgánu, která by si vyžádala léčení s omezením v běžném způsobu života v době delší 6 týdnů; poté poškozeného O. S. a k jeho žádosti o pomoc též L. K. za použití chvatů vyvedli z klubu ven na ulici, a když se chtěl vzápětí poškozený vrátit dovnitř pro svou bundu, O. S. mu do obličeje s viditelně krvácejícím zraněním stříkl pepřový sprej; poškozený M. F. byl v důsledku výše utrpěných poranění rychlou záchrannou službou odvezen do Nemocnice Na Františku v Praze 1, kde byl pátý den hospitalizace operován, po dalších pěti dnech propuštěn do domácího ošetřování s celkovou dobou pracovní neschopnosti v trvání 28 pracovních dnů, přičemž i poté trpěl následky v podobě dvojitého vidění na okrajích zorného pole a zejména psychickými obtížemi, které mu po řadu dalších měsíců znemožňovaly věnovat se plně sportovním koníčkům, po více než roce od incidentu trpěl přetrvávající fobií z návštěv klubů i dalších zábavních a restauračních podniků.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali obvinění F. K. a O. S. každý prostřednictvím svého obhájce dovolání.
5. Obviněný F. K. v dovolání směřujícím proti výroku o vině, trestu i povinnosti uhradit poškozenému M. F. škodu a nemajetkovou újmu napadeného rozsudku odvolacího soudu odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zřejmě nesprávně uvedeno §256b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
6. Celé svoje dovolání postavil na námitkách, jichž prostřednictvím napadl způsob hodnocení důkazů (zejména výpovědi spoluobviněného a následně zproštěného L. K. a výpovědi své vlastní), jakož i správnost skutkových zjištění učiněných soudy. Nesouhlasil se závěry odvolacího soudu, podle kterého je skutkový děj dostatečně jasný a že objektivně nelze zpochybnit závěr nalézacího soudu, že to byli právě obvinění F. K. a O. S., kdo poškozenému surovým bitím způsobili uvedená zranění. Obviněný F. K. poukazoval na paralelu svého jednání s jednáním spoluobviněného L. K., který byl však za takřka totožné jednání obžaloby zproštěn, a to přestože i tento obviněný se před soudy doznal k tomu, že poškozeného udeřil. Přesto soudy při shodné důkazní situaci dospěly ohledně obviněných L. K. a dovolatele F. K. k naprosto odlišným závěrům.
7. Dovolatel také polemizoval s úvahami odvolacího soudu, který sice připustil, že z důkazní situace jasně nevyplývá, kdo (zdali obviněný F. K., či obviněný O. S.) poškozeného přímo tloukl a kdo poškozeného pouze držel a tím ho vystavoval násilí druhého, avšak pro závěr o vině obou obviněných toto neshledal rozhodujícím, protože oba obvinění jednali ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle obviněného F. K. bylo jasně prokázáno, že proti poškozenému „zasahovalo“ více členů ochranky klubu L., nikoliv pouze F. K. a O. S. V takovém případě však není možné vyloučit, že proti poškozenému zasahoval i jakýkoliv jiný člen ochranky, zvláště za situace, kdy sám poškozený není schopen určit, kým a jakým způsobem byl v dané fázi skutkového děje držen a bit.
8. Obviněný F. K. proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 5 To 166/2016, v celém rozsahu ohledně něj zrušil a věc v tomto rozsahu přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
9. Obviněný O. S. v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Měl za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že v rozhodnutí některý výrok chybí, konkrétně zprošťující výrok ohledně části obžaloby, kterou i odvolací soud shledal nedůvodnou.
10. Nesprávné právní posouzení skutku podle obviněného O. S. spočívá v tom, že jeho jednání bylo posouzeno jako jednání ve spolupachatelství, přestože poškozenému žádné údery nezasadil, k čemuž dospěl i odvolací soud. Podotkl, že závěr o spolupachatelství se může opírat jen o předchozí, byť i konkludentní dohodu, v daném případě však všichni slyšení svědci i obvinění jakoukoliv předchozí dohodu ublížit poškozenému vyloučili. Veškerá předchozí dohoda všech obviněných spočívala výhradně ve vyvedení problémových hostů klubu, což má ochranka takového klubu v popisu práce. Dohoda obviněných nezahrnovala žádné jednání, které by mělo povahu trestného činu či přestupku. Nejednalo se tedy o typický stav excesu oproti předchozí dohodě, proto nelze konstruovat trestní odpovědnost i ve vztahu k dovolateli jakožto účastníku dohody. Obviněný O. S. jednal jako profesionál, jehož cílem byla eliminace konfliktu uvnitř klubu L. a omezení případného násilí na nezbytnou míru nutnou k dosažení tohoto cíle. Poškozeného vyvedl ven z klubu, přičemž neměl možnost posoudit rozsah zranění poškozeného, když tato nebyla na první pohled i vzhledem ke špatným světelným podmínkám uvnitř klubu viditelná. Se vzniklou újmou na zdraví poškozeného ani s postupem spoluobviněného F. K. nebyl srozuměn ani předem, ani dodatečně, a nemůže za ně být formou spolupachatelství činěn zodpovědným.
11. Právní kvalifikace odvolacího soudu je podle mínění obviněného O. S. v rozporu se stavem dokazování. Odvolací soud překročil svoji pravomoc, když sám v rozporu se znaleckým posudkem dovodil, že v daném případě byly u poškozeného naplněny znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 tr. zákoníku. Rovněž byly pominuty závěry znaleckého zkoumání, ze kterých vyplývalo, že osoba, která vedla údery pěstí na poškozeného, neměla důvod očekávat, že by mohly vést ke vzniku těžké újmy na zdraví. Odvolací soud tedy nahradil zjištění znalce zcela opačným vlastním závěrem vyplývajícím z jeho vlastního hodnocení intenzity násilí a rozsahu možného poškození zdraví. Za dané situace se však jedná o extenzi rozhodovací pravomoci soudu do oblasti ryze odborné. Pokud by obvinění skutečně zamýšleli poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví, měli k tomu takřka neomezené možnosti. Již ze skutečnosti, že této možnosti nevyužili, lze předpokládat, že nezamýšleli poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví. Podle stavu dokazování tak mělo být jednání obviněných posouzeno toliko jako dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku.
12. Obviněný O. S. se vyjádřil i k důkazům, na jejichž podkladě bylo rozhodnuto o přiznání nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy, a to s ohledem na to, že o tomto nároku bylo rozhodnuto až v rámci odvolacího řízení, a obviněný tedy neměl proti těmto závěrům odvolacího soudu možnost užít řádný opravný prostředek. Závěry odvolacího soudu ohledně přiznání náhrady nemajetkové újmy se podle něj opírají pouze o tvrzení poškozeného (ať už přímá nebo zprostředkovaná), která postrádají jakoukoliv objektivní korekci. Z hlediska právního posouzení však odvolací soud nevzal v úvahu jednak duplicitu přiznaného bolestného, které v sobě minimálně z určité části zahrnuje i náhradu za snížené společenské uplatnění, jednak nevzal v potaz otázku spoluzavinění poškozeného v důsledku neuposlechnutí pokynu ostrahy klubu a skutečnosti, že první projev brachiálního násilí byl proveden ze strany poškozeného vůči členům ochranky klubu. Bolestné stanovené prostřednictvím bodového ohodnocení duplicitně nahrazuje část újmy, o níž zároveň odvolací soud rozhodl volnou úvahou. Při dřívější zákonné úpravě paušalizovaného bolestného bylo spoluzavinění poškozeného bez valného významu, avšak za nynější právní úpravy je nutné spoluzavinění poškozeného při rozhodování volnou úvahou o náhradě nemajetkové újmy zohlednit, což odpovídá i praxi v občanskoprávních řízeních. Tím, že k těmto skutečnostem odvolací soud, který o náhradě nemajetkové újmy rozhodoval, nepřihlédl, byl podle názoru obviněného rovněž naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu chybí část výroku o vině, a to zprošťující výrok ohledně části jednání popsaného v obžalobě jako skutek naplňující znaky přečinu výtržnictví. Obviněný byl po celou dobu stíhán pro dva trestné činy, a to jednak pro zvlášť závazný zločin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku a jednak pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel se shoduje se závěry soudů obou stupňů, že se uvedeného přečinu výtržnictví nedopustil, avšak soudy tento svůj závěr nepromítly do výrokové části svých rozhodnutí. Podle názoru obviněného měl odvolací soud doplnit svůj výrok částečně zprošťujícím výrokem ve vztahu k části skutku a skutkovým okolnostem vztahujícím se k přečinu výtržnictví, přičemž odůvodnění k absentujícímu zprošťujícímu výroku rozsudek odvolacího soudu již obsahuje. Tím, že soudy nerozhodly o celém rozsahu obžaloby, došlo podle mínění dovolatele k závažnému procesnímu pochybení v jeho neprospěch. Uvedené pochybení podle něj jednak způsobuje nejasnost a částečnou nepřezkoumatelnost rozsudku, jednak v důsledku skutečnosti, že obžaloba byla podána v určitém skutkovém rozsahu, o němž nebylo zcela rozhodnuto, ponechává možnost stíhání obviněného pro tento „zbytkový“ skutek, na který se nevztahuje zásada ne bis in idem (nebyl za něj uložen trest a netýká se jej výrok o vině).
14. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 5 To 166/2016, zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
15. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných po rekapitulaci průběhu řízení a obsahu obou dovolání shrnul, že dovolání obviněného F. K., jehož obsahem jsou navíc námitky stojící výhradně mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, bylo podáno po marném uplynutí zákonné lhůty pro podání dovolání a jako takové je proto namístě je podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítnout.
16. Ve vztahu k dovolání obviněného O. S. se státní zástupce nejprve vyjádřil k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když obviněný namítl, že v rozsudku odvolacího soudu absentuje zprošťující výrok ve vztahu k trestnému činu výtržnictví, pro který byla rovněž podána obžaloba. Přestože tato námitka je podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, není opodstatněná. Z popisu skutku je zřejmé, že tento byl posouzen jako jednočinný souběh zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu a přečinu výtržnictví. O témže skutku však může soud rozhodnout pouze jednou, a to buď rozsudkem odsuzujícím, nebo rozsudkem zprošťujícím, nikoli však oběma současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 7 Tdo 358/2012). V posuzovaném případě tak soud nemohl rozhodnout zprošťujícím rozsudkem, neboť o skutku bylo již rozhodnuto, když byl obviněný O. S. uznán vinným jeho spácháním a skutek byl odvolacím soudem posouzen toliko jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku.
17. Dále poznamenal, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný částečně zpochybnil skutková zjištění soudu a polemizoval s provedenými důkazy. V této části dovolání není uplatněný dovolací důvod naplněn. Obviněný však vedle těchto námitek zpochybnil i naplnění znaků spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku. Tato námitka je pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná, státní zástupce ji však neshledal opodstatněnou. O spolupachatelství se jedná v případech společného jednání vedeného společným úmyslem. Není přitom nutné, aby se všichni pachatelé podíleli na určité trestné činnosti stejnou měrou, postačuje např. i částečné přispění. Za prokázané skutkové situace, kdy skupina pachatelů (nejméně dovolatel O. S. a F. K.) dohromady a ve stejný okamžik fyzicky zaútočila na poškozeného, nelze o jiném než společném úmyslu hovořit. Útočníci se přitom vzájemně podporovali ve svém společném úsilí poškozeného za použití násilí vyvést ven z klubu. Jejich jednání tak bylo prokazatelně vedeno společným úmyslem narušit nebo alespoň ohrozit zájem na ochraně zdraví a tělesné integrity poškozeného.
18. Pokud pak obviněný O. S. zpochybnil i právní kvalifikaci jednání jako pokusu těžkého ublížení na zdraví (zpochybňuje úmysl směřující k tomuto následku) a domáhal se jeho posouzení toliko jako ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, je nutné i tuto výhradu považovat za neopodstatněnou. Státní zástupce je toho názoru, že všichni útočníci museli být za daných okolností přinejmenším srozuměni s možností následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Kvalifikace jednání jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku tak nepřichází v úvahu.
19. K závěrečné námitce obviněného vztahující se k výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy pak uvedl následující. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pracuje se třemi termíny – bolestí, ztížením společenského uplatnění a duševními útrapami, kdy tento posledně uvedený pojem je zahrnován mezi tzv. další nemajetkovou újmu. Podle názoru státního zástupce Městský soud v Praze nesprávně zahrnul bolestné do náhrady majetkové škody, ačkoliv správně mělo být bolestné zahrnuto do náhrady nemajetkové újmy. Nicméně na faktické správnosti celkové částky přiznané podle §228 odst. 1 tr. ř. tato formální nepřesnost nemá vliv. Odvolací soud bolestné duplicitně do částky 250 000 Kč, představující náhradu nemajetkové újmy, již nezahrnul. Částkou 250 000 Kč odvolací soud odškodnil pouze symptomy související se snížením důstojnosti a vážnosti poškozeného a jeho psychické problémy vzniknuvší v důsledku jeho napadení. Jedná se tak pouze o formální pochybení, neboť součet částek je vždy stejný. Pokud pak s ohledem na přiznanou výši přiznaného odškodnění obviněný namítá, že nebylo zohledněno spoluzavinění poškozeného, lze k tomu dodat, že žádné spoluzavinění na straně poškozeného nebylo shledáno.
20. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství shrnul, že s přihlédnutím ke shora uvedenému je proto namístě posoudit dovolání obviněného O. S. jako zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
21. V reakci na vyjádření státního zástupce obviněný F. K. prostřednictvím svého obhájce rozporoval, že by jeho dovolání bylo podáno opožděně, neboť rozhodnutí odvolacího soudu mu bylo podle jeho tvrzení doručeno až 24. 10. 2016, nikoliv 13. 10. 2016, jak uvádí státní zástupce, a zákonná lhůta pro podání dovolání tak byla zachována. V dalším pak setrval na obsahu svého včas podaného dovolání.
22. Na vyjádření státního zástupce reagoval i obviněný O. S. Ten ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nadále trval na nepřípustné absenci zprošťujícího výroku. Podle obviněného otázka jednočinného souběhu ani totožnosti skutku není tak jednoznačná, a to již z toho důvodu, že celý skutkový děj se rozpadl do tří časových sekvencí (incident v zimní zahradě, vyvádění poškozeného a následný incident před klubem), které byly odděleny nejen časově, ale lišily se i složením osob a z počátku nebylo ani zřejmé, ve které z fází děje vznikla poškozenému újma na zdraví.
23. Obviněný O. S. pak zdůraznil, že při svém konstantním tvrzení, že on poškozenému údery nezasadil, nezpochybňuje závěry dovolacího soudu ani výsledky důkazního řízení, jak ve svém vyjádření konstatuje státní zástupce, ale odkazuje na závěry odvolacího soudu o pravděpodobnější verzi skutkového stavu. Dále obviněný v replice opakoval svoji obhajobu z dovolání a znovu namítl, že nemůže být zodpovědný za exces ze strany spoluobviněného F. K., když sám, jak zdůraznil, poškozeného neudeřil.
24. Ve vztahu k právní kvalifikaci daného jednání a náhrady bolestného a nemajetkové újmy závěrem podotýká, že obviněným tvrzené spoluzavinění poškozeného nemůže státní zástupce spatřovat pouze v rovině trestněprávní. Soudy prokázaly, že první úder v rámci celého incidentu zasadil poškozený a následující skutkový děj tak do značné míry vyprovokoval. To z poškozeného samozřejmě nečiní spoluviníka ve smyslu trestního práva, spoluzavinění vzniklé újmy v občanskoprávní rovině mu však již přičítat lze a jeho újmu i přeměřenou náhradu za ni to tedy logicky musí snižovat.
III. Přípustnost dovolání
K dovolání obviněného F. K.
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného F. K. je podle §265a tr. ř. přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, na místě, kde lze podání učinit, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Současně však shledal, že dovolání bylo podáno opožděně.
26. Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, přičemž podle §265e odst. 2 tr. ř. jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Podle §265e odst. 4 tr. ř. navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné. Podle §60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce.
27. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 99/2015 vyplývá, že dovolání obviněného F. K. bylo podáno prostřednictvím obhájce JUDr. Kamila Nového a do datové schránky Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo doručeno dne 22. 12. 2016 (č. listu 553 až 557). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo obviněnému doručeno dne 13. 10. 2016 (viz doručenky připojené k č. listu 526), tvrzení obviněného, že se tak stalo až 24. 10. 2016, nemá v obsahu spisového materiálu žádnou oporu, jeho obhájci JUDr. Kamilu Novému bylo do datové schránky doručeno dne 7. 10. 2016 (viz potvrzení o dodání a doručení do datové schránky připojené k č. listu 526). Posledním dnem lhůty pro podání dovolání bylo tudíž úterý 13. 12. 2016. Jestliže bylo dovolání obviněného F. K. podáno až dne 22. 12. 2016, pak nelze než konstatovat, že se jednalo o podání opožděné.
28. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného F. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako opožděně podané.
K dovolání obviněného O. S.
29. Nejvyšší soud jako soud dovolací dále zjistil, že dovolání obviněného O. S. je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání obviněného O. S.
30. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) , k) tr. ř.
31. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
32. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
33. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně v řízení nedošlo, stejně tak nebylo možné v daném případě zaznamenat kategorii tzv. opomenutých důkazů. Námitky zpochybňující průběh důkazního řízení, kterými obviněný primárně popírá správnost skutkových zjištění a polemizuje s provedenými důkazy a jejich hodnocením, stojí mimo uplatněný dovolací důvod a nezakládají přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
34. I přes uvedené je namístě dodat, že skutkový stav má oporu ve výsledcích provedeného dokazování, z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 8 rozsudku soudu prvního stupně, str. 11 až 14 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudků v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
35. Z hlediska napadeného rozsudku odvolacího soudu, obsahu dovolání obviněného O. S. a jím uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou však významné otázky, zda jednání, jímž byl uznán vinným, naplňuje znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví a zda se činu dopustil jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku.
36. Obviněný zpochybnil právní kvalifikaci jednání jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, resp. polemizoval se závěrem o existenci jeho úmyslu způsobit tento následek, a domáhal se posouzení jednání toliko jako přečinu ublížení na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku.
37. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [srov. písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [srov. písm. b)], ochromení údu [srov. písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [srov. písm. d)], poškození důležitého orgánu [srov. písm. e)], zohyzdění [srov. písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [srov. písm. g)], mučivé útrapy [srov. písm. h)], nebo delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. i)]. Trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
38. Rozdíl mezi ublížením na zdraví a těžkou újmou na zdraví, a v důsledku tedy rozdíl mezi trestným činem podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, záleží v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v §122 odst. 2 písm. i) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a ublížením na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 1965, sp. zn. 9 Tz 30/65, uveřejněný pod 13/1966-III. Sb. rozh. tr.; dále č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Ačkoliv správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1529).
39. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, uveřejněný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 a §145 odst. 1 tr. zákoníku postačí zjištění, podle něhož pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013, aj.). Na takové srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. č. II/1965 Sb. rozh. tr.); dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
40. Z hlediska zavinění, které vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání, rozlišuje trestní zákoník úmysl přímý a nepřímý (eventuální). Trestný čin je spáchán v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. Na srozumění usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.
41. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu výstižně obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky pokusu označeného zločinu, v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu odvolacímu soudu ničeho vytknout. Jednání obviněného nese charakteristické rysy pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví.
42. Podstata jednání obviněných spočívala v tom, že obviněný O. S. spolu s dalšími členy ochranky klubu, nejméně se spoluobviněným F. K., v přesile zaútočili na poškozeného M. F., který byl vůči obviněným fyzicky i silově znevýhodněn, a to tím způsobem, že poškozený byl „fixován“, aby se nemohl úderům obviněných jakkoliv bránit. Obvinění tímto svým jednáním poškozenému způsobili zranění popsaná ve skutkové větě výroku o vině, tyto závěry vycházejí i ze znaleckého posudku MUDr. Ivana Procházky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Úrazové změny v oblasti hlavy podle znaleckého posudku vznikly účinkem tupého násilí, které opakovaně účinkovalo na obličej poškozeného, a to relativně menší plochou a velkou silou na oblast pravé očnice, relativně menší plochou a větší silou na obličej zpředu na oblast nosu a relativně menší plochou a větší silou na oblast dutiny ústní zpředu, přičemž údery pěstí ruky na obličej vznik zranění zjištěných u poškozeného dobře vysvětlují. Z uvedených závěrů je zřejmé, že úmysl obviněných směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného, resp. s tímto následkem byli pachatelé přinejmenším srozuměni, neboť věděli, že údery do hlavy a obličeje poškozeného, který se jejich útoku nemohl bránit, mu mohou způsobit uvedená zranění a jednání obviněných může přinejmenším odpovídat pokusu o způsobení těžké újmy na zdraví. Na těchto závěrech nic nemění ani zmínka znalce o tom, že úder pěstí ruky obvykle není způsobilý ke vzniku závažných úrazových změn, které by vedly k vážné a delší dobu trvající poruše zdraví a že tedy poškozenému s velkou pravděpodobností nehrozil vznik vážné poruchy zdraví v přímé souvislosti s úrazovým dějem (č. listu 136), čehož se obviněný O. S. dovolával. Jednak nutno podotknout, že znalec se neopíral o komplexní závěry o zdravotním stavu poškozeného a následcích útoku obviněných, jednak není na něm, aby učinil konečný úsudek o povaze poruchy zdraví poškozeného, tento právní závěr přísluší výlučně soudu (viz též str. 16 rozsudku odvolacího soudu).
43. Po úplnost je třeba poznamenat, že oba obvinění byli uznáni vinnými pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví, nikoli dokonaným trestným činem (k tomu blíže srov. rozsudek odvolacího soudu, str. 16 a 17). Za situace, kdy proti napadenému rozhodnutí podali dovolání pouze obvinění, jakékoliv úvahy o tom, zdali poškozenému M. F. nebyla popsaným jednáním obviněných způsobena těžká újma na zdraví a zda tak nebyl zločin těžkého ublížení na zdraví dokonán, Nejvyšší soud při respektu k zásadě zákazu reformace in peius není oprávněn relevantně činit.
44. Obviněný O. S. též namítal, že nemohl jednat jako spolupachatel ve smyslu §23 tr. zákoníku, neboť těmto závěrům neodpovídají skutková zjištění obou soudů. Mezi obviněnými, resp. mezi členy ostrahy klubu L., neexistovala jakákoliv dohoda, byť jen konkludentní, o tom, že by poškozenému měli ublížit na zdraví. Obvinění jednali pouze v rámci své náplně práce a z klubu vyváděli hosta, který se choval v rozporu s vnitřními předpisy klubu a s provozním řádem. Ani tuto výhradu nelze akceptovat.
45. Pojem spolupachatele navazuje na pojem pachatele, jímž je ten, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná. Spolupachatelem je pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli (spolupachatelé). V souvislosti s tím zákon stanoví důležitou zásadu, že každý ze spolupachatelů odpovídá tak, jako by trestný čin spáchal sám. Podle judikatury spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. U spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí i konkludentní dohoda). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Při spolupachatelství se čin každého ze spolupachatelů posuzuje tak, jako by ho spáchal sám. Každému spolupachateli se tak přičítá celý rozsah spáchaného činu včetně celého následku, resp. účinku. Tak je tomu i u trestných činů proti životu a zdraví, kde všichni spolupachatelé odpovídají za celý následek, resp. účinek jejich společného jednání bez ohledu na to, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého spolupachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 328 až 334).
46. Z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že obviněný O. S. spolu se spoluobviněným F. K. dostali vysílačkou zprávu o tom, že v zadní části klubu se jedné z návštěvnic klubu nelíbí chování tří dalších hostů. Obvinění šli na tento pokyn celou situaci zkontrolovat, přičemž při jejich zásahu vůči poškozenému M. F., který se ohradil proti tomu, že by měl být vyveden z klubu, když se nedopustil jakéhokoliv závadného jednání, došlo k jeho napadení, čímž byla poškozenému způsobena zranění blíže popsaná ve skutkové větě výroku o vině. V posuzované věci skupina pachatelů, přinejmenším obvinění F. K. a O. S., jako členové ochranky klubu L., společně a ve stejný okamžik zaútočili na poškozeného, který byl držen a dostával razantní rány do obličeje, přičemž nebyl schopen útoku jakkoliv čelit. Útočníci se přitom vzájemně podporovali ve svém společném úsilí poškozeného za použití násilí vyvést ven z klubu, jejich jednání tak bylo vedeno společným úmyslem ohrozit zájem na ochraně zdraví a tělesné integrity poškozeného. Mezi obviněnými panovala shoda ohledně jejich jednání a způsobu provedení, přestože se výslovně na ničem takovém nedohodli. Jak správně připomněl odvolací soud, ...„zcela zřejmě nešlo o exces jednoho oproti podstatně odlišnému záměru druhého, který by za daných okolností jistě vyústil v konflikt či rozepři mezi oběma…obviněný S. byl poškozeným F. jednoznačně ztotožněn jako ten iniciativní a dle všeho vůdčí člen ochranky, se kterým hovořil v tzv. zimní zahradě klubu, kde došlo k napadení, a který pak také pokračoval v jeho napadání následně ve venkovních prostorách před klubem L., a použil proti němu kasr“ (str. 14 rozsudku). O společném jednání a společném úmyslu obviněných nemůže být pochyb. Tvrzení dovolatele, že jednal jako profesionál, jehož cílem je eliminace konfliktu a omezení případného násilí na nezbytnou míru k dosažení tohoto cíle a na nedestruktivní techniky sebeobrany, což očekával i od ostatních členů ochranky, nemá ve výsledcích provedeného dokazování oporu.
47. K poslední relevantně uplatněné námitce obviněného O. S. týkající se výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy je třeba dát za pravdu státnímu zástupci činnému u Nejvyššího státního zastupitelství, který upozornil na formální pochybení odvolacího soudu, zahrnul-li vyčíslené bolestné do majetkové škody, ačkoliv správně mělo být zahrnuto do náhrady nemajetkové újmy. V této souvislosti nelze než odkázat na znění §2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Z toho jasně vyplývá, že peněžitá náhrada vyvažující vytrpěné bolesti představuje nemajetkovou újmu. Na faktické správnosti celkově přiznané částky poškozenému to však nic nemění. Není totiž pravdou, že by odvolací soud přiznal poškozenému bolestné, představující primárně somatické omezení jedince, jak do náhrady majetkové škody, tak do náhrady nemajetkové újmy, jak namítá dovolatel. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku explicitně vysvětlil, že částka 250 000 Kč coby náhrada nemajetkové újmy byla stanovena volnou úvahou soudu, přičemž bylo významně přihlédnuto k zásahům do sféry důstojnosti a duševního stavu poškozeného (viz str. 20 rozsudku), z čehož vyplývá, že soud v této souvislosti odškodnil pouze symptomy související se snížením důstojnosti a vážnosti poškozeného a jeho psychické problémy, které vznikly v důsledku napadení poškozeného, jak je zevrubně popsal ve své výpovědi ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Tzv. bolestné, byť nesprávně, zahrnul toliko (a jenom) do náhrady majetkové škody. Poukazuje-li dovolatel na to, že odvolací soud nevzal při vyčíslení náhrady nemajetkové újmy v potaz spoluzavinění poškozeného, je třeba uvést, že žádné takové spoluzavinění nebylo poškozenému prokázáno. Pouze ta skutečnost, že poškozený okamžitě neuposlechl výzvy ostrahy klubu L. k opuštění místa, přičemž následovala jeho sice neuvážená a možná i mírně podrážděná reakce, neospravedlňuje naprosto neadekvátní zásah obviněných vůči zdraví a tělesné integritě poškozeného, kteří byli v početní a silové přesile.
48. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. Jednak že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, a druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. V kontextu námitky obviněného je vhodné podotknout, že chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174, 3175).
49. Ve vztahu k námitkám obviněného, že odvolací soud jej chybně nezprostil viny ve vztahu k trestnému činu výtržnictví, pro který na něj byla rovněž podána obžaloba, je možné stručně uvést následující. Z popisu skutku je patrné, že jednání obviněného představovalo jediný skutek, který byl v obžalobě posouzen jako jednočinný souběh zločinu těžkého ublížení na zdraví a přečinu výtržnictví. Pokud pak soudy toto jednání posoudily pouze jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví, nikoliv i jako přečin výtržnictví, nelze jim nic vytknout. Za dané situace nelze rozhodnout zprošťujícím výrokem ve vztahu k přečinu výtržnictví, neboť o stejném skutku, byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví, bylo již rozhodnuto odsuzujícím výrokem. Platí přitom, že o jednom skutku, tedy i v případech jednočinného souběhu, nelze rozhodovat současně jak odsuzujícím, tak zprošťujícím výrokem; jinými slovy, ohledně jednoho skutku vedle sebe nemůže existovat zprošťující i odsuzující výrok (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1646/2014, ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 7 Tdo 358/2015, ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1656/2016, aj.).
50. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je tudíž dovolání obviněného O. S. zjevně neopodstatněné.
51. Dovolání obviněného F. K. bylo podáno opožděně, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl. Dovoláním obviněného O. S. nebyly dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. naplněny, proto bylo toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Nejvyšší soud tak rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 2. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu