ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.97.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 97/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2017 o dovolání obviněného R. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2016, sp. zn. 8 To 414/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 82/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 1 T 82/2015, v bodě I. uznal obviněného R. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
dne 20. 10. 2014 v době od 19:00 do 20:00 hodin v obci N., v okr. V., v rodinném domě, fyzicky napadl M. P., kterou udeřil zaťatou pěstí do obličeje, následně do poškozené strčil, po jejím pádu ji opakovaně kopl silou vysoké intenzity do oblasti hrudníku, v důsledku čehož poškozená utrpěla zranění spočívající v roztržení sleziny s následným masivním krvácením do dutiny břišní, zlomenině 9. – 11. žebra vlevo, krevním výronu a otoku kolem levého oka s pravděpodobnou zlomeninou očnice a dále hematomu na přední straně levého stehna, přičemž poranění sleziny bezprostředně ohrožovalo život poškozené a vyžádalo si akutní operační zákrok, při kterém musela být slezina z dutiny břišní zcela odstraněna .
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, a za tento zločin a sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 12. 2014, č. j. 1 T 150/2014-76, pravomocným dne 9. 12. 2014, mu uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Vedle toho mu uložil podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku ochranné opatření – ochranné léčení protitoxikomanické v ambulantní formě. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 12. 2014, č. j. 1 T 150/2014-76, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně soud podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, se sídlem Kodaňská 1441/46, Praha 10, škodu ve výši 43 035 Kč.
3. Pro úplnost lze dodat, že soud prvního stupně současně uvedeným rozsudkem v bodě II. obviněného zprostil obžaloby Okresního státního zastupitelství ve Vyškově ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. Zt 8/2015, a to jednak podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek, v němž byl spatřován jednak zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a jednak zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť dospěl k závěru, že skutek není trestným činem, a dále podle §226 písm. c) tr. ř. pro skutky, v nichž byly spatřovány přečiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že skutky spáchal obviněný.
4. Proti odsuzující části citovaného rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 9. 2016, sp. zn. 8 To 414/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
5. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Hany Klimové dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci dovolatel vyslovil názor, že hodnocení důkazů soudy obou stupňů je v mnoha směrech v příkrém rozporu s provedenými důkazy a zásadami formální logiky. Za zásadní pochybení soudů považoval zejména extrémní nesoulad jimi učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy, přičemž zdůraznil, že pominuly jeho obhajobu ve všech směrech, aniž by v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly důvody takového postupu. V obecné rovině vyjádřil přesvědčení, že zmíněné vady jednoznačně svědčí o nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení, k čemuž rozvedl v podrobnostech následující argumentaci.
7. Obviněný poukázal na to, že ačkoli Nejvyšší soud není příslušný k přezkoumávání a hodnocení důkazů, měl by tak učinit za stavu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jak je tomu v posuzovaném případě. Zdůraznil, že z hlediska spravedlivého procesu a principu presumpce neviny musí být závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, což v dané věci jak v řízení před nalézacím soudem, tak v řízení před odvolacím soudem nebylo splněno, a tudíž zásah dovolacího soudu i do skutkových zjištění považoval za oprávněný; k této problematice přitom odkázal na stanovisko Ústavního soudu a rovněž Ústavu České republiky. Dále namítl, že rozhodnutími soudů obou stupňů bylo nepochybně porušeno ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a rovněž zásada in dubio pro reo, neboť nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, soudy neprovedly jím navrhované důkazy, jež měly svědčit v jeho prospěch, a tyto důkazy jsou tedy tzv. opomenutými důkazy (k tomu opět poukázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu), konkrétně nedoplnily dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie k věrohodnosti svědkyně M. V. a o výslech znalce MUDr. Petra Nedomy, popř. nevyžádaly doplnění znaleckého posudku ohledně jeho příčetnosti.
8. V další části svého podání dovolatel vytkl soudům obou stupňů, že nepostupovaly ani v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., a rozvedl výhrady k hodnocení jednotlivých důkazů z jejich strany. Uvedl, že v žádném případě nelze vyvodit z jeho výpovědi u vazebního zasedání, že by se k trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, plně doznal; zdůraznil jednak, že pouze připustil, že došlo ke konfliktu mezi ním a poškozenou M. P. (dále jen „poškozená“), a dále, že poškozená opakovaně setrvala ve svých konzistentních výpovědích na tom, že zranění, které jí bylo způsobeno, nespáchal on. Výpověď svědkyně M. V. označil za jednoznačně nevěrohodnou, neboť jde o osobu pravidelně požívající drogy a opakovaně trestanou, jež v průběhu trestního řízení měnila obsah své výpovědi; vzhledem k tomu navrhoval vypracování znaleckého posudku ohledně věrohodnosti jmenované svědkyně. Za zásadní a flagrantní pochybení považoval, pokud jej soud prvního stupně uznal vinným především na základě znaleckého posudku vypracovaného znalkyní PhDr. Blankou Zapletalovou k osobě poškozené, neboť tento označil za procesně nepoužitelný s tím, že znalkyně se dopouštěla i hodnocení jednotlivých výpovědí poškozené, což jí z hlediska konstantní judikatury nepříslušelo (toto přísluší pouze soudu). Vyjádřil nesouhlas s názorem odvolacího soudu, který přestože konstatoval, že soud prvního stupně pochybil, pokud z takového hodnotícího závěru znalkyně vycházel, současně uvedl, že toto pochybení nebylo nijak fatální a nebylo podstatnou vadou spočívající v porušení ustanovení trestního řádu, kterou se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby. Dále poukázal na znalecký posudek vypracovaný znalcem MUDr. Petrem Nedomou k jeho duševnímu stavu, přičemž namítl, že rovněž tento soud prvního stupně v kontextu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. nesprávně hodnotil, neboť se měl zabývat otázkou jeho příčetnosti v době spáchání skutku, a k tomu účelu znalce vyslechnout, popř. uložit doplnění tohoto posudku, jak v rámci své obhajoby navrhoval.
9. V závěru svého dovolání obviněný vyslovil žádost, aby Nejvyšší soud zaujal stanovisko, zda lze v jeho praxi a judikatuře tolerovat ignorování nálezů Ústavního soudu, kterými bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2016, sp. zn. 8 To 414/2016, jakož i usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 1 T 82/2015, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Vyškově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně ve smyslu 265r odst. 1 tr. ř. uvedl, že nežádá o projednání věci ve veřejném zasedání.
10. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 31. 1. 2017 sdělila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
13. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
14. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na uvedený dovolací důvod, směřovaly výhradně proti vedení dokazování, jeho rozsahu a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (vytýkal soudům, že jednak porušily ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., neboť hodnotily provedené důkazy v příkrém rozporu se zásadami formální logiky, přičemž konkrétně uplatnil výhrady k hodnocení jeho výpovědi, výpovědi poškozené, výpovědi svědkyně M. V., znaleckého posudku vypracovaného znalkyní PhDr. Blankou Zapletalovou a znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. Petrem Nedomou, a dále, že nedoplnily dokazování o jím navrhované důkazy, jež měly svědčit v jeho prospěch, a to znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, k věrohodnosti svědkyně M. V., a výslech znalce MUDr. Petra Nedomy, popř. doplnění znaleckého posudku ohledně jeho příčetnosti, a tyto důkazy označil za tzv. opomenuté důkazy), a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily, když tvrdil, že porušily ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., neboť nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a rovněž zásadu in dubio pro reo. Současně prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů. Vzhledem k jím tvrzeným pochybením měl za to, že v dané věci je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudy obou stupňů a provedenými důkazy, a že vadným postupem soudů bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces.
15. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a rovněž svou vědomost o tom, že Nejvyšší soud není příslušný k přezkoumávání a hodnocení jednotlivých důkazů), po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným (včetně chybného závěru o subjektivní stránce daného trestného činu), a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
16. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že hodnotily důkazy zcela v rozporu se zásadou in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
17. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
18. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného a vyložil, proč pro své rozhodnutí nepovažuje za potřebné provádět další důkazy obviněným navrhované (srov. zejména strany 5 až 7 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho strany 5 až 7).
19. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
20. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je v podstatě opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
21. Pokud by pak výhrady dovolatele měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
22. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 3. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu