ECLI:CZ:NS:2017:8.TZ.65.2017.1
sp. zn. 8 Tz 65/2017-24
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2017 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného Š. M. proti pravomocnému usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 55/92, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 55/92, byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného Š. M.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se napadené usnesení zrušuje . Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 26. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 55/92, a rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 22. 12. 1992, sp. zn. 1 Rtv 55/92.
Podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 110/53, v celém rozsahu. Podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušují také další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 110/53, byl obviněný Š. M. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon (dále též jen „zákon č. 86/1950 Sb.“), a trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. a odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky. Vyslovena byla i ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v §44 odst. 2 zákona č. 86/1950 Sb. byla stanovena na tři roky.
2. Podle skutkových zjištění soudu se obviněný trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. dopustil tím, že dne 31. 10. 1953 nenastoupil do 24 hodin vojenskou základní službu, jak k tomu byl podle řádně mu doručeného povolávacího rozkazu povinen, a musel býti ke svému útvaru předveden dne 11. 11. 1953 orgánem VB (veřejné bezpečnosti). Trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. spáchal tím, že dne 11. 11. 1953 po předvedení k výkonu vojenské služby tuto odmítl konati, převzíti přidělenou mu zbraň a vykonati vojenskou přísahu, přičemž svoje záporné stanovisko k vojenské službě v obou případech odůvodňoval tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení.
3. Dne 22. 5. 1992 obviněný Š. M. požádal v této trestní věci o soudní rehabilitaci s odůvodněním, že byl odsouzen pro odmítnutí výkonu vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení. Z podnětu této žádosti rozhodl Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 19. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 55/92, tak, že se rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 110/53, podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušuje ve výroku o trestu. Podle §14 odst. 3 téhož zákona se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 19. 11. 1992.
4. Následně Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 26. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 55/92, tak, že obviněný Š. M. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960. Podle čl. V z důvodů části II čl. III rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii se zastavuje trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že dne 31. 10. 1953 nenastoupil do 24 hodin vojenskou základní službu, jak k tomu byl dle řádně mu doručeného povolávacího rozkazu povinen, a musel být ke svému útvaru předveden, téhož dne po předvedení k výkonu vojenské služby tuto odmítl konat, převzít jemu přidělenou zbraň a vykonávat vojenskou službu s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, v němž je spatřován trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. a trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb.
5. Obviněný však požádal o pokračování v řízení. Vojenský obvodový soud v Brně poté rozsudkem ze dne 22. 12. 1992, sp. zn. 1 Rtv 55/92, rozhodl tak, že obviněnému Š. M. se při nezměněném výroku o vině rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 110/53, kterým byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. a trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., se z důvodu §227 tr. ř. trest neukládá. Rozsudek nabyl právní moci dne 7. 1. 1993.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
6. Proti pravomocnému usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 55/92, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného Š. M. stížnost pro porušení zákona. Podle stěžovatele byl z důvodů zevrubně vyložených v odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku napadeným rozhodnutím v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 a §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon.
7. Ministr spravedlnosti vycházel z účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších justičních křivd, ke kterým došlo v 50. letech 20. století. Obviněný byl odsouzen pro své náboženské přesvědčení. Navíc v době rozhodování nebylo zohledněno, že svým jednáním toliko uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené Ústavou z 9. května 1948, kteréžto nelze zaměňovat za svobodu víry či náboženskou svobodu, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. PL. ÚS 42/02). Podle ministra spravedlnosti tedy jednání obviněného nebylo a není trestným činem pro absenci protiprávnosti.
8. Vojenský obvodový soud v Brně se v rámci rehabilitačního řízení důsledně neřídil ustanoveními zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, když rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu a bez nápravy ponechal v platnosti výrok o vině.
9. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 55/92, byl v neprospěch obviněného Š. M. porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k §265 odst. 1 a §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon. Dále navrhl, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil a aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a ve smyslu §226 písm. b) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby pro skutky spočívající v tom, že dne 31. 10. 1953 nenastoupil do 24 hodin vojenskou základní službu, jak k tomu byl podle řádně mu doručeného povolávacího rozkazu povinen, a musel být ke svému útvaru předveden dne 11. 11. 1953 orgánem VB (veřejné bezpečnosti), a dne 11. 11. 1953 po předvedení k výkonu vojenské služby tuto odmítl konat, převzít jemu přidělenou zbraň a vykonat vojenskou přísahu, přičemž svoje záporné stanovisko k vojenské službě v obou případech odůvodňoval tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestnými činy.
10. Obhájce obviněného se ke stížnosti pro porušení zákona písemně vyjádřil. Označil ji za důvodnou, poněvadž napadený rozsudek je v přímém protikladu k právnímu názoru, který vyslovil Ústavní soud v obdobných kauzách (viz ve stížnosti pro porušení zákona citovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 či nálezy ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000. Ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, či ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01) a který vyplývá i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz zejména rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003). Domníval se, že všechna tato rozhodnutí jsou na posuzovanou věc zcela aplikovatelná. V zásadě souhlasil též s návrhem obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku, avšak uvedl, že podle jeho mínění nemůže Nejvyšší soud sám ve věci rozhodnout, jelikož tomu brání ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., které svěřuje přezkumné řízení soudům prvního stupně. Navrhoval proto, aby věc byla po zrušení napadeného usnesení a navazujících rozhodnutí postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Brně.
11. Ve veřejném zasedání na již řečené odkázal a dodal, že se v podstatě ztotožňuje se stížností pro porušení zákona a připojuje se k ní. Učinil proto návrh shodný s návrhem obsaženým v písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona, tedy aby Nejvyšší soud po vyslovení porušení zákona v neprospěch obviněného a zrušení napadeného rozsudku, jakož i všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v Brně.
12. Státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství intervenující ve veřejném zasedání po shrnutí obsahu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby jí Nejvyšší soud vyhověl, aby vyslovil porušení zákona v neprospěch obviněného v ustanoveních, avšak aby po zrušení všech označených rozhodnutí přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřeném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
13. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl skutečně napadeným rozhodnutím soudu ve vytýkaném směru porušen v neprospěch obviněného.
14. Trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, se dopustil, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupil službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.
15. Trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, spáchal, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu mimo jiné tím, že se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.
16. Podle §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle §1 odst. 2 označeného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
17. Podle §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zjistí-li soud v přezkumném řízení, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména proto, že d) skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, f) uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s jeho zákonným účelem nebo výměra trestu byla ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné.
18. Podle §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky (dále jen „Ústava 9. května"), se svoboda svědomí zaručuje.
19. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně bohoslužbou a zachováním obřadů.
20. Nejvyšší soud zjistil z obsahu trestního spisu Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 1 Rtv 55/92, že tento usnesením ze dne 19. 11. 1992 zrušil rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 110/53, pouze ve výroku o trestu. Beze změny však ponechal výrok o vině tohoto rozsudku a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že Nižší vojenský soud v Brně provedl v posuzované věci dokazování v potřebném rozsahu a nepochybil, když uznal obviněného Š. M. vinným v souladu s trestním zákonem.
21. Pokud by bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení uvážlivě hodnotil obsah a význam výše citovaných ustanovení ve vztahu k posuzované věci, musel by dojít k závěru, že obviněný byl bývalým Nižším soudem v Brně odsouzen za činy, jimiž uplatňoval své právo na svobodu svědomí, zaručené mu nejen Ústavou, ale i Všeobecnou deklarací lidských práv. Vojenský obvodový soud tuto zjevnou nezákonnost nenapravil, když v rehabilitačním řízení zrušil pouze výrok o trestu rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 110/53, i přesto, že mu zákonná úprava obsažená v zákoně č. 119/1990 Sb. umožňovala, aby při správném posouzení věci rozhodl o zrušení uvedeného rozsudku v celém rozsahu.
22. Nejvyšší soud shledal, že označeným usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně byl porušen zákon v neprospěch obviněného Š. M., jelikož v důsledku jeho nesprávného postupu nebyl naplněn účel rehabilitačního řízení uvedený v §1 odst. 1, 2 a současně §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný odmítl nastoupit do výkonu vojenské služby a následně i její samotný výkon z důvodu nesouladu s jeho svědomím a náboženským přesvědčením. Učinil tak i přesto, že si byl vědom trestnosti svého jednání, ale „nemohl jednat jinak“. Soud náležitě neposoudil obhajobu obviněného spočívající v uplatnění práva na svobodu svědomí, které zaručovala tehdejší Ústava 9. května, ale také Všeobecná deklarace lidských práv v článku 18. Nezbytné je uvést, že deklarovanou svobodu svědomí Ústava 9. května v §15 odst. 2 nepřípustně omezila, když stanovila, že víra, ani přesvědčení, nemohou být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Tuto svobodu dále popírala i v §34 odst. 2, když stanovila každému občanovi povinnost konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe.
23. Nejvyšší soud ve shodě s ministrem spravedlnosti v této souvislosti také odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, podle něhož patří svoboda svědomí k tzv. základním právům absolutním, tj. takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem. Tento charakter práva na svobodu svědomí nemůže změnit ani skutečnost, že tzv. Ústava 9. května odepřela svobodě svědomí charakter absolutního práva, neboť toto nové omezení svobody svědomí přerušilo kontinuitu chápání svědomí jako absolutního práva tak, jak ji chránila již Ústavní listina z roku 1920. V této souvislosti nelze než připomenout i ministrem spravedlnosti akcentovaný nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, publikovaný pod č. 106/2003 Sb., podle něhož „výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku ČR. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se starým právem (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93, uveřejněný pod č. 1, sv. 1 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, vyhlášený pod č. 14/1994 Sb.), jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona“. Ústavní soud zde taktéž připomněl, že: „Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy „tady a teď", pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“
24. Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 55/92, byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného Š. M. Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Mezi těmito rozhodnutími jsou zrušena zejména usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 26. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 55/92, a rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 22. 12. 1992, sp. zn. 1 Rtv 55/92. Nejvyšší soud sám o návrhu obviněného na soudní rehabilitaci meritorně rozhodl tak, že podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb. zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 110/53, v celém rozsahu a podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením tohoto rozsudku pozbyla podkladu.
25. Z hlediska dalšího způsobu rozhodnutí po zrušení stížností napadeného usnesení a rozhodnutí na něj obsahově navazujících Nejvyšší soud uvádí, že mu nepřísluší, aby v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl o zproštění obviněného obžaloby, jak navrhl ministr spravedlnosti. Stížnost pro porušení zákona byla podána proti rozhodnutí, které učinil Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení z podnětu návrhu obviněného na soudní rehabilitaci. Po zrušení tohoto rozhodnutí mohl Nejvyšší soud v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. nově rozhodnout opět jen o návrhu obviněného na soudní rehabilitaci. Rámec rehabilitačního řízení navrhované rozhodnutí o zproštění překračuje v tom smyslu, že je výsledkem řízení konaného na podkladě původní obžaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 6 Tz 42/2016, ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tz 37/2016, či ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 7 Tz 69/2017).
26. Se zřetelem k uvedenému a s ohledem na ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. Nejvyšší soud přikázal podle §270 odst. 1 tr. ř. věc Městskému soudu v Brně jako soudu příslušnému podle §7 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Brně provede další řízení na podkladě obžaloby, jež byla na obviněného Š. M. podána pro trestné činy podle §265 odst. 1 a §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., a o této obžalobě meritorně rozhodne. Při svém rozhodování bude označený soud vázán právními názory vyslovenými Nejvyšším soudem v tomto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 10. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu