ECLI:CZ:NS:2017:8.TZ.73.2016.1
sp. zn. 8 Tz 73/2016-30
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2017 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Věry Kůrkové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného D. M. proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 1960, sp. zn. 2 T 2/60, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 1960, sp. zn. 2 T 2/60, byl v neprospěch obviněného D. M. porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 1961.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se zrušuje napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §271 odst. 1 tr. ř. se obviněný D. M. podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že po nástupu vojenského cvičení dne 18. 12. 1959 u vojenského útvaru v Českém Krumlově odmítl převzít zbraň a vykonávat výcvik s ní s odůvodněním, že jeho náboženské přesvědčení Svědka Jehovova mu to nedovoluje, a na tomto svém stanovisku setrval až do 29. 12. 1959, kdy prohlásil, že výcvik se zbraní bude vykonávat, a skutečně jej konal, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 1961, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 1960, sp. zn. 2 T 2/60, byl obviněný D. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 1961 (dále jen „trestní zákon“), za který mu byl uložen podle §270 odst. 1 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v délce pěti let. Rozsudek nabyl právní moci dne 20. 2. 1960.
2. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 1960, sp. zn. 2 T 2/1960, bylo rozhodnuto, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, a podle článku III odst. 4 této amnestie mu byl výše uvedený trest prominut s účinkem, že se na něho hledí, jako by nebyl odsouzen.
3. Proti uvedenému pravomocnému rozsudku podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného D. M. stížnost pro porušení zákona, v níž konstatoval, že obviněný ani žádná další z oprávněných osob nepožádala o provedení přezkumného řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 119/1990 Sb.“). Zdůraznil přitom, že s postupem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích nelze souhlasit, neboť §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky (dále jen „Ústava Československé republiky z roku 1948“) zaručoval svobodu svědomí, a to přesto, že účelem ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, účinného do 5. 7. 1961 (dále jen „trestní řád“) bylo upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni, a podle §2 odst. 3 trestního řádu úkolem soudu v trestním řízení bylo zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech. Ministr spravedlnosti rovněž odkázal na §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, podle něhož trestného činu vyhýbání se služební povinnosti se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhýbal plnění služební povinnosti mimo jiné i tím, že se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.
4. V návaznosti na to ministr spravedlnosti poukázal na ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., podle kterého bylo účelem zákona o rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
5. Ministr spravedlnosti vycházel z účelu zákona č. 119/1990 Sb., jehož vydáním zákonodárce sledoval právě odstranění největších křivd, které se staly v justičním rozhodování v 50. letech 20. století, o které jde i v případě obviněného D. M., jenž byl odsouzen v podstatě pro své náboženské přesvědčení. Navíc v době rozhodování Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích v posuzované věci nebylo zohledněno, že uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené §15 Ústavy Československé republiky z roku 1948. Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující.
6. Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 1960, sp. zn. 2 T 2/60, byl v neprospěch obviněného D. M. porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 trestního řádu ve vztahu k §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, aby uvedený rozsudek podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil, jakož i a zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1, případně §271 odst. 1 tr. ř.
7. Za již zemřelého obviněného se ke stížnosti pro porušení zákona souhlasně vyjádřil obhájce, který se se stížností podanou ministrem spravedlnosti zcela ztotožnil, a to i s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu v nálezech ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, a na ně navazující judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 203, sp. zn. 15 Tz 67/2003, které jsou plně aplikovatelné i na nyní posuzovaný případ obviněného D. M. Poukázal též na to, že s ohledem na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 1960, sp. zn. 2 T 2/60, byl obviněný odsouzen rovněž rozsudkem Krajského vojenského soudu v Banské Bystrici ze dne 26. 2. 1949, sp. zn. Ktr 30/49-I., což doložil i sdělením Vojenské obvodové prokuratury Banská Bystrica ze dne 31. 10. 1991, č. j. 2194/91, a proto vyjádřil názor o porušení zásady ne bis in idem ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95, ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. I. ÚS 184/96, ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. IV. ÚS 82/97, ze dne 14. 10. 1997, sp. zn. I. ÚS 322/96, ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 400/97, ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98, ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. I. ÚS 26/01, či ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 290/05. Vzhledem k tomu, při souhlasu s návrhem ministra spravedlnosti, považoval za správné, aby byl obviněný D. M. předmětné obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn případně, aby trestní stíhání proti němu bylo pro nepřípustnost podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastaveno.
II.
8. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal následující skutečnosti. Vzhledem k tomu, že měl pro účely tohoto rozhodnutí k dispozici jen kopii napadeného rozsudku Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 1960, sp. zn. 2 T 2/60, protože spisový materiál již nebylo možné dohledat, neboť podle sdělení Vojenského ústředního archivu v Praze ze dne 12. 7. 2016, č. j. 376-2/2016-211100 (č. l. 5), byl předmětný trestní spis již vyskartován, mohl vycházet pouze z předloženého opisu předmětného rozsudku, podle něhož posuzoval ty okolnosti, které z něj plynou.
9. Nejvyšší soud z jeho obsahu shledal, že obviněný D. M. poté, co byl řádně povolán k výkonu vojenského cvičení, si po nástupu na něj dne 18. 12. 1959 odmítl převzít mu přidělenou zbraň, přičemž se odvolával na svoje náboženské přesvědčení Svědka Jehovova a byl ochoten provádět práci a konat výcvik pouze beze zbraně. Na tomto svém stanovisku setrvával i na vojenské prokuratuře, proto byl vzat do vyšetřovací vazby, aby v trestné činnosti nemohl pokračovat. Dne 29. 12. 1959 obviněný svoje původní rozhodnutí změnil a prohlásil, že je ochoten konat vojenskou službu se zbraní, a požádal o zařazení zpět k útvaru. Po propuštění z vazby vojenské cvičení vykonal a svoje povinnosti i úkoly z něj vyplývající „splnil dobře a bez výhrad“. Podle odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí soud obhajobu obviněného neakceptoval s argumentem, že jeho víra nemůže vyvinit stejně jako to, že posléze svůj postoj změnil a vojenský výcvik se zbraní vykonal, což soud zohlednil pouze při ukládání trestu, neboť branná povinnost je povinností zákonnou a obviněný ji svým postojem porušil. Soud výslovně poukázal na to, že každému občanu Československé republiky je uložena podle zákona branná povinnost, kterou obviněný svým postojem nerespektoval, avšak své stanovisko v průběhu deseti dnů vojenského výcviku změnil a rozhodl se konat vojenskou službu i v budoucnosti. K osobě obviněného soud zjistil, že pocházel z dělnické rodiny, že hluboce vyznával náboženskou víru Svědka Jehovova, pracovní povinnosti si plnil svědomitě a že pro tutéž trestnou činnost byl v minulosti již jednou soudně trestán (zmínil rozsudek Krajského vojenského soudu v Bánské Bystrici ze dne 26. 2. 1949, sp. zn. Ktr 30/49-I.), a tudíž u něj nelze shledat žádné polehčující okolnosti.
10. Na základě těchto okolností plynoucích z obsahu přezkoumávaného rozsudku Nejvyšší soud shledal v souladu se stížností pro porušení zákona, že uvedeným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného D. M., protože bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích v rozporu s právem na svobodu svědomí nesprávně dospěl k závěru, že obviněný spáchal trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, jehož se mohl dopustit ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.
11. Svobodu svědomí zakotvoval v době spáchání činu §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 tak, že svoboda svědomí se zaručuje. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení bylo však dále stanoveno, že světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Je tak z uvedeného patrné, že tehdejší právní úprava nepřipouštěla žádnou alternativu k výkonu vojenské základní služby pro osoby, u kterých by výkon vojenské služby byl popřením náboženského přesvědčení, a tím byl jen zvýrazněn formální charakter práva deklarovaného tehdejší Ústavou. Právo, které obviněný uplatňoval, přitom mělo oporu v článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv přijaté Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. 12. 1948.
12. K tomu, aby byly odčiněny křivdy, které se v době totality v České republice udály, sloužil zákon o soudní rehabilitaci, jehož účelem podle §1 odst. l zákona č. 119/1990 Sb. (ve znění zákona č. 47/1991 Sb.) bylo zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle §1 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. Jak však ministr spravedlnosti předeslal, v této trestní věci obviněný D. M. rehabilitován nebyl, a proto bylo nutné ve smyslu i těchto ustanovení na přezkoumávanou trestní věc nahlížet, a to s přihlédnutím k účelu zákona o soudní rehabilitaci, jenž zde nebyl aplikován, ač je zřejmé, že jde o případ výše zmíněné a dosud neodčiněné křivdy nezákonného odsouzení při porušení svobody svědomí. Proto bylo namístě zrušit shora uvedený odsuzující rozsudek Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 1960, sp. zn. 2 T 2/60, v celém rozsahu [k tomu viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (N 42/29 SbNU 389), vyhlášený pod č. 106/2003 Sb.].
13. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že obdobný postup zaujal Ústavní soud v jiných věcech, jimiž byly vysloveny rovněž názory, podle nichž byla diskriminační a nezákonná ta rozhodnutí, která se týkala odsouzení za jednání, kde souzený postoj obviněného byl projevem jeho osobního rozhodnutí, jež bylo diktováno jeho svědomím a zformováno jeho vírou. Jedná se o četnou judikaturu Ústavního soudu, zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (N 42/29 SbNU 389), vyhlášený pod č. 106/2003 Sb., dále též ve stížnosti pro porušení zákona zmiňované nálezy ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97 (N 117/12 SbNU 159), ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000 (N 40/21 SbNU 353), ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01 (N 36/29 SbNU 309), aj. Shodným způsobem postupoval i Nejvyšší soud a lze tak připomenout např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, ale též např. rozsudky ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 4 Tz 52/2009, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 7 Tz 31/2011, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 6 Tz 8/2013, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 7 Tz 15/2013, aj.).
14. Na základě uvedeného Nejvyšší soud v přezkoumávané věci dospěl k závěru, že pokud obviněný D. M. odmítl převzít zbraň a vykonávat s ní výcvik poté, co byl povolán k vojenskému cvičení, z důvodu svého náboženského přesvědčení (víra Svědka Jehovova), a toto jeho jednání bylo projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženské přesvědčení všem občanům zaručené §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948. Deklarovanou svobodu svědomí tato ústava popírala i v §34 odst. 2, když mimo jiné stanovila každému občanovi povinnost konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze jednání obviněného spočívající v tom, že si odmítl převzít mu přidělenou zbraň a řádně se podrobit vojenskému výcviku, považovat za trestný čin, a proto je zřejmé, že Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích nespravedlivě obviněného uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, když podle §2 odst. 3 trestního řádu tehdy platného bylo jeho úkolem v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.
15. V této souvislosti je vhodné znovu připomenout zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (N 42/29 SbNU 389), vyhlášený pod č. 106/2003 Sb., podle něhož „výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se "starým právem" (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/93 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, č. 1, vyhlášený pod č. 14/1994 Sb.), jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona“.
16. Porovnáním stížností pro porušení zákona napadeného rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích s výše uvedenými názory je třeba dospět k závěru, že tento soud v posuzované věci porušil zákon v neprospěch obviněného D. M., pokud jej uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, protože o tento ani jiný trestný čin se nejednalo.
III.
17. Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 1960, sp. zn. 2 T 2/60, byl v neprospěch obviněného D. M. porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 1961, a podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
18. Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl tak, že obviněného pro tento skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
19. Pro úplnost k alternativnímu návrhu obhájce obviněného, aby bylo postupováno podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. a řízení zastaveno pro překážku ne bis in idem ve vztahu k odsouzení rozsudkem Krajského vojenského soudu v Banské Bystrici ze dne 26. 2. 1949, sp. zn. Ktr 30/49-I., je třeba říci, že tento postup je nepřijatelný zejména proto, že takový návrh je pro obviněného méně příznivý, než návrh ministra spravedlnosti o zproštění obviněného obžaloby z důvodu, že skutek, pro nějž byl stíhán, není trestným činem, neboť v tomto závěru je zásadně obsaženo, že se obviněný uvedeného trestného činu nedopustil [srov. §226 písm. b) tr. ř.]. Postup podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., který navrhl obhájce obviněného, by se však mohl užít jen v případě, že obviněný trestný čin spáchal (viz dikce „stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem“), což by bylo zcela proti závěru, který Nejvyšší soud v této trestní věci, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno, učinil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 2. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu