ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.1134.2016.3
sp. zn. 11 Tdo 1134/2016-III-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 9. 2018 o dovolání obviněné S. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 13 To 494/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 98/2015, takto:
Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušují napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 13 To 494/2015, rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 2 T 98/2015, a dále též výrok o souhrnném trestu ohledně obviněné S. K. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 9 To 312/2016, ve spojení s výrokem o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 38 T 6/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 2 T 98/2015, byla obviněná S. K. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzena podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla dle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest propadnutí věci, a to 369 ks tablet léku Claritine Active.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná S. K. dopustila trestné činnosti tím, že
,, dne 15. 11. 2014 neoprávněně dovezla v rozporu s ustanovením §21 odst. 1 zák. č. 167/98 Sb., o návykových látkách v rozporu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog, příl. č. 1 z Polské republiky přes železniční hraniční přechod M.– L., okr. Ú. N. O., do České republiky v mezinárodním osobním vlaku celkem 370 kusů tablet léku Claritine Active, kdy jedna tableta tohoto léku obsahuje 120 mg pseudoefedrinu, tedy prekursoru drog sloužícího k výrobě metamfetaminu
a tohoto jednání se dopustila přesto, že byla Obvodním soudem pro Prahu 10, sp. zn. 1 T 128/2013 ze dne 25. 10. 2013 (právní moc 25. 10. 2013) odsouzena pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 5 let, to je do 25. 10. 2018 a trest propadnutí věci“.
3. Výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť jej obviněná S. K. napadla odvoláním směřujícím do výroků o vině i trestu. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 13 To 494/2015, rozhodl tak, že podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněné jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná S. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázala na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. Dle názoru obviněné bylo totiž rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V podaném dovolání obviněná předně uvedla, že její jednání nutno posuzovat jako jednání v právním omylu, neboť si nebyla vědoma nezákonnosti převozu zakázaných látek z Polska do České republiky. Rovněž pak nevěděla, že její jednání je trestné a ,,v rozporu s Nařízením č. 273/2004“.
6. Obviněná zpochybnila i naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu, neboť má za to, že její jednání lze posoudit maximálně jako nedbalost a nikoli jako jednání v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
7. Z hlediska společenské škodlivosti jednání podle §12 odst. 2 tr. zákoníku pak obviněná poukázala na skutečnost, že převážené látky byly určeny pouze pro její osobní potřebu, což výrazně snižuje její trestní odpovědnost.
8. Další uplatněné námitky pak směřovaly k uloženému trestu, jenž obviněná považuje za přísný, neboť soudy obou stupňů nezohlednily veškerá kritéria stanovená v §39 tr. zákoníku a rovněž nepřihlédly ani k polehčujícím okolnostem podle §41 písm. e), písm. h), písm. i), písm. l) a písm. n) tr. zákoníku. V posledním okruhu námitek pak obviněná vyslovila nesouhlas s některými částmi odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
9. Vzhledem k výše uvedenému obviněná S. K. navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 13 To 494/2015, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené usnesení, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí.
10. K dovolání obviněné S. K. se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 922/2016-8 ze dne 7. 9. 2016). Ve svém vyjádření předně podotkl, že námitky obviněné týkající se údajného právního omylu a nedostatku úmyslného zavinění, již byly v předchozích fázích trestního řízení dostatečně řešeny. Státní zástupce se proto v tomto směru ztotožnil s usnesením odvolacího soudu, neboť s ohledem na okolnosti případu (způsob přepravy, trestní minulost obviněné, okolnosti nákupu atd.) je vyloučeno, že by obviněná jednala v právním omylu a je zároveň zřejmé, že si počínala úmyslně.
11. Pokud jde o námitky obviněné stran společenské škodlivosti jejího jednání, státní zástupce uvedl, že její čin nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno konstatovat, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti obvyklé u typově shodné trestné činnosti. Jedná se naopak o zcela standardní případ, u něhož je uplatnění trestní odpovědnosti namístě, přičemž tuto skutečnost by nemohlo změnit ani to, pokud by převážená látka byla určena pro potřebu obviněné.
12. Státní zástupce dále shledal irelevantními výhrady obviněné vůči výroku o trestu. Výtky směřující proti údajné nepřiměřenosti trestu, včetně údajných pochybení při aplikaci institutu polehčujících okolností, nelze totiž podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani pod jiný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř.
13. Ve vztahu k námitkám obviněné stran některých částí odůvodnění pak státní zástupce uvedl, že dovolání proti důvodům rozhodnutí je dle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Z přezkoumávaných rozhodnutí navíc nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná.
14. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné S. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně i podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost a další náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatelka výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovala, a nic nebrání jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
B) Obecná východiska
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněnou uplatněné dovolací důvody. Pouze reálná existence těchto důvodů je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
17. V podaném dovolání obviněná své argumenty subsumovala pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
18. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
19. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně z ryze formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., takže byl dovolatel zkrácen na svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Pod druhou variantu pak spadají případy, kdy dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
B) Dosavadní průběh řízení u Nejvyššího soudu
21. Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné a po obeznámení se s rozhodnými skutkovými a právními okolnostmi předmětného případu shledal, že rozhodnutí o dovolání obviněné je závislé na otázce, k jejímuž zodpovězení je výlučně příslušný Soudní dvůr Evropské unie (dále též ,,Soudní dvůr“), a která mu již dokonce byla Nejvyšším soudem předložena ve věci 11 Tdo 212/2016-I. a zaevidována pod č. C-497/16. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1134/2016, rozhodl podle §9a odst. 2 tr. ř. per analogiam o přerušení dovolacího řízení ve věci obviněné S. K. na dobu do rozhodnutí Soudního dvora o odpovědi na předběžnou otázku položenou ve výše citované věci.
22. Pro úplnost pak nutno uvést, že pro posouzení výše zmiňovaného případu, který byl skutkově i právně totožný s případem obviněné S. K., bylo klíčové vyřešení otázky, zda obviněným přechovávaný přípravek Nurofen Stopgrip (obsahující účinnou látku pseudoefedrin) je možné považovat za prekursor, anebo jako léčivý přípravek s obsahem prekursoru. Zásadním právním sporem v projednávané věci byl tedy výklad pojmu prekursor v relevantní unijní právní úpravě. V tomto směru pak nutno zdůraznit, že obviněná S. K. přechovávala rovněž přípravek obsahující účinnou látku pseudoefedrin, a to Claritine Active.
23. Soudní dvůr Evropské unie poté podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie posoudil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podané usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 212/2016-I., došlým Soudnímu dvoru Evropské unie dne 16. 9. 2016, a svým usnesením ze dne 2. 3. 2017, C-497/16, rozhodl tak, že „Léčivé přípravky“ ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/27/ES ze dne 31. března 2004, obsahující „uvedené látky“ ve smyslu čl. 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února 2004 o prekursorech drog, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013 ze dne 20. listopadu 2013, jako jsou efedrin a pseudoefedrin, jsou vyloučeny z působnosti posledně uvedeného nařízení i po vstupu v platnost nařízení č. 1258/2013 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1259/2013 ze dne 20. listopadu 2013, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 111/2005, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi.“ Citované rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 13. 3. 2017.
24. Vzhledem k tomu, že rozhodnutím Soudního dvora ze dne 2. 3. 2017, C-497/16, pominul důvod přerušení řízení, Nejvyšší soud podle §224 odst. 3 tr. ř. per analogiam rozhodl o pokračování v řízení o dovolání obviněné S. K.
C) Vlastní posouzení dovolání
25. S ohledem na závazný právní názor Soudního dvora ve smyslu §9a odst. 4 tr. ř. pak Nejvyšší soud přistoupil k posouzení důvodnosti jednotlivých námitek uplatněných v dovolání obviněné S. K. a dospěl k závěru, že její dovolání je zčásti důvodné.
26. Nejvyšší soud považuje za vhodné předně ve stručnosti zrekapitulovat, že z rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-497/16, bez zřejmých pochybností vyplývá, že léčivé přípravky, které obsahují ,,uvedené látky” (jako jsou efedrin a pseudoefedrin), tj. látky, které by samy o sobě odpovídaly definici pojmu prekursor, jsou vyloučeny z působnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog (dále též ,,nařízení č. 273/2004“). Z hlediska unijní právní úpravy se tedy jedná o léčivý přípravek ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. 11. 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků (dále též ,,směrnice 2001/83/ES“). Zároveň však z citovaného rozhodnutí Soudního dvora implictně vyplývá i další dílčí závěr, že v případě léčivých přípravků pocházejících ze třetích zemí (ve smyslu přes ,,vnější” hranice Evropské unie) se naopak uplatní nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. 12. 2004, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím o třetími zeměmi (dále též ,,nařízení č. 111/2005“) ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1259/2013 ze dne 20. 11. 2013, kterým se mění nařízení č. 111/2005 (dále též ,,nařízení č. 1259/2013“). V případě zmíněného přeshraničního nakládání s léčivými přípravky obsahujícími efedrin nebo pseudoefedrin lze proto takové jednání posoudit jako nedovolené nakládání s prekursorem z hlediska trestní odpovědnosti podle českého práva. Lze proto uzavřít, že pro právní posouzení obdobného jednání do budoucna bude nutné zohlednit, zda pachatel nedovoleně nakládal s takovými léčivými přípravky v rámci Evropské unie, či zda je v takovém jednání přítomen ,,mimounijní prvek”, a to za podmínky, že je takový prvek kryt zaviněním pachatele.
27. Aplikují-li se tedy závěry Soudního dvora ve věci C-497/16 na nyní projednávaný případ, je nepochybné, že argumentace soudů nižších stupňů stran právní kvalifikace jednání obviněné nemůže obstát. Je proto nezbytné zabývat se dopadem tohoto rozhodnutí na právní posouzení jednání obviněné.
28. Nejvyšší soud považuje za nutné v obecné rovině připomenout, že podle §283 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed.
29. Z hlediska systematického výkladu pak vyplývá, že pro naplnění objektivní stránky předmětné skutkové podstaty je nutné, aby pachatel nedovoleně nakládal s omamnou látkou, psychotropní látkou, přípravkem obsahujícím omamnou nebo psychotropní látku, prekursorem nebo jedem. Z toho lze a contrario dovodit, že pod objektivní stránku uvedeného trestného činu nelze podřadit nedovolené nakládání s ,,přípravkem obsahujícím prekursor”, ale pouze nedovolené nakládání s prekursorem.
30. V tomto směru však nelze opomenout druhý dílčí závěr vyplývající z rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-497/16, a to zda by se v daném případě nemohlo jednat o nedovolené nakládání s prekursorem ve smyslu nařízení č. 111/2005, tedy zda by nemohlo mít jednání obviněné přesah přes ,,vnější” hranici Evropské unie. Nejvyšší soud však v tomto směru neshledal žádné skutečnosti, jež by takovému závěru nasvědčovaly. Dle skutkových zjištění soudu prvního stupně byla totiž obviněná zadržena s příslušným léčivým přípravkem v prostoru hranic mezi Českou republikou a Polskou republikou, přičemž bylo prokázáno, že léčivý přípravek Claritin Active zakoupila v Polské republice. Na podkladě učiněných skutkových zjištění tak lze v podstatě vyloučit možnost, že by obviněná svým jednáním nedovoleně nakládala s prekursorem ve smyslu §283 tr. zákoníku.
31. Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že takový závěr ještě neznamená, že by jednání obviněné nebylo trestněprávně relevantní. Za daného skutkového i právního stavu totiž přichází v úvahu posouzení jednání obviněné jakožto trestného činu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 tr. zákoníku.
32. V této souvislosti pak lze připomenout, že trestného činu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vyrobí, sobě nebo jinému opatří anebo přechovává prekursor nebo jiný předmět určený k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky, přípravku, který obsahuje omamnou nebo psychotropní látku, nebo jedu. Jinými předměty určenými k výrobě omamné nebo psychotropní látky, přípravku, který obsahuje omamnou nebo psychotropní látku nebo jedu jsou pak nejen přístroje, jiná zařízení a jejich součásti, ale i suroviny, které jsou podle své povahy způsobilé a zároveň určené k takové výrobě. Nemusí jít však o předměty výlučně určené k takové výrobě (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2898).
33. Ve světle těchto obecných východisek pak lze dospět k závěru, že léčivý přípravek Claritin Active, který obviněná přechovávala pro jiného, je možné považovat za surovinu určenou k extrakci prekursoru pseudoefedrinu za účelem následné výroby psychotropní látky pervitin. Dle Nejvyššího soudu tedy za těchto okolností lze předmětný léčivý přípravek přechovávaný obviněnou podřadit pod kategorii ,,jiného předmětu určeného k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky, přípravku, který obsahuje omamnou nebo psychotropní látku, nebo jedu“ a v návaznosti na to pak lze relevantně uvažovat o naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu ve smyslu §286 tr. zákoníku.
34. Nelze rovněž přehlédnout, že z porovnání obou výše zmiňovaných skutkových podstat vyplývá, že případné právní posouzení podle §286 tr. zákoníku je pro obviněnou citelně příznivější. Obviněná byla totiž rozsudkem soudu prvního stupně uznána vinnou zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tj. za okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající v naplnění znaku speciální recidivy, a to s trestní sazbou od dvou do deseti let trestu odnětí svobody. Naproti tomu však u trestného činu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku tato okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby absentuje a pachateli tak hrozí trestní sazba, jež činí ,,až pět let” trestu odnětí svobody. Za těchto okolností je tedy zřejmé, že správné právní posouzení jednání obviněné má zásadní vliv na její právní postavení.
35. Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné v tomto směru naplnilo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, vzhledem k závěrům vyplývajícím z usnesení Soudního dvora ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. C-497/16, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
36. Nejvyšší soud se však na druhé straně neztotožnil s ostatními námitkami obviněné stran jejího jednání v právním omylu, nenaplnění subjektivní stránky, nedostatečné míry společenské škodlivosti jejího jednání, jakož ani s námitkou ohledně nepřiměřené přísnosti uloženého trestu a polemikou s některými částmi odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
37. Podle §19 odst. 1 tr. zákoníku platí, že kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení se omylu bylo možno vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Trestní zákoník tedy definuje právní omyl jako nedostatek vědomí o protiprávnosti činu při jeho spáchání. Absence vědomí o protiprávnosti je dána tehdy, pokud pachatel při plné znalosti rozhodných skutkových okolností neví, že jeho jednání je zakázané.
38. V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (č. l. 163 verte-164, 226-227) je však evidentní, že jednání obviněné nelze posoudit jako jednání v právním omylu. Obviněná totiž nebyla osobou, která by nebyla seznámena s drogovou problematikou. V tomto směru nelze přehlédnout, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že obviněná byla již v minulosti odsouzena za drogovou trestnou činnost (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 10. 2013, sp. zn. 1 T 128/2013), sama byla konzumentkou drogy pervitin a předmětné léčivé přípravky s obsahem pseudoefedrinu, z nichž lze vyrobit psychotropní látku metamfetamin si šla opatřit i z důvodu své vědomosti o jejich ,,snazší dostupnosti“ právě do Polské republiky a nadto způsobem, který rovněž vylučuje její nevědomost o nezákonnosti takového jednání. Argumentace obviněné o beztrestnosti jejího jednání v důsledku právního omylu tak nemohla obstát.
39. Pokud pak obviněná dále namítla, že její jednání nebylo možné posoudit jako jednání v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale maximálně jako nedbalost, tak k této námitce nepřipojila již žádnou relevantní a konkrétní argumentaci. V této souvislosti tak lze pouze nad rámec odkázat na výše uvedené argumenty soudů obou stupňů stran naplnění subjektivní stránky jednání obviněné, s nimiž se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Nutno též zdůraznit, že úkolem dovolacího soudu není, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Nezbývá než zopakovat, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto dovolatele takovou právní argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal stavět svoji obhajobu.
40. Stran námitky obviněné ohledně nedostatečné míry společenské škodlivosti jejího jednání pak nutno v obecné rovině poukázat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je dále doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.).
41. V návaznosti na tato teoretická východiska Nejvyšší soud shledal, že pokud obviněná namítla, že její jednání nedosáhlo potřebné míry společenské škodlivosti, tak s touto námitkou se nelze v žádném směru ztotožnit. Byť ve světle judikatury Soudního dvora ohledně výkladu pojmu prekursor může dojít ke změně právní kvalifikace jednání obviněné, i nadále nutno hodnotit její jednání jako trestněprávně relevantní, jehož společenskou škodlivost nelze bagatelizovat. Jednání obviněné nadto nevykazovalo žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno konstatovat, že nedosáhlo ani spodní hranice trestnosti obvyklé u typově shodné trestné činnosti. V tomto směru pak nelze opomenout ani další rozhodné okolnosti, a to zejména povahu předchozího odsouzení obviněné a význam chráněného objektu, jímž je život a zdraví lidí.
42. Namítla-li dále obviněná nepřiměřenou přísnost uloženého trestu a to, že soudy v rámci svého rozhodování o trestu nezohlednily veškerá kritéria ve smyslu §39 odst. 1 tr. zákoníku a nepřihlédly k polehčujícím okolnostem podle §41 písm. e), písm. h), písm. i), písm. l) a písm. n) tr. zákoníku, pak nutno zdůraznit, že takovou argumentaci nelze relevantně podřadit pod uplatněné ani pod žádné jiné zákonné dovolací důvody podle §265b tr. ř.
43. Námitky proti druhu a výměře trestu lze navíc uplatnit jen prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze obecně uplatnit v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V této souvislosti však třeba zdůraznit, že dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení trestního zákoníku, jež stanovují obecné zásady pro jeho ukládání (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. US 2866/07).
44. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec připomíná, že obviněné byl dle §283 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let v rámci trestní sazby od dvou do deseti let, tedy v prvé čtvrtině zákonem stanovené trestní sazby za předmětný trestný čin, a dále jí byl dle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí, jež byly užity nebo určeny ke spáchání trestného činu. V tomto směru tedy nelze soudům obou stupňů vytknout jakékoliv pochybení, neboť trestní sazba na trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 2 tr. zákoníku nebyla nikterak překročena a nedošlo ani k uložení nepřípustného druhu trestu. Soud prvního stupně rovněž při úvahách o výši a druhu trestu postupoval – byť je obviněná odlišného názoru – plně v souladu s obecnými zásadami pro ukládání trestů, přičemž v tomto postupu v rámci svého přezkumu neshledal žádné pochybení ani soud odvolací. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že námitka obviněné v tomto směru zcela míjí hranice uplatněných dovolacích důvodů i výslovně neuvedeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
45. Vyslovila-li obviněná dále nesouhlas s některými částmi odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nelze než konstatovat, že takto postavená argumentace představuje pouhou polemiku s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně, která je nadto vytržena z celkového kontextu skutkových zjištění. Na tomto místě pak nutno zdůraznit, že dovoláním lze napadat jen výroky napadeného rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění. Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoli jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí. V tomto směru tak považuje Nejvyšší soud uplatněnou argumentaci za nepřípustnou ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. (a navíc i zcela neopodstatněnou).
46. Pokud jde konečně o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněná uplatnila tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, a to konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu, že odvolací soud zamítl odvolání obviněné podle §256 tr. ř., ačkoli jím bylo (byť zčásti) důvodně namítáno, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak svým rozhodnutím založil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání obviněné v této části vyhovět.
V. Závěr
47. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné S. K. je zčásti důvodné, a proto podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 13 To 494/2015, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 2 T 98/2015, a dále též výrok o souhrnném trestu ohledně obviněné S. K. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 9 To 312/2016, ve spojení s výrokem o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 38 T 6/2016. Podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
48. Nejvyšší soud pak pro úplnost doplňuje, že vzhledem k tomu, že se důvod zrušení týkal celého výroku o vině z dřívějšího rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 2 T 98/2015, bylo nutné spolu s jeho zrušením zrušit i pozdější výrok o trestu ohledně obviněné S. K. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 9 To 312/2016, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 38 T 6/2016, jímž byl obviněné za sbíhající se trestnou činnost uložen souhrnný trest. Za rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí zrušené na podkladě podaného dovolání podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. je totiž třeba považovat vedle obsahově navazujících rozhodnutí vydaných v téže trestní věci, v níž bylo podáno, rovněž obsahově navazující rozhodnutí, jež byla vydána v jiných trestních věcech vedených proti témuž obviněnému, ohledně něhož došlo ke zrušení rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud jejich výrok (případně jeho část) obsahově navazuje na výrok zrušený na podkladě podaného dovolání. Za takové obsahově navazující rozhodnutí lze označit i rozhodnutí vydané v jiné trestní věci, jímž bylo zrušeno rozhodnutí napadené dovoláním ve výroku o trestu, ve vztahu k němuž byl navazujícím rozhodnutím v jiné trestní věci uložen souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku (usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 15 Tdo 195/2018).
49. Úkolem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jemuž se předmětná věc vrací k dalšímu řízení, bude, aby s ohledem na výše uvedené závazné právní názory Soudního dvora (§9a odst. 4 tr. ř.) a Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.) věc znovu projednal v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. To znamená, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí adekvátně a ve smyslu aktuálního výkladu a právní úpravy pojmu ,,prekursor“ posoudí, zda jednání obviněné popsané ve skutkové větě jeho rozsudku ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 2 T 98/2015, mohlo naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku nebo trestného činu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 tr. zákoníku, přičemž je vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí.
50. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 9. 2018
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu