ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.1520.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 1520/2017-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 28. 2. 2018 dovolání obviněného J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 3 To 151/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 35/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 13 T 35/2015, byl obviněný J. K. uznán vinným ad I. 1), III. 1) pokračujícím zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ad I. 2) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a konečně ad III. 2) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to 2 ks malých igelitových sáčků se zbytkem bílého prášku. Pro úplnost pak nutno uvést, že citovaným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a o trestu ohledně dalších spoluobviněných, a to J. K., T. P. a P. S., a konečně o uložení ochranného opatření zabrání věci ve smyslu §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný J. K. dopustil trestné činnosti tím, že
,,I. obžalovaní J. K. a J. K.
1)
ačkoliv si byli vědomi skutečnosti, že nakládání s pervitinem je možné pouze na základě zvláštního povolení, kterým nedisponují, společně po předchozí dohodě dne 7. 4. 2014 od odpoledních hodin do 20:15 hod, kdy byli zadrženi a policejními orgány provedena domovní prohlídka, v domě v obci P., okres T., za pomoci různých chemikálií na speciálním zařízení uzpůsobeném k výrobě neoprávněně vyráběli z volně prodávaných léků, které obsahují pseudoefedrin, psychotropní látku metamfetamin označovanou osobami drogově závislými jako pervitin, která je podle nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, zařazena do přílohy č. 5 a Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, kdy na místě bylo zajištěno celkem 0,79 gramu hydrochloridu metamfetaminu a 248,79 gramů pseudoefedrinu base, z čehož by bylo možno vyrobit nejméně 256,12 gramů hydrochloridu metamfetaminu (pervitinu), přičemž při domovní prohlídce provedené dne 7. 4. 2014 byly nalezeny a zajištěny předměty určené k nedovolené výrobě psychotropní látky, které tam přechovávali, a to elektrický vařič, elektrický větrák, ventilátor, laboratorní varné sklo, váha, plastové lahve a nádoby, stěrka, injekční stříkačky, barely, plechové kanystry, ubrousky a další věci a na těchto předmětech byla zjištěna přítomnost metamfetaminu ve formě soli – hydrochloridu, tzv. pervitinu a v dalších zajištěných předmětech obdobného charakteru byla zjištěna přítomnost chemické sloučeniny efedrinu, popř. pseudoefedrinu, který náleží mezi prekurzory a užívá se při nelegální výrobě pervitinu, přičemž ve zkoumaných zbytkových stopách byla zjištěna také přítomnost pomocných látek, které se používají při nelegální výrobě pervitinu, a to alkalického louhu, kyseliny chlorovodíkové, kyseliny fosforečné, červeného fosforu a toluenu,
2)
v blíže nezjištěné době od začátku roku 2014 do začátku dubna 2014 ve V. v P. m., v T., P. i jinde opakovaně vyhrožovali osobně i telefonicky poškozené Ž. M., trvale bytem T., N. Z. z. H., ublížením na zdraví a fyzickou likvidací, kdy jí J. K. sdělil, že se nesmí přiblížit k J., jinak ji zabije a zakope, oba dva ji fyzicky napadli z různých důvodů, bili ji rukama do hlavy a dalších částí těla a kopali, a to takovým způsobem, že to v ní vzbudilo důvodnou obavu o život a zdraví,
III. obžalovaný J. K.
1)
ačkoli si byl vědom skutečnosti, že nakládání s pervitinem je možné pouze na základě zvláštního povolení, které nevlastní,
a) Ž. M., v blíže nezjištěné době od začátku roku 2014 do dubna 2014 v T., P., J. a jinde na blíže nezjištěných místech, v blíže nezjištěném počtu případů bezplatně neoprávněně poskytl drogu pervitin v celkovém množství nejméně 30 gramů,
b) M. M., v blíže nezjištěné době od prosince 2013 do začátku dubna 2014 převážně v J. či blízkém okolí nejméně v deseti případech neoprávněně prodal pervitin v celkovém množství nejméně 7 gramů za částku kolem 15 000 Kč,
c) K. D., v blíže nezjištěné době od konce roku 2013 do ledna 2014 v místě jejího bydliště v obci S., okres T., nabídl, a bezplatně poskytl v pěti případech po 0,2 gramech drogu pervitin v celkovém množství nejméně 1 gramu, který D. užila nitrožilně,
d) P. V.,v blíže nezjištěné době od konce roku 2013 do začátku dubna 2014, na různých místech okresu T. a J. - v T. ve dvaceti až dvaceti pěti případech bezplatně poskytl pervitin v blíže nezjištěném množství po jedné až dvou ,,čárách“, který V. užila šňupáním,
e) O. U., v blíže nezjištěné době od prosince roku 2013 do začátku dubna 2014 na různých místech v T. a jeho blízkém okolí v celkem asi deseti případech neoprávněně prodal drogu pervitin v celkovém množství nejméně 10 gramů za částku nejméně 10 000 Kč (1 000 Kč za 1 gram) na jeho žádost, přičemž pervitin mu pokaždé předával stlačený v dvojkové stříkačce, a U. ho užil šňupáním,
f) L. B., v blíže nezjištěné době od března 2014 do začátku dubna 2014 na různých místech v T. a blízkém okolí – M. nejméně v deseti případech neoprávněně prodal na jeho žádost pervitin v celkovém množství 1,5 gramu, který B. užil šňupáním,
g) E. N., v blíže nezjištěné době od února 2014 do konce března 2014 v .M., okr. T., nejméně v sedmi případech neoprávněně zdarma poskytl pervitin v množství po jedné ,,čáře“, celkem 0,7 g, který tato užila šňupáním někdy i společně s ním,
h) v blíže nezjištěné době koncem září či začátkem října 2013 na blíže nezjištěné chatě u H. B. a poté v polovině ledna 2014 v P. za pomoci chemikálií na speciálním zařízení k tomu účelu uzpůsobeném vyrobil pokaždé 25-30 g pervitinu z vyloupaných tablet léků zakoupených v O. od nezjištěné osoby,
2)
v době od 15:15 hodin do 17:00 hodin dne 14. 2. 2014 na blíže nezjištěném místě v blízkosti zemědělského družstva ve S., okr. J., v osobním motorovém vozidle tov. zn. Audi A4, bez varování fyzicky napadl údery uzavřenou dlaní do oblasti spánkových částí hlavy, do boku a nohou poškozenou L. D., trvale bytem T., Č., kdy poté vytáhl od svého pasu blíže nezjištěnou krátkou střelnou zbraň, u které natáhl závěr a přiložil ji ústím hlavně k pravému spánku poškozené a křičel na ni: „Mluv ty mrdko, nebo to zmáčknu“, „Ty budeš udávat mého bráchu, že vaří, co bys dělala, kdybys neměla perník“ a „Jestli to oznámíš na policii, tak tě odbouchnu i s tím tvým malým zmrdem“, „Můžeš být ráda, že nedopadneš jako K.“, načež poté, aby zdůraznil svoji výhrůžku, tak z pistole vystřelil do vzduchu, následně si zbraň uložil zpět za pas, vyhrožoval poškozené pořezáním nožem na obličeji a opětovně ji fyzicky ve vozidle napadl údery uzavřenou dlaní takovým způsobem, až se pomočila, kdy poté svého jednání zanechal, přičemž ke zranění, jež by ji omezovalo po delší dobu v obvyklém způsobu života, nedošlo“.
3. Rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti němu podali odvolání jak obvinění J. K., J. K. a P. S., tak státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jihlavě. Krajský soud v Brně jako soud odvolací tato odvolání projednal a rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 3 To 151/2017, podle §259 odst. 3 tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně uložil obviněným J. K., J. K. a P. S. podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to obviněnému J. K. 1 ks mobilního telefonu značky Nokia černé barvy, obviněnému J. K. 3 ks mobilních telefonů značky Nokia, Sony Xperia černé barvy, a obviněnému P. S. finanční částky 400 Kč, uložené na depozitním účtu Krajského ředitelství Policie kraje Vysočina, mobilního telefonu značky Nokia černé barvy a kovového páčidla o délce 600 mm, plocha 25 mm. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rovněž rozhodnuto o uložení ochranného opatření zabrání věci, a to finanční částky 15 000 Kč, uložené na depozitním účtu Krajského ředitelství Policie kraje Vysočina a mobilních telefonů značky Nokia modročerné barvy a iPhone černé barvy, nalezených při domovní prohlídce dne 7. 4. 2017 na adrese P. Odvolací soud pak konečně podle §256 tr. ř. rozhodl o zamítnutí odvolání obviněných J. K., J. K. a P. S.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
5. V podaném dovolání obviněný předně namítl, že jemu uložený trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný. Soudy navíc při jeho ukládání nezákonně přihlédly k průtahům způsobeným střídáním obhájců ze strany obviněného jakožto přitěžujícím okolnostem a současně nezohlednily polehčující okolnosti ve smyslu §41 písm. l) tr. zákoníku.
6. Obviněný rovněž uplatnil námitky proti skutku pod bodem III. 2) rozsudku soudu prvního stupně, a to v tom směru, že zpochybnil věrohodnost svědecké výpovědi L. D. Obviněný dále zdůraznil, že soudy nižších stupňů neumožnily provedení revizního znaleckého posudku na kognitivní schopnosti svědkyně, čímž nebyla dodržena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci a právo na obhajobu.
7. Závěrem svého dovolání pak obviněný zpochybnil výrok odvolacího soudu ohledně uložení ochranného opatření zabrání věci, přičemž v této souvislosti poukázal na protokol obsažený ve spise, na základě kterého otec obviněného J. K. st. potvrdil, že je vlastníkem mobilního telefonu značky iPhone černé barvy. Podle obviněného tak nebyl k uložení ochranného opatření dán zákonný důvod a zabraný telefon by měl být vrácen jeho vlastníkovi.
8. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 3 To 151/2017, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 13 T 35/2015, v části týkající se výroku o vině pod bodem III. 2), dále v části týkající se trestu obviněného a tento mu přiměřeně snížil, a konečně v části týkající se výroku o zabrání věci, a to mobilního telefonu značky iPhone černé barvy, nalezeného při domovní prohlídce dne 7. 4. 2014 na adrese P.
9. K dovolání obviněného J. K. zaslal státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství jenom stručné oznámení (sp. zn. 1 NZO 1298/2017 ze dne 29. 11. 2017), v němž Nejvyššímu soudu sdělil, že se k tomuto dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby v dané věci Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda byla podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněné dovolací důvody. Pouze reálná existence těchto důvodů je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
12. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
13. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
14. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Pokud pak jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně z ryze formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., takže byl dovolatel zkrácen na svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Pod druhou variantu pak spadají případy, kdy dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
16. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
17. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
18. Přestože obviněný námitku spočívající v existenci extrémního nesouladu ve svém dovolání výslovně neuplatnil, při respektování výše uvedených obecných předpokladů je s ohledem na výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutkový stav zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.
19. Nejvyšší soud dále konstatuje, že námitky obviněného, že soudy obou stupňů v rámci úvah o trestu nepostupovaly v souladu s obecnými zásadami pro ukládání trestu a uložily obviněnému trest nepřiměřeně přísný, se nemohly setkat s úspěchem, neboť takto postavenou argumentací se nelze domáhat úspěšného uplatnění žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Námitky proti uloženému trestu lze navíc uplatnit jen prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze obecně uplatnit v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V této souvislosti však třeba zdůraznit, že dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení trestního zákoníku, jež stanovují obecné zásady pro jeho ukládání (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07).
20. Pouze nad rámec tak lze poukázat, že jak soud prvního stupně (č. l. 2011-2011 verte), tak soud odvolací v rámci svého přezkumu (č. l. 2072), plně respektovaly obecné zásady pro ukládání trestu ve smyslu §39 a násl. tr. zákoníku, přičemž náležitě přihlédly ke všem přitěžujícím a polehčujícím okolnostem, byť je obviněný odlišného názoru. Vzhledem k trestní minulosti obviněného, rozsahu a charakteru páchané trestné činnosti přitom nelze souhlasit ani s námitkou obviněného, že jemu uložený trest je nepřiměřeně přísný. Obviněný byl totiž na základě výroku o vině ve smyslu §283 odst. 2 tr. zákoníku ohrožen zákonnou trestní sazbou v rozmezí dvou až deseti let, přičemž s ohledem na všechny rozhodné skutečnosti bylo uložení trestu odnětí svobody v trvání sedmi let zcela proporcionální a v souladu se zákonem. Pokud pak jde o námitku obviněného stran nezákonného přihlédnutí k průtahům v řízení, Nejvyšší soud odkazuje na dikci §39 odst. 3 tr. zákoníku, dle něhož při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne i k době, která uplynula od spáchání trestného činu, přičemž při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení přihlédne i k jednání pachatele, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení. Jednáním pachatele, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení, se přitom rozumí zejména případné obstrukce obviněného spojené s nedostavováním se k úkonům trestního řízení, kde byla jeho účast nezbytná, nedostupnost obviněného spojená s nemožností doručovat mu písemnosti nebo uplatnit vůči němu zajišťovací úkony, nutnost vedení řízení proti uprchlému, zneužívání některých procesních práv, např. možnosti zvolit si jiného obhájce, apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 528). Pokud tedy soud prvního stupně za dané situace vyhodnotil jednání obviněného jako obstrukční, přičemž tento závěr řádně odůvodnil, a k této skutečnosti poté přihlédl, nelze v jeho postupu shledat žádné pochybení.
21. Nejvyšší soud pak s ohledem na další okruh námitek, v nichž obviněný vytkl soudům obou stupňů hodnocení věrohodnosti svědecké výpovědi L. D. a z ní vyplývající skutková zjištění, konstatuje, že tyto rovněž neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Obviněný tak v tomto směru uplatnil námitky výhradně skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jednání obviněného, případně vlastní hodnocení a zpochybnění jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je navíc zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.
22. V obecné rovině pak nutno dále zdůraznit, že námitka týkající se neprovedení obviněným navrhovaného důkazu v podobě revizního znaleckého posudku není rovněž svojí povahou námitkou hmotněprávního charakteru. Podle soudní judikatury je však třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
23. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším možným důvodem je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazů, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, a další).
24. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec a ve stručnosti konstatuje, že soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích náležitě zabývaly důkazními návrhy obviněného vztahujícími se k posouzení věrohodnosti svědecké výpovědi L. D., avšak v tomto směru dospěly důvodně k závěru, že tyto navrhované důkazy nebyly pro rozhodnutí ve věci podstatné a nemohly by přivodit změnu skutkového stavu. V podrobnostech pak lze odkázat na precizní argumentaci soudů obou stupňů (č. l. 2008 verte-2009, 2071-2072), kde se soudy zabývaly otázkou věrohodnosti výpovědi poškozené L. D., přičemž vycházely i ze závěrů znaleckého zkoumání stran celkového hodnocení svědecké výpovědi a možného vlivu požitých drog na vnímání poškozené. Soudy rovněž poukázaly, že výpověď poškozené není jediným usvědčujícím důkazem, nýbrž je logicky podporována i záznamy z odposlechů telefonních hovorů. Soudy obou stupňů se dále zabývaly i drobnými rozpory ve výpovědích poškozené z přípravného řízení a hlavního líčení, kdy dospěly k závěru, že tyto byly způsobeny časovými rozestupy a množstvím podaných výpovědí. U poškozené navíc nebyla shledána žádná motivace ke křivé výpovědi. Z provedeného dokazování sice vyplynulo, že poškozená byla v minulosti odsouzena pro přečin křivé výpovědi, nicméně s ohledem na to, že v daném případě její výpověď naprosto koresponduje se skutkovými zjištěními vyplývajícími z dalších provedených důkazů, a s ohledem na to, že ze závěrů znaleckého zkoumání vyplývá, že výpověď poškozené lze v této věci považovat za věrohodnou, pouze v některých detailech nepřesnou v důsledku požití pervitinu, soudy důvodně vyhodnotily výpověď poškozené L. D. jako věrohodnou.
25. Dle Nejvyššího soudu tak soudy obou stupňů dostatečně a řádně odůvodnily, proč vyhodnotily výpověď poškozené L. D. jako věrohodnou a schopnou (v návaznosti s dalšími provedenými důkazy) vysvětlit skutkový děj, tak jak se odehrál. Za situace, kdy soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích tedy dostatečně vysvětlily neprovedení navrhovaných důkazů pro jejich nadbytečnost, nelze uvažovat o existenci tzv. opomenutých důkazů a ani o porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
26. V souvislosti s výše uplatněnými námitkami obviněného považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož, právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Lze tak uzavřít, že obviněným vytýkané vady stran jednání pod bodem III. 2) rozsudku soudu prvního stupně mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotněprávních, a proto žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají. Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
27. Nejvyšší soud dále konstatuje, že obstát nemohla ani (skutkově koncipována) námitka obviněného, že bylo rozhodnuto o uložení zabrání věci, a to konkrétně mobilního telefonu značky iPhone, aniž by byl pro to dán zákonný důvod. V tomto směru navíc nelze opomenout, že obviněný tuto výhradu výslovně neopřel o speciální dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Ani za této situace by se však nejednalo o námitku opodstatněnou.
28. Odvolací soud totiž v rámci svého přezkumu dospěl důvodně k závěru, že za situace, kdy nebylo zcela jasně zjištěno, kdo je vlastníkem předmětného mobilního telefonu, který byl prokazatelně užit k páchání trestné činnosti, bylo nutné rozhodnout o uložení ochranného opatření zabrání věci ve smyslu §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Odvolací soud se přitom dostatečně vypořádal i s uplatněnou obhajobou, že se mělo jednat o telefon otce obviněného, přičemž vysvětlil, proč neuvěřil tomuto tvrzení (č. l. 2074-2075). Jeho rozhodnutí tak v tomto směru nelze vytknout žádné pochybení.
29. Pokud jde konečně o opodstatněnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jej obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, konkrétně, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tato vada nebyla v odvolacím řízení odstraněna. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného však nenaplnily deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz argumentace výše), nemohl být dán ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jejich existenci založen.
30. Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. K. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až odst. 5 tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2018
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu