ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.1537.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 1537/2017-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 8. 3. 2018 dovolání obviněného M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 13 To 126/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 171/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 2 T 171/2015, byl obviněný M. S. uznán vinným jednak zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jako návodce ve smyslu §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku. Za to byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Pro úplnost pak nutno uvést, že citovaným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a o trestu ohledně spoluobviněného J. J. a zproštění obžaloby u spoluobviněné M. B. podle §226 písm. b) tr. ř.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný M. S. a spoluobviněný J. J. dopustili trestné činnosti tím, že
,,v přesně nezjištěné době, nejméně od 17. 5. 2013 do 26. 5. 2013, obžalovaný M. S. jako odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici V., okres K., bez povolení užíval ke komunikaci s M. B. a obžalovaným J. J. mobilní telefon zn. Nokia 2630 černostříbrné barvy se SIM kartou volacího čísla, jehož prostřednictvím požádal svého známého obžalovaného J. J., aby pro něho sehnal drogu pervitin, obžalovaný J. , přestože věděl o tom, že obžalovaný S. je ve výkonu trestu odnětí svobody, jeho žádosti vyhověl a dne 20. 5. 2013 ukryl do štětky na holení, u které provrtal držátko, dva sáčky s drogou pervitinem o hmotnosti 2,0516 g, droga obsahovala celkem 1,504 g čisté látky metamfetaminu, uvedené v seznamu psychotropních látek v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., balík obsahující, kromě dalších věcí, i tuto holící štětku s ukrytou drogou poté na základě telefonického návodu obžalovaného S. odeslala M. B. do věznice V. na jméno odsouzeného K. B. a jako odesilatele uvedla jméno K. B., bytem P., P. ul.,
přičemž obžalovaný S. se tohoto jednání dopustil poté, co byl pravomocně odsouzen dne 6. 9. 2012 rozsudkem Okresního soudu v Berouně, sp. zn. 2 T 118/2012, pro trestný čin dle §283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou“.
3. Rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti němu podali odvolání jak obviněný M. S., tak státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kladně, a to ohledně spoluobviněné M. B. Krajský soud v Praze jako soud odvolací tato odvolání projednal a rozsudkem ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 13 To 126/2017, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného M. S., a to ve výroku o trestu. Odvolací soud pak podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle §283 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku bylo zároveň rozhodnuto o podmíněném odkladu výkonu uloženého trestu na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Odvolací soud pak konečně podle §256 tr. ř. rozhodl o zamítnutí odvolání státní zástupkyně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. V podaném dovolání předně poukázal, že soudy obou stupňů dospěly ve svých rozhodnutích k závěru, že obviněný se dopustil skutku naplňujícího znaky skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Dle názoru obviněného však tento závěr postrádá jakékoliv ukotvení v skutkové i právní rovině. Právě definice ,,návodu“, resp. její absence a konkrétní vymezení, v čem měl návod ze strany obviněného spočívat, jsou základním nedostatkem rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť bez tohoto nelze hodnotit jednání obviněného spočívající v opatření drogy pro vlastní potřebu jako trestné. Jelikož pak v otázce návodu zcela chybí jakákoliv judikatura, je pro posouzení toho, zda se již jedná o návodce nebo ještě nikoliv, rozhodující objektivní posouzení všech rozhodných skutečností.
6. Obviněný dále namítl, že v průběhu řízení před soudy obou stupňů nebylo nijak prokázáno, že by někdy někoho přesvědčoval nebo důrazně žádal či vyzýval k opatření drogy. Obviněný se naopak pouze spoluobviněnému J. J. zmínil, že mu drogy v průběhu výkonu trestu odnětí svobody chybí, přičemž spoluobviněný J. J. se k obstarání drogy nabídl sám, tedy v této souvislosti zcela objektivně nelze hovořit o jakémkoliv návodu ze strany obviněného. Z provedeného dokazování též není zcela zřejmé, z čí iniciativy byly nakonec drogy obviněnému v balíku poslány. Ani z jediného provedeného důkazu tak nevyplývá, že by obviněný vzbudil ve spoluobviněném J. J. rozhodnutí spáchat předmětný trestný čin. Obviněný pak k této argumentaci uvedl i příklad modelovou situací, kdy poukázal na trestní odpovědnost osoby, jež sdílí cigaretu marihuany s dalšími osobami, a na případnou navazující trestní odpovědnost těchto dožadujících se osob. Zjednodušeně tedy lze konstatovat, že soudy obou stupňů fakticky kriminalizovaly již jen pouhé požádání či koupi drogy.
7. Závěrem svého dovolání obviněný shrnul, že pokud by soudy obou stupňů v průběhu řízení důsledně hodnotily důkazy v souladu s §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., nemohly by nikdy dospět k závěru, že byla prokázána vina obviněného ve smyslu distribuce drog. Soudy obou stupňů tak věc nesprávně právně posoudily a jejich postupem došlo k porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces.
8. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný M. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s §265m odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby. Pokud by však Nejvyšší soud shledal, že pro daný postup nejsou splněny podmínky, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s §265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
9. K dovolání obviněného M. S. se písemně vyjádřil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 730/2017 ze dne 18. 8. 2017).
10. Ve svém vyjádření státní zástupce konstatoval, že námitky obviněného uplatněnému ,,hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají v té části, v níž předložil vlastní rozbor důkazní situace a hodnocení provedených důkazů se závěrem, že jeho trestnou činnost neprokazují. Dovolání obviněného tak v tomto směru představuje prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, která zároveň nijak nesvědčí o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů. V této souvislosti pak státní zástupce odkázal zejména na obsah provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, z nichž vyplývá, že obviněný instruoval spoluobviněného J. J., o jaké množství drogy se má jednat a jakým konkrétním způsobem ji dopravit do věznice. Soudy obou stupňů tedy v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, a zároveň řádně provedené důkazy hodnotily zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
11. Podle názoru státního zástupce však obviněný relevantně namítl nenaplnění všech znaků přisouzeného trestného účastenství ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, byť v jiném směru, než obviněný namítl. Státní zástupce má totiž za to, že prostá analogie s odběratelem, který nakupuje drogu od dealera, či dokonce analogie se vzájemnou skupinovou konzumací drogy je zcela nepřiléhavá. Podstatou jednání obviněného M. S. bylo, že ve spoluobviněném J. J. nově vyvolal předtím nezamýšlené rozhodnutí opatřit drogu a tuto konspirativním způsobem dopravit do výkonu trestu, přičemž pro realizaci tohoto záměru musel spoluobviněný J. J. na pokladě požadavku obviněného M. S. vyvinout určité úsilí. Oproti tomu obviněným předestřené situace předpokládají vzájemnou bezprostřední interakci po linii nabídka – poptávka, popřípadě naopak jednostranné nabízení drogy odběrateli. V tomto směru má tedy státní zástupce za to, že jednání obviněného vykazuje takové specifické rysy, které umožňují závěr, že obviněný vzbudil ve spoluobviněném J. J. rozhodnutí spáchat trestný čin spočívající v opatření psychotropní látky jinému.
12. Problematičnost právního posouzení jednání obviněného však státní zástupce shledal v tom, že účastenství na trestném činu je v českém trestním právu ovládáno zásadou akcesority účastenství, tj. trestní odpovědnost účastníka je odvozena od trestní odpovědnosti pachatele, přičemž tato zásada nebyla dle státního zástupce v daném případě respektována. Obviněný byl totiž uznán vinným návodcovstvím k trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ačkoli tento znak sám pachatel daného trestného činu nenaplnil. Účastníkovi trestného činu by přitom mohla být kvalifikovaná skutková podstata přisouzena pouze v případě, že takovou kvalifikovanou skutkovou podstatu naplnil i sám pachatel, pochopitelně za předpokladu, že by to bylo zahrnuto zaviněním účastníka. O takovou situaci se však v nyní předkládané věci nejedná a dle názoru státního zástupce tak právní posouzení jednání obviněného nemůže obstát. Rozhodnutí soudů obou soudů jsou tedy zatížena vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 13 To 126/2017, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 2 T 171/2015, a také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Kladně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Pro úplnost pak nutno uvést, že státní zástupce poté zaslal Nejvyššímu soudu doplnění svého vyjádření k dovolání obviněného M. S. (sp. zn. 1 NZO 730/2017 ze dne 20. 9. 2017), v němž konstatoval, že i přes opačný závěr Nejvyššího soudu v jiné trestní věci ohledně totožné problematiky (konkrétně v usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1411/2016), setrvává na svém procesním stanovisku ze dne 18. 8. 2017.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
17. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
19. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Nejvyšší soud pak s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a námitky, že obviněnému nebylo prokázáno přisuzované jednání, konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Obviněný tak v tomto směru uplatnil námitky výhradně skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, že z důkazní situace nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětné trestné činnosti, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je navíc zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.
21. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
22. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
23. Přestože obviněný námitku spočívající v existenci extrémního nesouladu ve svém dovolání výslovně neuplatnil, při respektování výše uvedených obecných předpokladů je s ohledem na výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutkový stav zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.
24. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec a ve stručnosti uvádí, že pokud obviněný namítl, že na základě provedených důkazů nemohla být prokázána jeho vina ve vztahu k přisuzované trestné činnosti, tak těmto výtkám rozhodně nelze přisvědčit. Ohledně skutkových zjištění vztahujících se k jednání obviněného je naopak možno poukázat na logické a náležité hodnocení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně (č. l. 289-292), s nimiž se v rámci svého přezkumu plně ztotožnil i soud odvolací (č. l. 351-353) a na tomto místě také Nejvyšší soud. Ve stručnosti pak lze zrekapitulovat, že soud prvního stupně na základě řádně provedených důkazů, a to zejména záznamů telekomunikačního provozu, výpovědí spoluobviněných J. J. a M. B., záznamu Vězeňské služby, odborných vyjádření z oboru chemie a kriminalistiky, vymezil přesně definovaný, ucelený, souvislý a logicky provázaný řetězec okolností, jež vedly k závěru, že obviněný M. S. zcela prokazatelně instruoval a navedl spoluobviněného J. J., aby mu opatřil drogu pervitin, a to včetně konkrétního způsobu, jak tuto drogu a v jakém množství dopravit do věznice. Soudy obou stupňů tedy na základě řádně provedených a hodnocených důkazů dospěly bez důvodných pochybností k závěru, že obviněný úmyslně vzbudil u spoluobviněného J. J. rozhodnutí spáchat trestný čin spočívající v tom, že neoprávněně obviněnému M. S. opatřil a pro něj přechovával psychotropní látku metamfetamin. Nejvyšší soud tak konstatuje, že za daného stavu nelze takovému závěru soudů obou stupňů vytknout žádné pochybení.
25. V souvislosti s výše uplatněnými námitkami obviněného považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož, právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Lze tak uzavřít, že obviněným vytýkané vady stran neprokázání jeho viny mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotněprávních, a proto žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají. Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
26. Pokud pak jde o další námitku obviněného, že svým jednáním nemohl naplnit znaky účastenství podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku na trestném činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a s níž se v určitém směru ztotožnil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, Nejvyšší soud konstatuje, že takto postavenou argumentaci lze úspěšně podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nicméně dospěl k závěru, že se jedná o námitku neopodstatněnou.
27. Nejvyšší soud si je vědom, že účastenství je vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. V rovině kvalitativní je účastenství závislé na spáchání trestného činu či jeho pokusu hlavním (trestně odpovědným) pachatelem. Organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako účastenství podle §24 tr. zákoníku jen tehdy, jestliže se pachatel hlavního trestného činu o něj alespoň pokusil (účastenství na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu; rovina kvantitativní). Hlavním trestným činem se míní trestný čin pachatele, ke kterému organizátorství, návod nebo pomoc směřovaly. Hlavním pachatelem trestného činu se rozumí pachatel trestného činu, k němuž směřovala některá z forem účastenství. Právní kvalifikace jednání účastníka je podle zákonné úpravy závislá na právní kvalifikaci jednání hlavního pachatele, zde ovšem s určitými výjimkami – např. zohlednění kvalifikačních okolností jen u těch osob, u nichž jsou dány, případy excesů. Podmínkou účastenství je příčinný vztah mezi činem účastníka a trestným činem jiné osoby, hlavního pachatele. Účastenství je možné jen ve vztahu k činu, který má znaky trestného činu, a to obecné, typové i protiprávnost (viz Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 331-333).
28. Podle názorů vyskytujících se v právní teorii koncepce účastenství vychází z teze, že otázky určování trestní sazby a výměry trestu za účastenství mají tu zvláštnost, že se tu uplatňují nejen okolnosti vlastní činu účastníka, jako je tomu u jiných forem trestné činnosti, ale že se do účastenství promítají i mnohé okolnosti charakterizující čin hlavního pachatele. Tyto druhé okolnosti mají různou povahu: některé spoluurčují samu povahu trestného činu a musí být zásadně přičítány všem osobám na trestném činu zúčastněným, jsou-li tu potřebné subjektivní podmínky; jiné okolnosti mají povahu osobní, takže mohou být přičítány jen tomu, u koho se vyskytují, nikoliv jiným osobám zúčastněným na trestném činu. Je třeba tedy uvážit, zda mezi okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby nejsou takové, které se svým významem omezují jen na osobu, u níž se vyskytují, a dále i takové, které mají význam pro všechny osoby na činu zúčastněné (někdy označované jako okolnosti „reálné“ povahy). Okolnosti osobní povahy se mohou vyskytovat i v osobě účastníka – jako zpětnost nebo jeho vlastnost jako úřední osoby. Jestliže platí výjimky v tom směru, že se účastníku některé zvlášť přitěžující okolnosti za určitých podmínek přičítat nemohou, platí stejné výjimky i v opačném směru, že se totiž u účastníka uplatňují určité zvlášť přitěžující okolnosti, které pro hlavního pachatele v úvahu nepřicházejí (přiměřeně srov. Solnař, V. Účastenství v československém socialistickém trestním právu. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1959. s. 129, 139; dále také Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. Podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Orac, 2003, s. 392-393).
29. K subjektivní stránce účastenství je vhodné uvést, že jednání musí být úmyslné, postačí i úmysl nepřímý. Jednání účastníka musí dále zahrnovat skutečnost, že se účastní na úmyslném trestném činu hlavního pachatele (tzv. dvojí úmysl), musí zároveň chtít, aby k jeho jednání přispěl svou účastí. Účastenství tedy předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu, přičemž čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 345).
30. Objektivní stránka účastenství ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je pak naplněna, pokud návodce úmyslně v jiném vzbudil rozhodnutí spáchat konkrétní trestný čin. Formy návodu zákon blíže nevymezuje, a proto mohou být jakékoli. Může jít o rozkaz, přemlouvání, poučení či o jinou formu vyvolání rozhodnutí. Povahu návodu by mohlo mít i schvalování trestného činu, pokud by jím bylo sledováno vzbuzení rozhodnutí v jiné osobě k spáchání trestného činu. Návod vždy směřuje k individuálně určené osobě nebo osobám a k individuálně určenému trestnému činu či trestným činům, čin musí být konkretizován alespoň v hrubých rysech. Pokud by tomu tak nebylo, mohlo by se jednat o podněcování podle §364 tr. zákoníku za podmínek tam uvedených (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 347-348).
31. V nyní posuzovaném případě šlo o to, že obviněný M. S. se činu popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jenž bez jakéhokoliv zpochybnění i ze strany státního zástupce nese znaky účastenství ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, dopustil, ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen, a to konkrétně rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 2 T 118/2012. Současně je ale v daných souvislostech významné, že spoluobviněný J. J., hlavní pachatel, se dopustil přisuzovaného trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku poprvé, a tudíž u něj nebyly dány zákonné předpoklady pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty uvedené v §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
32. Podle konkrétních okolností případu však nemusí být v kolizi se zásadou akcesority účastenství, byl-li účastník na zločinu (či jeho pokusu) uznán vinným naplněním kvalifikované skutkové podstaty zločinu, aniž by znaky takové kvalifikované skutkové podstaty svým činem naplnil hlavní pachatel zločinu. U účastníka se mohou vyskytovat okolnosti zcela osobního významu, mající znaky zvlášť přitěžující okolnosti, které současně nejsou dány i u osoby hlavního pachatele. Takovou okolností může být například i zpětnost, resp. opětovnost. Jestliže je splněn nezbytný předpoklad potřebné formy zavinění, pro právní posouzení účastenství jsou z hlediska okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby v takovém případě rozhodné nejen znaky zakládající tuto okolnost u hlavního pachatele, nýbrž i u účastníka, bez ohledu na to, jsou-li dány i u hlavního pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1411/2016).
33. Dle Nejvyššího soudu lze s ohledem na výše nastíněná teoretická východiska a konkrétní okolnosti daného případu uzavřít, že trestní odpovědnost obviněného M. S. jako účastníka za dané situace nemusela a ani nemohla sledovat linii trestní odpovědnosti spoluobviněného J. J. jako hlavního pachatele, a to vzhledem k okolnostem osobní povahy daným na straně účastníka. Právě povahu takové okolnosti má zvlášť přitěžující okolnost speciální recidivy podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Je-li tedy splněn nezbytný předpoklad existence potřebné formy zavinění, spáchání návodu k trestnému činu hlavního pachatele za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, majících jen povahu osobní, charakterizujících toliko čin osoby, u níž se vyskytují, které u hlavního pachatele nejsou dány, je možné i při respektování a zachování zásady akcesority účastenství. Právní posouzení činu obviněného M. S. jako návodu k trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku shledal proto Nejvyšší soud správným. Nepřisvědčil tak názoru státního zástupce, že zvlášť přitěžující okolnost uvedenou v §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku by bylo možné aplikovat pouze v případě, pokud by tento znak naplnil sám pachatel, tedy spoluobviněný J. J., přičemž obviněný M. S. by jej navedl s tímto vědomím. Podle Nejvyššího soudu není v konkrétním případě v rozporu se zásadou akcesority účastenství, byl-li obviněný M. S. uznán vinným naplněním kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, aniž by znaky takové kvalifikované skutkové podstaty svým činem naplnil spoluobviněný J. J. jako hlavní pachatel daného trestného činu.
34. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v případě obviněného M. S. napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona, a proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 3. 2018
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu