ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.1755.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 1755/2016-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 8. 3. 2018 dovolání obviněných S. K. a D. S. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 9 To 312/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 6/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných S. K. a D. S. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 38 T 6/2016, byla obviněná S. K. uznána vinnou ad A. I. zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) a písm. c) tr. zákoníku, ad A. II. zvlášť závažným zločinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a ad A. III. účastenstvím podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve formě pomoci k přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byla obviněná S. K. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Obviněné byl dále podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, jenž byl konkrétně specifikován ve výrokové části citovaného rozhodnutí a podle §70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku též trest propadnutí jiné majetkové hodnoty, a to zajištěné finanční hotovosti ve výši 237 289 Kč. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl pak současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 2 T 98/2015, který nabyl právní moci dne 15. 3. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněná D. S. byla pak předmětným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ uznána vinnou ad B. I. b), c) zločinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, ad B. I. a), d) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a ad B. II. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byla obviněná D. S. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Obviněné byl současně podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen i trest propadnutí věci, jenž byl konkrétně specifikován ve výrokové části citovaného rozhodnutí a podle §70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku též trest propadnutí jiné majetkové hodnoty, a to zajištěné finanční hotovosti ve výši 26 300 Kč. Pro úplnost pak nutno uvést, že citovaným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a o trestu ohledně dalších spoluobviněných, a to P. Z., J. K. a J. Š.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněné S. K. a D. S. dopustily trestné činnosti tím, že
,,ačkoliv je pervitin pod názvem metamfetamin uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek jako látka psychotropní, kdy obžalovaní věděli, o jakou látku se jedná a že nakládání s ní je možné pouze na zvláštní povolení, jehož nejsou držiteli, tak
A. S. K.,
která byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 1 T 128/2013, ze dne 25. 10. 2013, v právní moci téhož dne, odsouzena pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu propadnutí věci a k trestu odnětí svobody v trvání tří let, který jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, t.j. do 25. 10. 2018,
I.
a) nejméně dne 8. 8. 2015 v místě současného bydliště v bytové jednotce na adrese Z. S. v., . P.- S. a při sobě přechovávala v různých obalech pervitin o celkové hmotnosti 161,8944 g, obsahující 125,218 g účinné látky metamfetamin, přitom pervitin byl zčásti uložen v umělohmotných sáčcích běžně určených k distribuci dalším osobám,
b) dne 8. 8. 2015 se okolo 21:00 hodin v P.-U. po předešlé telefonické domluvě setkala na vlakovém nádraží s D. S., které vědomě předala léčivé přípravky nezjištěného názvu ve formě tablet o hmotnosti 938,63 g obsahující látku pseudoefedrin za účelem výroby pervitinu nezjištěnými osobami, přičemž ze zajištěného množství tablet by bylo možné vyrobit až 270,8 g látky metamfetamin,
II.
nejméně dne 8. 8. 2015 v místě svého bydliště v bytové jednotce na adrese Z. S. v.,P. S. přechovávala komponenty tzv. varny určené k nedovolené výrobě pervitinu, a to zejména umělohmotné trychtýře, bílý talíř se zbytky krystalické látky, skleněnou láhev s plastovým víčkem, plastové kelímky, injekční stříkačku, plastovou láhev se zeleným víčkem, plastovou modrou misku se zbytkem krystalické látky, skleněný tál, tři plastové kuchyňské stěrky kdy na těchto předmětech byla prokázána přítomnost jodu, fosforu, kyseliny chlorovodíkové, efedrinu/pseudoefedrinu, metamfetaminu, a chemikálie, a to hydroxid sodný, aceton, toluen, jod, červený fosfor, kyselinu fosforečnou, a dále přechovávala léčivé přípravky nezjištěného názvu ve formě tablet, a to bílé tablety o celkové hmotnosti 1602,7 g a červenohnědé tablety o celkové hmotnosti 295,53 g, obsahující látku pseudoefedrin/efedrin, ze kterých by bylo možné získat až 526,23 g účinné látky metamfetamin,
III.
v přesně nezjištěné době počátkem měsíce srpna roku 2015 poskytla D. S. prostory svého pronajatého bytu na adrese Z. S. v., P.-S., a také bezplatně nezjištěné množství nezjištěného léčivého přípravku ve formě tablet s obsahem pseudoefedrinu/efedrinu za účelem následné výroby pervitinu, kdy postup byl takový, že D. S. zde rozdrtila nezjištěné množství léčivého přípravku, získanou sypkou látku vložila do kanystru s toluenem, poté přidala hydroxid sodný, toluen slila do umělohmotné lahve, přidala kyselinu solnou, čímž oddělila jednu část o toluenu, kterou slila na skleněný tál, tento postavila na plynový hořák a na ohni jej vysušila, kdy tímto procesem došlo ke vzniku pseudoefedrinu/efedrinu o váze 91,0774 g, který přesypala do papírové dózy s nápisem Camel, který poté společně se zbytkem použitého toluenu přenesla do místa svého současného bydliště na adrese J., P. – N. a tyto chemikálie uchovávala za účelem dalšího postupu ve výrobě pervitinu, přičemž k dokončení procesu výroby pervitinu nedošlo,
B. D. S.
I.
a) v přesně nezjištěné době v měsíci červenci roku 2015 neoprávněně poskytla L. P. pervitin o hmotnosti 2 g v hodnotě 2.000,- Kč tzv. na dluh,
b) nejméně dne 8. 8. 2015 v 21:20 hodin v K., ul. Ř. ve vozidle KIA Carnival, neoprávněně přechovávala plastové sáčky s celkovým obsahem 43,0316 g pervitinu s obsahem účinné látky metamfetaminu cca 33,93 g,
c) dne 8. 8. 2015 se okolo 21:00 hodin v P.-U. na vlakovém nádraží setkala se S. K., která ji po předešlé domluvě vědomě předala léčivé přípravky nezjištěného názvu ve formě tablet o hmotnosti 938,63 g obsahující látku pseudoefedrin za účelem výroby pervitinu nezjištěnými osobami, přičemž ze zajištěného množství tablet by bylo možné vyrobit až 270,8 g látky metamfetamin, které po převzetí vědomě přechovávala pro J. Š., kdy J. Š. měl mimo jiné i za účelem koupě tablet k dispozici finanční
hotovost ve výši 62.147,- Kč,
d) v přesně nezjištěné době počátkem měsíce srpna roku 2015 na adrese Z. S. v., P. - S., v místě tehdejšího bydliště S. K. v úmyslu vyrobit pervitin rozdrtila nezjištěné množství nezjištěného léčivého přípravku ve formě tablet s obsahem pseudoefedrinu/efedrinu, který jí bezplatně poskytla S. K., kdy postup byl takový, že D. S. získanou sypkou látku vložila do kanystru s toluenem, poté přidala hydroxid sodný, toluen slila do umělohmotné lahve, přidala kyselinu solnou, čímž oddělila jednu část toluenu, kterou slila na skleněný tál, tento postavila na plynový hořák a na ohni jej vysušila, kdy tímto procesem došlo ke vzniku pseudoefedrinu, který přesypala do papírové dózy s nápisem Camel, ve které bylo následným odborným zkoumáním zjištěno 91,0774g pseudoefedrinu/efedrinu, který poté společně se zbytkem použitého toluenu přenesla do místa svého současného bydliště na adrese J., P.- N. a tyto chemikálie uchovávala za účelem dalšího postupu ve výrobě pervitinu, přičemž k dokončení procesu výroby pervitinu nedošlo,
II.
ačkoliv věděla, že jí byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 1 T 5/2010, v právní moci dne 16. 2. 2010, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 60 měsíců vztahující se na dobu od 27. 1. 2014 do 27. 1. 2019, tak
a) dne 3. 8. 2015 v době od 23:50 hod. do 00:27 hod. dne 4. 8. 2015 v k.o. P., nejméně po ul. U. řídila osobní motorové vozidlo tov. zn. Kia Carnival,
b) v blíže nezjištěné době v létě roku 2015 řídila vozidlo tov. zn. Kia Carnival, kdy jízdu započala na pozemní komunikaci v městské části P.- S., ul. Č., dále pokračovala do městské části P., ul. K.“.
3. Rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti němu podali obvinění S. K., D. S., J. K. a J. Š. odvolání. Krajský soud v Praze jako soud odvolací tato odvolání projednal a rozsudkem ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 9 To 312/2016, podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu u obviněných S. K., D. S. a J. Š. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud nově v tomto rozsahu rozhodl tak, že obviněnou S. K. odsoudil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Obviněné byl dále podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, jenž byl konkrétně specifikován ve výrokové části citovaného rozsudku odvolacího soudu. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 2 T 98/2015, který nabyl právní moci dne 15. 3. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněná D. S. byla pak podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a devíti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Obviněné D. S. byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen též trest propadnutí věci, jenž byl blíže specifikován ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu. Pro úplnost pak lze uvést, že odvolací soud dále nově rozhodl o trestu u obviněného J. Š., uložení ochranného opatření zabrání věci ve smyslu §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a zamítnutí odvolání obviněného J. K. podle §256 tr. ř.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obviněné S. K. a D. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání.
5. Obviněná S. K. opřela své dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř., přičemž vymezila, že dovolání nesměřuje proti tomu, že jí byla vrácena částka ve výši 237 289 Kč. Dále též uvedla, že dovolání směřuje zčásti do výroku o trestu propadnutí věci, přičemž navrhla, aby z výroku propadnutých věcí byly vyňaty věci, které prokazatelně nepocházejí z trestné činnosti a jejichž konkrétní výčet uvedla ve svém dovolání.
6. Obviněná pak konkrétně namítla, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo prokázáno její vlastnictví k věcem uvedeným v bodě A. I. a) výroku rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli obviněná v této souvislosti v řízení před soudem prvního stupně uvedla, že věci určené pro výrobu metamfetaminu patřily jejímu známému P. Š.
7. Pod bodem V. dovolání se obviněná dále neztotožnila se závěry soudů obou stupňů, že tablety nalezené na zahradě svědkem L. P. jsou tablety, které byly předány obviněnou S. K. obviněné D. S. Podle názoru obviněné se soudy obou stupňů nevypořádaly s důkazními návrhy obhajoby na výslech svědka inspektora R. a touto procesní chybou tak došlo k porušení práva obviněné na spravedlivý proces. Obviněná pak poukázala i na nesrovnalosti stran barvy igelitové tašky, v níž měla obviněná S. K. předat obviněné D. S. určitý předmět a také barvy motorového vozidla, jež měl identifikovat svědek L. P. V této souvislosti pak rovněž namítla, že na předmětné tašce ani tabletách uvnitř nebyly nalezeny daktyloskopické stopy obviněných a nebylo ani prokázáno, že by předmětné tablety patřily obviněným. Pokud pak soudy obou stupňů dospěly k závěru, že tablety byly nalezeny bezprostředně u trasy projíždějícího vozidla, tak s tímto tvrzením nelze souhlasit, neboť zasahující policisté, ani svědek L. P., nepotvrdili, že by viděli někoho vyhodit z jedoucího auta igelitovou tašku s tabletami. V této souvislosti tak obviněná navrhla, aby byl proveden důkaz kamerovým záznamem policejní honičky ze dne 8. 8. 2015, ze kterého by jednoznačně vyplynulo, že z auta žádná igelitová taška vyhozena nebyla. Obviněná rovněž zpochybnila i závěr soudu prvního stupně ohledně spáchání přisuzovaného trestného činu ve ,,značném rozsahu“. Dále též namítla, že nebylo prokázáno, že by mezi obviněnou S. K. a obviněnou D. S. došlo k předání tablet obsahujících metamefetamin a také že takové tablety obviněná S. K. vědomě přechovávala pro obviněného J. Š. Dle obviněné tak lze v tomto směru uzavřít, že orgány činné v trestním řízení hodnověrným způsobem neprokázaly, že nalezené tablety patřily obviněným, neprokázaly, kde byly tablety zakoupeny a nebyla zjištěna ani příčina, odkud se vzaly. S ohledem na tyto skutečnosti obviněná rovněž akcentovala zásadu in dubio pro reo.
8. Pokud jde dále o jednání uvedené pod bodem A. II. rozsudku soudu prvního stupně, obviněná namítla, že věci zde popsané nepatřily jí, ale jejímu známému P. Š. Obviněná v této souvislosti vyslovila i nesouhlas s hodnocením osoby P. Š. Dále též zpochybnila výpočet množství účinné látky metamfetaminu ze strany soudu prvního stupně a v návaznosti na to pak spáchání přisuzovaného trestného činu ve ,,značném rozsahu“.
9. Pod bodem VII. svého dovolání pak obviněná popřela, že by se dopustila jednání uvedeného pod bodem A. III. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž zdůraznila, že soud v tomto směru vycházel z výpovědi obviněné D. S., která však byla učiněna v době, kdy tato obviněná byla ovlivněna užitím psychotropní látky a celkovou vyčerpaností a navíc vypovídala bez přítomnosti obhájce, čímž došlo ke zkrácení práva na obhajobu a k výpovědi obviněné D. S. tudíž nemělo být přihlíženo.
10. Obviněná rovněž namítla, že nesouhlasí se svým zařazením do věznice s ostrahou, neboť pro to nebyly splněny podmínky vyplývající z §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. U obviněné se totiž jednalo o první nepodmíněný výkon trestu odnětí svobody a v případě nepodmíněného odsouzení tak měla být zařazena do věznice s dozorem. Závěrem pak obviněná vytkla, že soud prvního stupně při svém rozhodování o druhu a výměře trestu ve smyslu §39 odst. 1 tr. zákoníku nepřihlédl k rodinným a osobním poměrům obviněné.
11. S ohledem na výše uvedené obviněná S. K. navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 9 To 312/2016, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.
12. Obviněná D. S. opřela své dovolání rovněž o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř., přičemž zdůraznila, že dovolání nesměřuje proti tomu, že jí byla vrácena částka ve výši 26 300 Kč a nesměřuje také do výroku o trestu propadnutí věci.
13. V bodě IV. svého dovolání pak obviněná konkrétně namítla, že jednání uvedené pod bodem B. I. a) rozsudku soudu prvního stupně jí nemohlo být prokázáno, neboť soud prvního stupně vycházel z její výpovědi z přípravného řízení, k níž však nemělo být přihlíženo. Nadto obviněná poukázala, že skutečnost, že by někdy poskytla pervitin svědkyni L. P., popřela ve své výpovědi i sama svědkyně v přípravném řízení.
14. Pokud jde o přisuzované jednání popsané bod bodem B. I. c) rozsudku soudu prvního stupně, obviněná uvedla, že metamfetamin přechovávala pro osobní potřebu a nikoliv pro jiného. Dle jejího názoru tak nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
15. Pod bodem VI. svého dovolání pak obviněná D. S. uplatnila zcela totožnou argumentaci, jakou uplatnila obviněná S. K. v bodě V. svého dovolání a Nejvyšší soud proto na předmětnou argumentaci popsanou v tomto usnesení pod bodem 7. plně odkazuje.
16. Stran jednání popsaného pod bodem B. I. d) rozsudku soudu prvního stupně pak obviněná uvedla, že soud v tomto směru vycházel z její výpovědi, která byla učiněna v době, kdy byla obviněná ovlivněna užitím psychotropní látky a celkovou vyčerpaností a navíc vypovídala bez přítomnosti obhájce, čímž došlo ke zkrácení jejího práva na obhajobu a k této výpovědi tedy nemělo být přihlíženo.
17. V další části svého dovolání obviněná poukázala, že vyjádřila upřímnou lítost a plně se doznala k tomu, že řídila motorové vozidlo, ačkoliv měla vysloven zákaz řízení všech motorových vozidel, což mělo být ze strany soudu prvního stupně hodnoceno jako polehčující okolnosti ve smyslu §41 tr. zákoníku. Obviněná rovněž namítla, že nesouhlasí se zařazením do věznice s ostrahou, neboť pro to nebyly splněny podmínky vyplývající z §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Dále též zdůraznila, že soud prvního stupně vůbec nerozhodl o vrácení finanční hotovosti ve výši 10 000 Kč a 150 EUR a mobilních telefonů se SIM kartami zajištěnými při jejím zadržení. Závěrem pak vytkla, že soud prvního stupně při svém rozhodování o druhu a výměře trestu vy smyslu §39 odst. 1 tr. zákoníku nepřihlédl k rodinným a majetkovým poměrům obviněné.
18. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněná D. S. navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 9 To 312/2016, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.
19. K dovolání obviněných S. K. a D. S. zaslal státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství jenom stručné oznámení (sp. zn. 1 NZO 1360/2016 ze dne 6. 12. 2016), v němž Nejvyššímu soudu sdělil, že se k těmto dovoláním nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby v dané věci Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání byla podána v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnými osobami v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jejich prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatelky výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovaly, a nic nebrání jejich projednání.
IV. Důvodnost dovolání
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírají, naplňují obviněnými uplatněné dovolací důvody. Pouze reálná existence těchto důvodů je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
22. V podaných dovoláních obviněné své argumenty subsumovaly pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
23. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
24. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Pokud pak jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně z ryze formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., takže byl dovolatel zkrácen na svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Pod druhou variantu pak spadají případy, kdy dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
26. Nejvyšší soud pak s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a uplatněné námitky obviněných konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují procesní postup orgánů činných v trestním řízení, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Obviněné tak v tomto směru uplatnily námitky výhradně skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jejich jednání, případně vlastní hodnocení a zpochybnění jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovoláních, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je navíc zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněnými nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.
27. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
28. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
29. Nejvyšší soud dále v obecné rovině konstatuje, že námitka týkající se neprovedení obviněnými navrhovaných důkazů není rovněž svojí povahou námitkou hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina“) vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
30. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším možným důvodem je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazů, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, a další).
31. Přestože obviněné námitku spočívající v existenci extrémního nesouladu ve svých dovoláních výslovně neuplatnily, při respektování výše uvedených obecných předpokladů je s ohledem na výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutkový stav zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.
32. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec konstatuje, že pokud obviněné namítly, že na základě provedených důkazů nemohla být prokázána jejich vina ve vztahu k přisuzované trestné činnosti, tak těmto výtkám rozhodně nelze přisvědčit. Ohledně skutkových zjištění je naopak možno poukázat na logické a náležité hodnocení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně (č. l. 2250-2258), přičemž s těmito skutkovými závěry se v rámci svého přezkumu plně ztotožnil i soud odvolací (č. l. 2386-2387) a na tomto místě také Nejvyšší soud.
33. Ve stručnosti pak lze zrekapitulovat, že soud prvního stupně zcela důvodně a v souladu se zákonem vycházel z výpovědi obviněné D. S. z přípravného řízení dne 10. 8. 2015, byť jsou obě obviněné opačného názoru. Obviněné D. S. bylo totiž doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 tr. zákoníku (č. l. 22), byla řádně poučena o svých právech a výslovně prohlásila, že si nevolí obhájce (č. l. 61), přičemž v předmětné době se u obviněné nejednalo ani o případ nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. zákoníku. Nadto lze poznamenat, že výslechu obviněné se účastnili i obhájci spoluobviněných P. Z., J. K. a J. Š., přičemž nikdo z nich neměl ke způsobu vedení daného výslechu žádných výhrad. O zákonnosti a procesní použitelnosti výpovědi obviněné D. S. proto nelze mít za daných okolností žádné pochybnosti.
34. Pokud jde o totožný okruh námitek obou obviněných stran tablet nalezených svědkem L. P. dne 8. 8. 2015, tak ani v tomto směru nelze soudům obou stupňů vytknout žádné pochybení. Soud prvního stupně a potažmo i soud odvolací totiž v odůvodnění svých rozhodnutí (č. l. 2257-2258, 2386) dostatečně a řádně vysvětlily, proč považovaly za nadbytečné doplnění dokazování výslechem inspektora R., případně výslechem policistů, kteří se zúčastnili pronásledování vozidla Kia Carnival, eventuálně i kamerovým záznamem z tohoto pronásledování, o němž navíc ani není zcela jasné, zda byl vůbec pořizován a je k dispozici. Nutno připomenout, že svědek L. P. ve své výpovědi věrohodně a logicky vysvětlil, na jakém místě na jeho zahradě se igelitová taška s tabletami nacházela, přičemž uvedl, že se jednalo o jediné místo, kde bylo možné přehodit plot, aniž tomu bránily překážky a není tedy důvodu k pochybnostem o možnosti přehodit takový předmět z jedoucího vozidla přes plot. Svědek L. P. dále popsal, kde se nacházel při zaznamenání honičky aut, přičemž dalšími důkazy bylo zjištěno, že v určitém momentě neměl výhled za roh, a to stejně jako policisté pronásledující vůz Kia Carnival, čímž je zcela vysvětlitelné, proč nikdo nemusel zaznamenat akt přehození tablet za oplocení zahrady svědka L. P. Navrhovaný výslech policistů ani případný kamerový záznam (pokud byl vůbec pořízen) by za této situace jen stěží mohly přinést další relevantní skutečnosti pro objasnění věci. Pokud jde dále o barvu igelitové tašky, v níž měla obviněná S. K. předat obviněné D. S. předmětné tablety, lze pak logicky vysvětlit, že se nemuselo jednat o tutéž igelitovou tašku, neboť obviněná D. S. (případně jiný spoluobviněný) měla v průběhu jízdy v autě možnost tuto igelitku vyměnit za jinou. Svědek L. P. pak rovněž popsal, jak bylo s danou igelitovou taškou a jejím obsahem manipulováno, což by dobře vysvětlovalo, proč daktyloskopické stopy žádného z obviněných nemusely být na tašce nalezeny. Vzhledem k tomu, že k honičce aut navíc došlo ve večerních hodinách, pak lze logicky vysvětlit i skutečnost, proč svědek L. P. mohl považovat stříbrné vozidlo za vozidlo tmavší barvy. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že za situace, kdy soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích tímto způsobem řádně vysvětlily neprovedení obviněnými navrhovaných důkazů pro jejich nadbytečnost, nelze uvažovat o existenci tzv. opomenutých důkazů ani o porušení práva obviněných na spravedlivý proces.
35. Nejvyšší soud se pak nemohl ztotožnit ani s ryze skutkovou námitkou obviněných, že nebylo prokázáno, že by obviněná S. K. předala dne 8. 8. 2015 předmětné tablety obsahující pseudoefedrin obviněné D. S. Z výpovědi obviněné D. S. z přípravného řízení (č. l. 61-62) totiž zcela jasně vyplývá, že se s obviněnou S. K. potkala právě za účelem obdržení těchto tablet pro spoluobviněného J. Š. a následné výrobě pervitinu, čemuž by odpovídaly i výše popsané skutečnosti související s policejní honičkou a zajištěním finančních prostředků ve výši 62 147 Kč u spoluobviněného J. Š., jakožto prostředků určených k platbě za předmětné tablety.
36. Pokud obviněné v jednání pod bodem A. I. b) a B. I. c) zpochybnily (avšak opět ryze skutkovými námitkami) i naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, nelze než odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (č. l. 2252-2253), kde soud zcela logicky vysvětlil své závěry stran množství omamných a psychotropních látek a tomu odpovídající právní kvalifikaci. Pouze ve stručnosti pak lze poukázat, že soud prvního stupně v tomto směru důvodně vycházel z výsledků odborných vyjádření z oboru chemie, z kterých bylo zjištěno, že jednalo o léčivý přípravek o hmotnosti 938,63 g s prokázanou přítomností pseudoefedrinu, z kterého by bylo možno vyrobit až 270,8 g účinné látky metamfetamin. V této souvislosti pak nutno připomenout, že větším rozsahem je desetinásobek množství většího než malého, značným rozsahem je desetinásobek takto určeného většího rozsahu a velkým rozsahem pak je desetinásobek takto určeného značného rozsahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, ve spojení s přílohou k stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013). Pro naplnění objektivní stránky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy ,,ve značném rozsahu“ je pak nezbytné, aby se jednalo o množství od 150 g do 1500 g metamfetaminu, což obviněné svým jednáním prokazatelně naplnily a jejich argumentace je tak v tomto směru zcela neopodstatněná.
37. Námitky obviněné S. K., že se nemohla dopustit trestné činnosti popsané pod body A. I. a) a A. II., neboť nebylo prokázáno její vlastnictví k věcem zde popsaným, přičemž tyto patřily jejímu známému P. Š., pak rovněž neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
38. Pouze pro úplnost tak lze připomenout, že přechováváním ve smyslu §283 tr. zákoníku (a přiměřeně i ve smyslu §286 tr. zákoníku) je jakýkoli způsob držení omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru (jiného předmětu určeného k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky) nebo jedu. Pachatel nemusí mít takovou látku přímo u sebe, ale postačí, že ji má ve své moci. Přechovávání musí být vykonáváno neoprávněně a již z povahy věci musí směřovat vůči jinému. Zákon na rozdíl od §284 tr. zákoníku (a podobně §285 tr. zákoníku) nestanoví, jaké minimální množství omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu se vyžaduje ke spáchání tohoto trestného činu. Žádnou roli rovněž nehraje, zda pachatel takové látky nabyl jednorázově nebo postupně, stejně jako nezáleží na tom, jak je poté uložil a jak dlouho je přechovával. Posledně zmíněné okolnosti je však nutno pečlivě vážit z hlediska uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a splnění podmínky trestní odpovědnosti v podobě náležité společenské škodlivosti spáchaného činu (srov. přiměřeně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2868-2869, a dále Draštík, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. §233 až 421. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 2307).
39. V návaznosti na tato východiska tak nutno konstatovat, že i případná skutečnost, že by obviněná nebyla ,,vlastníkem“ předmětných věcí by v daném směru neměla právní relevanci, neboť na základě provedeného dokazování bylo zjištěno (č. l. 2250-2252), že obviněná fakticky pro jiného přechovávala psychotropní látku, prekursor a jiné předměty určené k nedovolené výrobě psychotropní látky. Nelze přitom opomenout, že soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí s totožnou argumentací obviněné S. K. již dostatečně vypořádal a vyložil, proč tuto obhajobu považoval za nevěrohodnou. Nejvyšší soud tak v podrobnostech plně odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí (č. l. 2252).
40. Pokud obviněná S. K. dále zpochybnila skutkový závěr o množství přechovávaných léčivých přípravků obsahujících pseudoefedrin pod bodem A. II. rozsudku soudu prvního stupně, jedná se opět o námitku, jež míjí meze uplatněného dovolacího důvodu. V této souvislosti však lze ve stručnosti poukázat, že na základě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že v bydlišti obviněné S. K. byly policejním orgánem zajištěny léčivé přípravky s obsahem pseudoefedrinu, a to konkrétně 1602,7 g bílých tablet a 295, 53 g červenohnědých tablet (podle odborného vyjádření se jedná pravděpodobně o léčivé přípravky Cirrus či Zyrtec-d a Sudafed), přičemž následným odborným zkoumáním bylo zjištěno, že z těchto tablet by mohlo být vyrobeno až 526,23 g látky metamfetamin (č. l. 2251-2252). Nejvyšší soud pak opětovně připomíná, že pro naplnění objektivní stránky přisuzovaného trestného činu ,,ve značném rozsahu“ je nezbytné, aby se jednalo o množství od 150 g do 1500 g metamfetaminu, což obviněná svým jednáním prokazatelně naplnila.
41. Nejvyšší soud dále konstatuje, že se neztotožnil ani s námitkami obviněné D. S., že jí nemohlo být prokázáno jednání pod body B. I. a), B. I. c) a B. I. d), neboť soud prvního stupně nezákonně vycházel z její výpovědi z přípravného řízení a navíc nevzal v potaz skutečnost, že sama svědkyně L. P. popřela, že by jí obviněná poskytla pervitin. Jak totiž bylo rozebráno výše (konkrétně bod 33. tohoto usnesení), výpověď obviněné D. S. z přípravného řízení je procesně použitelná a soudy řádně a dostatečně vysvětlily, proč vycházely ze skutečností v ní uvedených, přičemž dospěly i k závěru, že v případě jednání pod bodem B. I. a) obviněná D. S. neoprávněně prodala jinému psychotropní látku a v případě jednání pod bodem B. I. c) obviněná přechovávala prekursor pro jiného (viz podrobněji bod 35. tohoto usnesení). Pokud pak jde o jednání pod bodem B. I. d), k této obecně formulované námitce již obviněná nepřipojila žádnou relevantní a konkrétní argumentaci, a proto se Nejvyšší soud dále k této námitce nevyjadřoval. Úkolem dovolacího soudu totiž není, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Nezbývá než zopakovat, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto dovolatele takovou právní argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal stavět svoji obhajobu.
42. Námitky obviněných S. K. a D. S. ohledně jejich zařazení pro výkon trestu do věznice s ostrahou a údajného nerespektování zásad uvedených v §39 tr. zákoníku se rovněž nemohly setkat s úspěchem, neboť takto postavenou argumentací se nelze domáhat úspěšného uplatnění žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Námitky proti uloženému trestu lze navíc uplatnit jen prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze obecně uplatnit v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V této souvislosti však třeba zdůraznit, že dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení trestního zákoníku, jež stanovují obecné zásady pro jeho ukládání (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07).
43. Pro úplnost však lze v obecné rovině připomenout, že situace, kdy soud zařadí pachatele pro výkon trestu odnětí svobody podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, jsou vymezeny negativně a do tohoto typu věznice soud zařadí pachatele vždy, když nepřipadá v úvahu zařazení do některého z obou mírnějších typů věznic (s dohledem nebo s dozorem), ani když nejsou dány podmínky pro zařazení pachatele do nejpřísnějšího režimu ve věznici se zvýšenou ostrahou. Z toho je patrné, že ve věznici s ostrahou bude vykonávat uložený nepodmíněný trest odnětí svobody pachatel, který byl nyní odsouzen za úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody nepřevyšujícímu tři roky, jestliže již byl v minulosti ve výkonu trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin, pachatel, který byl nyní odsouzen za úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody převyšujícímu 3 roky, bez ohledu na to, zda již byl či nebyl v minulosti ve výkonu trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin, nebo konečně pachatel, který byl nyní odsouzen za přečin spáchaný z nedbalosti, nebyl-li zařazen do věznice s dohledem nebo s dozorem.
44. Na základě výše uvedeného je zřejmé, že obviněné S. K. a D. S. byly zařazeny pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou důvodně a za splnění všech podmínek stanovených v §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť byly odsouzeny za úmyslné trestné činy k trestům odnětí svobody v trvání pěti let (obviněná S. K.) a tří let a devíti měsíců (obviněná D. S.) a v postupu soudů obou stupňů tak v tomto směru nelze shledat žádné pochybení.
45. Jako zcela neopodstatněnou pak nutno v této souvislosti hodnotit argumentaci obviněných stran nerespektování obecných zásad pro ukládání trestů ve smyslu §39 odst. 1 tr. zákoníku a §41 tr. zákoníku. Naopak nutno zdůraznit, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí zcela prokazatelně a pečlivě zabýval otázkou uložených trestů, když v rámci svého přezkumu dospěl k závěru, že pro uložení trestu propadnutí věci nebyl dán zákonný důvod a toto pochybení poté sám napravil. Odvolací soud pak rovněž s ohledem k rozhodným okolnostem přisvědčil námitkám obviněných, že výměra jim uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody je poněkud příliš přísná, a proto rozhodl o snížení výměry uložených trestů odnětí svobody, a to u obviněné S. K. z šesti let na pět let a u obviněné D. S. z pěti let na tři léta a devět měsíců. Dle Nejvyššího soudu tak lze konstatovat, že odvolací soud postupoval plně v souladu s obecnými zásadami pro ukládání trestů.
46. Jako ryze účelovou pak nutno považovat námitku obviněné D. S. stran zabavení finančních prostředků zajištěných při jejím zadržení dne 8. 8. 2015. Jak totiž vyplývá z protokolu o zadržení osoby podezřelé (č. l. 434-435), prohlídkou bylo nalezeno pouze oblečení (nikoli tedy finanční prostředky), a to konkrétně šedivé triko, modré tepláky, náramkové hodinky stříbrné barvy, dva prstýnky, jeden z bílého, druhý ze žlutého kovu a bílé plážové žabky, přičemž tuto skutečnost svým podpisem potvrdila i sama obviněná D. S.. Nejvyšší soud se proto k této námitce dále nevyjadřoval.
47. Pokud obviněné v postupu soudů spatřovaly také porušení zásady in dubio pro reo , je třeba připomenout, že taková námitka obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je však zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud navíc v této souvislosti ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/2002, konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
48. V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněných považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož, právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Lze tak uzavřít, že obviněnými vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotněprávních, a proto žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají. Ve vztahu k nim tak neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu takové námitky přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, aj.). Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných ve věci dosud činnými soudy s ohledem na respektování práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
49. Pokud pak jde o druhý obviněnými uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., z obsahu dovolání vyplývá, že jej obviněné uplatnily v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud však konstatuje, že jeho úspěšné uplatnění nepřipadalo v úvahu v žádné z jeho dvou variant, jelikož odvolací soud – i z podnětu odvolání obviněných – částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a ve věci sám rozhodl rozsudkem, čímž nebyla splněna podmínka spočívající v zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Skutečnost, že odvolací soud nepřisvědčil odvolání obviněných v plném rozsahu, nelze z procesního hlediska klást na roveň vydání rozhodnutí o odmítnutí nebo zamítnutí odvolání. Na základě výše uvedeného proto nemohl být ani tento dovolací důvod naplněn.
50. Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněné S. K. a D. S. podaly dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jejich dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jimi napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až odst. 5 tr. ř.
51. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 3. 2018
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu