ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.450.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 450/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2018 o dovolání, které podal obviněný D. V. L. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 12 To 19/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 T 8/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. V. L. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 57 T 8/2015, byl obviněný D. V. L. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil v podstatě tím, že společně s dalšími osobami v Č. L. ve vnitřních prostorách areálu bývalých jatek v době nejméně od 1. 11. 2013 do 16. 12. 2013 neoprávněně pěstovali v odborně vybavené indoorové pěstírně konopí v celkovém množství 2 795 kusů, v různých stádiích růstu, v úmyslu je sklidit a zpracovat do uživatelné formy marihuany, čímž mohli získat kolem 35 kg THC. Za to byl obviněný D. V. L. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 12 To 19/2017, tak, že toto odvolání (stejně jako odvolání spoluobviněného a státní zástupkyně) jako nedůvodné zamítl.
II.
3. Usnesení Vrchního soudu v Praze napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
4. Obviněný v úvodu svého dovolání stručně shrnuje průběh dosavadního řízení. Následně uvádí, že skutek, jak je popsán v rozsudku soudu I. stupně, byl nesprávně právně kvalifikován a odvolací soud tuto vadu nenapravil. Nesprávnou právní kvalifikaci spatřuje v tom, že předmětný skutek nemá znaky mu přisouzeného ani žádného jiného trestného činu . Současně namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Dále se obviněný věnuje některým závěrům odvolacího soudu učiněným ve vztahu k provedeným důkazům. Obviněný namítá, že jediné nepřímé důkazy proti jeho osobě zhodnotil soud prvního stupně v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř. v původním nalézacím řízení (před zrušením původního rozsudku odvolacím soudem) a dospěl k tomu, že tyto netvoří ucelený řetězec vedoucí k závěru o jeho vině, přičemž ani nyní doplněné dokazování dle jeho názoru situaci nijak nezměnilo. Uvádí, že žádný z dalších provedených důkazů nová zjištění nepřinesl. Dále pak má za to, že ve věci měl být vypracován znalecký posudek z oboru chemie a že zpracované odborné stanovisko není dostatečné, přičemž navíc toto nemůže sloužit ani jako důkaz o jeho vině. Obviněný předkládá ve svém dovolání polemiku s konkrétním hodnocením důkazů. Následně připomíná závěry Ústavního soudu stran nepřímých důkazů usvědčujících pachatele z jeho trestné činnosti, konkrétně pak nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, a poukazuje na skutečnost, že v daném případě nebyly předpoklady stanovené uvedeným rozhodnutím naplněny. Současně uvádí, že soud I. stupně nehodnotil nyní důkazy logicky, ale v rozporu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř., přičemž má za to, že tímto jsou splněny podmínky pro zásah dovolacího soudu do hodnocení důkazů. Obviněný následně připomíná základní východiska zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, včetně některých základních znaků trestného činu, zejména subjektivní stránky. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc znovu projednal a rozhodl .
5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Připomněl, že pod uvedeným dovolacím důvodem se nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů, jsou tak mimo meze §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dané věci neshledává žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak považuje skutkový stav za řádně zjištěný, bez důvodných pochybností a v potřebném rozsahu, přičemž i hodnocení důkazů proběhlo pečlivě a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, když tyto byly hodnoceny jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Z dovolání obviněného vyplývá subjektivní nespokojenost s vyhodnocením důkazní situace poté, co zprošťující rozsudek v odvolacím řízení neobstál, přičemž připomíná, že podstatou kasace původního rozsudku bylo nedostatečné hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně. Tvrdí-li nyní obviněný, že ani po doplněném dokazování se důkazní situace nezměnila, jde pouze o jeho vlastní hodnocení důkazů. Co se týče námitky nutnosti zpracování znaleckého posudku, namísto odborného stanoviska, k tomuto státní zástupce zdůraznil, že zákon žádnou formu provedení důkazu nepředepisuje a že i s ohledem na náročnost zkoumané problematiky se odborné stanovisko jeví jako zcela dostačující. Důvodnými neshledal ani výhrady proti náležitému popisu výroku napadeného rozsudku ohledně zákonných znaků přisouzené skutkové podstaty. Připouští sice, že by bylo možné vytknout nesprávnost úvahy o jakési „časové působnosti“ hodnot množství většího než malého, avšak toto nemá na správnost posouzení jednání dovolatele žádný vliv. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., odmítl.
III.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
7. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
8. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud tedy zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání.
IV.
9. Předem je třeba konstatovat, že ani jedna z námitek dovolatele neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, ani jinému zákonnému důvodu dovolání.
10. Námitka týkající se popisu skutku nenaplňuje žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a jako takovou se jí tedy Nejvyšší soud není oprávněn zabývat. Přesto však pouze na okraj podotýká, že z dovolání obviněného nevyplývá, v čem spatřuje tvrzený nedostatek, respektive který z formálních znaků aplikované skutkové podstaty není dle jeho názoru přítomen. Naopak Nejvyšší soud má za to, že z popisu skutku naplnění veškerých znaků přisouzené skutkové podstaty, včetně velkého rozsahu podmiňujícího užití kvalifikované skutkové podstaty podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, zcela jednoznačně vyplývá.
11. Co se týče námitky extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, je nutno v prvé řadě podotknout, že obviněný tuto námitku vznesl toliko obecně, bez uvedení jakéhokoliv konkrétního příkladu tvrzeného rozporu, a tedy čistě formálně. Nejvyšší soud připomíná, že extrémní rozpor „… je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 888/2017). Z rozsudku soudu prvního stupně, jakož i z usnesení vrchního soudu, vyplývá, že soudy obou stupňů opřely své závěry o skutkovém ději o zcela logické hodnocení provedených důkazů, řádně a srozumitelně je odůvodnily a nelze jim tedy extrémní rozpor vytýkat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014: „na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou.“, dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 812/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1468/2012).
12. Pod předmětný dovolací důvod nelze podřadit ani polemiku obviněného s hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně, když tímto způsobem se domáhá jiné právní kvalifikace prostřednictvím odlišného hodnocení důkazů. Nejvyšší soud připomíná, že hodnocení důkazů spadá do kompetence soudu prvního stupně, případně soudu odvolacího (provádí-li dokazování) a Nejvyšší soud není zásadně oprávněn k jeho revizi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2017, sp. zn. 3 Tdo 892/2014: „ Shromážděné důkazy soud – pozn. myšleno soud prvního stupně – hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence …. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 940/2016: „ …je podstatné, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily … skutečnost, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.“, a dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017 ).
13. Ve vztahu k námitce týkající se nutnosti vypracování znaleckého posudku, namísto odborného stanoviska, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že ani tato není podřaditelná pod uvedený dovolací důvod. V tomto směru se plně ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce a zdůrazňuje, že jedním z aspektů zásady volného hodnocení důkazů je právě i skutečnost, že forma důkazu nezaručuje vyšší důkazní sílu, o což se však obviněný tímto způsobem pokouší, když zpochybňuje provedený důkaz a jeho výpovědní hodnotu pouze odkazem na jeho formu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06: „ Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly ….“ ). Rovněž nelze souhlasit s dovolatelem, že by odborné vyjádření bylo samo o sobě důkazem o jeho vině. Jednalo se toliko o jeden z více důkazů, jejichž řetězec dohromady vytvořil rekonstrukci skutkového děje, z něhož pak bylo naplnění znaků předmětné trestné činnosti, a tedy i vina obviněného, zřejmé.
14. Obviněný ve svém dovolání odkázal taktéž na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, kterým odůvodňuje námitku nesprávného hodnocení důkazů na základě nepřímých důkazů. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že nikterak nezpochybňuje závěry uvedené v citovaném rozhodnutí, avšak tyto jsou na danou situaci nepřiléhavé. Stejně tak Nejvyšší soud předesílá, že na nyní projednávanou věc není aplikovatelný ani závěr aktuálního rozhodnutí Ústavního soudu ve vztahu k nepřímému důkazu DNA profilem pachatele na věci přítomné na místě činu (nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3579/17). V této kauze byl důkaz svědčící o přítomnosti pachatele na místě činu důkazem jediným, přičemž z něj nebylo možné dojít k závěru, že se pachatel trestného činu dopustil. V posuzovaném případě je však situace odlišná, když ačkoliv se jedná taktéž o nález věci, která nese DNA profil obviněného na místě činu, je zde dána přímá souvislost se stíhaným trestným činem – přítomnost cannabinoidů. Stejně tak zde existují další nepřímé důkazy, které tvoří ucelený řetězec, z něhož lze dospět na základě logických úvah bez důvodných pochybností k závěru o vině obviněného, jak jej učinily soudy obou stupňů (viz bod 10 a 11 odůvodnění ve vztahu k hodnocení důkazů). Lze tedy shrnout, že důkazní situace byla v případech řešených před Ústavním soudem odlišná, než je tomu v nyní posuzované věci. Ani tato námitka tedy nenaplňuje dovolací důvod, jelikož směřuje opět toliko do sféry hodnocení důkazů.
15. Obviněný dále předkládá obecný rozbor nároků na prokazování viny a zjišťování skutkového stavu. Z těchto závěrů není patrna žádná konkrétní námitka, a proto ji není možné ani pod žádný dovolací důvod podřadit. Nejvyšší soud k tomuto na okraj podotýká, že s takto formulovanými závěry v obecné rovině v zásadě souhlasí, přičemž s ohledem na absenci porovnání s danou kauzou či uvedení, v čem spatřuje obviněný rozpor s těmito premisami, se k tomu nelze jakkoliv blíže vyjádřit. I přes tuto absenci posuzoval danou kauzu z pohledu naplnění základních požadavků na spravedlivý trestní proces a nezjistil pochybení.
V.
16. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný D. V. L. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až odst. 5 tr. ř.
17. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 4. 2018
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu